Cirkus Humberto/Část první/VIII.

Cirkus Humberto
VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 146-176 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Ráno vstal a snídal Vašek s ostatními a rovnou s nimi do koňské stáje. Hans ho tam uvítal širokým »Morchen« a hned před ním otevřel dvířka k ohrádce ponyů. Bez dlouhých řečí bylo už jako smluveno, že Vašek se bude pod Hansovým dozorem strat o ty malé strakáče. A kluk začínal svou službu jako starý znalec zvířat: měl v kapse kousek třtinového cukru od snídaně a tajně ukrojený krajíc chleba. Mary dostala cukr s kouskem chleba, ti tři druzí shetlandíci, Fricek, Lady a Miss, dostali aspoň kousek chleba s jeho malé dlaně. Karas otec už se naplno pouštěl do stájní práce i do vší ostatní rachoty. A bylo jí toho dne od božího rána vrchovatě, protože se balila a nakládala spousta věcí ze skladišť. Kerholec komandoval všude a ostře zapřahal Karase, který zase neopominul si přivolávat Vašíčka na výpomoc. Vašek si vyřídil s Hansem ranní nakrmení poníků a vklouzl pak jako střela vedle do zvěřince, aby se podíval na ranní práci kapitána Gambiera se lvy, tygry a medvědy. Ale sotva se s ním pozdravil a stoupl si ke kleci, už se ozvalo ode dveří totovo »Vašku!« A ozývalo se pak každé chvíle ve všech prostorách cirkusu i zvřince, takže je brzy přejímali i ostatní lidé a Vašek se najednou pro všechny ostatní jmenoval »Vašku«.

»Vašku tu není, Vašku šel do menažerie,« odpovídal Karasovi Hans z konírny.

»Tohle by mohl odnést Vašku,« rozhodoval Harwey v šatně.

A sám Karas, aby neztěžoval dorozumění, říkal už během dopoledne: »Neviděli jste tady Vašku?«

Vašek byl po pravdě všude a nikde. Dnes po prvé začínal užívat cirkusu naplno. U každé klece postál, aby pozoroval její obyvatele, a už zase jako pstruh vyrazil kupředu, aby mu neušla nějaká podívaná v chodbách nebo v manéži. Uprostřed všeho skládání a stěhování běžely zkoušky, jako by se nic kolem nedálo, ředitel si dal přivést své skupiny hřebců a klisen a opakoval s nimi volnou dresuru, ředitelka proháněla v kruhu lipicány, Pablo Perreira jezdil na Santosu vysokou školu, krasojezdkyně se v pracovních úborech zvedaly na hřbety koní s líbeznými pohyby, naučenými pro okouzlení diváků, kterých nebylo, které jen chvílemi zastupoval Vašek. Kaskadéři cvičili skoky a pády a Léon Gambier dal přivézti velkou předváděcí klec, v níž za huhlavého řevu šelem opakoval s nimi za hojného práskání bičem jejich denní lekci. Zatím prošel manéží veliký pan Selnicki, s důstojnou nevšímavostí minul vše, co se tam dálo, vrátil se se sklenkou a lahví a uložil si obé do lóže, kde s unaveným pohledem usedl, aby se posilnil. Krátce poté, v 9,30, nadešlo něco nového. Pan Petr Berwitz přišel s oběma trpaslíky a představil je panu Selnickému. Od zítřka budou prý večer vystupovat jako jedenácté číslo — tři krátké tance. Pan Selnicki si otřel rukou oči.

»Tedy muzika?« obrátil se a pohlédl se své výše dolů na pana Mittelhofera.

»Ano. A mám ji s sebou, rozepsanou pro orchestr. Výtečné skladby.«

Paní Mittelhoferová rozvázala balík, jejž nesla, a její mužíček opatrně vyňal svazek not.

»Číslo první: Šeříkový valčík od Winterthala.«

Podával noty panu Selnickému, ale ten se místo toho napil. Když utřel kníry, zavrtěl hlavou:

»To nehraju.«

»Jak to?« zarazil se pan Mittelhofer a začal rudnout, »dovolte, taková krásná skladba, já ji získal za drahé peníze a vy ji nechcete hrát?«

»Ne. Musíte tančit něco jiného.«

»Ale my neumíme nic jiného. My jsme angažováni, abychom v převlecích tančili valčík, menuet a selský tanec, tančíme Šeříkový valčík, který je celým světem uznán za jeden z nejnádhernějších valčíků, a já nechápu, jak se může vyskytnout kapelník, který to odmítne hrát.«

»Tak tedy se už vyskyt. Já vám to hrát nebudu.«

»Pane řediteli,« křičel pisklavým hláskem Admirál Paleček, »je mi líto, že si už na prvním kroku musím vést stížnost. Je to neslýchaný případ, aby se kapelník podniku takto postavil proti umělci.«

»Opravdu, pane Selnicki,« řekl s opatrnou smířlivostí Berwitz, »máte nějaký důvod…?«

»To se ví, že mám.«

»A jaký?«

»Slon!«

»Co je se slonem?«

»Slon je dvanácté číslo v programu, a to, co tancuje na lahvích, je právě Šeříkový valčík. Slonu nemohu hrát jinou muziku, a dvakrát za sebou týž valčík, to taky nejde.«

»Ovšem, to nejde, to je pravda,« přikyvoval Berwitz, »to je mi velmi líto, pane Mittelhofer, ale my opravdu za to nemůžeme, že vy jste si zakoupil valčík, který u nás tančí slon.«

»Ale to je taky pro nás ponižující, pane řediteli,« křičeli teď oba zakrslíci rozčileně. »Dejte nás na jiné místo programu!«

»To nemohu. Máte číslo jedenáct právě proto, že pak přijde slon. To je věc režie, rozumíte, to je komposice pořadu, ten kontrast, pidimužíci a mastodont.«

»Pak tedy z vaší viny odpadne část našeho vystoupení!«

»To taky nejde. Máte ohlášeny tři tance, a mimo to tu jde o čas. Nemohu ztrácet draze zaplacené tři minuty.«

»Co tedy máme dělat?«

»Co máme dělat, Selnicki?« obrátil e ředitel důvěřivě na kapelníka, který přece už tolik věcí rozřešil.

»To je jednoduché, pane řediteli. Panstvo si bude tančit svůj valčík, ale já jim nebudu hrát Šeříkový valčík od Winterhala, nýbrž valčík Estrella od Goubina. Ten je komponován nachlup stejně, jen koda je jiná, a to se panstvo už přizpůsobí.«

»Vašku!« ozvalo se od brány, a Vašek vyrazil z přítmí galerie, proletěl kolem trpaslíků a zmizel za závěsem.

»Ten kapelník je pašák!« liboval si v duchu, že Selnicki tak pansky sjel ty protivné trpaslíky. Táta ho poslal do stájí k Hansovi a ten měl pro Vaška milé překvapení: Mary stála přistrojena a Hans mu dovolil, aby si s ní vyjel do záboudí a jezdil si tam podle své libosti.

Hoch toho s jásotem užil. Objížděl venkovskou manéž, ale vyvedl Mary i mimo ni, mezi vozy, tu pobídl kobylku do klusu, tu ji zastavil, seskočil, pomazlil se s ní, zas nasedl a jel. Nebyla to vždy jízda podle předpisu, leckdy to v něm hrkalo, teď že už spadne, ale nespadl, vždy se ještě udržel a koníka dovedl zastavit. Čím déle byl v sedle, tím větším pánem si připadal a už se ho zmocňovala dětská hravost, už se mu chtělo volat s koně na lidi a komandovat je, kam co nosit a nakládat. Hernajs, tohle by měla vidět Růženka! To je přece něco jiného než ta hloupá hra onehdy, kdy ji honil dokolečka a práskal na židli bičem.

Z těch hravých snů byl vyrušen křikem a hádkou někde na samém konci vozů.

»Třeba se tam komedianti poperou,« řekl si hned, a už pobodl Mary, aby o takovou podívanou nepřišel. Viděl však něco jiného: za zadními maringotkami humbertovskými se objevila nová, krásně modrá, tažená dvěma koníky. Přijela s druhé strany a její majitel se halasně domáhal, aby mu domácí vozy udělaly místo, aby mohl vjeti dovnitř.

»Alláh il Alláh,« křičel bronzově temný cizinec s vysokým fezem na kudrnaté hlavě, »dove è il direttore? Il direttore! Padrone! Directeur! Patron! Principal! Mašalah! Kousíček uhnout! Anch’ io Circus Humberto!«

Stál u svých kobylek a gestikuloval a křičel a zadní dvířka jeho modrého vozu se otevřela a z nich vyběhlo malé, černé, kudrnaté dítě, otrhané jak cikáně, pak druhé, třetí, čtvrté, páté, vždy větší a větší, šest nebo sedm jich bylo a všechny obklopily muže s fezem a všecky křičely a ječely s ním. Už sem však přibíhal Kerholec.

»Achmed Roméo?« volal na cizince.

»Si, si!« kýval příchozí, a zvednuv obě ruce k nebesům, volal nadšeně: »Roméo! Achmed Roméo, fils de Mehmed Roméo, fils d’Ali Roméo, fils du grand-papa Roméo! Tous Roméos, oust Tunisiens, de Tunis de la Tunisie!«

Kerholec svolal pár lidí, aby nadzvedli zadky vou maringotek a odtáhli je kousek stranou. Vznikla tak ulička, kterou už mohl modrý vůz projet. Muž s fezem se také obrátil k svému spřežení a k té kupě dětí, zvedl bič vítězně nad hlavu a znovu zvolal:

»Avanti, Roméos! Marchons vers la victoire!«

A obrátiv se opět dopředu, pohyboval bičem v pravici jako tambor svým »tágem« před muzikou a dal se na pochod, spřežení za ním, chumel černých dětí napravo i nalevo od vozu, z něhož vyhlížela stejně černá a stejně kudrnatá ženská s děckem v náručí.

Vašek pochopil, že je to ono nové číslo, o kterém se mluvilo, že se k nim připojí den před odjezdem. Mezi poskakujícími dětmi spatřil kluka, který mohl být o rok, o dva starší než o n sám. Okamžitě se mu zachtělo ukázat tomu odrbanci, že on, Vašek, je tady už dávno doma a velikým pánem na zdejší půdě. Proto obrátiv Mary, popohnal ji a vjel do manéže, kterou začal objíždět s takovou důležitostí, jako by na ničem jiném Cirkusu Humberto nezáleželo. Ale právě jak tak klusem objížděl kruh, poznali ti umouněnci, že je to manéž. Vašek zaslechl velký jejich křik, a když se ohlédl, spatřil celou tu malou smečku, jak se žene k němu. Zatvářil se tedy, že je vůbec nepozoruje. Ale tu se stalo něco, čeho by se byl v žití nenadál: ten nestarší kluk, který všecky ostatní předstihl, doběhl právě k Vaškovi, výskl divoce, odrazil se a skočil velkým saltem Vaškovi přes hlavu do manéže. Že to bylo salto, Vašek nevěděl. Nevěděl v tu chvíli vůbec nic, protože polekaná Mary vyhodila zadkem a Vašek sletěl jí přes hlavu. Když se vzpamatoval, dřepěl na zemi zrovna tak jako včera před lidožroutem a kolem něho hejno špinavých dětí s vřískotem a výskáním dělalo kotrmelec za kotrmelcem, stavělo se na hlavu a na ruce, přeskakovalo se navzájem, ten nestarší se otáčel nad zemí v protáhlých rychlých přemetech na ruce a na nohy a kolem nich běhala Mary, všecka zdivočelá, ale stále věrně dodržujíc okruh manéže.

Vašek cítil, že si, hernajs, řádně narazil hlavu a zadek, a chviličku se mu zdálo, že se snad ani nezvedne. Ale vtom už ten největší cikán zarazil skokem své přemety, něco křikl a běžel k Vaškovi, podávaje mu ruku. A ti druzí se se všech stran shrnuli k němu, popadli ho za ruce a za ramena a pomáhali mu vstát, omakávali mu nohy a ruce a křičeli: »Niente, niente!« a nejstarší mu stiskl ruku a zubil se na něho neodolatelným úsměvem a říkal: »Scusi, scusi, excusez-moi, entschuldigen — io sono Paolo, Paolo Roméo, fils d’Achmed Roméo de Tunis!«

Vašek byl jako vyjeven z toho přívalu křiku a ochoty, úsměvů a cizích slov, ale když ten druhý znovu a znovu ukazoval na sebe a opakoval Paolo, Paolo, pochopil, že se ten černý kluk tak jmenuje. Stiskl mu tedy ruku a najednou mu vyklouzlo slovo, které tu v cirkuse už mnohokrát slyšel: »Bon… bon…«

A Paolo se zasmál a objal Vaška a černá mrňata kolem jásala. Teď potřeboval Vašek, aby se mu podařilo něco udivujícího. Nazdařbůh vykřikl: »Mary, pojď sem!« A koník, který se zatím uklidnil, opravdu se na zavolání obrátil a přišel k Vaškovi. Kluci ztichli, Vašek nasedl a jako velký pán shlédl teď dolů na Paola, kývl mu vlídně a řekl česky: »Ty vopice!« Nato pobídl Mary a odklusal ke stájím.

Nebyl tak klidný, jak se navenek tvářil. Vašek měl vekou úctu k dospělým, k jejich síle a zručnosti, jak dovedli přemáhat věci, na které on dávno ještě nestačil. Bylo mu to stálou vzpruhou; »až já budu velký, to já taky tak jako táta, jako Kerholec, jako kapitán, jako Hans«; a zatím všecko okukoval, jak se na co jde, jak se to bere do ruky, jak se k tomu dospělí stavějí. Jejich převahu tedy uznával za samozřejmou, ale hrozně ho dožíralo, jestliže nad ním vítězili kluci, jako byl on sám. Tady ten Paolův skok přes koně a jezdce, třebaže byli oba maličtí, tuze ho dopálil. To bylo něco, v čem se s Paolem nemohl měřit. A vůbec, jak všichni ti čertovi cikáni skákali, jak dělali přemety, jak to lítalo jeden přes druhého, to bylo něco pro Vaška nevídaného a neslýchaného. Vašek byl z nejčipernějších kluků ve vsi a co vlastně tělesně dovedl? Válet sudy, kotrmelcovat, udělat svíčku, chodit s rukama pod koleny jako žába, přeskakovat patníky, šplhat na stromy, běžet po kládách a překlápět se na závorách. Doma to stačilo, ale tady zřejmě ne. Tady se musí naučit mnohem víc, nemá-li Paolo trvale nad ním vítězit. Znovu vzpomínal na skoky krasojezdců přes objekty a na udivující kejkle těch dvou pánů včera ve venkovské manéži. Paolo už jim byl nesporně blíž; a nechtěl-li se Vašek dál odsunout, musel to umět nejmíň jako Paolo. Ale jak se tomu naučit, odkud to sebrat? Cítil, že v téhle věci mu táta, jeho znamenitý, všechno umějící táta, nepomůže.

Zamyšlen odpínal s Mary postroj, když si všiml, že v ohrádce jsou jen tři poníci.

»Hans, kde je Miss?«

»Miss pracuje s Helenkou. Běž se tam podívat. To bude něco pro Vašku.«

Vašek proletěl konírnou a vpadl do hlediště. Uprostřed žlutého okruhu stál direktor s bičem v ruce a kolem obíhala drobným klusem Miss. Na hřbetě měla malé panneau a na něm stála hubeňoučká bledolící holčička s dlouhýma tenkýma nohama. Stála zrovna na levé noze a snažila se udělat váhu, předklon těla s rozepjatýma rukama a s pravou nohou zdviženou dozadu do stejné vodorovné linie jako trup. Koník pod ní pravidelně klusal a její levá noha musela stále vyrovnávat otřesy jeho hřbetu. Bylo to na spadnutí, ale holčička byla od pasu přivázána k šňůře, která nahoře, hodně vysoko, šla přes kladku. Druhý konec šňůry měl v ruce mužský, který stál vedle ředitele.

Třikrát se holčička pomalu sklonila do váhy a zase se zvedla. Když se nakláněla po čtvrté, zakolísala jí unavená noha a sklouzla.

»Hernajs,« lekl se Vašek pádu pod koně, ale vtom ten mužský prudce zatáhl za šňůru, holčička vyletěla ve svých krátkých sukénkách do výše a s roztaženýma rukama i nohama prolétla vzduchem do středu manéže. Ředitel ji tam zachytil a spustil na zem.

»Líp pérovat, Helenko,« řekl direktor ostře, »stojíš levou nohou moc tupě. A postav si ji víc špičkou ven.«

»Tatínku, mě tolik bolí záda,« zavzdychala Helenka.

»To já vím,« odpověděl direktor, »proto musíme trik opakovat, až si tělo zvykne. Tak znovu na koně. Náskokem. Pět kroků rozběh, teď!… Hop!«

Helenka se rozběhla šikmo za koněm, dorazila se, ale nedoskočila. Muž zatáhl a ona obloukem se snesla k otci.

»Ostřejší odraz, holka, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Teď!… Hop!«

Berwitz práskl přitom bičem. Ale Helenka klopýtla nahoře o panneau a už se jako motýlek vracela zpátky.

»Znovu. Rozběh: teď! Hop!«

Nešlo to. Šestiletá dívenka stála před otcem a krčila s provinilou tváří ramena. Vašek cítil s ní nesmírnou lítost.

»Nic naplat. Opakovat. Teď!«

Berwitz ani nekřikl hop. Helenka ztratila tempo ke skoku.

»Znovu. Rozběh: teď! Hop!«

Vašek div nevykřikl s sebou. Cítil tak přesně, jak se má asi odrazit, aby doskočila, v nohou mu to přímo poškubávalo k běhu a skoku. Ale Helence tím nepomohl. Třikráte se ještě rozeběhla se šňůrou na zádech a třikráte ji odškubli ze špatného skoku jako chycenou rybičku.

»Co to je dneska s tebou, Helenko?« durdil se ředitel.

»Já… tati… já už nemůžu…« zajíkala se unavená holčička.

»Nemůžu, nemůžu, neříkej mi nemůžu,« láteřil Berwitz, »člověk vždycky může, když chce. Pro dnešek toho tedy necháme.«

A zapráskav semo tamo bičem, obrátil se a odešel do brány. Jeho pomocník odepjal Helenku se šnůry, vyvlékl šňůru z kladky a začal ji stáčet přes levou ruku a loket. Vašek vyrazil a chopil za uzdu Miss, která se zastavila, potřásala hlavou a hrabala kopýtkem.

»Můžu ti odvést Miss do stáje, Helenko?« oslovil holčičku, která se všecka protahovala.

»Ty jsi zdejší?«

»Ano. My jsme tu s tátou noví. Ale já už všecko znám a jezdím na Mary a Hans mi odevzdal do opatrování Mary a Miss a Fricka a Lady.«

»To budeme asi jezdit spolu, protože Fricek a Lady jsou jeden pár a Mary s Miss druhý. Jak se jmenuješ?«

»Václav Karas. Ale tady se mi říká Vašku.«

»Vašku? To je jméno?«

»No asi.«

»A pojedeš s námi, Vašku?«

»Ano. V osmičce. S panem Kerholcem.«

»Ah, s Karlem. Já jsem s tatínkem a s maminkou v jedničce.«

»Já maminku nemám, ale kdyby ještě byla živa, ta by taky s námi jela a prala nám a věšela prádlo takhle mezi vozy. Je to moc těžké skočit na koníčka?«

»Já jsem to předtím už dovedla. Ale pak jsem dělala asi dvacetkrát váhu na levou nohu a teď v ní nemám žádnou sílu.«

»A proč jsi se neodrazila pravou?«

»Já nevím. Při pěti krocích — to přijde skok na levou nohu.«

»Vždycky?«

»Vždycky.«

»To je divné. To si musím vyzkoušet. Budeš tu o představení?«

»Ne. Já musím pomáhat mamince balit.«

»A když maminka pracuje se šimly?«

»To se koukám tuhle u gardiny.«

»No, tak to se třebas uvidíme, třebas budu mít chvilku volno a třebas tam přijdu. Sbohem, Helenko, já musím odvést Miss.«

»Sbohem… Vašku.«

Helenka odhopsala a Vašek běžel s Miss jako starý kočí.

Za konírnou se povalovaly všelijaké bedny. Vaškovi nešlo z hlavy, jak je to s tou levou nohou při pátém kroku. Když spatřil bedny, napadlo mu, že si na nich může vyzkoušet skok na koně.

»Tak pojď sem, ty stará, ty jsi Miss a já jsem krasojezdec a budu na tebe skákat. Hýjo, běž a nesplaš se. No, malá, no, Miss, pozor, rozběh na pět kroků — teď!… Hop!«

Odrazil se levou nohou, vylétl v vršku prázdné bedny, která byla nižší než pony, nedoskočil, kopl do bedny, bedna se převalila, a Vašek na ni a nehorázně se uhodil do holeně.

»Hernajs, to jsem se bacil. No, stará, postav se. Musím opakovat. Ostřejší odraz, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Pět kroků — teď!… a hop!«

Tentokráte se vynesl nahoru, ale neudržel se tam, bedna se zakolísala pod jeho dopadem, pak se převalila a on sotva odskočil.

»Fuj, Miss, copak to je, takhle vyhazovat pod krasojezdcem! A vy, pane, musíte líp pérovat a špičku nohy víc stranou. Opakujeme. Rozběh — teď… a hop!«

Znovu přistál na bedně a znovu s ní sletěl.

»Kruci, hernajs, vždycky mě, potvora, shodí. Stůj, Miss, pěkně stát! A nova. Opakujeme. Rozběh — teď!… hop!«

Teď se tam vynesl, bedna se zaviklala, ale Vašek ji rozkročenýma nohama udržel v rovnováze.

»Vidíš, ty potvoro, že tě zkrotím! Znovu! Opakovat!«

Seskočil s bedny a znovu se rozběhl. Zase se to povedlo. Pak už si tím byl jist, skočil na bednu pětkrát, osmkrát a vždycky se na ní udržel. Všiml si, že se po každé odráží levou nohou. Změnil tedy rozběh a odrazil se pravou nohou. Levá přišla na bednu dřív, pravou dotahoval, nedotáhl a sletěl. Opakoval si to a sletěl znovu. Rozběhl se na pravou nohu po třetí a udržel se nahoře jen s největší námahou.

»Hm, ono je to přece lepší na levou nohu. Zkusíme to ještě jednou. Rozběh — teď!«

Vašek neměl dost technické představivosti a zkušenosti, aby si uvědomil, že je to proto, že naskakuje s levé strany, z vnitřku domnělé manéže. Jemu stačilo jako většině cirkusových primitivů, že na levou nohu se skáče líp, a od té chvíle se odrážel pořád levou nohou. Ještě párkrát vylétl na svou dřevěnou Miss, až ho táta zavolal k obědu.

Mezi polévkou a povidlovými knedlíky se dověděl od Kerholce a od druhých, kdo je osazenstvo modré maringotky. Achmed Roméo je prý potomek staré komediantské rodiny tuniské, jejíž berberská krev se už dávno směšovala s italskou a francouzskou. Se svými dětmi provádí jedno z nejlepších ikarských čísel na pevnině — hromadné vystoupení otce i dětí s překotně rozvinutou přízemní akrobatikou, v níž už i tříletí umějí své kousky, stojíce aspoň na vrcholu pyramidy s jednou nohou zvednutou nad hlavu.

»Povídejte si, co chcete,« dodával do toho starý Malina, »co ten Achmed s dětmi provádí, je nejčistší stará škola. To se kluk vychovává ke všemu. Klouby v těle se uvolní, páteř povolí, takový kluk může být všecko…«

»…i ministr,« dodal s pošklebkem Vosádka.

»Za starých řádných dob,« pokračoval neúchylně Malina, »nebyl u cirkusu možný, kdo neměl za sebou takovou školu. Tomu se říkalo být od piky, když už čtyřletému kroutili klouby a ohýbali páteř. Pak se moh stát třeba krotitelem nebo provazolezcem nebo hloupým augustem, ale když všecko selhalo, vždycky se ještě uživil jako akrobat. A hlavní věc — žádnému se nikdy nic nestalo, leda z dopuštění božího. Já jsem znal nějakého Coriniho, on se jmenoval Körner, ale pracoval jako Corini, ten byl taky tak vycvikován od piky. Jeho oblíbené číslo bylo »uzel na pochodu«, to se tak zkroutil, že jsi nevěděl, kde má ruce, kde nohy, opravdu jako by ho někdo zkroutil a utáh na hodně sešmodrchaný uzel. A pak najednou vylezly odněkud z toho balíku dvě ruce a uzel se dal po nich na pochod. Zadnici to mělo nahoře, hlavu někde dole, nohy na zádech, no hrozno podívat. A ten Corini se dal po letech taky na krotitelství a koupil si dva tygry. Sibiřské, ti jsou nejhroznější. Chodil k nim do klece a učil je, aby na stojanech udělali panáčka a salutovali. Já jsem mu povídal: »Körner, neblázni, copak je sibiřský tygr k tomu, aby salutoval«? Ale on, že nepovolí, i kdyby to mělo pět let trvat. Tak vám je honil už asi půl roku, nic jiného než na podstavec a dělat vojáčka, a to je přitom bil a píchal, toť se ví, to se tehdy jinak nedělalo, ne tak s mazlením jako tuhle Gambier. A ti tygři byli plni vzteku, jen to z nich frkalo žlučí na něho, já sám jsem říkával: »Panenko na nebesích, z toho Coriniho bude jednou fašírka a z těch tygrů tepich«. A on se mi chlubil, co prý mi to napadá, že oni už zvedají pracku až k prsům, jednoho dne že řádně zasalutují. Ale co jsem čekal, to se stalo: ten větší z nich jednou po něm v kleci skočil. Corini ho postřeh, jak se skrčil ke skoku, a uhnul. Ale teď se dožral ten druhý, přestal dělat panáčka a sklouzl s podstavce, aby napad Coriniho s druhé strany. Corini se octl mezi oběma a v tu chvíli pustil z rukou bič a vidlici. Všichni jsme na to koukali jako ochromení a najednou se tam něco zachumelilo a Corini udělal ze sebe uzel na pochodu. A tygři se toho neznámého, co se tam objevilo, tak vyděsili, že skákali po kleci jeden přes druhého, div se nepovalili, nakonec hups na podstamenty a už dělali panáčka a pravou prackou salutovali a ten uzel před nimi mašíroval jako o přehlídce.«

»To jsi nás, krajane Malino,« podotkl Bureš, krájeje si knedlík, »obohatil o příběh opravdu povzbuzující. To se tedy ten tvůj skokan dožil požehnaného věku?«

»Ale kde,« odpovídal Malina stále týž klidným tónem. »Zakrátko po téhle příhodě s tygry seskakoval Körner s kozlíku maringotky, sklouzl a kolo mu přejelo pravou nohu. Měl ji zlomenou v holeni, felčaři mu ji spravili, ale špatně, tak mu to pak lámali znovu a vono se to zanítilo a Corini celý otek a umřel. Však jsem, myslím, povídal, že všecko jde, jenom na dopuštění boží se musí dát pozor.«

»Nicméně je pravda,« navázal Kerholec, »že je to moc dobrý, může-li se kluk od malička vycvičit na skákače a padače. A být, Anton, na tvým místě, vzal bych Vaška do prádla. Tady de vo to, aby nepropás šanci. Bejt stavěč, tlouct floky do země a tahat ségle, to dovede dycky, ale Vašek může být něco víc, jak se ke všemu má. A to je tátova hlavní povinnost, dát klukovi šanci. A klukova věc je, aby ji nepropás.«

»Generál Kerholec mluví jako bible,« vložil se do toho Vosátka, »jako nejdokonalejší, autorem schválená bible Královský britský bibelní společnosti. A je-li k tomu potřebí nějakýho vodstrašujícího příkladu, nechť pan předřečník ukáže prstem na mne. Já jsem, ctihodní pánové, mohl být v Nové Granadě guvernérem státu Bojaka a mít takové lány země, že byste se mohli po nich prohánět s deseti cirkusy. Ale milovaný tatíček mi nějakým nedopatřením opomněl dáti k tomu šanci přiměřeným vzděláním a fajnovější výchovou. A já tu šanci, kterou mi nedal, propás. Neboť jsme, pánové, hráli právě na cimře bézig, když na Nové Granadě propukl převrat. Lid povstal, ale já ne, protože mi právě padala karta a vod takovýho požehnání se nepovstává. A než jsme to dohráli, ti venku smetli vládu, provolali guvernérem jednoho advokáta a vodtroubili. Tak jsem nakonec vyhrál patnáct dolarů v bézig a prohrál latifundie ve státě Bojaka. Od té doby sloužím lidstvu jako výstražné znamení v hodnosti seržána. Doufám, že si i náš slovutný krajan a virtuosní trubiroh vezme ze mne poučení, kam to vede a tak dále a tak dále.«

»Vy jste, chlapci, všichni moc hodní,« odpovídal Karas v rozpacích, »a já vám do smrti nezapomenu, jak mě tuhle Kerholec vytáhl z bryndy a jak vy druzí jste mě i Vaška tady přijali. Při tom při všem o mne dohromady nejde. Já už jsem si to v hlavě srovnal, že jsem místo u Milnerovy party u Kerholcovy. Ouplně jedno mi to taky není, to zas vám nebudu hrát žádnou komedii. To z vás žádnej neví, jaká je to radost, vzít pěknou zvonivou cihlu do ruky, povážit si ji a posadit ji pěkně mezi druhé a koukat, jak z toho roste jiným lidem bydlení. Karlík Kerholec mi vyložil, jak je to fortelná a hezká věc, vytáhnout v pár minutách celý stan do výše, aby za dvě hodiny už v něm mohlo být představení, a pak to zas za pár minut rozebrat. To já tedy uznávám a těším se na to, ale vodpusťe, že mi řemeslo zůstane řemeslo a že vždycky budu s lítostí koukat na zedníky, když zdí dům a dělají takovou bytelnou práci natrvalo.«

»Hele,« řekl Vosátka, »vévoda z Malty se vyvyšuje nad pány de Maringottes.«

»Kuš, seržáne,« zakročil Kerholec, »a ty, Anton, mluv. Tady musí být všecko jasný.«

»Povídám jen,« načal znovu Karas, »že o mne nejde. Ale o co jde, je tuhle Vašíček. U něho to znamená teprve celej život, že ano. A to je na mne zatracená odpovědnost, esli mám, esli můžu, esli smím z něho udělat komedianta. Dyk to dítě nepatří jenom mně, dyk je taky Márinčino, a s tý stránky je to jedno, esli je rodička mrtvá, — nárok na dítě má a ten nárok jde skrze mý svědomí. My jsme, pravda, vlastně nikdy spolu nemluvili o tom, co z hocha bude. Co by taky mohlo být: zedník jako táta, s chalupou doma pro zimní čas, když rachota stojí. Dyby šlo o cokoli jinýho; ale jak já mám přijít jednou do vesnice říct sousedům: Vodpuste, lidi, ale já se dal k cirkusu a z Vašíčka jsem udělal komedianta. To je na mne moc těžký rozhodování, to já nemůžu, vodpuste, přátelé, to já opravdu jen tak nemůžu. Dyby to byla nějaká živnost, nějaký řemeslo…«

»Milí přátelé,« ujal se důrazně slova Bureš, aby zarazil nějakou štiplavou poznámku Vosátkovu, »dovolte mi, abych vaším jménem projevil našemu drahému krajanu plné uznání za to, že s takovou vážností pojímá své povinnosti otcovské. Básník praví: Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp. Ale, drahý Šumavane, nesmíš zapomenout, že co tě nejvíce trápí, jsou vlastně předsudky, pošetilé předsudky lidské společnosti proti těm, kteří vědomě se vytrhli z jejího lživého prostředí. Dovoláváš se rodné vsi a sousedů v ní. Ale tvá horská vesnice uživí jen hrstku svých rodáků a ostatní musí za chlebem do ciziny. Pokud mohou, vydělávají si jej svým řemeslem. Řemeslo má zlaté dno, ale někdy je to dno jen ze slabých drátků jako řešeto a moc blaha ti neuchovává. Co děláš potom, ctěný vlastenče? Včecko, co jen dovedeš; a řemeslo pověsíš na hřebíček. I na trubku troubíš, aby ses uživil, a to už, pane, není žádné řemeslo, to už je frajkumšt zrovna tak jako umění, kterému se má vyučit Vašíček. Uvaž, příteli drahý, že ti nedoporučujeme, aby se z Vaška stal tulák a dareba; my ti naopak radíme, abys ho dal řádně vyučit až do mistrovství, protože pak to právě nebude žádný fušer a darmošlap. A kdybys měl z toho ze všeho špatné zkušenosti, vždycky ještě může vypřáhnout a jít za tvou zedničinou. Čas tu neztratí. Číst, psát a počítat ho tu naučím a ostatního tu pochytí víc než v kterékoli škole.«

»Po mým soudu, Antone,« řekl Kerholec, »povede se ti tu mezi námi líp než na stavbě. Však taky už proto tu mezi námi jsi. Ale dobře jsi řek, že nejde o tebe a o nás. My jsme i tu pořád ještě podřízený lid, kdežto Vašek, kdyby se začal teď cvičit, nemusel by být žádným stavěčem a moh by být ještě pěkněji živ než my. Byl by pánem jako kapitán Gambier nebo Pablo Perreira nebo třeba i jako ředitel Berwitz. Tady se mu otevře cesta nahoru, a to by, věř mi, ani tvoje nebožka nic nenamítala.«

»Ctihodná státní rado,« ozval se najednou Vosátka, »tak se tu ráčíte usnášet o příští korunovaci a eště ste se nezeptali korunního prince, esli vůbec o tu korunu stojí. Povídám, Vašku, kdepak je to hezčí, doma na vesnici nebo tady u cirkusu?«

»Kdepak na vesnici,« zazubil se Vašek, »to není ani srovnání.«

»Ale táta si myslí, že by z tebe mělo být rochně.«

»Táto!« Vašíčkův pohled se upřel do očí Antonína Karase. A Karas otec viděl, jak se chlapci zase tak zaostřily zorničky, jako když něco rozhodně chtěl.

»To přece nemyslíš doopravdy! Já už tady mám koníčka a pan Gambier mi slíbil, že si budu hrát se lvími koťaty, a pan Arr-Šehir mi slíbil, že mne sveze na slonu, — táto, viď, že zůstaneme u cirkusu?«

Vašek vztáhl k otci ruce a Karas měkl. Objal hocha svýma upracovanýma rukama.

»A ty bys, Vašku, chtěl, opravdu chtěl celý život jezdit s cirkusem?«

»Nic jinýho, táto!«

»A chtěl by ses učit skákat a jezdit a všecky ty kumšty, cos tady viděl?«

»Chtěl, táto,« a oči Vaškovy jen zasvítily, »jezdit na Mary, to ještě nic není. To už umím. A Mary je maličká. Ale vyskočit na velkého koně v plném běhu… a přeskočit ho i s jezdcem… a vůbec, jako ti černí kluci, hernajs, to kdybych uměl, to bych jim to teprve ukázal!«

»A víš, že je to těžké učení a velká dřina a že tě to bude moc bolet?«

»Ať! Však kdybych chodil do lesa kácet stromy, jako kluci chodí, když vyrostou, taky bych se nadřel. A tady mám koníčky a lvy a tygry a slona a budu jezdit v domečku na kolech…«

Karas cítil, jak jeho námitky pod tím dětským dychtěním slábnou. Vašek jen hořel a staří cirkusáci si ho se zálibou prohlíželi.

»Ale Vašku, považ, co ti řekne kmotr, až přijdeš domů jako komediant?«

»A co by řekl! Koukat bude, až přijedu do vsi třebas na Santosovi a Santos bude tančit na zadních nohou na návsi. Všichni se seběhnou, Šemberovo, Bláhovo, Cikhartovo, Zelenkovo, všichni, a budou vyvalovat voči, že tak krásného koně ještě neviděli. A já přijedu třebas na slonu… a něco mu řeknu… a slon utrhne růži a podá ji Cerhovo Nanynce. A já s něho seskočím a tak budu skákat, že všichni kluci budou čubrnět. Hlavně musím umět skákat. Já už skákal na bednu jako na Mary, ale to je málo, to já musím umět víc. A třebas ať to bolí.«

»Bravo, kadete,« přikývl mu Vosátko. »Plivnout si do dlaní a rvát se s tou fuškou. Markýzi di Karaso, tohohle potomka nesmíte zanedbávat, a v něm může vzejít nový lesk vašemu zavápněnému erbu.«

»Tak ti Roméovi kluci se ti líbili?« zeptal se Kerholec.

»No, nelíbili se mi,« odpovídal Vašek sebevědomě jako rovný mezi rovnými, »jsou to taková padavčata, aby si jich vzal člověk pět na pohlavek. Ale skákat umějí jako vopice. Ale já se to taky naučím a skočím rovnýma nohama na hřbet třebas Pomponovi.«

»Vašíčku,« řekl Karas dojatě, »aby ti dal Pánbů požehnání. Já ti v tvým štěstí bránit nebudu.«

»Myslím,« řekl na to Kerholec Karasovi, »že bys měl promluvit s Achmedem Roméem. Bude s námi aspoň rok a mohl by vzít Vaška do práce. Ostatně bude nejlíp, když to s tím Berberem projednám já. Ty bys nevěděl, co vlastně chtít.«

A ještě po poledni vzal Kerholec Vaška a zašel s ním k modré maringotce. Pan Roméo ho přijal s velkou uctivostí, věděl už, že dobře vyjít s Kerholcem je začátek dobré jízdy v Cirkusu Humberto. Mluvili spolu pátou řečí, jak říkával Vosátka, to jest řečí, která byla složena ze čtyř různých jazyků; ale rozuměli si výtečně. Pan Roméo si přitáhl Vaška a za nezvyklého u něho mlčení mu prohmatal svalstvo nohou i rukou. Pak mu všelijak zkroutil údy i trup, div Vašek nevykřikl bolestí, když ten cikán zkoušel, kam až může Vašek ohnou paži a páteř. Výsledek byl pak ten, že Roméo slíbil Kerholcovi, že z ochoty procvičí denně tělo jeho ochránce a udělá z něho obratného přízemního akrobata. Vaškovi nebylo při tom jednání zcela volně. Cítil, že z prosté, přihroublé, ale srdečné péče otcovy přechází pod komando polodivošského násilníka, který se směje bolestem a zuřivě jde jen za svým cílem. Ale Vašek byl v tu chvíli odhodlán zvítězit nad Paolem, zvítězit vůbec nad kdekým a podstoupit pro to třebas i mučení.

Když odpoledne za koňské produkce vběhl k bráně a našel tam Helenku, prohlásil jí: »Až budeš zase skákat na koně a nepůjde ti to, nic si z toho nedělej. Já jsem teď akrobat a já ti to potom ukážu.«

Toto představení na rozloučenou bylo tak dokonalé jako kterékoli jiné a nikdo z diváků si nedovedl představit, že se vzadu rozvíjí velké stěhování a že po každém druhém třetím čísle odjíždí uvolněná část personálu a zvířat. Jen stáje zůstávaly stále pohromadě, aby si je vznešení hosté mohli o přestávce prohlédnout. Ředitel Berwitz procházel jimi ve své perské uniformě a připomínal podkoním postup jejich odjezdu po přestávce. Přitom padl jeho pohled na ohradu čtyř shetlandských poníků.

»Kdo povede ponye?« zeptal se Hanse.

»Vašku,« odpověděl Hans, »pojede na Mary a ti tři půjdou s ním. Já ostatně pojedu vedle Vašku a dám na něho pozor.«

Vašku, Vašku, přemítal direktor, kdo je tady Vašku? To jméno ještě neslyšel. Ale nechtělo se mu ptát se na to Hanse, aby se nezdálo, že ředitel Berwitz nezná svůj personál. Po chvilce vyváželi z manéže klec se lvy a kapitán Gambier se vracel od děkování. Clownská reprisa vyplňovala tuto chvíli příprav.

»Lvíčatům se prý daří dobře,« oslovil Gambier ředitele, »říkala mi madame, že se mají k světu a dobře pijí.«

»Anežka si s nimi dává velkou práci,« odpověděl ředitel, »na dnešek si sotva zdřímla, měla je v posteli a koťata byla neklidná celou noc. Povede-li se to, budou to naše první lvíčata. Dosud jsme s tím neměli štěstí.«

»Doufejme, řediteli, doufejme. Až se trochu vybatolí, mohl byste posílat někoho s nimi o přestávce do publika a ukazovat je s talířem. Lidé si rádi pohladí lvíče a talíř vynese na jejich výživu. Nejlépe by to mohl obstarat Vašku. Vašku je bystrý a kurážný. Při každém krmení je se mnou.«

»Vašku — ovšem, Vašku. To je dobrý nápad. Děkuji, kapitáne. Tedy Vašku,« schvaloval ředitel a v duchu si říkal: »Tak tedy Vašku není kočí?«

Hned po svém vystoupení spěchal Berwitz do maringotky — krásný velký vůz číslo 1 — aby se rychle převlékl. Helenka s tetou Elisou tam balily některé věci. Najednou zvedla Helenka hlavu.

»Příště, tatínku, kdyby mi zase nešel skok na koně, už se na mne nezlob. Vašku mi slíbil, že mě to naučí.«

»Kdo? Vašku?«

»Ano.«

»Ó, Vašku se tuží,« vmísila se do hovoru paní Hammerschmidtová, »hned jsem si řekla, že to bude znamenitá akvisice.«

Dveře se otevřely, Anežka se vracela z produkce.

»Abych nezapomněl,« obrátil se k ní Berwitz, jak ji zahlédl, »Gambier má dobrý nápad — ukazovat lvíčata, až prokouknou.«

»Ano, už mi to říkal. Půjde s nimi Vašku.«

Petr Berwitz zrudl a musel se přemoci, aby nebouchl do stolu. Celý cirkus, celá rodina zdají se být poblázněni do nějakého Vašku, a on, patron, nemá o něm ani potuchy! Neřekl však zase nic, ale vletěl do civilního kabátu, vyrazil vena obrátil se k dvojce. Maringotka číslo 2 byla cestující účtárnou podniku, rajon bratránka Steenhouwera.

»Frans,« houkl Berwitz na účetního, »kdo je Vašku?«

Steenhouwer sňal brýle a nechápavě se na něho podíval.

»Co si přeješ, Petře?«

»Abys mi pro pana krále řekl, kdo se v našem personálu jmenuje Vašku a čím je.«

»Vašku? Jakživ jsem to neslyšel.«

Steenhouwer pro jistotu vytáhl seznam personálu a odklopil písmenu W.

»Ne… u nás žádný Vašku není.«

»Tohle je báječné!« vyvalil oči Petr Berwitz. »Tohle se mi ještě nestalo. Koňák, dompteur, kaskadér a bůhví co ještě a já nemám o něm ani potuchy!«

Steenhouwer se díval na něho stejně bezradně. Berwitz se otočil a bez pozdravu vyšel ven. Z přístavku za zvěřincem se vykolébal slon Bingo, kornak Arr-Šehir s bílým turbanem mu seděl na hlavě.

»Arr-Šehir! Neviděl jsi Vašku?« zavolal Berwitz, když slon ho pomalu míjel.

»Vašku? Yes!« přikývl Ind s úsměvem. »Vašku tam!«

A ukázal na boudu. Berwitz vrazil dovnitř zadními dvířky. Bylo už po představení, stupňovitá sedadla byla liduprázdná a nořila se v šero. Nahoře nad žlutým terčem manéže šikmo zářilo slunce a v jeho světelných pruzích se míhavě tetelil zvířený prach.

»Vašku!« zařval ředitel.

Byl to už jediný způsob, jak poznati tajemného muže.

»Vašku!« zadunělo to prázdnotou prostoru. Berwitz došel do středu manéže.

»Vašku!«

Závěs u brány se maličko pohnul a do manéže se vřítil malý kluk s čepicí na uchu. Spatřiv ředitele, zastavil se v pilinách tři kroky před ním a zasalutoval.

»Ty jsi Vašku?«

Petr Berwitz, Emír bílých koní a plukovník perské jízdy, turecký paša a inspektor císařských koníren padišahových, ředitel a majetník Cirkusu Humberto, pán jeho stájí a zvěřince, stál tu s miniaturami exotických řádů na vyžehleném kabátě a před ním malé lidské škvrně s bystrýma, pozornýma očima.

»Ty jsi tedy Vašku?«

»Ano, pane řediteli.«

Berwitz si vzpomínal, že v posledních dvou dnech tu a tam zahlédl mihnout se stájemi nebo chodbami tohoto kluka.

»A co tu děláš?«

»Všechno, prosím, co je třeba.«

»Ajajaj. A čímpak vlastně jsi?«

»Ještě ničím. Ale budu.«

»Hm, a čím budeš?«

»Vším. Budu jezdit na koni a skákat a krotit tygry a předvádět lipicány a vůbec.«

»Ale, ale — a co slon? Nechceš taky cvičit slona?«

»Ó, Bingo mě má rád, a až pan Arr-Šehir nebude moci vystoupit, převezmu si třebas Binga a budu s ním obědvat.«

»Podívejme se!« zvolal všemohoucí Petr Berwitz docela už pobaven. »A což takhle direktorem — to nebudeš?«

»Budu.«

»Direktorem takového cirkusu, jako je Cirkus Humberto?«

»Většího. Kdybych já byl direktorem, měl bych osm slonů a velikánskou kec se lvy a tygry a moc a moc koní…«

»Tak to abychom se tě vlastně báli?« smál se už Berwitz naplno.

Vašek se zazubil, cítil, že si může něco dovolit.

»To nemusíte — já bych vás všecky angažoval, vás, paní ředitelku a paní Hammerschmidtovou a Helenku a kapitána Gambiera a Hanse — a tuhle pana Selnického taky.«

Obrovitý kapelník se před chvílí vynořil z přítmí a po prvé sledoval se zájmem výjev v manéži.

»Tak my to máme u tebe, Vašku, dobrý?« zahlaholil ředitel.

»Hm!« přikývl Vašek s hubou roztaženou na plné kolo a mrkl na direktora tím šibalským pohledem, jímž si získal už tolik přátel.

»Vašku!« ozvalo se vtom od koníren.

»Pan Hans mě volá…«

»No, když tě volá pan Hans, to já tě musím propustit. Alou!«

Vašek zasalutoval a vyletěl. Berwitz se obrátil, tváře ještě plné úsměvu, k Selnickému.

»Slyšel jste toho kluka? V tom je, mně se zdá, jiskra!«

»Už jsem si ho taky všiml, pane řediteli.«

»A čí vlastně ten kluk je?«

»Kerholec přivedl nového stavěče, Karas se jmenuje. Notu nezná, ale je vám to eufonista, že ho rozpoznáte mezi padesát. Dovede nasadit tón, jako když ženská pohladí. Inu, český muzikant. A ten Vašku je jeho kluk.«

»Tak takhle to je,« pokývl Berwitz hlavou, »konečně o něm něco vím.«

»Já ho tuhle zahlédl na Mary, kluk je do ní zblázněn. A to vám něco povím, pane řediteli: ten Vašku na Mary a vaše Helenka na Miss, to by bylo jiné entrée pro Binga než ti nafoukaní liliputáni. Kdyby ty dvě děti na ponících přivedly slona, to by byl, panečku, kontrastní nástup. K tomu bych hrál intermezzo Gulliver mezi trpaslíky, fagot a pikola sólo — direktore, to stojí za láhev rýnského.«

»Selnicki, budete ji mít. Vy jste jediný, který tu má nějaký nápad. Člověče, kde vy byste už byl, kdyby vás ten cirkus zajímal trošku víc než to vaše věčné pití. Já ty liliputány taky nemůžu ani vidět. To jsou lidi na jarmark do boudy a ne do elitního cirkusu. Já to myslel dobře, ale takhle by to bylo mnohem, mnohem lepší. Servus, Selnicki, musím hned sehnat Hanse, aby mi brzy toho kluka zajezdil. Hans!«

»Hans už odjel, patrone,« hlásil Kerholec, když se Berwitz vřítil za závěs. »Mám mu něco vzkázat?«

»Ne, není potřebí,« odpověděl Berwitz, »já si to už zařídím.«

Vytáhl z kapsy tužtičku, vysunul levou manžetu a napsal na ni:

»Helen-Vašku-Bingo, Selnicki, Johannisberg.«

Z koníren vyjížděli poslední jezdečtí koně, pokrytí houněmi, aby se nenachladili. Zvěřinec už zel prázdnotou, jen starý Harwey se jím belhal, šťouraje holí do různých odpadků, není-li v nich nic cenného. Prostranství za boudou bylo téměř volné. Tři čtvrtiny vozů zmizely. Teď tu stálo asi třicet koní, pohazovali hlavami, hrabali netrpělivě nohama. Štolbové a koňáci je spojovali po čtyřech, pak se sami vyhoupli do sedla, a pěkná kavalkáda lehkonohých, temperamentních zvířat se dala do drobného klusu. Pak se hnula první ze zadních maringotek a tažena párem koní pomalu se kolébala za koňským transportem. U ostatních vozů bylo již zapřaženo a kočové stáli u spřežení. Co tu zbývalo, vezlo mozek Cirkusu Humberto: jednička ředitelskou rodinu, dvojka účtárnu, trojka pokladnu a krejčovnu, čtyřka Harweye s dcerou a nejdražšími rekvisitami, pětka kapelníka Selnického se šaškem Hamiltonem a s notami. Pak tu stála ještě Kerholcova osmička, ale v ní nebyl nikdo. Karas stál vedle kočího, aby si pak k němu sedl na malou kočovskou plošinku. Zatím držel jezdeckého koně pro Kerholce, který s Harweyem prohlížel všecky místnosti, zda se nic nezapomnělo. Celá ostatní parta byla už pryč, na koních nebo na vozech se zvěří, i Vašek odjel na maličké Mary po boku kočího Hanse.

Teď se rozjela jednička, dvojka, trojka a pětka, pak vlezl do svého vozu Harwey, přinášeje tam dvě nalezená košťata a šňůrku skleněných perel, a čtyřka se dala do pohybu. Potom se vynořil Kerholec se stálým místním hlídačem, přibouchl vrata přístavku, zamkl, dal svazek klíčů hlídači, který mu přál šťastnou cestu.

»Všechno v pořádku!« zavolal Kerholec na Karase, bera si od něho koně. »Jeďte za ostatními a na štaci je předjeďte, abyste byli ráno v čele. Servus!«

Kůň s Kerholcem odskočil a po několika skocích zmizel vpředu. Karas vylezl vedle kočího. Jak se koně hnuli, bezděky se pokřižoval. V tu chvíli mu bylo velice úzko. Vjeli do přelidněných hamburských ulic, dostihli Harweyův vůz, zavěsili se naň a kolébali se po hrbolatém dláždění z města ven, na lehce rozblácenou silnici, do houstnoucí tmy, do neznámých končin, poslední článek dlouhé karavany lidí, zvířat a vozů, která se pomalu šinula vlhkým větrem, vezouc s sebou sterou naději na zdar a úspěch.

Jakže se to jmenuje, kam jedou na noc?

»Buxtehude,« odpovídá vedle kočí.

»Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude. Divné jméno, jako zaklinadlo. Tajemné a záhadné, jako všecko, co přijde.

Buxtehude, Buxtehude. Podkůvky koní to klapají, maringotky tím drnčí. Všecko je zaplněno neznámým jménem: Buxtehude.

Antonín Karas sedí a zírá do mokřavé tmy. Už i ty břízy, silné a mocné břízy při silnici se ztrácejí, už není vidět nic, nic nelze rozpoznat, jen ozářené okénko u Harweyova vozu. Všecko ostatní se utopilo a pohřbilo ve tmě… Buxtehude, Buxtehude.

A z toho cizího zvuku se mu rodí vzpomínka za vzpomínkou a každá se došeptává k němu zpěvavým nářečím domova. Japa se daří nejčko Vaškovi na bandurku? A copa Vaškova maminka, Márinka… eslipa by nebyla celá bez sebe… Vona chuděra, tam, v Horní Sněžné pod lerpánkem… a ty, mandžel, tú tady v kerémsi Buxtehude… Inu, co muší bejt, to hol muší přijít, to ináč nejde… darmo si kormoutíš srdce… A dyby tě zavezli až k sedmi kurfiřtům, šady je, chlapče, šady je zem Páně!