Cirkus Humberto/Část druhá/XV.

Cirkus Humberto/Část druhá
XIV.	XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 348- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Pan Gaudeamus přijel nenadále z Berlína a rovnou z nádraží šel za ředitelem Berwitzem.

»Už je to hotová věc,« spustil, jakmile byli sami pohromadě. »Kranz koupil konstrukci v Berlíně na Friederichstrasse, kde bývaly francouzské jezdecké společnosti. Je to velmi příhodná budova a dal by se tam udělat na jaře dobrý obchod, kdybyste se s Kranzem dohodli. On by rád přišel na nějaký týden do Hamburku a je ochoten navzájem půjčit vám svoji berlínskou boudu.«

Berwitz byl okamžitě vzburcován. Dostat se aspoň na nějaký čas do Berlína, to byl jeho sen; ale vždycky tam někdo seděl s koncesní výsadou, takže konkurence směla jen na dalekou periferii. Ale zároveň se v něm načepýřila pýcha staré cirkusácké dynastie proti člověku, který se vynořil odnikud. Stal-li se Kranz teď majitelem budovy, byl Berwitz domácím pánem jen o půl roku déle, ale nicméně byl tu v Hamburku starousedlík a ten chlapík tam mu připadal jako přivandrovalec. Tu se tedy Berwitz octl v rozporu tak závažném, že si na to především musel zapálit doutník. Vytáhl si velký, černý, pravý hamburský, ukousl mu špičku jen to cvaklo, a olíznuv ránu, kterou tím způsobil v listech tabáku, pomalu a obřadně pobafoval nad ohněm sirky. Říkal si, že tím získává čas na přemýšlení, ale po pravdě si nemyslil nic jiného, než že získává čas a že to dobře působí, když vypadá zamyšleně.

»No dobrá, barone,« prohodil konečně, »tedy Kranz se uchází o hostování v mé budově. A já abych vystoupil v jeho. No, barone, dejme tomu. Ale je ta jeho bouda dost velká a dost representativní, aby se v ní mohl Cirkus Humberto objevit? Já ji neznám… nikdy jsem se o ni nezajímal… a mám teď velký program, nastudoval jsem aktuální pantomimu, obrovský sukces, to musíte vidět. Sever proto Jihu — žádný na takovou věc nepřišel, až já. Pracuji v ní jako střelec a jako šerif, no, to zkrátka musíte, barone, vidět. A pak je otázka, je-li Kranz dost velký, aby mohl vůbec tady vystoupit. To víte, publikum je tu navyklé dostávat jen docela mimořádné věci a pořád něco nového… tomu chlapíkovi nebude lehko držet krok s Cirkusem Humberto…«

Pan Gaudeamus provedl poté nemalý kousek slovní ekvilibristiky, když vychválil Kranze, ale pořád uznával, že Berwitzovi se ovšem nevyrovná. Mluvil s ohněm, protože mu Kranz slíbil tisíc marek, když se dostane do té hamburské boudy a bude moci tomu nafoukanci Berwitovi ukázat, zač je toho loket. Pan Gaudeamus miloval takové diplomatické úkoly s finanční pointou. Po léta žil ve styku s cirkusem, jeho povoláním bylo denně vychvalovat manéžní umělce a umění, měl na to už celou švádu krásných výrazů a úchvatných přirovnání, ale sám pro sebe se na cirkusáky koukal jako na bodré a pošetilé chasníky, kteří touží po takových nicotných cetkách, jako je slovíčko umělec. Pro něho existovalo jediné skutečné, vzácné a vysoké umění: umění žít. Slýchával ve vídeňské společnosti, že velcí a skuteční umělci se proderou k své znamenitosti jen těžkými zkouškami, strádáním a utrpením. Co jiného byla pro něho ta ohavná léta vyvržení haličského? Tam se naučil ocenit každou krásně a plně prožitou chvíli a nespoutanou volnost života. Proto nakonec miloval své nekonečné jízdy ve službách Cirkusu Humberto. Byl v nich sám svým svrchovaným pánem, mohl změřit své schopnosti v zápasech s denními překážkami a mohl kdykoli a kdekoli odložit masku pana Gaudeama a s grandseigneurským gestem vejít na scénu jako rytmistr baron von Schönstein. Hrál dvojí úlohu, hrál ji s rozkoší a hrál ji do všech důsledků: pan Gaudeamus nikdy neopominul připravit příjemné večery panu rytmistrovi. Příjem, jejž mu poskytoval Cirkus Humberto, nebyl by ovšem stačil pro obě role, byl slušný pro živobytí pana Gaudeama, ale pan baron by při něm vyšel jen potenku. Tu právě se muselo rozvinout vyšší umění, jehož základy byly již v kancelářské a nákupní službě haličské. Pan Gaudeamus dovedl s krásným gestem uplácet úřady na prospěch Cirkusu Humberto, ale neméně elegantně dovedl přijímat podmazánky dodavatelů. A při své hybnosti, bezpečně se opíraje o svůj roztomilý zjev, uměl si přičarovat přátele, kteří byli šťastni, směli-li jej pohostit a zahrnout dary, dovedl i prostředkovat pletky a spekulace, z nichž mu vždy vyplýval nějaký vděčný podíl. Nebýt jeho baronské role, byl by měl již znační jmění uložneno pro léta budoucí, ale baron v něm dovedl lehounkou rukou rozsypat, co pan Gaudeamus obratně navršil. Ale pan Gaudeamus se proto nehoršil — vždyť to byla právě krása života, že se tak lehce pohupoval nahoru a dolů; a konec konců největší úspěch měl bravurní Max vždycky co baron a rytmistr. Tak ho také znal Kranz; a ve své hluboké, přímo zbožňovatelské úctě ke všemu aristokratickému byl tento koňák od píky uchvácen, mohl-li platit za pana barona útratu a směl-li mu nabídnout někdy i větší výpomoc, která se panským gestem přijímala na věčnou oplátku. Myšlenka na vzájemné hostování obou podniků byla myšlenka Gaudeamova. Vemluvil ji původně Kranzovi a nyní pro ni získával Berwitze; zdálo se mu, že větší souhrou obou cirkusů vznikne i pro něho množství zásluh, které bude moci sklízet na obou stranách.

S Berwitzovými předsudky a nechutěmi nemusel příliš dlouho zápasit, hlavní pomoc proti nim mu přinesla vlastní Berwitzova ješitnost a samolibost. Jakže, on že by se měl báti této soutěže? On že by měl couvat, když Kranz sám se vlastně pokořil a přichází s nabídkou? Skončilo se to tedy právě tak, jak si pan Gaudeamus přál: dohodli se, že Kranz přijede do Hamburku, navštíví Cirkus Humberto a pak že se oba ředitelé sejdou v hotelu, aby se domluvili. S Kranzem přijede pan Gaudeamus a bude hrát jakoby jeho partnera. Berwitz si za svého důvěrníka přibere někoho zdejšího, někoho, kdo může nahlédnout do podvojné existence Gaudeamovy a neztropí z toho žádné řeči. Berwitz se po krátkém přemýšlení rozhodl, že nejvhodnější k této úloze bude kapelník Selnicki.

Žádný reportér nebyl na nádraží, aby popsal Hamburčanům slavnostní a téměř dějinný okamžik, kdy se oba králové cirkusu po prvé setkali. Bylo to velmi obřadné. Baron ze Schönsteinu stál po boku Kranzově se vznešeností šéfa protokolu a pan Selnicki v mohutném kožichu vypadal při Berwitzovi jako tajný státní rada. Když si Kranz s Berwitzem šli se smeknutým kloboukem v levici vstříc, po prvé se v nich ozvala bezděčná shoda v myšlení, oběma totiž zároveň blesklo hlavou: »Hele ho, chytráka, on si taky na to koupil nový cylindr!«

Ředitel Kranz, atlet se širokými rameny a hustým černým knírem pod mohutným nosem, napřáhl ruku v hrubé žluté vepřovici a ředitel Berwitz ji přijal v bílé glacé rukavičce. Stisknutí bylo jadrné, div rukavičky napraskly; a po pár zdvořilých otázkách se šlo ven před nádraží, kde čekal Hans s otevřeným kočárem, do něhož byly zapřaženi dva lipicáni. Byli to Orestes a Kardinál, jediní dva, kteří kdysi chodili v kočáře a vysokým krokem byli na míli nápadni. Berwitz měl původně v úmyslu namluvit Kranzovi, že to jsou dva kladrubáci, které si drží pro svou soukromou potřebu, ale pak si řekl, že Kranz má jistě pro koně oko, a že by tedy tento podvůdek brzy odhalil. Pánové nasedli do kočáru velmi obřadně a jeli městem s takovou grandezzou, že starší, zkušení policisté jim salutovali, tušíce v nich nějaké velké státní panstvo. Po příjezdu se šlo hned do koníren. Bylo ta milé teplo a oba direktoři brzo nestačili stírat pot, který jim vyrážel na brunátných tvářích, stísněných tvrdým stojacím límečkem. Kranz si v duchu říkal, že tomu zpychlému Berwitzovi nebude nikterak podkuřovat, ale když vešel do stáje a mrkl na podlahu, která byla vydrhnuta, koukl ke žlabům a ony vymyty, sehnul se ke stelivu a viděl krásnou, dlouhou, čistotnou slámu, přiznal si, že tohle má ten turecký paša v náramném pořádku. Kočové a stájnící stáli při koních v bezvadných livrejích a salutovali, když panstvo přicházelo. »Komediant je dobrý,« říkal si Kranz, »ale touhle opičinou mne nedoběhne.« A přistoupil k nejbližšímu koni, pohladil jej a nenápadně se podíval na rukavici. Nu, nedalo se nic říci, na rukavici neuvízl ani prášek. Pak ovšem, když stanul před lipicány, musel přiznat, že takovou skupinu ve svých stájích nemá. Jeho zálibou byli trakehnští koně, ohniví, houževnatí, ke všemu se hodící; potřeboval koně učenlivé, bystré a trpělivé, pro krásný vzhled měl jen některé, zde však u Berwitze musel uznat, že vybrané skupiny koní jednoho typu tvoří ještě svou zvláštní krásu. Tím se pánové konečně rozhovořili po svém, a s cylindry v týle, s límečky ponenáhlu se bortícími, chodili od zvířete k zvířeti, omakávali svalstvo, prohlíželi zuby a kopyta, měřili výšky a délky, hádali se o to, jsou-li šimlové opravdu váhaví, vraníci melancholisčtí a hnědky divoké a je-li užitečnější večerní krmení nebo ranní a kolik litrů vody se má dát koni vypít po představení.

Uprostřed těch debat, pro které by vždy znovu zapomněli na celý svět, vřískla jim za zády hudba, začátek představení se blížil. Pan Kranz se tedy už jen spěšně podíval na slona Bingo a na zvěřinec, který jej nijak nezaujal. Sám slona neměl, ale měl čtyři velbloudy a žirafu, a co se šelem týče, byl přesvědčen, že jeho sibiřští tygři jsou mohutnější a budou lidem více imponovat. Ale pak najednou ztratil zájem o klece: začal cítit, že obecenstvo »je na pochodu«, a tu byl příliš direktorem, než aby při tom nebyl. Začne-li publikum přicházet, je-li, jak říkají, na pochodu, žádný ředitel světa nevydrží doma nebo v šatně, každý je nenápadně mezi těmi proudícími davy, někde mezi branou a vlastním cirkusem, aby si sám očenichal své dnešní obecenstvo, je-li nedočkavé nebo lhostejné, je-li náročné nebo lidové, je-li městské nebo venkovské. To všechno a ještě plno jiných věcí má vliv na průběh představení, a zkušený direktor se svými nejstaršími lidmi rozpozná už z nástupu publika, jaká bude nálada a komu dnes kyne největší úspěch. Jak to vědí, to je záhada, jsou přece často v neznámé zemi, v neznámém městě, mezi cizím lidem, z jehož řeči nerozumějí ani slovíčku; ale stačí jim pouze to půlhodinové tření o proudící davy, aby se zmagnetisovali fluidem, které davy vytvářejí. To tiché, ale pozorné, vnímavé tření je direktorská ouvertura, o kterou nechtějí nikdy přijít. A Kranz, všecek posedlý zvědavostí na hamburské poměry, musel to přece ozkusit i vlastním tělem. Stál tedy s Berwitzem v koutě hlavního vchodu, sledoval pokřik biletářů a kontrolorů, klouzal očima po lidech, a když hlavní nával minul a uvnitř se hrál poslední pochod, obrátil se k Berwitzovi a řekl:

»Máš to báječné. Prima lidi. Domptéři a vysoká škola budou mít sukces.«

Představení, které se toho dne konalo, bylo ovšem zcela jedinečné. Berwitz nic navenek neoznámil, ale pro udolání svého soupeře nařídil parforsní pořad, dvaatřicet čísel místo jedenadvaceti, a tu tedy to letělo v strhujícím tempu, z překvapení do překvapení. Kranz seděl s baronem Schönsteinem roztažen v lóži, ale jeho očím neušlo ani jedno pohrábnutí pilin v manéži. A cylindr mu na hlavě přejížděl brzo do týla, brzo do čela, podle tichého Gaudeaova upozornění nejbezpečnější to důkaz, že ho to chytlo.

Večer zasedli oba magnáti se svou asistencí k mohutné večeři v hotelu Metropol. Pan Gaudeamus už všecko objednal, želví polévku, Saumon du Rhin grillé, sauce anchovis, Boeuf salé à l’anglaise, légumes, Poulard au consommé, sauce béarnaise, Talmousse au fromage de Parme, Meringues à la cręme, Glaces, Desserts. Večeře hodná panovnického rodu humbertovského. Všechno bylo připraveno, i pořad nápojů, pánům jen stačilo přivázat si servítek pod bradu. Nicméně když se šedovlasý vrchní přiblížil s lahví zlatého sherry, aby s levicí ohnutou za záda uctivě naplnil první kalíšky, pan Kranz položil na sklenku svou mocnou tlapu a žoviálně prohlásil:

»Já myslím, abychom si dali žampaňský!«

Pan Gaudeamus mínil, že na šampaňské je ještě čas, teď že se hodí jiná vína. Ale Petr Berwitz se přidal ke Kranzovi.

»Jiná vína?« odpověděl panu Gaudeamovi suverénně, »pijte si, barone, podle libosti, ale na mou kapsu ohled brát nemusíte já mohu dát žampus vod začátku!«

Také pan Selnicki, chtějící jednou užít vzácného nápoje do libosti, byl toho názoru, že bude líp nemíchat pití, aby se to v těle nepopralo. A tak k tiché žalosti gurmánského srdce Schönsteinova zmizely se stolu sklenky pro sherry, pivo, moselské a burgundské víno a k hustému vývaru polévky se pilo kořenné šampaňské.

Vzhledem k tomu snažil se pan Gaudeamus, aby se už při rybě projednalo, proč se vlastně sešli. Vzájemnou situaci vysvětlil tak obratně, názorně a jednoduše, že oba soupeři, kteří se stále na sebe chystali, podívali se na něho s překvapením a uznali, že to tak jde. Byla to prostá výměna budov po skončení zimního údobí, pro dobu šesti neděl, s právem prolongace. Bližší doba se měla určit vždy zvláštním jednáním podle plánu každého z obou podniků. Chvilku se tedy ještě mluvilo sem a tam, ale než přinesli další chod, plácli si Berwitz s Kranzem do dlaní a pan Selnicki rychle naplnil číše. Jedlo se a pilo nyní veseleji a hovor se rázem uvolnil.

Pořad jídel byl panu Gaudeamovi pochválen, zvláště tou hovězinou přišel oběma magnátům náramně vhod, méně už poulardem, který Kranzovi trochu rejdil po talíři. Ale Petr Berwitz ke konci shledal, že se zapomnělo na něco, co považoval za nezbytnost parádní večeře: kaviár! Pan Selnicki usoudil, že co není, může být, a hned si luskl prsty na číšníka. Vrchní jídlonoš poněkud ustrnul, když mu mezi zmrzlinami poručil přinést kaviár, ale okamžitě se zatvářil, že je to samozřejmost. Za chvilku už šel na stůl »ten černej šrot«, jak říkal Kranz. A Petr Berwitz, supě z přeplněného života a všecek rudý jídlem i vínem, měl tu konečně příležitost, aby pověděl tomu »berlínskému rajtknechtovi«, co se najedl kaviáru tenkrát v Petrohradě, když za ním chodil Jeho Veličenstvo car všech Rusů. Teď teprve, tímto kouzelným slovem car, dostal Berwitz pravé tempo, a hltaje kaviár po lžicích, zahrnoval svého soupeře vychloubáním a holedbáním. Ponenáhlu to vypadalo, že si Berwitz s carem tykali. Kranz také vyslovil jakousi nedůvěřivou poznámku, zda byli opravdu s carem tak intimní.

»Jakpak by ne,« vytáhl se Berwitz, »na to je v archivu Cirkusu Humberto i písemný doklad. Byl tam v Pitěru jeden starý, šedivý profesor, dvorní rada, takový šťoura, který pořád něco sepisoval. A ten chodil za mnou a tahal ze mne historii Cirkusu Humberto a celého našeho umění, a pak mi ještě několikrát psal. Právě že šlo o umění a ne o nějakou boudu. A ten profesor věděl, že jsem byl carův nejoblíbenější společník, a proto je na každém psaní nahoře jako oslovení napsáno: Carissime! To můžeš u nás vidět, Frans to schovává jako dokument!«

»Ten starej ho polejvá, co?« naklonil se pan Selnicki k panu Gaudeamovi. »Teď mu ještě dá sežrat perskýho šacha a tureckýho sultána a pak si vynadají.«

»Perský šach by ještě šel,« odpověděl klidným polohlasem pan Gaudeamus, »ale turecký sultán bude už pro Kranze moc tlustý. Budeme muset před Cařihradem uhnout někam jinam.«

»K holkám…« vyhrkl starý Selnicki a zaslzel.

»Mám to číslo na programu,« kývl baron.

Opravdu, marně se Kranz snažil navzájem přetrumfnout Berwitze svými úspěchy u nejvznešenější šlechty. Co je takový kurhessenský vévoda proti perskému šachovi? Se zaťatými zuby musel vyslechnout teheránskou epopej. Jen při ní se vypilo pět lahví; a protože pánové měli už hodně v hlavě, navrhl pan Gaudeamus, aby si zašli někam na černou kávu.

»A na koňak,« dodal pan Selnicki. »Teď je svrchovaný čas na koňak — ledaže by se to před ním řízlo ještě slivovicí.«

Trochu hlučně se panstvo zvedlo a ještě hlučněji sestupovalo do sklepní místnosti Elysia, do lóže, potažené červeným plyšem, s vysokým zrcadlem v pozadí, před nímž stála makartovská kytice a dva stojany s umělými palmetkami. V sále před nimi hrál kvartet, primarius se jim hluboce ukláněl. A vedle hudby bylo podium, na němž osm polonahých dívek tančilo kadrilu, zakončenou kankánem.

»Heleď, Berwitzi,« přitáhl si ho Kranz k okraji lóže, »ta třetí od levé ruky, ta černovlasá fuksa, ta péruje, co?«

»Láhev koňaku do ledu!« poroučel pan Selnicki.

»To je pěkný jukřík,« přikyvoval Berwitz Kranzovi, »ale co tahle zlatá izabelka vpravo, koukni tu vysokou akci kolen.«

»Jó, ale až zůstane stát, bude mít široké rozkročení,« namítal Kranz.

»I kdepak, podívej na délku těch šimpánů! Ta má nohy jak valencienská klisnička!«

»Pánové, nalévá se koňak,« přerušoval je zezadu Selnicki. »Velejemný Meunier! Stokrát důležitější než ten váš ženský hipodrom!«

»Myslím, pánové,« zvedal číšku pan Gaudeamus, »abychom nejdříve připili úspěšnému zdaru dnešního našeho vyjednávání a pak se věnovali půvabům této manéže. Prosit!«

Připilo se jednou, připilo se dvakrát, připilo se po třetí. Děvčata dole začala znovu tančit a Berwitz s Kranzem shledávali, že ta lesklá vranka, co má ofinu jako skotský pony, vypadá náramně čistokrevně. Ale taky ta snrčí brauna na její pravé ruce ukazuje pěknou figuru, má trochu myší ouška, ale bude o půl pěsti ještě vyšší.

»Vobě mají voheň, barone,« tvrdil Kranz Gaudeamovi, »koukejte, ten dlouhý krok, to je, panečku, rasa.«

»Ale ta brauna,« povídal Berwitz, »nějak nemá dech, to ta černá dotančí ještě fullhands.«

»Můžeme si je sem pozvat,« navrhl pan Gaudeamus.

»No, já nevím, jak budeme spolu tajlírovat,« slabounce se pokusil Berwitz o odmítnutí.

»Jen je pozvete, barone,« kývl Kranz, »tady zas platím všecko já. Holky beztoho klusají kolem jako na lonži. Já se aspoň té prauně kouknu na hřbet, nemá-li tam úhoří pruh. Všecky srnčí prauny mají po zádech klikatinu.«

»A kteroupak si vybere baron?« chechtal se Berwitz. »Co tamhleta černá, ta vypadá jak trakehnské hříbě?«

»Ne. Já mám u ženských radši kladrubský typ. Pro mne bude ta šimlovitá vzadu.«

»A Selnicki?«

»Nic, pánové, nic. Nebudu vyrušovat. Já…« a Selnicki se nejistě zvedl, »já vám jdu zahrát Radecký-marš. A Radecký-marš, to je jako válka, vedená primabalerinou. Všecka sláva monarchie na špičkách. Jedinečná muzika, pánové… jedinečná… šampaňské překomponované pro plukovní bandu…«

O hodinu později volal pan Kranz na pana Berwitze:

»Pojď sem, ty tureckej menažeristo, pojď na mou pincgavskou hruď!«

A protože Berwitz místo na jeho hruď padl mezi řičící braunu a výskající šimlu, obrátil se pan Kranz k panu Gaudeamovi, vzal ho kolem krku a šeptal mu s hrozným zamračením:

»Barone, přísahám ti, že ho budu, až s tím uměním zkrachne, vozit a vystavovat jako perskýho plukovníka!«

Když se Petr Berwitz o půl čtvrté ráno vracel domů, měl nový cylindr dokonale otlučený, ale na rtech tisíc úsměvů z krásného večera. Jak vstoupil do ložnice, rozsvítila Anežka svíčku a usedla v posteli zpříma. Mžikem viděla celou situaci, ale neřekla ani slova.

»Má drahá,« pomalu spustil Petr, strhávaje se sebe šaty, »na jaře pojedeme do Berlína. Všecko je hotovo… Bylo to opravdu velkolepé. Ta hostina, kterou jsem pořídil… to vyjednávání potom v Elysiu… opravdu velkolepé… báječné… mělo to linii… To jsme tomu kočímu ukázali… co je to dynastie…«

»Nu…« řekla zvolna Anežka, »a nebyl jsi k tomu boudaři sprostý?«

»Ne. Nikoli,« vrtěl hlavou Petr. »Chtěl jsem, ale nikoli. Po každé jsem si řekl: Pozor, Petře, pozor… seš vod koní… seš gentleman…«

»Nu, tak si lehni. Ale zítra při pantomimě budeš střílet jen do terče. Zítra ti nebudu držet vajíčko mezi prsty.«

»Nesmysl…« brumlal Petr už v peřinách, »teď, v tuhle chvíli, bych dovedl pistolí prostřelit prsten…«

Nicméně zítra při pantomimě se mu po prvé stalo, že střelil a rána šla o chlup mimo.