Cirkus Humberto/Část první/I.

Cirkus Humberto
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

! H V Ě Z D Y !

nechte si okénko

31. V. 1925

President O’Harrieh

Tento inserát se objevil v listopadu 1924 na celé stránce časopisu PROGRAM, odborného týdeníku Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců. Vzbudil nesmírnou pozornost tajemným obsahem i neobvyklou formou. Kterýpak artista se nepovažuje za hvězdu? A jaký závažný důvod mohl přiměti ctihodného presidenta, aby doporučil členstvu vynechat představení, tedy věc, které se jevištní nebo manéžový umělec dopustí jen tehdy, když ho nemoc či neštěstí tiskne na obě lopatky? A věc, která znamená ztrátu toho nejnedotknutelnějšího, co artista zná, zač se bije a proč nasazuje život, — ztrátu gáže?

Není tedy divu, že celé Mefevacium (Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců) upadlo v rozčilení a že se generální tajemník organisace, pan Lubitschke-Sailoni, div nezadusil v lavině dotazů. Psali mu artisté všeho druhu, umělci na hrazdě i na bradlech, přízemní akrobaté, krasojezdkyně, clownové, krotitelé, imitátoři, kouzelníci, hadí mužové, skokani, tanečnice španělské, břišní, javajské, závojové, psali žongléři, siláci, trhači řetězů, polykači mečů, cvičitelé opic a majitelé učených psů, psali excentrikové, stepaři, létající mužové a padající mužové, psali trpaslíci, vousaté dámy, umělci v přeměnách, fakiři a otcové kejklířských rodin japonských i čínských, psali provazolezci, králové střelby, umělkyně v potápění a virtuosové na xylofon, psali hypnotiséři, a co to má k čertu znamenat, se psali i četní jasnovidci. Ale přišel i velmi vážný, tak říkajíc obrněný dopis od Mezorvacipod (Mezinárodní organisace varietních a cirkusových podnikatelů) a na první pohled se zdálo, že Mefevacium a Mezorvacipod se octnou po dlouhých letech míru a shody ve válečném stavu.

Pan Lubitschke-Sailoni býval slavný spodák, který s úsměvem držel na ramenou a hlavě pyramidu tří mužů, dvou žen a pěti dětí se psem, ale tenhle příval, zdálo se mu, že neunese. Proklel presidenta Mefevaciumm do horoucích pekel za neslýchaný nápad a nakonec se rozhodl, že mu to všecko hodí na hlavu. V duchu sice cítil, že je to marné. O’Harrieh měl doktorský diplom právnické fakulty v Massachusetts nebo v Indianapolis a dovedl by mrtvému vemluvit duši novorozeněte. Jakýpak byl O’Harrieh umělec: původně vlastně hrával jen šachy a ty hraje dodnes. A jako každý šachista byl od klukovských let tarokář a na tom velkém paklu si vytahal prsty a pak s nimi dělal kouzla a tak přišel do lóže. A tou svou právnickou chytračinou se stal presidentem; kdopak má hlavu na advokátské fígle, člověk, dejme tomu, si nahodí třicetikilovou kouli a prožene ji po zádech a kolem krku a stojí pod pyramidou, že mu agenti říkají Žula-Rula, ale když pak najednou z ničehož nic přijde to třesení ve svalech, pak už člověk nemůže být untrmann, toť se ví; ale kde vzít najednou nápady, jako má to oposum.

A jak to pan Lubitschke-Sailoni cítil, tak to i bylo, Mr. O’Harrieh nalil rozčilenému silákovi whisky a dal mu tlusté cigáro a ze šuplíku vytáhl arch papíru a na něm už byl text odpovědi, která se má vytisknout a každému jako »přísně důvěrné« poslat. Nu, a co se věci týče, teď už to Žula-Rula uznával: když se starý Karas loučí, to je ovšem událost, k níž má přijet každý, kdo se jen trochu může uvolnit. A to je věc, při níž ani Mezorvacipod nemůže napadnout Mefevacium, to je jasné.

I začaly se tedy z ústředny artistů třetího dne rozcházet stohy obálek známkovaných jako tiskopis a po celém světě se začala omílat táž senzační historie: papá Karas odchází z kamenného domu na odpočinek. V šatnách varietních divadel, v chodbách cirkusů, v krčmách artistů v Berlíně, v Kodani, v Barceloně, ve Vídni, v Petrohradě, v Rotterdamu, v Chicagu, všude bzučel týž rozhovor:

»Táta Karas odchází…«

»Tak už i on…«

»Když jsem před patnácti letu u něho pracoval…«

»Když jsem se s ním setkal o světové výstavě v Paříži…«

»To už můj otec, slavné číslo Riotard et Comp., pracoval s ním někdy v letech devadesátých. To mu musím napsat…«

»Dědeček mé paní ho znával jako mladíka, viď, Alice? Nezapomeň zapsat to datum do kalendáře, Alice, pošleme aspoň telegram.«

»On tedy vlastně začínal od piky?«

»Jak se můžete ptát. Takový člověk se nemůže jinde vyskytnout. Takový člověk se může narodit jen na kolech.«

A to byl stavovsky hrdý závěr všech těch hovorů: tito potomci a nástupci pouťových kejklířů, medvědářů a provazolezců, dnes slavná esa přepychových divadel rozmanitostí, placená v tisících dolarů a liber, nemohli připustit, že by někdo znamenitý přišel na svět jinde než na kolech, to jest v potulném voze kočovného cirkusu.

A přece se mýlili.