Cirkus Humberto/Část třetí/VI.
Cirkus Humberto/Část třetí | ||
V. | VI. | VII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | VI. |
Autor: | Eduard Bass |
Zdroj: | BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 434- Moravská zemská knihovna v Brně |
Vydáno: | Praha: Fr. Borový, 1941 |
Licence: | PD old 70 |
»Přála bych si, aby svatba byla tichá,« pronesla Anežka Berwitzová.
»Co tomu říkáte, barone?« otázal se Berwitz pana Gaudeama, nalévajíc mu víno. »Hádáme se o to už týden a shodli jsme se jen potud, že vy máte být v té věci rozhodčím.«
»Děkuji za vzácnou důvěru,« usmál se pan Gaudeamus, »ač tentokrát není zrovna příjemná. Musím totiž milostivé paní odporovat. V cirkuse má být tichý leda krach. Ostatní všecko se má dělat s bubnem.«
»Nu tak — co jsem povídal?« vytahoval se Berwitz. »Víte, barone, kdyby bylo po mém, vypravil bych celou svatbu jako pantomimu. Já bych hrál šerifa, Helena by byla šerifova dcera, Vašku by byl zamilovaný cowboy… nebo ne, byl by mladý farmář z druhé strany hranic, přijel by s celým průvodem koní na námluvy, já bych mu dceru nedal, on by ji unes, já bych po něm střílel…«
»A přitom ho ještě zastřelil, viď?« přerušila ho paní Anežka. »Viděl jste už, barone, takového blázna?«
»Mlč, Anežko, to hlavní mělo být zajmout faráře… víš, chytit lasem faráře a odvézt ho do pralesa, by tam požehnal sňatku. A to jsem si myslel, kdyby ten farář byl opravdický, že by bylo opravdické i to požehnání…«
»A vy si myslíte, pane řediteli,« smál se Gaudeamus, »že byste mohl hamburského arciděkana chytat lasem?«
»No, když bych mu řádně zaplatil…«
»Tomu budete muset řádně zaplatit i bez lasa. Koukejte, vy si přece nemusíte dělat reklamu, když už jsou lidé u vás v boudě. Ale okázalá, dobře zrežírovaná svatba může být pro Cirkus Humberto velkou reklamou. To se ovšem musí rozvinout mimo podnik, po hamburských ulicích…«
»Velká paráda! No ovšem. To je báječný nápad, barone. To je úžasné, že mne to hned nenapadlo. Defilé všech zvířat… Ale to musím hned koupit párek velbloudů. Bez velbloudů by ta svatba nebyla úplná. Dám okamžitě zatelegrafovat Hagenbeckovi.«
»Co tě to posedlo s velbloudy?« zarážela ho Anežka. »Uvažuj raději o nějakém daru do mladé domácnosti, když nechceš vyplatit věno.«
»Ti velbloudi, to bude můj dar. Odpusť, Anežko, ale ty to tak necítíš jako já, jaká je to hanba, že ještě nemáme velbloudy. Každý jarmarečník vodí si dnes dromedára a my, taková stará rodina, máme jít do ulic bez velbloudů? Co by si lidé o nás pomysleli? Jak bychom vypadali? Říkám ti, svatba je bez velbloudů nemožná.«
Mají-li stěny uši, byly uši maringotek v těch dnech ohlušeny debatami o nadcházející události.
»Představuji si,« řekla Alice Kerholcová paní Hammerschmidtové, když vůz pokladny a švadlen kodrcal z Lüdenscheidu do Iserlohnu, »představuji si, jak bude naší Helence slušet svatební kostymek s volánky. Je tak útlá v pasu, a když se ještě sešněruje…«
»Kostymek?« pozastavila se paní Hammerschmidtová, »jakýpak kostymek? Helena musí mít velké svatební šaty s kolosální vlečkou, jak se na takovou rodinu patří!«
»Mně by se však na ní více líbil štíhlejší kostym, to teď půjde do módy. Vpředu pěkně přilehlý k tělu…«
»Já vím, já vím, nová nemravnost. Má milá Alice, věř mi, nebylo nad širokou krinolinu. To bylo tělo pěkně skryto jako ve zvonu a nebylo pořád vystaveno na oči mužským.«
»Ano, ale když vás pán při tanci přitiskl, zvedla se krinolina na druhé straně a čert viděl kostelem až na oltář.«
»Ano, ale to jsme přece dělávaly, jako že o tom nevíme. To právě s krinolinou šlo, šoupnout ji vpravo, šoupnout ji vlevo, zvednout dozadu, zvednu dopředu, mužští bláznili a ženská se tvářila jakoby nic.«
»Ale milostpaní, co s tím bylo za útrapy! A zvláště u nás, když se muselo do těch úzkých dveří maringotek…«
»Jen to nech být, byla to krásná móda. Vždycky jsem si Helenku představovala jako nevěstu v široké bílé krinolině, na kterou kolem dokola našijeme věnečky a růžičky s krajkovím. Dnes bych ji k tomu nepřiměla, dneska jde móda na turnýru, člověk už neví, co všecko dozadu našít, aby se to tam zvedlo a zvelebilo. Ještě že nám tu vlečku nechávají, aby to pěkně splynulo.«
»Já bych na jejím místě šla bez vlečky. Bylo by to moderní.«
»Jen, prosím tě, nevymýšlej Heleně žádné výstřednosti. Helena musí jít jako děvče z dobré rodiny, vespod silnou turnýru, vpředu dekolté, vzadu vlečku, pod sukni volánky a pentle, přes to krajkovou tuniku a na to závoje, aby bylo vidět, že je tu bohatství.«
»Chudáček, vždyť ona ani takovou sáhodlouhou vlečku neutáhne!«
»To nevadí, Alice, pan ředitel má pro svou dceru dost prostředků, aby za ní šla dvě bílá pážata a vlečku jí nesla!«
Večer ve stáji došlo k prudké hádce mezi Hansem a Malinou.
»Takový ouškytek!« rozkřikoval se tichý Malina na ostatní stájníky, »sotva se to tu ohřálo a bude se to tu roztahovat!«
»Takový dědek vyšeptalá,« nadával šedovlasý Hans, »je to jako pára nad hrncem, fouknout studený vítr, tak je z toho kapka; ale ne, to on se musí plést mladým lidem mezi nohy!«
»Přileze si to ze zkrachovaného podniku, my se tu nad tím smilujeme, vezmeme to na milost a ono si to tu najednou začne poroučet!«
»Celý život se to stará o kozy a o vopice a najednou si to dělá nárok na koně! Pro tebe, ty dědku, je tamhle Modrovous, toho si vokšíruj, až mu nabarvíš fousy!«
»Co to povídáš, ty kluku prkenná, ty koňáku zbědovanej, vezmu-li bič…«
»Copak je to tu za křik?« ozval se ve dveřích Kerholec, který sem vrazil zrovna ve chvíli, když se oba dědové za smíchu celé stáje na sebe chystali.
»Poslušně hlásím, to tady Malina mi nadává,« zaraženě hlásil Hans.
»Bodejť bych nenadával,« hartusil dále Malina, »viděl jsi už někdy, aby takový cucák rozhodoval, co bude a co nebude?«
»A oč se vlastně hádáte?«
»Já se nehádám,« prohlásil Malina, »já jsem jen tady povídal, ať mi vyleští nejlepší cajk, protože povezu nevěstu do kostela. A tenhle uklizeč hnoje se opováží mně, Vendelínu Malinovi, říc do očí, že s nevěstou pojede on! Viděls někdy takovou drzost? Já vez mámu, povezu i holku, to je přece jako boží den.«
Hans se znovu rozdurdil, že Malina neudělá na kozlíku žádnou figuru a že se nemůže dopustit, aby měli o takové slávě ostudu.
»Figuru, já neudělat figuru,« křižoval se Malina, »já viděl, ty chytráku, jak se jede s papežem, a tys ještě nebyl na světě, když já už pil na bratrství s kočím od tureckýho sultána! Já ti udělám figuru, jako bych vez císařovnu Alžbětu s arcibiskupem na vetrené. To bys tak směl říc nebožtíkovi Humbertovi, že Malina neudělá figuru!«
»Počkejte, mladíci,« okřikl je energicky Kerholec, »jste mi na sebe nějak moc ohniví. Pořádek bude takový, že nevěstu poveze Malina…«
»No, vždyť jsem nic jiného neřek — já už přece patřím do rodiny.«
»… a Hans poveze ženicha. Sám si ho vychoval, sám si ho odveze.«
»A to zas jo,« pokývl hlavou Hans, »na to já nevzpomněl, že je při svatbě taky ženich.«
Všude se všecko zabývalo veselkou, od direktorského vozu až do stájí, jen ženich chodil mezi nimi vážný a zamyšlený.
»Copak je s tebou, Vašku,« spustil jednou na něho otec, když se octli sami před osmičkou, »sám jsi se rozhodl a teď mi chodíš, jako bys měl před funusem a ne před veselkou.«
»Já nevím, táto… tak to na mne padlo… Rozhod jsem se, všichni jste spokojeni, každý mi to schvaluje, Berwitzovi se radují, Růženka mě dobrovolně pustila ze slibu, Helenka je ke mně milá — všecko je to v nejlepším pořádku, a na mně to přece leží jako můra, zda jsem jednal správně. Víš, někdy si myslím, že ty… a ti druzí… a my tu vůbec, my jsme mužští a všecko je správné podle mužského stanoviska; ale kdyby maminka… že by maminka to možná neuznala. Ona měla na věci ještě jiný pohled než my.«
Karas starší se zastavil úplně překvapen. Márinka! Bože, jak to bylo už dávno a daleko! Dřív, v těch prvních letech, míval jí plnou hlavu, všecko kolem a zvláště na hochovi měřil pořád vzpomínkou na ni, co by ona řekla, jak by ona co posuzovala. Ale pak, když už se rozloučil s myšlenkou na odchod od cirkusu, když už s ním srostl, pak se tak polehoučku, po špičkách vytrácela z mysli — inu, živý člověk přece nemůže žít s mrtvým. Zapomínal, až zapomněl, jiné ženské se vynořovaly, veselo bylo, sem a tam si užil světa, volný byl jako pták, už ho žádné výčitky netrápily. A teď najednou, po tolika letech, tady ten hoch mu ji připomene, a jak! Trápí se ve svědomí zrovna tak, jako se tehdy trápíval on. To všecko, že je to nesmírně hodný hoch, odhodlaný, statečný, rozumný, ale se srdcem. Má srdce, panečku, jako měla jeho máma; a to tě, chlapče nebožáku, leccos ještě zabolí! Co mu jen říci, bože, co jen říc, aby ho z toho vyved a utěšil? Karas táta bezradně hledá nějaké slovíčko jako spásu, ale nic mu na mysl nepřichází, žádná představa, žádný pojem; jen odněkud z daleka mu hlavou začíná bzučet písnička, ta jeho vlastní nejmilejší písnička… Všecky panenky z lesa jdou… jen ta jedna nejde… Bodejť, to je to, to je ta Vašíčkova bolest… A jako by slyšel Krčmáříkovo děrka: »Nu, tuceví, kerak je něčeho moc, tak je toho příliš…«
A najednou mu nějaké zdravé vnuknutí našeptává, že v tomhle citu nesmí zůstat a že se musí přes to přejít. A už tu je to správné slovo, slovo klidné a všední, zažehnávající všecko vzrušení.
»Až přijedeme, Vašku, do Hamburku, zůstaneme bydlet ve voze.«
»Ano, táto, už jsem taky na to myslel. K Langermanovým jít nemůžeme. A jinam to nestojí za to. Paní Berwitzová počítá, že budu s Helenkou bydlet pak u nich. Ale co ty? Zůstaneš i potom v osmičce?«
»Já bych zůstal, mně na tom tak moc nezáleží. Možná, že si něco najdeme s Burešem. Jenom je ještě otázka, mám-li vůbec zůstat.«
»Proč? Co tě to popadlo?«
»Nu tak. Třebas to Berwitzovi nebudou rádi vidět, že mají být příbuzní s obyčejným stavěčem. Ty jsi mnohem víc než já a na tobě jim záleží, to není žádné tajemství. Ale já tu pak najednou mohu být na překážku. Direktor a tenťák to je moc nerovné příbuzenství.«
»Dokud tu bude paní Berwitzová, nemusíš na tohle myslet. Ta paní je nesmírně moudrá a umí Berwitzovi spravit hlavu. A na starého se musí trochu hrát komedie. Jemu jde hlavně o to, jak věci vypadají navenek. Co se toho vnitřního týče, jestli tenťák nebo co, to moc mluvit nemůže, protože je to navlas jejich historie. Ale v tom zevnějším mu vyhovíme. Já si pořídím k svatbě frak od nejlepšího krejčího a ty si dáš šít černý kabát s šosy a na hlavu si koupíš cylindr.«
»Cylindr? Ty jsi se zbláznil?«
»Nezbláznil. Kdybys přeskočil šapitó, nebude mu to tak imponovat, jako když přijdeš na svatbu v cylindru.«
»Já a cylindr? Já a cylindr? Vašku, Vašíčku, to přec nemyslíš vážně. Já bych si v tom připadal jako na pranýři. Chodit s rourou na hlavě! Já, Anton Karas, zedník a tenťák — a na kotrbě balancovat rouru! Vždyť mi to spadne s hlavy, člověče, všude s tím narazím, do dveří se nevejdu, do vozu nevlezu, vítr mi to shodí, pomakám si to, pocuchám, držet to nebudu umět, někde si na to sednu, člověče, synu, já s tím budu mít malér na malér a všem budu pro smích…«
»Nesmysl, táto,« okřikoval ho Vašek. »Řekl jsem: šosatý kabát a cylindr, na tom zůstane a ostatní řeči jsou zbytečné.«
Vašek odešel a zanechal otce v úplném ustrnutí.
»Zatracenej prevíte direktorskej,« ulevoval si Karas Antonín, »ještě sis k tomu ani nepřičich a už budeš starýho tátu komandovat? Hej, povídám, Malino!«
Osmičkáři se scházeli k obědu, první se blížil Malina.
»Povídám, Malino: copak si vezmeš o svatbě na hlavu?«
»Copak bych si vzal, Antone. Cylindr si vezmu!«
»Cylindr?« vyvalil oči Karas.
»No ovšem. Jakpak bych si mohl sednout na kozlík bez cylindru? To ten hlupák Hans neví, že tu mám cylindr, ještě od Berwitzovy svatby, krásný, lesklý, s bílou pentlí, s kokardou po straně. Na to si nebožtík Humberto potrpěl. Když mu na jízdě nezáleželo, řekl: ,Vendelíne, zapřáhni.’ Ale když jel k nějakému panstvu, řekl: ,Vendelíne, předjeď.’ Jak řekl ,předjeď’, tak to bylo s cylindrem a v rukavičkách. A když řekl: ,První kočí nechť připraví ekvipáž,’ tak to jsem si oblékl bílé punčochy, krátké kalhoty a dvourohý klobouk s třapci. Co takový Hans ví, jaké tady byly rozdíly v kučírování. To byly, člověče, takové rozdíly, že já, když jsem jel s ekvipáží, a já, když jsem jel jen tak, to bych si byl ruku nepodal. Ten vrták řekne, že neudělám figuru, A zatím starý Humberto říkal: ,Jen mi, Vendelíne, nikdy nezapomeň udělat figuru. Pán může vypadat, jako by vylezl ze stáje, ale kočí musí být nóbl.’ A to je svatá pravda. Jednou s námi asi rok jezdil jeden knížecí kočí z Kynžvartu, od Metternichů, ale to vám byla krása, že ji ani nevypovím. Byl jako z kamene řezanej, už ani nemrkal. Ten když si stoup k parádě před boudou, tak ho lidé chodili píchat špendlíkem, jestli je živej nebo vycpanej. Však se taky chlubil, že už je z desátého pokolení metternichovských kočí, to že je u nich v rodě; a každá máma v jejich familii že má svého prvorozeného s některým Metternichem. Inu nejlepší kočovská krev, jakou si můžeš představit.«
»A jak tedy pořídil u cirkusu?« zeptal se Bureš, který zatím došel a zvědavě poslouchal.
»On vlastně k cirkusu nechtěl. On chtěl původně k divadlu. Ale tam to s ním nešlo. Ať hrál co hrál, vždycky stál nehybně jako socha. Ukazoval mi výstřižek z novin a tam o něm stálo, že jeho Hamlet by moh stát na Hamletově hrobě jako pomník. On byl na to strašně pyšný, ale já myslím, že ho právě proto vyhodili. Kam zmizel pak, ani nevím…«
»Asi se vrátil,« dohadoval se Bureš, »oženil se a měl zase od Metternicha kluka.«
»To je možné,« kýval hlavou Malina, »jestli jsou Metternichové ještě tak slavný rod.«
»Inu, rodinné tradice se u našich urozených pánů dodržují,« poškleboval se Bureš. »Jak jste na toho kočího přišli?«
»Kvůli tomu trulantovi Hansovi,« odpověděl Malina.
»Ne, my na to přišli od cylindru,« opravil ho Karas. »Vašek mi poručil, že si mám k svatbě pořídit cylindr. Co tomu, Bureši, říkáš?«
»No… kdybys chtěl vypadat zvlášť apartně,« poškleboval se Bureš, »kup si slaměný klobouk s vysokou pentlí a se závojem. Nebo skotskou čepičku a k tomu dudy.«
»Ptám se tě vážně: mám si to koupit?«
»Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Mně by na všecko stačil můj kalabresák. Ale tvoji vlci jsou v cylindrech. Pořiď si tedy tu rouru, ať je nějaká legrace. Až ti bude zle, můžeš jednou z něho tahat kytky a králíky. Cirkusákovi se cylindr vždycky hodí.«
»Jen aby se ti to nestalo jako tomu kouzelníkovi v Saint-Omer,« uklouzla zas Malinovi vzpomínka. »To byl nějaký Gianini, měl boudu zrovna vedle nás. Jednou mu utek pomocník, vzal si tedy nějakého venkovského chasníka, který se potuloval před boudou. Ukázal mu, co a jak má před produkcí připravit, a šel vyvolávat. Ten kluk měl taky vecpat živého králíka do tajného šuplíku u čarovacího stolku. Šuplík byl, toť se ví, uzoučký, králík se tam nemoh dostat a vřeštěl. A ten kluk byl z venkova, měl rád zvířata, ale byl hloupý. A tu si tedy řek: Chudáčku malá, povídá, co já tě tam mám cpát a co se tam máš trápit… pán je kouzelník… pán si přičaruje jiného… A vzal králíka a dal ho zpátky do kotce…«
»A při produkci…?« zeptal se Bureš.
»To já nevím, já tam nebyl. Ale po produkci jsem viděl, co bylo vzadu. Kluk volal pořád ,Pán je kouzelník… pán si přičaruje…’ a Gianini řval ,Pán je kouzelník, pán ti přičaruje pár pohlavků’.«
»A přičaroval!«
»A ne pár, člověče, to ti byl celý pohlavkový ohňostroj. Facky lítaly jak rachejtle.«
Bureš se chechtal, ale Karas zůstal přimračen a zadumán nad problémem cylindru. Nicméně když dojeli do Hamburku, chodili se cirkusáci tajně dívat na něho, jak ve chvílích, kdy myslel, že ho nikdo nevidí, vycházel z maringotky s cylindrem na hlavě tak opatrně, jako by balancoval koule, sestupoval po schůdkách a vracel se opět zpátky, pořád s krkem křečovitě napjatým ve strachu, že mu ta dlouhá roura spadne s hlavy.
I byla svatba, slavná svatba, třebaže ne tak velkolepá, jak si Berwitz představoval. Magistrát mu nepovolil průvod se slony a velbloudy, ale nenamítal nic proti kavalkádě, která měla doprovodit kočáry svatebčanů. Byly tedy zas jednou na denní světlo vytaženy nejdražší kostymy a dopolední nedělní promenády spatřily proudy nádherných koní v blyštivých postrojích s fantastickými jezdci a jezdkyněmi. Za nimi jely řady kočárů, jejichž kočové měli bílou mašličku na biči a zelený rozmarýn v květinové dírce. A poslední kočár, všecek bíle opentlený, byl tažen čtyřmi bělouši, kteří po španělsku vysoko vykročovali a udivovali davy svým přesně stejným krokem. Osmero lesklých otěží se sbíhalo mezi prsty levé ruky muže na kozlíku, který budil nemenší obdiv, s jakou majestátností seděl, patriarchální kmet, na vyčabrakovaném kozlíku jako na trůně. Bílá nevěsta se vyhoupla před katedrálou z tohoto kočáru, štíhlá a útlá pod mžením závojů a ve své vlečce majestátní jako mladá královna. Dva hošíci v bílých šatech přiskočili a nesli jí vlečku, když stoupala po schodišti k chrámovým dveřím. Ženich měl nejdokonalejší frak, šitý pod osobním dohledem barona Schönsteina u vídeňského mistra fraků Jana Václava Kobližky. Také cylindr, jejž mu baron vybral, třpytil se osmi povinnými reflexy neméně než cylindr jeho otce, poněkud tu ta tam počechraný. Otec nevěstin se spoustou exotických řádů na hrudi zářil důstojností, matka byla lehounce dojata. Lišila se od ostatní družiny nápadně prostou jednoduchostí svého úboru, kdežto na příklad její švagrová oplývala krajkami, stuhami, volány a kokardami stejně jako vzlykoty a slzami.
Petr Berwitz, vedoucí svou dceru, se na prahu chrámu na vteřinu zastavil a rychle přelétl očima davy, které se v chrámě kupily. Pak se obrátil k Anežce, která šla za ním zavěšena do tenťáka Karase, a spokojeně zašeptal:
»Vyprodáno!«
»Co říkal?« zeptala se Anežky paní von Hammerschmidt, která kráčela za ní, vedena baronem von Schönstein.
»Že je vyprodáno.«
»Vyprodáno!« zvolala paní Hammerschmidtová s emfasí. »Aby jim to Pámbíček oplatil o benefici. Vyprodáno! A to musíte, barone, povážit, že je to matinée, a za jak nádherného počasí!«
»Ano, ale předběžná reklama byla znamenitá. Laciná a účelná. Ta debata v městské radě, zda lze připustit slony a velbloudy ke katedrále…«
»Dům boží je vyprodán,« hlásil za nimi, co zaslechl, Frans Steenhouwer, zavěšený do paní Alice Kerholcové, dalšímu páru.
»Co to povídají?« ptal se kapelník Selnicki Kerholce.
»Pán Bůh má vyprodané šapitó,« odpovídal placmistr.
»Co je to platné,« vzdychl kapelník, »když tam nemá bufet.«
»Patnáct set lidí po třech markách padesáti,« počítal Steenhouwer cestou k oltáři, »to by bylo pět tisíc dvě stě padesát marek. To by byl krásný příjem vzhledem k režii. Kněz, kostelník, dva ministranti a žádná zvěř. Takový podnik by se mi líbil.«
»Kdyby to všecko nebylo na volňásky,« usmála se Alice Kerholcová.
»Nevěsta je už u manéže,« říkali si zadní v průvodě, když se postup zastavil. Opravdu, Berwitzova rodina s Karasem starším stála seskupena kol ženicha s nevěstou, jíž paní Kerholcová narychlo ještě urovnávala závoje.
»Ready?« zeptal se Petr Berwitz.
»It’s all right,« odpověděla Alice.
»Allez!« komandoval Berwitz a v duchu práskl bičem. Snoubenci přiklekli k zábradlí a ze sakristie vyšel kněz.
»Ona je tak rozkošná a jemu to tak sluší,« vzlykala paní Hammerschmidtová, »to je krásný párek, barone. Vašku má dobré srdce, a jak mu padne ten frak…«
»Inu, má figuru,« šeptal Gaudeamus. »Každý krotitel má figuru.«
»Prosím vás, barone, nepřipomínejte mi krotitele. Bývají mezi nimi ohavní lidé. A když se vstupuje do manželství, nemá se myslet na šelmy a na krocení.«
»To máte pravdu,« ušklíbl se Gaudeamus, »na to má člověk pamatovat dřív, než už je pozdě.«
»Jste hrozný cynik, barone. Kdybych nemusela tolik plakat, štípla bych vás do ruky. Ale já pro slzy nevidím, která ruka je moje a která vaše.«
S druhé strany se naklonil Petr Berwitz k panu Gaudeamovi, a zacloniv si ústa cylindrem, šeptal mu:
»Měl jste, pravdu, barone. Ten farář je tak tlustý, že bychom ho byli do lasa nechytli. Ono by se po něm sesmeklo. Ale zrežírováno je to dobře, co? Koukněte se na starého Karase, jak znamenitě vypadá v tom šosáku a v cylindru. Mít zlatý řetěz kolem krku, vyhlížel by jako senátor. To si ostatně musím poznamenat: zlatý řetěz. To ještě v cirkuse nebylo, aby řekněme dveřník měl černé šaty a zlatý řetěz. Geniální nápad, co?«
Karas otec zapomněl v tu chvíli na redingot i na cylindr. Byl prostý člověk, kterému se ženil syn. Stál tedy s hlavou sklopenou a prosil Boha o štěstí. Vedle něho stála Anežka Berwitzová s rukama sepjatýma a tiše šeptala modlitbu.
Obřad byl skončen, Vašek s Helenou se zvedli a společnost se na ně vrhla, aby je objímala, líbala a aby jim potřásla rukou. Obě pážátka se zas ujala vlečky.
»Dejte pozor, kluci, ať venku na schodišti nespadnete,« nařizoval jim tlumeně Kerholec, »jinak vás doma zřežu.«
Na stupních vedoucích k chrámu utvořili kostymovaní jezdci a jezdkyně a kočové Cirkusu Humberto špalír. Když vycházel Vašek s Helenkou, zvedli jezdecké biče i šambriery a utvořili jimi bránu, kterou novomanželé procházeli. Lidé kolem začali tleskat. Pan Berwitz se na hoření plošině zastavil a ukázal na davy:
»Prosím — sukces!«
A když sešel dolů, zatleskal a pevným direktorským hlasem oznamoval, že se teď na návrh placmistra Kerholce pojede na malou přesnídávku a že kostymované panstvo se tam má dostavit, jakmile se převlékne. Nastupovalo se do kočárů, nasedalo se na koně a velká kavalkáda se zas dala do mírného pohybu po hlavních třídách, až dospěla na Reeperbahn. Zde jezdci odbočili do cirkusu, kočáry však jely dál, zahnuly vlevo do klikaté ulice a zastavily se před Námořníkovou nevěstou. Když se Vašek s Helenou první přiblížili vchodu, dveře se otevřely dokořán, na prahu se objevil osmahlý seržán Ferenc Vosátka s paní Adélou Vosátkovou a zasypali oba curkovím. Část bonbonů klouzala nevěstě po vlečce a oba Kerholcovi kloučkové je horlivě vybírali a cpali do kapes.
Námořníkova nevěsta už nebyl jen pouhý výčep. Dva sousední krámy byly zrušeny, stěny k nim proraženy a z výčepu se stala restaurace o několika místnostech. Nade vchodem byla zavěšena venku velká tabule, na níž byla vymalována dívka v krinolině, kterak na nábřeží mává kapesníkem na pozdrav člunu, který si vzedmutými vlnami rzí cestu k plachetnímu korábu v pozadí. Kolem obrazu byly rozloženy nápisy: Zur Seemanns-Braut — La novia del marinero — La sposa di marinaio — The Sailor’s Bride — A la fiancée du marin. Španělština byla na předním místě, protože od té chvíle, kdy si cirkusový stavěč Vosátka vzal vdovu po výčepníku Moeseckovi, denně si zašel do přístavu a uvítal každou loď z Jižní a Střední Ameriky. Velké transatlantické parníky z Buenos Aires, Montevidea, Ria de Janeiro, Pernambuca, lodi s mateřským přístavem New Orleans, Tampico, Vera Cruz, bachraté lodi nabírající náklad v Cayenne, Paramoribu, Georgetownu, Maracaibu a Cartageně, lodi zastavující se v Colonu, Habaně, Kingstonu, Port au Prince, lodi, na nichž se plavili lidé z Argentiny, Brazilie, Guayany, Venezuely, Kolumbie, Costariky, Nicaraguy, Hondurasu, Guatemaly, Mexika, Texasu a Arkansasu, lidé z Antill a Yucatanu — ty všechny poznávaly zjizveného Ference Vosátku, který se k bílým i k barevným hlásil jako krajan, švadronil španělsky, francouzsky, anglicky, holandsky, paterou řečí nigrů a desaterým nářečím indiánským a všecky zval do svého útulku, k Námořníkově nevěstě. A najednou tato někdejší putyčka českých zedníků vypadala, jako by ležela někde mezi obratníkem Raka a Kozoroha, dvě místnosti musel už po roce přibrat, jednu pojmenoval Moře Karaibské, druhou Mexický záliv, kdežto vstupnímu výčepu se říkalo Cesta Prozřetelnosti, Providence Street. Paní Adéla, která se v prvních měsících u něho přiučovala českému vaření, musela se pak přeorientovat na španělskou a americkou kuchyň, dělat »plamenné« bifteky na víně s paprikou, karbanátky à la criolla s rajčaty, paprikou a cibulí, svíčkovou na houbách à la mexicana, vařit callos con chorizo, dršťky s paprikou, špekem, cibulí, petrželí a spoustou koření, nebo pepitoria de pollo, kuře s ořechy, česnekem a žloutkem, a především musela být olla potrida, hovězí maso vařené s hrachem, špekem, brambory, salámem, paprikou, česnekem, fazolemi, šafránem a ještě mnoha podstatnými přísadami. Karaibské moře a Mexický golf hlaholily brzo všemi dialekty od La Platy až po Mississippi a Cesta Prozřetelnosti nestačila novým příchozím. Byly ovšem dny odlivu, když jedny lodi zvedly kotvy a nové ještě nepřistaly, ale tím bouřlivější bylo pak údobí, kdy se tu setkávaly posádky deseti patnácti lodí. Nad vší tou divokou čeládkou, ochotnou kdykoli vytáhnouti nůž, vládl seržán Vosátka s neomezenou suverenitou. Byl tu svrchovaným pánem všeho, krom jediné věci: bufetní skříň s kořalkami vzala si paní Adéla Vosátková z výčepu do kuchyně a sama střežila, co se a komu nalévá. To byla její Cesta Prozřetelnosti; nepřála si patrně, aby akvavit probudil v jejím muži ještě jednou takový divoký zápal, s jakým tenkrát si dobyl jejího srdce.
Sem tedy ke starému osmičkáři přivedl Kerholec v den ztichlého obchodu svatbu Cirkusu Humberto. A seržán Ferenc Vosátka uvítal svého bývalého principála s grandezou španělského místokrále. Pivo i víno se rozproudilo k pečeným ledvinkám a ke kořeněným red dogs, první přípitky na zdraví se pronesly, první hold budoucímu šéfu se projevil v družné pospolitosti. I Hans přišel přiťuknout Vendelínu Malinovi, že dokonale vezl nevěstu, a smír obou starochů je zapletl do dlouhé debaty o tom, jestli tenkrát za starého Humberta měla být klisna Vendita kryta hřebcem Mašalah nebo Vasco. Byla by se ta přesnídávka rázem přeměnila v bohatýrský hodokvas, kdyby Berwitz i Kerholec neměli na mysli, že neděle pro ně znamená dvoje představení. Po hlučné hodince opustili tedy Moře Karaibské, v němž po různých výkladech zůstal jako osamělý Robinson jen pan Leopold Selnicki.
Vlastní svatební hostina byla jen úzce rodinná, prostá a srdečná a netrvala dlouho. Nevěstu čekala dvojí krasojízda s hojnými skoky a ženich si musel připravit lvy, tygry a medvědy. Teprve pozdě večer, když všecka zvěř byla pokrmena a napojena, rekvisity uloženy a zlatavá manéž pohřbena v tmu, stanul Vašek před Helenou, objal ji a řekl:
»A teď, Helenko, teprve máme svůj čas pro sebe.«
»Ano,« řekla Helenka, »myslím, že není nic hroznějšího než být nevěstou z cirkusu s dvojím představením.«