Co je Bahá’í víra?

Údaje o textu
Titulek:	Co je Bahá’í víra?
Autor:	Nakladatelství Bahá’í, spol. s r. o.
Původní titulek:	Co je Bahá’í víra?
Zdroj:	archiv Nakladatelství Bahá’í
Vydáno:	1991 - 1992?
Licence:	CC BY-SA 4.0
Související:	OTRS ticket 2017080410017661
Související články ve Wikipedii: Bahá’í

Bahá’í víra

- nové světové náboženství -

Bahá’í víra je z nezávislých světových náboženství nejmladší. Její stoupenci pocházejí z nejrůznějších kulturních a náboženských prostředí a vytvářejí tak společenství v duchu jednoho ze základních principů Bahá’í víry, jímž je „jednota v různosti“. Ústředním tématem učení Bahá’í víry je jednota lidstva. Právě uvědomění si této jednoty je podle Bahá’í základním předpokladem dosažení míru na zemi. Cílem Bahá’í víry je proměna života jednotlivce i společnosti. K takové proměně by mělo dojít v srdci každého člověka poté, co bude schopen porozumět smyslu života. Měl by se tak postupně v člověku probudit pocit lásky ke všem lidem. Měli bychom se v životě přestat řídit osobními zájmy, ale naopak řídit se morálními principy a hodnotami. Bahá’í věří, že trvalých změn ve společnosti lze dosáhnout jen radikální změnou postojů a názorů jednotlivců, kteří tvoří její základ. Cílem Bahá’í je taková společnost, která by byla „zároveň pokroková a mírová, dynamická a harmonická, dávala by prostor tvořivosti jednotlivce a osobní iniciativě, ovšem na základě spolupráce a vzájemnosti“.

Bahá’í učení zahrnuje rozsáhlé množství témat. Zabývá se životem a duchovním rozvojem jednotlivce, jeho vztahem k bližnímu a nejrůznějšími sociálními principy v souvislosti s mezinárodními vztahy a založením nového světového řádu.

Mezi Bahá’í principy patří:

- nezávislé hledání pravdy -
- odstranění všech forem předsudků -
- rovnoprávnost mužů a žen - stejná práva a příležitosti pro obě pohlaví -
- odstranění extrémů bohatství a bídy v celosvětovém měřítku -
- soulad mezi skutečným náboženstvím a rozumem, další prohlubování vědeckých poznatků -
- jednota všech náboženství -
- progresívní zjevování náboženské pravdy -

Z historie Bahá’í víry

Z Íránu, kde se v polovině 19. století Bahá’í víra zrodila, se rozšířila doslova do všech koutů světa, ustavila své administrativní orgány ve více než dvou stech zemích a důležitých územních oblastech světa a přijala věřící všech kultur a ras, ze všech sociálních i náboženských prostředí.

Nová víra je samostatným náboženstvím založeným zejména na učení jejího zakladatele Baha'u'lláha. Neznamená to však, že vznikla v náboženském vakuu – kolébkou jí byl Islám, stejně jako se křesťanství zrodilo v kontextu Judaismu. Bahá’í víra není kultem, reformním hnutím nebo sektou některého náboženství, ani pouhým filozofickým systémem. Nepředstavuje ani synkretický pokus o vytvoření nového náboženství spojením různých učení vybraných z jiných náboženství.

Ústřední postavy historie Bahá’í víry jsou tři. První z nich byl Mírzá Alí-Muhammad nazývaný Báb (brána), mladý Íránec ze Shírázu, který ve věku 25 let (v květnu 1844) prohlásil, že je zvěstovatelem, který podle již zjevených starých písem přichází oznámit příchod většího, než je on sám, a lidstvo na něj připravit. Jeho posláním bude otevřít éru spravedlnosti a míru, epochu, jež bude naplněním všeho, co bylo zjeveno dříve, a zahájit nový cyklus v náboženské historii lidstva. Organizované síly muslimského duchovenstva a státu (v rodném Íránu) zahájily okamžitě tvrdé pronásledování. To mělo za následek zatčení, exil v horách na severu Persie, vězení, a na konec veřejnou popravu, kdy v červnu 1850 Báb zemřel pod palbou popravčí čety.

Se stejně barbarskou krutostí bylo připraveno o život nejméně dvacet tisíc jeho stoupenců. Události té doby vyvolávaly upřímný soucit a nesmírný obdiv mnoha spisovatelů, diplomatů, cestovatelů a vědců západního světa. Mírzá Husayn-Ali, zvaný Bahá'u'lláh (Sláva Boží), jehož příchod Báb předpověděl, byl napaden týmiž silami nevědomosti a fanatismu. Bahá'u'lláh podstoupil více než 40 let vězení a exilu. Nejdříve ho věznili v Teheránu, potom byl vyhoštěn do Iráku, později do Turecka a konečně do Akky, vězeňského města v Palestině. Zde zůstal celých 25 let a nedaleko odtud také v roce 1892 zemřel. V době svého vyhnanství, zformuloval učení a hlavní principy víry, ve více než stu svazcích vyložil její podstatu a základní myšlenky, zaslal své poselství králům, vládcům a náboženským vůdcům Západu i Východu, křesťanskému i islámskému světu.

Nejstarší syn, Abdul-Bahá (Sluha Slávy), kterého otec označil za svého právoplatného nástupce a vykladače učení, ho doprovázel po celých 40 let ve vězení i exilu. Po otcově smrti zůstal vězněm až do r. 1908, kdy byl během revoluce v Turecku propuštěn. Celý svůj život zasvětil podrobnému zpracování Bahá’í učení ve vztahu k duchovnímu obrození lidstva. Během cest po Evropě a USA vysvětloval aspekty učení na veřejných přednáškách na nejrůznější témata. Ve své poslední vůli (zemřel v r. 1921) jmenoval svým nástupcem a Strážcem víry svého vnuka Shoghi Effendiho. Ten se ujal poslání vytvořit jednotné Bahá’í společenství, bohaté a krásné rozličností národů a kultur v něm zastoupených.

Když roku 1957 zemřel, nebylo mezi Bahá’í věřícími celého světa autority, která by mohla jeho úlohu převzít. Bahá’í však již po celém světě stavěli základy demokraticky volených místních a národních rad. Dnes je Bahá’í svět veden právě těmito institucemi a Světovým domem spravedlnosti, který byl poprvé zvolen v roce 1963.

Bahá’í víra v Československu

„Jděte s těmito principy mezi diplomaty, do univerzit a škol, do náboženských společenství a také o nich pište. Světový mír mohou přinést jen a jen lidé“, T. G. Masaryk.

Má se za to, že prvním Bahá’í v Československu byl Miloš Svatopluk Wurm. Zasvětil se víře, kterou přijal a do šíření jejíhož učení byl aktivně zapojen. V roce 1910 vydává a překládá knížku pod názvem „Mírové hnutí na východě“. Je o něm také známo, že přednášel o Bahá’í víře a v Praze uspořádal expozici Bahá’í literatury.

V období let 1926–1939 obeznámila americká Bahá’í novinářka a esperantistka Martha Root T. G. Masaryka a E. Beneše s etickými principy a světovou všeobsahující vizí Bahá’í víry. O přijetí slečny Root T. G. Masarykem na Hradě v březnu 1928 hovoří deník České slovo. 22. dubna 1936 přijal slečnu Root také Eduard Beneš.

Jak na T. G. Masaryka, tak i na Eduarda Beneše učinilo učení Bahá’í víry silný dojem, jenž při několika příležitostech také vyjádřili.

„Bahá’í učení je jedním z velkých nástrojů pro konečné vítězství ducha a humanity“, E. Beneš.

V letech 1926–1939 dochází k rozvoji pražské komunity. Vydává se Bahá’í literatura a učení Víry se dostává do podvědomí lidí. Během 2. světové války byla veškerá činnost zastavena. K obnovení dochází opět v poválečných letech. V polovině 50. let se v Praze uskutečňovaly pravidelné mítinky určené k modlitbám, meditacím a studiu. Výbor, jenž byl odpovědný za tyto schůzky, se snažil získat do pronájmu místnost a požádal o svou registraci jako duchovní rada. Na tuto žádost jim bylo odpovězeno zatýkáním a 9. července 1958 také uvězněním několika z nich.

Následovalo dlouhých 30 let, kdy se Bahá’í nesměli setkávat. Toto období však bylo prolomeno politickými změnami v listopadu roku 1989, jež umožnily znovuobnovení Bahá’í činnosti.

Několik Bahá’í ze zahraničí přijelo do Československa, aby se setkalo s místními spoluvěřícími a pomocí vzájemné spolupráce začali informovat veřejnost o principech a učení Bahá’í víry.

V červnu 1990 byla zvolena Místní duchovní rada v Praze, po které následovalo založení duchovních rad v Bratislavě, Brně, Olomouci a v nedávné době v Košicích. V dubnu 1991 byla poprvé zvolena v Praze Národní duchovní rada Československa. V současné době je rozrůstající se Bahá’í společenství v Československu zapojeno do organizování širokého spektra aktivit, jakými jsou například sympozia, konference, schůzky určené k diskusím a modlitbám, umělecká představení, veřejné přednášky, veřejně prospěšné projekty, výstavy atd. Veškeré tyto činnosti jsou přístupné všem, kdo mají zájem.

Povaha člověka a jeho potenciál

Kdo jsme? Jaký má náš život smysl?

Dilema, ve kterém se dnes ocitáme, se odráží v častém užívání slova „krize“. Charakteristickým rysem vzájemných vztahů ať už v rodině, na pracovišti nebo na úrovni mezinárodních vztahů, se stal konflikt. Konflikt a agresivita jsou již tak běžným jevem, že mnozí z nás začínají věřit, že tento způsob chování člověka je jeho přirozeností. Mnoho z nás přestalo doufat ve schopnost člověka vytvořit mírovou společnost. Na budoucnost lidstva už pomalu neumíme pohlížet s naději. Ta víra a naděje nám chybějí, vůle o něco se pokusit je paralyzována. Proto je tak nutné znovu tuto vizi probudit k životu, znovu najít naději a začít vycházet z pozitivního pohledu na člověka.

Bahá’í učení vidí naše agresivní chování jako deformaci skutečné povahy člověka, spíše než jako jeho přirozený projev. Takové pokřivení vyrůstá z představy, že člověk nemá skutečnou duchovní podstatu. Bahá’í písma vidí v člověku „důl oplývající klenoty nedocenitelné krásy“. Poklady tohoto dolu jsou tu jako skrytý potenciál a jen vědomým úsilím se mohou projevit v našem charakteru. Život na této zemi má jediný účel – dát člověku možnost tento potenciál, jenž nám byl svěřen Bohem, objevovat a rozvíjet.

Duše je nejvyšší, neviditelná a věčná podstata člověka. Jsou v ní „potenciálně zjeveny všechny atributy a jména Boží“ a byla obdařena „schopností poznat znamení Boží“. Je to tajemství, jemuž nikdy plně neporozumíme.

„Ó synu bytí! Jsi mou lampou a v tobě je Mé světlo…“

„Obrať svůj zrak k sobě, abys mne mohl v sobě nalézt, mocného, silného a bytostného.“

„Z celého světa vybral si srdce svých služebníků a učinil je sídlem zjevení Své slávy. Očistěte je tedy ode všeho poskvrnění, aby na ně mohlo být vyryto, pro co byla stvořena.“

Existují dva aspekty naplnění smyslu života – první – modlitba, meditace a kontemplace, – druhý – společná práce v zájmu celého lidstva. Bahá’í tento život nechápe jako samoúčelný, nýbrž jako součást procesu, v němž se přibližujeme Bohu. Schopnosti, na jejichž rozvoji lidská bytost v tomto životě pracuje, můžeme přirovnat ke končetinám a orgánům plodu vyvíjejícího se v matčině děloze. Jen pokud se vyvinuly dostatečně, můžeme tento život žít plně. Stejně tak i vlastnosti a schopnosti, jež si osvojíme nyní, jsou nezbytné k dalšímu vývoji v životě po „smrti“.

Člověk je organickou součástí světa, a proto by se neměl snažit přetrhat pouta se společností a žít mimo ni, v ústraní. Měl by se naopak snažit aktivně se podílet na její tvorbě a z hezkých věcí v životě se těšit. Žít, nenechat se však připoutat k pomíjivému, ať už máme na mysli bohatství, slávu, požitkářství, … takový je ideál.

Bahá’í jsou nabádáni k tomu, aby v životě hledali rovnováhu mezi jeho materiální a duchovní stránkou. O těch, kterým se podařilo žít v souladu s touto zásadou, se Bahá’í písma zmiňují takto: „…žijí v tomto světě, nejsou však z něho, jejich myšlenky jsou neustále ve světě duchovním … jejich činy vyzařují lásku, spravedlnost a dobrotu“.

Smysl lidské existence má tedy dvojí charakter. Tou první stránkou je přiblížit se k Bohu, milovat Ho a uctívat Ho. – „Účel, za kterým Bůh stvořil člověka, byl a vždy bude umožnit mu poznat svého Stvořitele a dosáhnout Jeho blízkosti…“ a za druhé – „napomáhat neustálému rozvoji civilizace“.

Náboženství

Potřebujeme náboženství?

Mnoho lidí dnes pohlíží na náboženství jako na pozůstatek minulosti pro budoucnost bezvýznamný. Jen málokdo v něm rozpozná schopnost odpovídat na otázky dnešního člověka a dávat impuls k pokroku ve společnosti.

Bahá’í nevidí náboženství jako jev statický, jako záležitost tradice. Vidí, že v historii lidstva hrála náboženství rozhodující roli. Stala se základem velikých civilizací. Bahá’í víra učí, že všechna náboženství mají společný zdroj a zjevují stejný cíl, neposuzuje je tedy jako protichůdné, izolované entity. Všechna náboženství přinášela poselství odpovídající právě těm potřebám a možnostem doby, ve kterých se objevila. Jejich jádro zůstává stále stejné, je to věčná a neměnná podstata.

Ale spolu s vývojem lidstva se mění i sociální kontext, schopnost lidí porozumět duchovním problémům se zvyšuje, je tedy zapotřebí nových učení, která se dotýkají problémů doby a vedou lidstvo v jeho duchovním vývoji dále. Další důvod, proč je třeba obnovování náboženství, je skutečnost, že původní intenzita jeho světla a prvotního impulsu postupně slábne. Náboženství, jež bylo kdysi příčinou velkých a blahodárných změn a růstu se stane brzdou dalšího vývoje. Náboženské instituce jsou zkorumpovány, následkem rozdílných interpretací podávaných člověkem se náboženství tříští na různé sekty, ty jsou zdrojem nejednoty a sporů a náboženství, dříve prvek jednotící, se stane nástrojem války. Mnoho z toho negativního, co je připisováno náboženství jeho kritiky, se vztahuje právě k těm náboženstvím, která takto ztratila svého původního dynamického a tvořivého ducha, a zbyla z nich jen mrtvá těla.

„Základní podstatou oživující Boží víru a Jeho náboženství, je podporovat jednotu lidské rasy, střežit zájmy lidstva a pěstovat mezi nimi ducha lásky a přítelství.“

Proto Bahá’í chápou předešlá náboženství jako pravdivá a rovnocenná, oslovující však různá období naší historie. Bahá’í víru chápou jako náboženství dneška.

Bahá’í víra silně varuje před pověrami a náboženským fanatismem. Skutečné náboženství má přinášet mír a je v souladu s vědeckým poznáním. Jak věda tak i náboženství jsou předpoklady pokroku. Veden pouze náboženstvím by člověk „rychle upadl do bahna pověr“, veden pouze vědou by upadl „do zaujatého marastu materialismu“.

„Jakékoli náboženské přesvědčení, jež není v souladu s vědeckými důkazy a výzkumy, je pověra, protože věda je rozum a realita – náboženství je v zásadě realita a čirý rozum; proto si musí vzájemně odpovídat.“

S pomocí náboženského učení je člověk schopen porozumět své vlastní podstatě a smyslu svého života. To mu poskytne pevný základ pro život a také hodnoty, jimiž se v něm řídí. Obojí je ke štěstí člověka nezbytné.

„Štěstí člověka závisí na jeho duchovním postoji…“

Mír

Mír utopie?

Mírová vize – dávný sen lidstva, hybná síla měnící jednotlivce i společnosti. Pokusy o její uskutečnění byly úspěšné jen dočasně, mnozí začali považovat myšlenku dosažení trvalého míru za naivní naději a za fikci budoucnosti, která se nezakládá na realistickém úsudku o potenciálu lidstva. V minulém století se tyto vize a sny dostaly na jednací stoly politických vůdců světa a staly se klíčovou otázkou budoucnosti lidstva na této planetě. Nikdy dříve v historii neohrožovaly ozbrojené konflikty a války naši existenci. Jakkoli byly války ničivé a kruté, vždy představovaly hrozbu jen pro tu generaci, která je vedla. Dnes by však mohly skoncovat s životem na zemi vůbec a navždy utišit hlas člověka. Válka již není způsob, jak řešit konflikty. Je třeba hledat jiné cesty. Bahá’í nesdílí názor, že jsme dosáhli konečného bodu, ale pokládá dnešní dilema za rozhodující okamžik, milník v koletkivním rozvoji lidstva.

„Světový mír je nejen možný, ale nevyhnutelný. Je to další krok ve vývoji této planety.“

Lidstvo prochází ve své historii postupně různými stadii, neustále rozšiřuje okruh jednoty od rodiny ke kmeni, městskému státu a národu, a dnes dospívá do stádia, kdy lze dosáhnout světového míru.

„Blahobyt lidstva, mír a bezpečí nejsou myslitelné, dokud nebude dosaženo jeho pevné jednoty.“

Předpokládá se systém světové federace, kde je bohatství a rozdíly mezi členskými zeměmi v rovnováze a souladu zajištěném mezinárodním řádem. Řádem, jehož cílem je chránit zájmy celého lidstva, neuspokojovat jen ty, jež by vyhovovaly jednotlivcům či některým národům. K tomu, aby se život na této planetě nezastavil, je nutné tento řád vyvořit. Je to úkol vložený do rukou celého lidstva. Prvním krokem je dosažení politického míru vytvořeného závaznou dohodou všech národů, aby se žádný z nich nestal agresorem, a zajištění prostředků jak případné agresi zabránit. V ní „…by byly hranice každého státu jasně stanoveny, určeny pevně zásady vzájemných vztahů vlád a uzavřeny veškeré mezinárodní dohody a závazky…“ Ozbrojené síly a velení by bylo v rukou světové federace, aby se zabránilo agresím.

Mír je však víc než pouhé skoncování s válkami a základ spravedlivé a mírové společnosti může být položen jen za aktivní spoluúčasti národů světa při odstraňování příčin válek.

„…mír vyrůstá z vnitřního stavu, podporován duchovním či morálním postojem, a úspěch při hledání trvalých řešení spočívá především v navození takovéhoto postoje…“

Postoje, které ať už přímo či nepřímo zavdávají příčinu vzniku války a jimž je tedy nutno věnovat pozornost, jsou zejména:

– rasismus, který „brzdí rozvoj nesmírného potenciálu těch, kdo jím strádají, stravuje ty, kdo se ho dopouštějí, má zhoubný vliv na pokrok lidstva…“,

– bezuzdný nacionalismus, jenž se na rozdíl od zdravého a legitimního vlastenectví snaží povýšit zájmy jedné země nad zájmy lidstva jako celku. Musí uvolnit prostor smyslu pro příslušnost k jedné lidské rodině, spíše než k určité rase,

– extrémní rozdíly mezi bohatými a chudými, jež jsou zdrojem bolestného utrpení a udržují svět ve stavu nerovnováhy, takřka na pokraji války. Řešení volá po současném uplatnění duchovních, morálních a praktických principů,

– náboženské nesváry byly zdrojem mnoha konfliktů a válek. Opětovné vzkříšení fanatismu by mohlo vyvolat dojem, že náboženství je boj. Jsou to však zároveň znaky toho, že kdysi jednotlivci a obrozující duch v každém náboženství zpočátku tak živý, vyprchal. Duch, jenž podněcoval lásku a soulad, přátelství a mír, již dnes v těle, jež ho hostilo, nenajdeme. Symptomy příznačné pro deformaci náboženství jsou také závist a nenávist.

Bahá’í společnost vyzývá proto příslušníky všech náboženství, aby se v zájmu lidstva snažili překlenout theologické rozpory v duchu snášenlivosti, shovívavosti, se sebeovládáním, porozuměním a s touhou po pravdě, aby společně pracovali pro světový mír.

Za jeden ze základních předpokladů míru je považována také emancipace. Popřením úplné rovnosti obou pohlaví „se dopouštíme nespravedlnosti na celé polovině světové populace a u mužů podporujeme nezdravé postoje a návyky, které se přenášejí z rodiny na pracoviště, do politického života, a nakonec i do sféry mezinárodních vztahů. Neexistují žádné důvody morální, praktické či biologické, které by popření rovnosti ospravedlňovaly.“

Nevědomost, nedostatečné vzdělání, jsou příčinou mnoha neštěstí. Bez vzdělání promarníme největší zdroj, jejž vlastníme, a bráníme tím pokroku.

Přijetí mezinárodního pomocného jazyka by velice usnadnilo a zefektivnilo komunikaci, pomohlo by odstranit mnoho překážek a rovněž by se dalo předejít četným nedorozuměním mezi národy světa.

Světové společenství

- Bahá’í model -

Bahá’í věří, že jejich světové společenství slouží jako praktický příklad uskutečnitelnosti Bahá'u'lláhovy vize sjednoceného světa. Toto společenství tvoří lidé nejrůznějších národností, kultur a společenských vrstev. Všichni spolupracují ve službách potřeb národů mnoha zemí, hledají řešení jejich duchovních, sociálních a ekonomických problémů.

Bahá’í nemají duchovenstvo a činnost komunity je koordinována demokraticky volenými institucemi. Základem této správy jsou místní komunity, kde se Bahá’í pravidelně scházejí, aby se společně modlili a četli ze svatých písem, projednávali záležitosti komunity a navzájem se lépe poznávali. Každoroční volby Místních a Národních duchovních rad se konají v atmosféře oddanosti, na rozdíl od běžně prováděných předvolebních kampaní jsou tajné hlasy přidělovány kandidátům na základě jejich vlastností. Nejvyšší orgán Bahá’í – Světový dům spravedlnosti – se volí vždy po pěti letech. Důležitým specifikem Bahá’í komunit je proces rozhodování formou konzultace.

„Při konzultaci se více dozvíme, domněnky a odhady přerůstají v jistotu. Konzultace je zářivým světlem, jež nám v temnotách světa ukazuje cestu a vede nás.“

Konzultace je laskavou výměnou názorů v atmosféře upřímnosti a porozumění, jejím cílem je dobrat se pravdy a vyřešit spory. Jak píše Abdu'l Bahá, měli bychom dokázat „svobodně vyslovit své myšlenky“, neměli bychom „podceňovat myšlenky druhých“, měli bychom se snažit „vždy hledat pravdu a netrvat jen na vlastním názoru“. To ostře kontrastuje s metodou dnes běžně užívanou, kdy strany a frakce, vůči nimž především jsou jednotlivci loajální, staví v procesu přijímání rozhodnutí na lži. Nejde o hledání pravdy, o zájem celku, ale každá strana se dere především za sebe a za zájem určitých skupin ve společnosti. Rozhodnutí bývá dosaženo až po taktickém vytvoření aliancí na základě kompromisu, nikoliv na základě porozumění a vzájemné dohody. Prvek konfliktu mezi úzce definovanými skupinovými zájmy byl v podstatě institucionalizován a výsledkem je očividně chaotická situace, ve které se svět dnes nalézá. Namísto dominantního postavení jedné strany a manipulace s ostatními si Bahá’í cení přispění každého jednotlivce, různost názorů není potlačována, naopak, každý je nabádán, aby vyjádřil své mínění. Z toho vyplývá, že v Bahá’í správě nejsou frakce a že každý zvolený jednotlivec se má řídit vlastním svědomím, není odpovědný žádné určité skupině. Cílem je konsensus, pokud ho ovšem není možno dosáhnout, rozhoduje hlas většiny.

Být Bahá’í

Být Bahá’í je proces duchovní proměny od okamžiku, kdy člověk pozná v Bahá'u'lláhovi Projev Boží. Poté by se měl snažit začít uplatňovat Bahá’í učení v praktickém životě. Je to vlastně spíše nastoupení celoživotní cesty od nedokonalosti k dokonalosti než statický stav.

„Skutečný Bahá’í je ten, kdo usiluje dnem a nocí pokročit na cestě lidského snažení, ten, jehož nejvroucnější touhou je jednat a žít tak, aby dával světu světlo, jemuž je zdrojem inspirace pramen Božské ctnosti, jehož životním cílem je chovat se tak, aby se stal příčinou nekončícího pokroku…“

Člověk by si mohl jako jednotlivec připadat příliš slabý, neschopný žít podle tak vysokých ideálů. Nemělo by se mu to však stát překážkou v tom, aby se přidal k mírovému hnutí, aby hledal všechny způsoby, kterými by i přes veškerou svou nedokonalost mohl pomoci.

Být Bahá’í neznamená v žádném případě uniformní způsob života. Zásada „jednoty v rozmanitosti“ respektuje rozdíly mezi lidmi. Každý člověk vnímá svět kolem sebe jedinečným způsobem, jinak se projevuje, má zvláštní schopnosti a nadání. Úplný potenciál Bahá’í společenství se může projevit jen tehdy, má-li každý možnost projevit v atmosféře jednoty svou jedinečnost. To je „jednota v různosti“ v akci.

Praktický život a jeho duchovní dimenze jsou pro Bahá’í jedním. Práce vykonávaná v duchu služby je považována za bohoslužbu. Každý by měl mít své povolání a bez ohledu na to, jaké si vybere, měl by se snažit vydat ze sebe to nejlepší. Tak je nejlépe možné sloužit svým bližním.

Bahá’í učení klade veliký důraz na důležitost manželského svazku a na rodinný život. Muže a ženu by mělo spojovat duchovní pouto, měli by být skutečnými druhy. Rodiče mají duchovní povinnost vychovávat své děti tak, aby napomáhali jejich morálnímu a duchovnímu rozvoji.

„Buď štědrý v dobách dostatku a vděčný v neštěstí.

Buď hodný důvěry svého bližního a pohlížej na něj s jasnou a přátelskou tváří.

Buď pokladem chudému, připomínkou bohatému, odpovědí na pláč potřebných, držitelem svatosti svého slibu.

Buď poctivý ve svých soudech a opatrný ve své řeči.

Nebuď k nikomu nespravedlivý a prokazuj všem lidem mírnost.

Buď jako lampa pro ty, jež kráčí v temnotách, buď radostí zarmoucenému, mořem žíznivému, přístavem pro nuzného, pomocníkem a ochráncem utlačované oběti. Nechť se všechny tvé skutky vyznačují bezúhonností a přímostí.

Buď domovem cizinci, balzámem trpícímu, pevnou věží prchajícímu. Buď očima slepému a vedoucím světlem pro šlépěje chybujícího.

Buď ozdobou na tváři pravdy, korunou na čele věrnosti, pilířem chrámu poctivosti, dechem života pro tělo lidstva, korouhví zástupu spravedlivých, světlem nad obzorem ctnosti, vláhou pro prst lidského srdce, archou na oceánu poznání, sluncem na nebi štědrosti, drahokamem v diadému moudrosti, zářícím světlem na obloze svého pokolení, ovocem na stromě pokory.“