Cirkus Humberto/Část třetí/XIII.

Cirkus Humberto/Část třetí
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 541- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Mladý Krčmářík a Cerha z Horní Sněžné, stavěči stanu, jedou vpředu jako švédští rejtaři, v černých širácích s vlajícími pštrosími péry, ve vysokých botách, jež jim jdou do půl stehen. Oba mají trubky od hradeckého pana Červeného, a to se tedy jejich troubení třepotá hamburskými ulicemi až za pátý roh a lidé přibíhají, aby spatřili pestrou kavalkádu, návrat Cirkusu Humberto do zimního sídla.

Petr Berwitz je všemi předchozími událostmi zkrušen a vyčerpán. Ale teď, když se vyšvihl do sedla, když ví, že se celý Hamburk seběhne, aby ho viděl, jak vede svou družinu, teď to s něho všecko spadlo, cítí se na svém útlonohém berberském hřebci jako velmož, nechá jej občas zatančit a občas se vzepnout, aby ukázal, jak pouhým stiskem kolenou zvládne bujné zvíře a jak ještě přitom může krásným gestem smeknout šedivý cylindr a děkovat za potlesk davů. Anežka Berwitzová jede po jeho boku v černé amazonce, v cylindříčku se závojíčkem, hrdá, vlídná, tak něco mezi falckraběnkou a vévodkyní. Za nimi Vašek s Helenkou, krásná dvojice elegantních jezdců v loveckých úborech se svítivě červenými kabátci, jako by jeli za masterem v honbě za liškou. A za nimi nekonečný proud jezdců, jezdkyň i neosedlaných koní a pak obr Bingo, obr Ali Baba, obr Singapore obryně Fathma, obr Jugguth, obr Sáhib, šest slonů, kteří se rozvážně plouhají městem a malýma očkama sledují hokynářské krámy s hromádkami zelí a květáku a výkladce kupců s pomeranči a melouny. A lidé se smějí, když vidí dva malé, vesele poštěkávající teriéry probíhat Bingovi mezi nohama, jako by se honili okolo pohybujících se sloupů. Je krásný podzimní den, živé barvy kostymů se třpytí v slunečním jasu a jemný čich zvířat nabírá vzduch lehounce vonící dehtem a rybinou. Vědí již, že je to vůně jejich zimního domova, že spějí do pohodlí a tepla stálé stáje.

Zadní vrata k cirkusové budově se do široka otvírají a letní správce stojí v nich a salutuje vjíždějícímu direktorovi. Berwitz seskakuje v prostoru za gardinou a třemi dlouhými kroky je na prahu vlastního cirkusiště. Uhrabaná manéž leží před ním jalo žlutě se lesknoucí lívanec, gradiny jsou osmýčeny, židle v lóžích otřeny z prachu, okna v přístřeší umyta. Večer se může hrát. A správce již je zde se svým hlášením. O čem referuje, jsou samé maličkosti, rozbitá okenní tabulka, nový nátěr dveří, spravená okapová roura. Berwitz jen pokyvuje hlavou: to nic, to nic; ale najednou sebou škubne a ostře se podívá na správce.

»A před třemi dny,« hlásí správce pořád stejně suše,« přišli dva páni od magistrátu, že prý jsou stavební komise a že jdou prohlédnout budovu z bezpečnostních ohledů.«

»Vy jste je vpustil?« přerušil ho Berwitz, jako když zatřeskne.

»Namítl jsem jim, že pán není přítomen a že je nemohu bez pána vpustit. A oni na to, že jsou zde úředně a že prohlídce nesmím překážet, že ji provedou a protokol se sepíše, až pán přijede.«

»To je neslýchané!«

»Co jsem měl dělat? Ukázali mi rozkaz od magistrátu.«

»Vy jste je pustil dovnitř?«

»Ano, ale šel jsem ovšem s nimi.«

»A co shledali?«

»Vrtěli hlavou, že prý je budova velmi sešlá, zpuchřelá, gradiny že nejsou dost bezpečné, stropem že zatéká a že je tu málo nouzových východů.«

»Heleďme! Najednou! Desítky let to bylo v pořádku a najednou tu není dost nouzových východů!«

»Taky jsem jim to namítl, ale oni vedli svou, že jsou nové stavební a bezpečnostní předpisy.«

»A co řekli nakonec?«

»Nakonec řekli, že se zatím nedá nic dělat, dokud majitel není přítomen, a že přijdou ještě jednou, až se pan ředitel vrátí. Prý sepsat o všem protokol.«

»Děkuji,« kývl Berwitzk a propustil správce. Stál chvíli zamrčen, se zakousnutými rty, pak se obrátil a prošel stájemi na zadní prostranství. Některé vozy už stály na svých místech, jiné zajížděly. jednička měla schůdky spuštěny, Anežka byla patrně uvnitř. Berwitz vystoupil nahoru a vešel.

»Zítra ráno půjdu na magistrát,« spustil rovnou, sotva za sebou zavřel dveře.

»Stalo se něco?« obrátila se Anežka od zrcadla, kde si přičesávala vlasy.

»Někomu tam nedá spát naše bouda. Byla tu stavební komise a má nějaké námitky proti provozu.«

»To asi ta nová konkurence, co? To varieté, o kterém Gaudeamus vyprávěl Vašku?«

»Snad… vidíš, to mne nenapadlo. Ano. Patrně to bude odtamtud. Ale už mám těch věčných potíží po krk. Prodám konstrukci.«

»Teď na podzim? To by byl přece, Petře nesmysl?«

»Já vím, já se jí také nechci hned teď zbavit. Mohu si přece vymínit, že jí budu užívat do jara. Ale chci už to mít s krku, chci už jednou mít všecky své věci v pořádku, chci už zase jednou vidět peníze, velké peníze, moc velké peníze. To jsou miliony, má drahá, jakou cenu má dnes tenhle pozemek jako staveniště! A já se mám dát prohánět nějakou pitomou stavební komisí? Přijdou si sem nějací hadráři za mé nepřítomnosti a šťourají se v prknech, není-li některé nahnilé. Ještě štěstí, že jsem se k tomu nenatrefil, to by byla heká kupa urážek úřední osoby a k tomu nějaké těžší zranění na těle. Nahnilá prkna! Zpuchřelé sloupky! Já bych jim je omlátil o hlavu, aby poznali, jak je ještě to dřevo zdravé.«

»Neměl by ses tak rozčilovat, Petře…«

»Já se nerozčiluji, ale svět mne rozčiluje! Deset let tu zápasím o existenci tolika rodin, celé jmění na to dosadím, odnikud nepřijde slůvka uznání nebo pomoci, ale skočit mi na týl a chtít mne připravit o živobytí, to ano, to jsou úřady hned pohotově. Ach, magistrát! Co jsem se jim nadělal dobročinných představen, na chudé, na sirotky, na nemocnici, na vánoční nadílku. A najednou se jim nelíbí moje prkna! Najednou mají kdy prohlížet sedadla v Cirkusu Humberto, jestli se nesesypou pod jejich hemeroidy! A já tu nebyl, nikdo tu nebyl, kdo by vzal šambrieru a prohnal ty škrabalské šakaly po manéži!«

Petr Berwitz stál u stolu a bil do něho sevřenou kostnatou pěstí. Vřelo to v něm dlouho utajovanými hněvy, tváře mu zbrunátněly, žíly na krku naběhly.

»Proboha tě prosím, Petře,« promluvila naléhavě Anežka, zneklidněna návalem vzteku, jaký ještě u Berwitze neviděla, »nerozčiluj se tolik, nekaz si první den. Bouda je sešlá, ale to jim zítra vymluvíš. Na jednu zimu to ještě dávno stačí. Kolik myslí, že ti vynese prodej pozemku?«

»Co já mohu vědět,« utrhl se na ni Petr, »pět milionů, osm milionů, deset milionů… ale nejdřív se musí vyřítit ta drzost, že sem za mými zády vleze nějaká komise.«

»Deset milionů je snad mnoho,« namítla Anežka, aby ho svedla na jinou myšlenku.

»Cože, mnoho? Ty chceš se mnou smlouvat? Moje vlastní žena? No, to jsem se dočkal pěkného překvapení. A kolik myslíš, že to má cenu? Milion, co? Chachacha! Paní Berwitzová chce připravit pana Berwitze o devět miliónů! To je podívaná! To je číslo pro jarmark!«

»Mais vous êtes un fou, mon cher, — neviděl jsi taky rajtovat po manéži noty jako Selnicki?«

»Ne — ale neviděl jsem tam také rajtovat magistrátní komisi, rozumíš, a to mne žere a to mne bude žrát, protože už mám toho všeho štvaní dost…«

»Můj milý,« zvedla se teď Anežka pomalu a vážně, »jestli nepřestanete s tím pošetilým láteřením, odejdu odtud. Já takové řvaní doma nesnesu.«

»Tak,« supěl Berwitz, »tak už ani řvát doma nesmím, když se mi chce řvát, když potřebuji řvát, když musím řvát, abych se nezadusil. Inu arci, já jsem jen manžel. Kdybych byl páchnoucí lev nebo tygr a zařval, to by pan Anežka Bewitzová ovšem ihned ke mně přiběhla a šmajchlovala mě, ale že jsem jen manžel, to je její jemnocit najednou uražen…«

Než ještě domluvil, Anežka prošla vozem a přibouchla za sebou dveře. Berwitz byl jejich třesknutím přerušen. Díval se vteřinu na ně, pak zasykl a začal si zuřivě rozdělávat bílý plastron. Rval kravatu tak, že ji natrhl. Držel ji před sebou oběma rukama a díval se na tu trhlinu. Pak zasykl po druhé. A najednou šmejkl nákrčníkem na zem a popadl šedivý cylindr se stolu a šmejkl jím ke kravatě a setřepal s rukou manžety hodil je na klobouk a serval si s krku límec a praštil s ním na podlahu a skočil a dupal po všem, po cylindru, po kravatě, po manžetách a po límci.

Večer o zahajovacím představení předváděl ředitel Berwitz své skupiny koní s tváří černou jako mrak, v noci ve spaní sebou házel, ráno vstal, s nikým nepromluvil, oblékl se velmi pečlivě, a prohlásiv stručně, že jde na radnici, odešel. Anežka jen zvedla hlavu a koukala se, kterou nohou vykročí. Učinil to pravou a Anežka spokojeně pokračovala v zašívání starého kostymu.

Asi o půl jedenácté dal si Vašek opakovací cvičení s tygry. Dostal je všecky v pořádku na pyramidu i na taburety a chtěl zrovna přejít ke skokům, když náhle zpozoroval, že se nejmladší sumatranská tygřice Ramona zachvěla a zježila. Skoro současně se zježil obrovský Bengali a jeho oči se zeleně zaleskly. Něco se muselo stát, co zvířata rozčililo, neboť i ostatní najednou byli neklidní. Vašek na ně promluvil, ale pomalu ustupoval šikmo pozpátku, aby Ramoně nebo Bengalimu prodloužil hrozící skok. Ale pak poznal, že se nedívají na něho, že je děsí cosi, co je vedle klece. Na zlomek vteřiny se tam ohlédl a ustrnul. Jako duch stál u mříže Vendelín Malina, bílý ve tvářích, oči podivně vytřeštěny.

»Ramona! Bengali! Sednout!« houkl Vašek ostře na obě šelmy, aby je zarazil. »Ramona, sednout! Bengali, sednout!«

Zvířata se posadila s nervosní nechutí.

»Proboha, Malino,« pronesl pak Vašek polohlasně, nespouštěje s tygrů oči, »co to děláte, člověče, vždyť můžete způsobit neštěstí…«

Stařec stál nehybně, s bílou tváří vtlačenou mezi mříže.

»Co je, Malino?« vyrazil ze sebe Vašek naléhavě.

»Prosím… pěkně…« bezzubá ústa Malinova se otevírala se zřejmým chvěním, »prosím pěkně… kde… je… pán?«

Bylo v tom cosi děsivě tajemného, opravdu, jako by duch s námahou promluvil lidskými slovy. Vaška obešla hrůza. Ale přemohl se, práskl bičem a křikl:

»Dolů, alou!«

Tygři se zvedli a s huhláním a prskáním, s tesáky vyceněnými se spouštěli s podstavců na zem.

»Open the door!« křikl Vašek na oba zřízence v pozadí, »konec zkoušky!«

Žíhaná těla dravců se plouhavými skoky hnala k východu, kde zarachotily zástrčky. Vašek čekal nehybně, až poslední tygr vběhl do mřížové chodby. Pak se teprve otočil k Malinovi.

Vendelín Malina zmizel.

Vendelín Malina stál v tu chvíli v účtárně, tři kroky za zády Franse Steenhouwera, který o něm nevěděl. Steenhouwer končil svoje stěhování z maringotky do zimní kanceláře. Měl před sebou kupy tlustých obchodních knih a fasciklů, které ukládal do stojanů a skříní. Bouchal a rámusil s nimi, že neslyšel Malinu vstupovat. Nabral si právě vysoký stoh knih do obou rukou, obrátil se s nimi a vyděsil se jeho zjevu tak, že je s novým hřmotem spustil na zem. Bílý stařec před ním se však ani nepohnul. Měl oči stále tak úzkostně vytřeštěny a jeho ústa jenom zasténala:

»Kde… je… pán…?«

Starému sekretáři a účetnímu se až udělalo mdlo — cosi zoufale bezradného čišelo z té vybledlé tváře s pokleslou bradou, cosi bezradného a bezmocného jako úpění náměsíčníka. A jak podivně se ptal! Cožpak tu někdo někdy řekl pán? Direktor, patron, principál, náš starý a dědek, to bylo běžné pojmenování ředitele; ale pán? Bylo to tak nezvyklé, že se Steenhouwer chtěl napřed ujistit.

»Koho tím myslíš, Vendelíne? Ředitele Berwitze?«

Ale Malina, jako by otázky neslyšel, rozhlédl se vpravo a vlevo podivným pohledem, o němž jsi nevěděl, zda něco vidí nebo nevidí. Pak mu hlava poklesla, záda se nahrbila a Vendelín Malina se beze slova obrátil ke dveřím a tiše jako zjevení vyšel.

Steenhouwer stál chvíli jako vyjeven; co to mělo znamenat? Pak oběhl upadlé knihy, vyrazil do chodby a ven před budovu, ale bílou naježenou hlavu Malinovu spatřil až na konci cirkusu, právě jak se zahýbá k prostranství s maringotkami.

»Jako pes,« říkal si v duchu Steenhouwer, vraceje se k strazze, hlavní knize, saldokontům a ostatním zeleným památníkům hospodaření Cirkusu Humberto, »dočista jako pes, který hledá ztraceného pána. Čert ví, co to do dědka vjelo, že tak rapluje. Už by bylo na čase odepsat ho z lidského inventáře, pro podnik je už úplně amortisován.«

Anežka Berwitová taky stěhovala. A právě když balila lví kůži z Hasana, objevil se před ní Malina.

»Paní — kde je pán?« zeptal se zase tak nezvykle a jeho oči jako by ji neviděly.

»Šel na radnici, Vendelíne,« odpověděla Anežka a pozorovala starce. V jeho chování bylo něco zvláštního, co v ní burcovalo nepokoj.

»Na radnici… tak, tak… na radnici…« opakoval mechanicky Malina a pak se beze slova obrátil a odešel.

»Vendelíne!« vykřikla Anežka za ním, ale on, jako by ji neslyšel, kráčel stařeckým, kodrcavým krokem k cirkusu a kolem něho ven.

Po nějaké době přišel k vozu Vašek.

»Říkali mi lidé, že prý tu byl Malina?«

»Ano. A tak divně vypadal. Prý kde je pán?«

»A co jste mu řekla?«

»Že je na radnici. Myslím, že tam šel za ním.«

»U mne taky byl, zrovna při ranní práci tygrů. Div mi nevlezl do klece. Rozčilil zvířata tak, že jsem musel cvičení přerušit.«

»Vypadá, jako by se pomátl na duchu.«

»Aby to nebylo nic horšího. Je to podivný dědek.«

»Jen kdyby už tu raději byl Berwitz zpátky,« ulevila si Anežka. Oběma tanulo na mysli, jaký byl Malina sýček, jak zlověstná byla vždy jeho občasná zmámenost, ale neodvážili se to vyslovit. Vzpomínali, jak asi Petr Berwitz na radnici pořídil, s jakou přijde, jaký osud jim z toho vyplyne. Netrpělivě vyhlíželi k uličce od Reeperbahn, ale Berwitz nepřicházel. Místo něho se objevila Helena. Byla nakupovat, někde se zdržela a nyní spěchala s taškou domů. Ale už mezi dveřmi je překvapila.

»Co se stalo Malinovi?« zvolala na ně místo pozdravu.

»Malinovi?« Anežka i Vašek se na sebe podívali užasle.

»Proč Malinovi?« zeptala se Anežka. »Co o něm víš?«

»Potkala jsem ho v městě. Šel bez čepice, s očima vytřeštěnýma, lidé se za ním ohlíželi jako za divousem. Přeběhla jsem ulicí k němu a zavolala jsem ho. Podíval se na mne, jako by mne nepoznával. ,Kam jdete, Malino?’ zeptala jsem se ho. Díval se dopředu, byl neklidný a neodpovídal. Zeptala jsem se ho po druhé a on řekl: ,Do nemocnice.’ A pak mne odstrčil a šel dál.«

»Do nemocnice?« zvolali Vašek s Anežkou. »Řekl do nemocnice?«

»Ano.«

»Ale my mysleli, že šel na radnici?«

»Kdepak, tak je přece na druhé straně.«

»Co to znamená, Vašku?« zvolala Anežka s neskrývaným úlekem.

Vašek seděl u stolu a bubnoval nepokojně prsty.

Někdo zaklepal na dveře.

»Volno!« zvolala Anežka.

Alice Kerholcová pootevřela dveře.

»Je tu nějaký pán a přeje si mluvit s madam. Může vstoupit?«

»Že ho prosím.«

Vešel zavalitý člověk menší postavy, hladkého bezvousého obličeje.

»Vy jste paní Berwitzová?«

»Ano. A to je moje dcera a můj zeť. Čeho si přejete?«

»Jsem magistrátní podúředník Müller. Otto Müller. Paní Berwitzová, vy jste ředitelka Cirkusu Humberto, že ano. A vaše rodina pracuje s vámi, že ano. To je dobře. To je dobře. Vy jste přece zvyklí na leccos. Cirkus není žádná lehká věc, to je pořád nebezpečí života. Musíte na to stále myslet. Nu a někdy se stane nehoda i mimo cirkus…«

»Berwitz je…« vykřikla Anežka.

»Ne, paní Berwitzová. Ne to, co si myslíte. Ale přece jen nehoda. Poslali mne, abych vám to oznámil. Nemilé poslání, věřte mi to, velmi nemilé. Ale co má člověk dělat…«

»Proboha, pane Müllere, řekněte už, co se stalo…«

»Pan ředitel Berwitz byl na radnici, že ano. A tam se nějak rozčilil. A on už je starší pán, že ano. A udělalo se mu špatně… to jest, ranila ho mrtvice…«

»Mrtvice!« zaúpěla Anežka.

»Ano, mrtvice. Ale nelekejte se. Lékař byl hned při ruce, že ano. Dostalo se mu ošetření. Pravá strana, paní Berwitzová, pravá strana je zatím ochrnutá. Doufejme, že se to zlepší.«

Obě ženy propukly v pláč a bezděky se objaly.

»A co je s ním teď?« zeptal se Vašek. »To tak zůstal na radnici?«

»Ale kde, pane, ale kde. Převezli jsme ho hned do městské nemocnice. Velmi šetrně, že ano. Já sám jsem tam s ním jel. A to vám bylo zvláštní, když jsme ho skládali, vyskytl se tam nějaký člověk, starý člověk, že ano, a beze slova nám začal pomáhat. Musel to být někdo zdejší, protože ho pan ředitel Berwitz poznal, když se probral z mrákot. A z postele mu podal levou ruku a kývl mu, aby si sedl. Tak on tam zůstal u něho, u postele, že ano, a já běžel sem se zprávou.«

Vašek vyběhl ven. Na rohu stála ještě Alice a dívala se na skotačení svých hochů.

»Paní Kerholcová!« zvolal na ni Vašek. »Běžte na Reeperbahn a zastavte některou drožku. Musíme rychle někam jet.«

Když se vrátil, pan Müller se již poroučel. Anežka se rychle dooblékla, Helena znovu nasadila klobouk. V pěti minutách odjeli.

Teprve během dne vyšetřil Vašek, co se stalo. Ve stavebním odboru městského úřadu upadl Berwitz do velkého rozčilení, protože mu tam oznámili, že bude nutno budovu Cirkusu Humberto zbořit, ježto naprosto nevyhovuje novým bezpečnostním předpisům. Po dlouhém jednání s přednostou dosáhl aspoň toho, že po několika opravách, k nimž se zavázal, bude moci ještě tuto sezónu hrát. Když se však zmínil, že budovu a pozemky prodá, vrtěl přednosta hlavou a upozornil ho, aby se ihned na věc přeptal v regulační kanceláři ve třetím patře. Berwitz, rozechvěn ještě tímto sporem, vyběhl do třetího patra. A tam mu předložili plán, podle kterého bude na míssdtě, kde stojí Cirkus Humberto, zřízeno náměstí. Potřebné pozemky budou odkoupeny městem za úhradu, která byla pro takové případy stanovena usnesením senátu už před pěti lety. Když mu řekli, jaká je to cena, zakoktal se, zrudl ve tváři až do fialova, vytřeštil oči, sáhl si k hlavě a upadl.

Vašek se vrátil o páté hodině do cirkusu. Stručně pověděl Kerholcovi, co se přihodilo, a hned rozhodl, že volnou dresuru koní převezme večer za Berwitze sám. Pak šel za Frensem Steenhouwerem. Holanďan už na něho čekal.

»Nějaký týden musí tam zůstat ležet,« končil Vašek svůj referát, »pak nám ho vrátí, ale pracovat už nebude moci nikdy. Patrně zůstane nadlouho a snad do smrti mrzákem. Tak aspoň říkají lékaři. Je tedy nezbytno udělat zde všechna potřebná opatření. Jeho číslo v programu jsem už převzal. Jde ještě o formální ředitelství.«

»Ředitelem jsi už přece kolik let.«

»Ne. Nikdy to nebylo vysloveno a já se za ředitele nepovažoval. Chci mít všude ve svých věcech pořádek, a proto trvám na tom, abychom se o tom domluvili. Maminka Anežka a ty musíte mi přímo říci, že s mým ředitelováním souhlasíte. Pak to snad budeme muset provést i v úřadech, vždyť tu jde o plnou moc a odpovědnost.«

»Zajisté. Ale já navrhuji toto. Převezmeš dnešním dnem řízení podniku, ale nebudeš zatím nic na jeho složení měnit. Do měsíce uvidíme, jak se Petrovi povede. Možná, že už bude moci připojit i on svůj souhlas. Pak bychom to provedli formálně před úřady.«

»Dobrá, Frans. Zítra si probereme hospodářskou situaci. Myslím, že budeme muset Cirkus Humberto rozpustit. Dobrý prodej byla jediná možná záchrana, a když selhal, sotva jinou cestou z toho vylezeme. Ale teď musím do stájí, čeká mne toho moc.«

Frans Steenhouwer stál nad psacím stolem a jen kýval hlavou. Dávno viděl v číslicích knih vepsán zánik podniku, ale pořád doufal ve šťastnou hvězdu Petra Berwitze nebo toho kouzelného jména Cirkus Humberto.

»Máš pravdu, Vašku. Přeji ti hodně štěstí. Dokud mě nepošleš zpátky do Holandska, budu ti pomáhat, jak umím. Ale tam dole v manéži, tam musíš ty ukázat své.«

Podali si zamlkle ruce, dva, kteří jasně viděli trpký úděl.

Vašek odcházel, když Frans sebou náhle trhl.

»Haló, byl bych zapomněl. Přišel ti odpoledne dopis.«

Vašek se vrátil a zvědavě se podíval na adresu. Měl tak málo korespondence v životě — komu by psal a kdo by psal jemu? Teď však sebou trhl.

»Z Prahy! Česká adresa! To bude od Bureše!«

V kanceláři bylo již šero, Frans otevřel kohoutek plynu a rozsvítil. Mléčná skleněná koule kolem třícípého plaménku se rozzářila a Vašek přisedl a četl.

Můj drahý příteli Vašku, krajane ctný
a vlastenče přemilý!

Hezké množství vody již uplynulo ve Vltavě od chvíle, kdy jsem se, překonán radami Vás všech, usídlil na jejím, památnými stavbami lemovaném břehu. Byla to doba velkých pro mne a tísnivých starostí, neb zajisté lehkou věcí není vrátiti se na stará kolena pod otcovský krov, do ztichlé mlýnice, k živnosti, již jsme co bujarý mladoň opustili. Bohu buďtež díky, pozdní svou zkoušku jsem přestál bez úhony. Z venkova se mi přihlásil otcův osvědčený stárek, také chasa se většinou vrátila a s pomocí Boží se nám kolo netočí naprázdno. Sám pro sebe žádných potřeb nemaje a pamětliv slibů, jimiž jsem se před návratem zavázal, mohl jsem již první zimu oučinně zasáhnouti do plevele bídy, která postihuje hojné chudé města našeho královského. Seznámiv se s jistým panem Vojtou Náprstkem, měštěnínem veliké úctě se těšícím, lihopalníkem a člověkem scestovalým, spojil jsem se s ním, abychom dobré činili pode sil svých. A mohu dnes říci, že toto snažení mé bylo korunováno úspěchem znamenitým. Nejen potřební chuďasové zdejší velebí náš mlýn jako své útočiště v hladu a nouzi, anobrž také mezi starousedlým měšťanstvem tuze úcty požívám a nejeden hlas se ozývá, abych i mezi starší obecní v radnici vyslán byl. I tou se nadějí kojím, že již nikdo nevzpomene viny, pro kterou jsem onoho osudného roku Prahu opustil a kterou navždy vyhladiti doufám.

Leč přes všechny důkazy zdárného působení svého často u večer zalétám myslí svou tam za Vámi v útulný stan Váš i v milou naši maringotku, jež mi domovem byla po tak drahný čas. Vzpomínám, jak se Vám daří, krajané milí, co Ty, co Tvůj milý otec, co Kerholec, Malina a zda ještě seržán Vosátka vévodí čepu U námořníkovy nevěsty. Doufám, že se těšíš stále pevnému zdraví, i Tvá spanilá Helenka i ten Váš roztomilý Petříček-Toníček. Jak se mi někdy stýská po družné veselosti našeho tuláckého života, po hořkosladké volnosti lidí nespoutaných konvencemi, po vůni marštalí a po zpěvu kladiv, bušících do kotevních kolíků. Ten krásný bohatýrský život je navždy pro mne ztracen, ale co bych za to dal, kdybych aspoň někdy mohl v přátelském pobesedování obnoviti vzpomínky na zašlý čas, na věrné druhy a milá zvířata.

A tu, když takto je srdce mé plno stesku, dovídám se o věci, kterou považuji za tak závažnou, že Ti, milený Vašku, neprodleně o ní sdělení činím. V předměstí zdejším Karlíně stojí budova velmi prostorná, kamenná nebo cihlami zděná, kterou jistý pan Tichý vystavěl, aby ji cirkusům a divadelním společnostem pronajímal. Tato budova byla nedávno znovu upravena a nový majitel by velmi rád uviděl, kdyby se našel důvěryhodný podnikatel, který by si ji od něho najal a v ní provoz na celý rok krom letních měsíců zabezpečil. V nové přestavbě se arci budova nehodí pro cirkus, ale varietní divadlo, jaké se nyní hojně ve velkých městech zřizují, dalo by se v ní provozovati znamenitě. Připomínám ještě, že jeviště i zákulisí tak upraveny jsou, že i hromadná vystoupení zvířat, práci šelem nebo dresuru elefantů tu předváděti možno. Budova stojí opodál nádraží c. k. státní dráhy, kde se i všecky přední hotely soustřeďují, takže i s návštěvou cizinců lze dobře počítati. Pro vzdálenější návštěvníky pak výtečně slouží naše pohodlná koňská tramvaj, která nedaleko toho divadla svou konečnou stanici má a všecky vzdálenosti města hravě překonává.

Milý Vašíčku, svěřil jsi Se mi jednou, jaké starosti máš kvůli svému drahému synkovi, až Jej bude třeba dáti na studie. Stýskal jsi Si tehdy, že snad budeš muset zanechati kočovného života, abys Jemu umožnil cestu v lepší život. Velmi si cením této Tvé rozvahy, neboť za národní povinnost rodičů považuji aby novému dorostu otevírali vyhlídky k vzestupu co nejvyššímu. Jestliže chováš ještě tyto Své plány, uvaž, přemilý, o příležitosti, na kterou Tě tímto listem upozorňuji. Město Praha vyniká školstvím proslulým a Petříček by zde žil uprostřed drahého našeho národa, jehož přední ozdobou by se tak při své dobré hlavě mohl státi. Odepiš mi, co o tom soudíš, nebo ještě lépe, přijeď Se sám na vše podívat. Uvítám Tě zde s náručí otevřenou, uvedu Tě mezi osvědčené národovce, s jejich podporou již předem můžeš počítat, a sám se vynasnažím, abych odstranil Ti s cesty překážku jakoukoliv. Bylo by zajisté nejkrásnější naplnění mých snů, kdybych zde, nad stříbropěnnou Vltavou, při památném mostě drahého Otce vlasti Karla IV., pod velkolepým panoramatem hradčanským mohl uhostiti o krásných večerech nejdražší přátele mých ztracených mladých let.

S mnoha vroucími pozdravy všem mileným přátelům a známým

Tvůj srdečně Tě líbající

Vladimír Smetana
allias Jan Bureš,
mlynář a měšťan pražský