Co dál? (Kramář 1936)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Co dál? |
| Autor: | Karel Kramář |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 76, č. 74. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 15. 03. 1936 |
| Licence: |  PD old 70 |
Poslední článek jsem psal bezprostředně po vyslechnutí podstatné části řeči kancléře Hitlera. Nemám co měnit na jeho závěru a je mně v tom posilou naprosto shodné stanovisko zejména nejstaršího francouzského listu „Journal des Débats“, který je nám obzvláště blízký vzpomínkou na jednoho z našich nejupřímnějších přátel za války, p. A. Gauvaina.
Jen na jedno jsem v té rychlosti nevzpomněl. Myslil jsem stále na versailleský mír a zapomněl, že se k zachování demilitarisace Porýní Německo zavázalo dobrovolně, ne pod tlakem porážky, a sice ve smlouvé locarnské, a že za to dostalo velmi vážnou koncesi — vyklizení Porýní francouzskými posádkami o 5 let dříve, než bylo ustanoveno v mírové smlouvě. Je přirozeno, že tento fakt neobyčejně zostřuje samovolný čin německý, nehledě ani na to, že vážně zmenšuje pocit bezpečnosti Francie, i když může spoléhati na svou opevněnou linii Maginotovu. A my také nesmíme zapomenouti, že by opevněné Porýní analogickou linií německou pro nás povážlivě zmenšilo možnost francouzské pomoci, kdybychom byli Německem napadeni. Je přirozené, že vším tím se stává německé porušení dobrovolných smluvních závazků mnohem závažnější, než se v prvním okamžiku zdálo. O tom, že je to přímo katastrofálním praejudicem nejen pro každou smlouvu s ním samým, nýbrž pro mezinárodní smlouvy vůbec, ani nemluvím.
Německé výmluvy na francouzsko-sovětskou smlouvu jsou naprosto bezdůvodné, ani právnicky, ani, smím-li říci, mravně politicky neudržitelné. Smím to říci tím spíše, že je mé stanovisko ke smlouvě naší i francouzské známo, a že jsem rozhodně proti nim — ale že smlouva má pro Francii i pro nás účel jen a jen obranný a že tudíž nejen právnicky, s ohledem na Společnost národů v ničem neporušuje locarnskou smlouvu, nýbrž že ani fakticky neohrožuje Německa, nebude-li toto samo na sov. Rusko útočiti, je po mém skromném soudě nepochybné. Ostatně nejsilnějším argumentem proti p. Hitlerovi je Belgie, stejně, a snad ještě více ohrožená než Francie, neboť vůbec smlouvu se Sověty neuzavřela. Není divu, že zrovna tato okolnost nejvíce znepokojila Anglii, která by jinak byla německým argumentům až povážlivě ochotně přístupna.
Věci jsou velmi jasné. Že Hitlerovo Německo toužebně čekalo na příležitost, odčiniti „pokoření“ německé, jež vidělo v zákazu vojenského zajištění svého Porýní, je pochopitelné, stejně jako i to, že věřilo v možnost poměrně klidného vyřízení svého, jinak velmi odvážného kroku. Po tom, jak „vítězové“ přijali i neplacení reparací, i zbrojeni i jeho konečné prohlášení vojenských mírových klausulí za neplatné, a jak klidně přijali uzavření námořní smlouvy s Anglií, není divu, že se zloby Spojenců nebálo, zejména, když tito svou slabošskou pacifistickou politiku pod vedením Anglie korunovali, zdvořile řečeno, nesmyslnou politikou sankcí ve věci habešské. Německo se hledělo zalíbiti Anglii opatrností vůči Itálii, kterou si získávalo tím, že nebylo účastno na sankcích, poněvadž nebylo členem Společnosti národů; a když tak vidělo locarnskou frontu důkladné oslabenou, učinilo rozhodný, samovolný krok. Pro toto své protismluvní jednání hledělo získati mírnější posuzování slibem vstupu do Společnosti národů. Nelze popříti, že to byla velmi dovedná diplomatická hra, která by asi byla končila pro Německo úspěšně, kdyby se bylo snažilo v situací, p. Edenem v Ženevě vytvořené, jednáním s locarnskými kompaciscenty docíliti osvobození od tíživého závazku. Zdá se, že to bylo také názorem umírněnějšího křídla vládnoucí v Německu strany, které nedovedlo úplné přezírati nebezpečí bezohledného postupu. Ale radikální křídlo zvítězilo. Otázka je, co nyní dál, zejména, když nelze přezírati, že je ústupnost pro Francii a Belgii daleko obtížnější, než se původně zdálo, a že také Anglie, zdá se, nahlíží, že po sankční výpravě proti Itálii v daleko méně závažném porušení paktu o Společnosti národů i po všem, co Francie v přetěžké své situaci udělala na podporu anglického stanoviska, není dobře možno zachovati to povýšeně umírněné stanovisko, které zaujaly nedělní listy londýnské a konečně v jistém smyslu v pondělí v parlamentu i pp. Eden a Baldwin. Ale není možno si také nepřiznati, co Německo nejlépe ví a s čím počítá. Šílená politika pacifistická, která vlastním odzbrojením a nedostatkem odvahy včas se postaviti proti začátkům mírovou smlouvou zakázaného německého zbrojení, chtěla působiti na Německo, aby také nezbrojilo, politika p. Mac Donalda a p. Brianda, poslušně sledovaná i námi, a na konec přímo lehkovážná politika sankcí proti Itálii přivedly k nynější situaci, ve které každý pokus o ostré zakročení proti Německu by byl činem prostě velmi odvážným. Anglie odzbrojená, Francie ještě nehotová s nápravou všeho, co ve své brannosti pacifismem zanedbala, i my, ve stejné situaci se svým humanisticko-pacifistickým poválečným antimilitarismem, k tomu bez účinné a odhodlané podpory Itálie, právem rozezlené politikou Ženevy, vedenou Anglií, nestačíme na dostatečnou protiváhu Německu, které na své kolosální ozbrojení v posledních třech letech obětovalo, jak nejlepší znalci odhadují, přes 60 miliard franků. Zrovna v tom je arci také moment slabosti.
Finanční a hospodářská situace Německa neulehčuje mu sice útočnou politiku, ale rozhodně nedovoluje, aby se na tuto jeho slabost spoléhalo, že je zadrží v důvěře na bezespornou převahu vojenské přípravy od třeba zoufalého kroku, kdyby se od něho žádalo přílišné pokoření. Už jednou se Německo spoléhalo na nehotovost odpůrců. R. 1914 se odhodlalo k preventivní válce, poněvadž ani Rusko ani Francie nebyly ještě k obraně úplně připraveny. Zaplatilo to arci konečnou porážkou, ale také vítězové čtyřletou válkou a nedokonaným vítězstvím. Mohlo by to býti poučením jak pro Německo, tak i pro šílené pacifisty, kteří svou protiválečnou vášnivostí by dovedli svět uvrhnouti do nejstrašnější katastrofy. Jestli kdy, pak nyní je potřebí nejen klidné rozvahy, nýbrž i bezohledné kritiky dosavadní politiky odzbrojovací, spoléhající na Ženevu a na sankce. I Anglie vidí, že sankce proti Itálii nedovedly zkrátiti válku, že těžce poškodily státy Ženevy poslušné, že italský národ naplnily nejen odvahou, nýbrž i sotva příjemnými pocity k původcům nemožné té politiky a konečně pro evropské zápletky že nejen nic neznamenají, nýbrž jsou přímo největším nebezpečím pro mír. Stát, který je odhodlán k moderní, hrozné válce, sankcemi se odstrašiti nedá, spíš naopak; a procedura Společnosti národů proti možnosti a pravděpodobnosti ničivého náhlého útoku leteckého je přímo zastarale naivní. Za 17 let po válce se podmínky války budoucí letectvím a motorisaci tak dokonale změnily, že je nutno změniti také statut Společnosti národů i spoléhání na tak zv. kolektivní bezpečnost.
Nutno se také omeziti na snahu o zabránění války aspoň v Evropě, kde hlavním nebezpečím je přece jen Německo, poněvadž ostatní státy, až na Maďarsko, nemají už výbojných úmyslů. Nechci nevěřiti mírumilovným úmyslům kancléře Hitlera a pochybovati o jeho pravdomluvnosti, ale ani on při své výjimečné autoritě není sám, a vedle něho mluví a jednají i jeho pomocníci, a to, co ti říkají, není vždy mírumilovné. Ani ohromné zbrojení Německa není zrovna přesvědčivým odůvodněním pro to, že Německo nechce nic jiného, než — rovnoprávnost s druhými.
Ale doba je příliš vážná na řešení — hádanek. Ať je Německo doopravdy mírumilovné, ať mluví pravdu nebo ne, proti jeho vojenské „dynamice“, kterou nezapírá, je jedinou záchranou míru dostatečná protiváha stejně moderně ozbrojených a výchovou k brannosti oduševněnych národů, které by byly každou chvíli připraveny hájiti mír proti jakémukoli jeho ohrožení. Jinými slovy, je nutno obnoviti dohodu sjednanou ve Stresse a připojiti k ní všecky státy, které máji důvod, aby se měly za ohroženy každým pokusem o uplatnění pangermanismu.
Předpokladem všeho je zrušení nesmyslných sankcí proti Itálii. Co pak se týče Francie a Belgie, nutno příměti Německo, aby jeho militarisace Porýní byla opravdu jen symbolickou, hlavně však aby nebylo dovoleno jeho opevňování. Protest Německa, že pevná dohoda, analogická dohodě ve Stresse, jakož i zákaz opevňování Porýní by byly vlastně starou politikou obkličovací (Einkreisung) by byl víc než neoprávněný, poněvadž přece nikdo vážně nemůže tvrditi, že by kdo chtěl v nejmenším sáhnouti na německou državu nebo měl proti němu útočné úmysly, že však po posledních událostech všecky státy učiní všecko, aby byly připraveny pro každý případ, že tedy nastane do jisté míry závodění ve zbrojení, jehož se všichni tolik báli, tomu se po tak eklatantním důkazu, jak se Německo i na dobrovolně uzavřené smlouvy dívá, nikdo nevyhne, i kdyby byly ty 25leté smlouvy c neútočení se všemi skutečně uzavřeny! Víra v pakty je víc než vážně otřesena a „paktomanií“ už asi budeme ušetřeni.
Není arciť pochyby, že německým postupem vynucené ozbrojování bude hospodářsky velmi tíživé. A proto je povinností všech, kdo mají ještě nějakou víru v možnost solidarity národů, aby se starali všemi silami o vysvobození z nynějších přímo absurdních mezinárodních poměrů hospodářských. Společnost národů se politicky neosvědčila. Což kdyby se učinil vážný pokus, aby jejím vážným úkolem bylo uspořádání světového hospodářství, osvobozeni z nynější strašné krise všeobecné nezaměstnanosti?
To bylo by opravdu positivní prcci pro mír mezi národy i nejúčinnější obranou proti vnitřním sociálním otřesům, proti pokusům, aby se z nynější bídy nestala světové katastrofa, která by nebyla o mnoho méně zhoubná než válka. Kdyby se to podařilo, mohla by se Společnost národů státi opravdovým dobrodiním lidstva, a sen tak mnohých dobrých lidí by se vyplnil lépe a ušlechtileji než sankcemi, které chtějí bídou a vyhladověním i nevinných, na politice neúčastněných, stoužiti míru a pokoji anebo svou krutostí dohnati národ k zoufalé obraně!