Cirkus Humberto/Část čtvrtá/V.

Cirkus Humberto/Část čtvrtá
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 619- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Mohutné fanfárové marše dští trioly do nástupu siláckých atletů, překotné kvapíky ubíhají pod kmitem zlatých kuželů a pod perlením barevných míčků ekvilibristických čísel, valčíky se touživě plouží tmou a ovíjejí mámivou krásu žen na scéně, polky skočmo uvádějí padavé a potácivé komiky, italské, španělské, americké rytmy plní vzduch i sluch dráždivou směsí exotiky od všech oceánů a česká starosvětská sousedská či obkročák tvoří srdečně domácké výplně všeho toho nevídaného a neslýchaného. Baculatý pan Pacák zná svou věc a čeští muzikanti pod jeho taktovkou sviští smyčci, troubí a hudou, bijí v kotle, bubny i střmen se vší tou zpěvně melodickou i tanečně rytmickou vášnivostí, která pulsuje krví lidu, z něhož vyšli.

Václav Karas teprve nyní poznává, co je to orchestr; a třebaže i zde se hraje většinou kapelnická hudba, bývalý cirkusák vnímá šelest houslí a viol a broukání bas jako neznámou rozkoš. Často usedá v zatmělé lóži a dává se unášet melodiemi z orchestru víc než výkonem na jevišti. Hraje to v něm jako v tanečníku a jeho procvičené tělo bezděky odpovídá hudbě a chtělo by vytvářet nějaký pohyb podle jejího svůdného rytmu. Na scéně vidí často artisty, kteří umějí znamenitě svou věc, ale jsou jako hluší k skladbě, kterou jim k tomu orchestr hraje. Tupě jdou od triku k triku, zatím co hudba jim dává plavné přechody a naznačuje, jak by šlo vše uvést do rytmického proudu. Karase bolí taková lhostejnost k hudbě jako urážka; harmonický soulad pohybů, jejž v něm vypěstoval Achmed Roméo, je sám v sobě hudební a hudbu cítí jako své povznesení a umocnění. Karas má pocit, že by dovedl přímo z hudby tvořit zcela nové sestavy. Jak by to bylo krásné, kdyby mu orchestr stále hrál určitou melodii a on by při ní zkoušel skoky a piruety tak dlouho, až by splynuly s hudbou v dokonalou skladbu!

Na takové sny však teď nemůže myslet. Není už výkonným umělcem. Je to jeho denní bolest, tak mu samo svalstvo touží po práci a činnosti. Nerad by ztratil, co uměl, vždyť neví, nebude-li se jednoho dne vracet do manéže. Proto přichází denně časně ráno, k velkému údivu pana Dvořáka v portýrce, v ředitelně se převlékne do trikotu a běží opuštěným divadlem do zákulisí, kde si postaví trampoliny, přivleče žíněnky, zavěsí kruhy a hrazdy a hodinu půl druhé cvičí všechny staré cviky a triky. Někdy tam přichází táta a někdy Kerholec; ti dva staří cirkusáci jsou jediní svědci toho, že někdejší slavný Vašku neztrácí ještě nic ze své síly a dovednosti.

Ale šídla v pytli neutajíš a gumový míč tak nebo onak prozradí svou pružnost. Dopoledne sem přicházejí cvičit Kerholcovi hoši a také artisté angažovaní v běžném programu potřebují si denně utužit tělo ranní zkouškou. Zašedlý, holý prostor jeviště se svinutými prospekty a odtaženými závěsy se mění v tělocvičnu jednotlivců i skupin, někdy jsou tu i hrazdaři, kteří si roztáhnou síť nad prázdným hledištěm a nahoře v přístropí se pak vznášejí volným komíháním i odlety z nejvyššího švihu. Karas není ředitel, který by lhostejně šel mimo tento pracovní ruch. Tisíckrát víc než korespondence, návštěvy a vyjednávání vábí ho podívaná na heroický zápas artisty o dokonalost. To je jeho svět a tam je ochoten prožít denně kolik hodin, které mu probíhají jako chvíle radostného vzrušení. A jak je sám v sobě pln kypivých sil, nedovede být pouhým nezúčastněným divákem; u Kerholcových hochů se uplatňuje jako učitel a cvičitel a odtutd je jen krůček, aby bral podíl i na zkušební práci ostatních. Všichni ti atleti, specialisovaní na určité vrcholné výkony, mají nedůvěru k laiku i soupeři. Zde prožívají vzácné překvapení, že jejich mladý ředitel není laik, nýbrž sám výtečný atlet akrobat, který umí kdykoli shodit kabát a protočit vzduchem dvojí salto mortale. A je to ředitel, nikoli konkurent; s takovým člověkem je jim radostno si pohovořit, jemu se mohou svěřit s novými myšlenkami, o jejichž provedení jsou ještě sami u sebe na pochybách. Všem jim je Václav Karas znamenitým rádcem a pomocníkem. Ochotně se zamýšlí, jak by bylo možno uskutečnit nový trik, dívá se znalecky na první nejasné pokusy, radí v rozběhu, v odrazu, ve chvatech, upozorňuje na závady, odstraňuje estetické nedokonalosti, přivádí každého k hladké, plynulé výstavbě výkonu. V druhém roce jeho ředitelování mění se už Varieté Humberto ve velkou zkušebnu nových nápadů a on sám se stává důvěrníkem, přítelem a mnohdy i trenérem nejosvědčenějších artistických hvězd. Když míjí měsíc jejich smlouvy, loučí se s Prahou velmi neradi; kdepak se jim vyskytne podnik, který se jim takovým způsobem dá k dispozici?

Také Karas je vždy rozlítostněn, když odjíždí číslo, které za jeho účasti dospívalo už skoro k novému výkonu a jehož konečný, vítězný úspěch nebude již sám vidět. Hovoří často s těmi prostými lidmi o tom, jaká je to škoda, že artisté nemají možnost vypracovat si v klidu a v bezpečí nové číslo, že všechna příprava se protahuje věčným přejížděním a nestejnými podmínkami v různých podnicích. Zatím se mu blíží doba letní přestávky s mrzutou prázdnotou celých čtyř měsíců zahálky. A právě pomyšlení na hrůzu nuceného odpočinku přivádí jej k nápadu, jejž zprvu jen tak nezávazně nadhazuje, ale jenž má netušeně živou odezvu: Václav Karas uvažuje o tom, neměl-li by v létě přeměnit své divadlo ve skutečnou cvičnou a zkušební síň artistů všeho druhu, kteří by si zde mohli vypracovat nová čísla nebo vylepšit stará pro příští sezónu. Museli by ovšem za pronájem jeviště přispět nějakou částkou k úhradě režie, na nájem, světlo, pomocný personál. Rozpočty Steenhouwerovy ukazují, že by to byly poplatky nevelké, ale při větší účasti přece jen výnosné. Karas tedy zkouší s tím u jednotlivých firem běžícího programu, a hle, zájem se ihned ozve, ba někdo to vítá s velkým nadšením. Tři odpůldne porad se Steenhouwerem stačí, aby se vypracovaly určitější podmínky, a do týdne rozesílá kancelář zbrusu nové prospekty po všech artistech Evropy. Do tří neděl je jasno, že to byla šťastná myšlenka. Se všech stran docházejí dotazy nebo už i objednávky. Koncem jara je definitivně rozhodnuto: Varieté Humberto se od 1. června do 30. září mění v artistickou cvičební síň, kde si atleti, akrobati, clowni, dresíři zvířat i lidé mnoha jiných kategorií mohou za určité paušály zajistit skutečné varietní jeviště se vším příslušenstvím a po případě i s orchestrem k svému přípravnému studiu.

Václav Karas je šťasten, nejodpornější údobí prázdnin se u mění v pracovní sezónu, na kterou se těší víc než na aranžování vlastních programů od podzimku do jara. Zkušenosti prvního léta stačily, aby o rok později byl po celé prázdniny »vyprodán«. Stovky ramenatých, zamlklých cizinců přijely postupně do Prahy, aby tu tři neděle, měsíc nebo i dva den za dnem »dřely« své příští vystoupení. Rozvrh hodin v kanceláři a u vrátného ukazoval od rána až do noci, pro koho je divadlo v tu či onu chvíli zamluveno. Nejslavnější esa programů se tu objevila v negližé, soustředěna jen na ty malinkaté problémy, které rozhodovaly o budoucím úspěchu. Většinou šlo opravdu o nepatrné rozdíly výkonu, aby byl zcela zdařilý. Byl to zápas o setinu vteřiny v čase, o milimetry v prostoru, jimiž se teprve dosahovalo vrcholné dokonalosti. Ale týdnů a týdnů bylo potřebí, než se objevil a zajistil správný fortel, který umožnil, že se vše přesně povedlo.

Pražské Théâtre Variété Humberto se stalo světoznámou artistickou institucí. Dvě nebo tři divadla v Evropě se pokusila napodobit šťastnou Karasovu spekulaci, ale selhalo jim to, i když nabízela nižší sazby. Artisté se táhli za Karasem, protože v Praze měli krom jeviště k disposici i jeho nevyčerpatelnou ochotu dobrého kolegy, jeho technické znalosti a jeho zkušenosti ředitelské. Od měsíce k měsíci se během let vybrušoval jeho kritický pohled na hodnotu výkonu, že rozuměl na scéně i věcem, které byly zcela vzdáleny jeho vlastní činnosti, a bezpečně vyznačil jejich přednosti i nedostatky. Stalo se několikrát, že se vyskytl ješitný a domýšlivý artista, který se urazil nějakým jeho upozorněním. Všichni ostatní však oceňovali, že pracují a zkoušejí před očima znalce, který má na mysli celkovou dokonalost a harmonii jejich vystoupení. Václav Karas se jim čím dál tím více stával svrchovanou autoritou, jejíž výroky se přijímaly jako závazný soud. Karas naopak měl v létě před sebou výkvět nejctižádostivějších umělců a mohl si s dokonalou jistotou zajišťovat znamenitou pestrost i hodnotu svých zimních programů. Pražané i venkovští návštěvníci z Čech, kteří se hrnuli do jeho divadla rozmanitostí na zábavnou podívanou, ani netušili, jaké mezinárodní slávy se Praha ve světě varietních umělců domohla. Být angažován v pražském varieté znamenalo samo o sobě prvotřídnost. Pracovat zde bylo doporučení, prolongace byla jako signum laudis. Karas se v plně mužném věku stával legendární postavou, o níž se s úctou a obdivem mluvilo na všech artistických štacích. Pro tisíce menších lidí varietního a cirkusáckého světa začalo být snem jejich života, aby také jednou byli angažováni ve Varieté Humberto pod ředitelstvím Václava Karase.

Byl v Praze člověk, který s velkým obdivem oceňoval vzestup, jejž Karas divadlu přinesl: pan Achilles Breburda, traktér a hoteliér. Zápasil s tím pět let a nevyhověl, proto mu tím více imponoval muž, který to dovedl od prvního vkročení. A Breburda měl proč zářit. Za prvé mu Varieté nyní znamenitě vynášelo. Za druhé slyšel všude samou chválu a vysocí páni ve sněmu najednou mu gratulovali k požitkům, které jim nové ředitelství jeho podniku připravilo. A za třetí Karas pamatoval na »špeciální gusto« bratří Breburdů a měl v každém programu nějakého »krále svalstva«, s nímž se Breburdové mohli změřit v řeckořímském. Mívali na zákulisní žíněnce velké úspěchy, úspěchy tak nápadné, že si Karas začal na to dávat pozor. Brzo tomu přišel na kloub. Vrchní číšník Šebele, který jim soudcoval, upozornil každého siláka hned po příjezdu, jaký je koníček pánů Breburdů. Kdo s nimi zápasil, měl se ve varietní restauraci znamenitě. Ale kdo to dovedl s nimi prohrát, ten tu měl hotový eden, toho zanesli vším možným, za toho platili útratu a ještě mu na rozloučenou dali stříbrnou tašku na doutníky nebo řetízek k hodinkám. Pan Šebele to uměl zařídit a měl se přitom taky moc dobře. Atleti se na něho koukali jako na managera, který má právo na svůj podíl, a pan šéf, hrdě se vzpínající, že zvítězil nad šampiony Evropy, náramně si pěstoval pana Šebeleho, který s píšťalkou v ústech byl takřka úřední svědek jeho zápasnických triumfů.

Achilles Breburda žil tedy na výšinách spokojenosti a velice se znepokojil, když náhodou u šlechtického stolu ve sněmovní restauraci vyslechl rozhovor o tom, jaké enormní gáže ředitel Karas platí, aby přivedl do Prahy nejlepší varietní síly. Na to blažený pan Breburda nikdy nepomyslel. On své někdejší silácké programy sestavoval hrozně lacino, hlavní věc bývalo vydatné stravování. Platit sto zlatých i více za jedno vystoupení zdálo se mu šílenstvím. Zachvěl se tedy strachy, aby mu ten mladý direktorský blázen přece jen v domě nezkrachoval a nenechal ho nakonec na holičkách. A jestli nezkrachuje, jestli s tím hospodařením vychází, muselo se myslit na to, aby přes všecky smlouvy neutekl někam za lepším. Břetislav a Ctibor přikyvovali k jeho obavám, by mínili, že by se vůbec s divadlem mělo něco provést, když je teď v takovém rozkvětu.

Tak se stalo, že o jedné zvlášť zdařilé premiéře vzkázal pan Breburda Karasovi, aby ho přišel v přestávce navštívit v lóži.

»Dou dál, Karásečku, jen dou dál,« vítal ho na zaklepání, »sednou si tuhle na ten fotelíček a podaj mi svou pracku. Vono se to každej den nepřihodí, aby člověk mohl stisknout šťastnou ruku. A tu voni maj, Karásku, to je marný, to voni maj. Takovejhle program namontovat, to by nevynalez ani ten zázračnej eletrotechnikr Křižík. Mně můžou věřit, dyž jim gratuluju, já přec už něco viděl a zkusil. A povím jim že jsem původně tohle vůbec nečekal. Dyť já, človíčku, původně měl z nich hroznej vítr! Vědí, já byl tu v tý branži zvyklej na samý monumentální figury, vod metráku nahoru, a najednou přišli voni, já si řek, pro pána Jána, jakpak von to má utáhnout, dyk von je s vodpuštěním kohoutí váha. A dyž pak přišla ta velká voda, jak se utopilo těch dvacet pionýrů na Štvanici, já jsem si připadal jako jedenadvacátej. Dyk sem byl taky pionýr přes varieté, ne? Já jsem si říkal: I ty můj pane Jane Nepomucenis, tohle je špatný znamení, novej direktor má nastoupit a Kamennej most spadne; nehněvaj se, já to říkám tak votevřeně, jak jsem si to tajně myslel. Ale co je pravda, to je pravda, ať si na to každý zavdá: voni tu stavěj takový programy, že se pomalu hanbím, že jsem k tomu dal tak lacinou boudu. Někdy mi to tu připadá, jako by se servíroval bažant s lanýži na vošatce. Řeknou mi jen jedno, Karásečku: rentuje se jim ten betríb? Nelekaj se mý zvědavosti, já vždycky rád vidím vod šenku do kuchyně.«

Karas se usmál.

»Nebojte se, pane Breburdo. Nemám žádné tajné fondy, abych z nich mohl doplácet. Mám dražší programy než jinde, ale většinu si angažuji sám a nemusím platit provise agenturám. To dělá ta letní škola. Na ní se také vydělá a mnohé číslo se mi nabízí levněji, jen aby se k nám dostalo. A hlavně: jsou návštěvy…«

»Zaklepaj to, Karasrle, honem to zaklepaj!«

»Doufám, že i vy jste spokojen?«

Smlouva, kterou měli, vázala je k společnému zájmu. Karas kromě menšího nájemného odváděl Breburdovi deset procent ze vstupného a Breburda mu navzájem postuoval deset procent z tržby restaurační.

»Pámbů zaplať, Karasáčku, de to stále líp. Viděj přece, jak se tu teď supíruje. Ale jen dyž voni dobře jedou a sou spokojenej, to je to hlavní. Klára Pachtová, že jo. Ale teď jim něco povím, ale to je, pro pána Jana Nepomucensis, pod Rózou, jak říká pan nejvyšší maršálek, sub rosa: co bychom tomu říkali, kdyby sme to tu trošku parádnějc přestavěli? Já to zařizoval pro chudej zápasnickej lid a teď sem chodí samá hautfolé, to by se mělo jinak vyštafírovat. Býnu máme na železo, to je dobrý, ale hlediště by se mělo přešupačit, krásně to překlenout, nóbl lóže, za nimi stolečky…«

To byla myšlenka, k níž Achilles Breburda došel, když uvažoval, jak upoutat Karase a zlepšit podnik. Přikloněn k němu, všecek rozohněn, vykládal nyní podrobnosti, jak si to představuje.

»A elektrické osvětlení?« zeptal se Karas především.

»Toť se ví! Ať má Křižík rachotu! Ale nikomu o tom ani muk — jako ten pan Jan Nepomuk! Vono to hned zejtra nebude. Mám už vyhlídnutýho architekta, ňákej Ohmann, moc šikovnej chlapík…«

Hlediště se stmívalo, Karas se odporoučel. Hlava mu šla kolem. Dostat moderní budovu s elektrickým osvětlením!

Vklouzl do své lóže, kde seděla Helena. Naklonil se k ní a rychle, rozčileně jí pověděl, o čem právě mluvil s patronem. Všecek hořel nadšením a cítil přímo fysickou potřebu sdělit se s někým o novinu tak znamenitou. Vysypal to překotně a radostně stiskl Helence ruku. Ale najednou mu bylo, jako by se octl v prázdnotě. Podíval se na Helenu. Viděl v šeru proti jevišti její krásný profil.

Byl nehybný a bez zájmu.