Cirkus Humberto/Část čtvrtá/III.

Cirkus Humberto/Část čtvrtá
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 600- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Pan Dvořák, portýr divadla Varieté, zaslechl, jak před vchodem zastavila drožka. Vykoukl oknem a viděl, že z drožky vystupuje starší pán, pán tak ušlechtile krásný, vznešený a důstojný, jako by to byl sám státní rada Goethe. Karlínský pan Dvořák sice neměl tušení, že byl nějaký státní rada Goethe, ale pochopil, že je to významná návštěva. Proto vyšel z vrátnice, otevřel dveře a hluboce se uklonil.

»Dobrý den,« řekl neznámý německy, »kdepak je zde ředitelství?«

»Koho mám ohlásit, prosím?« zeptal se pan Dvořák, víc ze své zvědavosti než ze služební nutnosti.

»Bimbam,« odpověděl vznešený cizinec.

»Jak prosím?«

»Bimbam!« odpověděl neznámý znovu.

»Moment…« řekl pan Dvořák a vyjeven zalezl do vrátnice k domácímu telefonu. Ve Varieté byl zaveden domácí telefon, neboť co se v Karlíně usadil inženýr Křižík, patřilo k místnímu patriotismu zámožných domů podporovati mladého vynálezce.

»Haló,« zavolal pan Dvořák pana Steenhouwera, »je tu nějaký nóbl pán a chce do ředitelství.«

»Jak se jmenuje?«

»To je to, pane sekretáři, já se to stydím opakovat. Snad jsem mu nerozuměl, ale dvakrát jsem se ho ptal a on mi po každé řek takovou nemožnou věc. Prý Bimbam…«

»Ach, Bimbam Bimbam?«

»Ne, jen Bimbam!«

»Ale to je Bimbam Bimbam.«

»Moment!«

Pan Dvořák vystrčil hlavu z vrátnice.

»Pan Bimbam Bimbam?« zeptal se toho vznešeného.

»Ano. Bimbam Bimbam.«

»Tak tedy jó,« křikl pan Dvořák do telefonu, napůl už z toho blázen, »Bimbam Bimbam.«

»Tak přece Bimbam Bimbam,« odpověděl Steenhouwer, »ať přijde nahoru.«

»Prosím, pane Bimbam Bimbam,« vylezl zase pan Dvořák, ale už se tak neukláněl, »ráčej po schodišti do prvního patra, pane Bimbam Bimbam, a první dveře vlevo, pane Bimbam Bimbam…«

»Děkuji,« řekl pan Bimbam Bimbam vlídně a kráčel klidným, pružným krokem ke schodišti.

»Jsem Bimbam Bimbam,« představoval se nahoře Steenhouwerovi, »to první je příjmení, to druhé je osobní jméno. Do seznamů pište tedy obráceně Bimbam Bimbam a nikoli Bimbam Bimbam.«

»Samozřejmě, pane Bimbam,« usmál se Steehouwer, dívaje se s neskrývaným překvapením na vysoké čelo, krásné velké oči, orlí nos a pěkně vykrojená ústa pana Bimbama. Pan Bimbam vypadal jako starořímský senátor a to právě bylo Steenhouwerovi podivné. Neboť pan Bimbam byl nejslavnější komik let devadesátých, dvacet minut prý publikum řičí smíchy, když se objeví na scéně. A tu stojí před ním tak, že přehodit si togu, mohl by ihned hráti Caesara.

»Váš příchod je ovšem pro nás velkým překvapením,« pokračoval Steenhouwer, »jste snad první artista, který přijíždí mimo termín.«

»Ano. Ale to je proto, že přicházím do Prahy po prvé. Ještě jsem tu nikdy nebyl. Pro mne je hrozné pomyšlení pracovat před obecenstvem, které neznám. Každé město má jiné publikum. Kdybych byl na scéně tři čtvrti hodiny, celkem by mi to nevadilo. Ale já to mám rozpočteno na dvacet minut a to nemohu ztrácet každý den pět minut na zápas s diváky, abych je dostal do nálady. Já je musím chytit hned. Proto jedu do města, kde jsem po prvé, o týden, o deset dní dřív studovat publikum. Je to ztráta čtrnácti dnů, ale to už musím počítat k režii. Až sem pojedu po druhé, musí se lidé hnát deset dní před termínem k podniku, ne já.«

»Nepochybuji o tom, a proto je nám líto, že už napoprvé jste nám podepsal jen na čtrnáct dní a ne na celý měsíc. To by se teprve toho využilo.«

»A co kdybych se nelíbil? Ne, vážený pane, člověk nesmí být opovážlivý. Publikum je hrozný tvor a našinec na scéně si jím nikdy není předem jist. Toť se ví, mohlo by i to být jedno, kontrakt je kontrakt a škodu by si odneslo ředitelství. Ale tak se já na to nedívám. Žádám o velkou gáži, ale chci ji podniku vydělat. To patří k dobrému pořádku světa. Jakpak je to v Praze s ubytováním? Víte, potřebuji byt, kde mohu dupat a řvát. Jsem jinak velmi spořádaný nájemník, ale mám jednu slabost. V každém městě chodím po vetešnících a kupuji staré hadry. Klobouky, čepice, šaty mužské i ženské, uniformy, livreje; ti hadráři mě všude považují za tichého blázna. Kdybych byl tichý blázen! Ale to já si to snesu domů, oblékám si to před zrcadlem, a když z toho vyleze nějaká pitomina, začnu řvát a skákat jako blbec. Nevím co to je. Jsem přece docela klidný, normální člověk slušného chování, ale když na sebe navléknu cizí mundur a on se mi líbí, vjede to do mne z těch šatů jako elektřina, najednou se cítím třebas jako hasič a už řvu, jako by hořelo. Víte, to je hrozná nátura, já se vám za ni docela stydím. Do hotelu s tím nemohu a k nervosním kvartýrským taky ne. Ale co je to platno, když tak doma dva nebo tři roky denně hodinu řvu jako hasič, vyjde z toho přece jen pět minut pro jeviště a čtyřikrát takových pět minut stačí na živobytí. Divná živnost, co?«

Steenhouwer vytáhl seznam bytů. Množství paniček z Karlína, Poříčí, z Florence se ucházelo o ubytování artistů. Byli to vzácní podnájemníci, pořádní, skromní, šetrní, nikdy nepřicházeli příliš pozdě, nikdy nezpůsobili žádnou nepříjemnost. Odespali si svých patnáct nebo třicet dní, zaplatili, naložili kufry, zmizeli ve světě a za pět nebo za deset let se najednou objevili, jako by tu byli včera, a dožadovali se téhož pokoje, téže ranní kávy s rohlíky a téže obsluhy jako tehdy.

Varietní artisté byli malá, ale důležitá složka karlínského života a sám Karas jako ředitel od první chvíle cítil, že jsou to jiná odrůda téhož štěpu než cirkusáci. V cirkuse jeli všichni stále pohromadě, většinou spolčeni na celý život. Byla to jako vesnice na kolech, vezli si s sebou stále svůj domov se všemi jeho vzájemnými pletkami, trudy a radostmi, které vytvářely opravdové společenství. Cirkusáci byli všude doma, varietníci byli všude cizí. Neměli s kým si pohovořit, neměli krom svého vystoupení žádných zájmů, bloumali světem v trvalé zamlklosti a probudili se jen, když se setkali s jiným artistou. Pro žádnou skupinu lidí nebyl pojem »denního stolu« tak důležitý jako pro lidi z varieté. Praha, Vídeň, Paříž, Varšava, Londýn — život pro ně byl tam jenom v té a v té kavárně, jejíž adresu měli ve svém odborném listě a kde se mohli sejít s lidmi stejného cechu a osudu, aby s nimi vedli věčně tytéž hovory o jízdních řádech a celních prohlídkách, o ředitelích a kapelnících, o tom, který společný známý byl kde v kterém programu a kde nastala nějaká změna ve firmě, jak říkají společenství aspoň dvou jevištních umělců. V tomto trudném, studeném a samotářském životě byl každý dočasný byt velkou a důležitou událostí. Hotel byl pro ně stejné poustevničení jako ostatní život a byl jim i drahý, kdežto byt v rodině jim dával za menší peníze i kousek prostého lidského styku, kousek životního tepla. Notýsek s adresami bytů byl cestovní nezbytností každého z nich, nazdařbůh si do budoucna zapisovali každou informaci o kvartýrských kteréhokoliv města v Evropě, a když zůstali u kavárenského stolu nebo ve vlaku sami, byla to jejich věčně poutavá četba. Jedny zápisy jim budily vzpomínky na někdejší pobyt a jiné rozpoutávaly představy o příštím pohodlí a blahobytu.

Někteří jezdili se svými manželkami, které však byly postiženy stejnou nostalgií života bez kořenů a bez domova. Část jich měla aspoň jeden kout ve světě, do něhož se v letních měsících vracela k osvěžení a odpočinku. Nejhůř na tom byli ti, kteří se oženili s artistkou a z nějakého důvodu nemohli s ní utvořit firmu, ba ani být v témž programu. To postihlo i švýcarského konservatoristu Ludvíka Wächtra, který jednoho dne shledal, že má mnohem větší úspěchy jako komik na scéně než jako druhý houslista v orchestru, dal si směšné jméno Bimbam Bimbam a začal jezdit světem jako clownský humorista. Na jedné štaci se zbláznil do krásné Chorvatky, která předváděla volnou dresuru foxteriérů. Vzali se a jezdili spolu, ale po čase se museli rozejít. Její psíci se tak zamilovali do svého veselého pána, že je paní Wächtrová nemohla zvládnout. Pokud byl Bimbam Bimbam někde v zákulisí, pracovali foxteriéři nepozorně a nedbale; když měl sám své vystoupení, řvali v klecích a dobývali se k němu, že byli z toho úplně uštvaní. Paní Wächtrová se pokusila nejbláznivější z nich vyměnit, ale nebylo to nic platné, přítulnost k panu Wächtrovi působila jako nákaza na každé nové zvíře ve smečce.

»Má zlatá Milico,« řekl jí jednou Bimbam Bimbam, když se psi vydrali nějak z košů a vřítili se vprostřed jeho čísla na jeviště, »nedá se proti tomu nic dělat — já mám patrně vyslovený fox appeal!«

A na vahách mezi manželstvím a psíky rozhodli se po artisticku pro psíky a dali rozkaz agentuře, aby je rozvedla. Od té doby se Bimbam Bimbam setkal se svou Milicou a jejími foxteriéry jen tenkráte, když měl nastoupit do neznámého města. Ze čtrnácti dnů, které si uvolňoval pro ohledání publika, čtyři věnoval návštěvě u své paní.

»Pořád je to hezčí,« říkával spokojen, »než manželství krotitele Barona s krotitelkou Irmou Condé. Ti se vzali z čisté dompteurské vášně. On má čtyřiadvacet tygrů, ona má dvacet lvů. Snili o tom, jaký to bude harmonický život, ale od svatby se ještě nenašlo varieté, které by do jednoho programu angažovalo čtyřiačtyřicet bestií. Člověk míní a němá tvář mění.«

Pan Bimbam Bimbam byl na rozdíl od většiny artistů znamenitý společník, přívětivý, hovorný a dětinsky veselý. Chodil vznešeně, vypadal majestátně, ale když cítil, že se po něm lidé dívají a že si šeptají, co je to asi za znamenitou goethovskou osobnost, najednou si nasadil klobouk napříč, ruku strčil za vestu a rázem jim udělal z Goetha Napoleona. Rád si poklábosil s personálem a zvláště pan Dvořák v portýrce byla jeho oblíbená denní zastávka. Jednou si všiml, že pan Dvořák volá z vrátnice své pozdravy ještě dřív, než se přicházející objevil u dveří nebo u okénka. Pan Bimbam se ho zeptal, jak to dělá, že o každém předem ví, a pan Dvořák se mu přiznal, že si navykl rozpoznávat všecky domácí lidi podle kroku. To bylo něco pro pana Bimbama; za tři dny už šel po schodišti týmž lenivým, šoupavým krokem jako Steenhouwer a hrozně se chechtal, když se z portýrky ozvalo:

»Dobrý večer, pane sekretáři!«

Velmi byl pan Bimbam překvapen, když se setkal s ředitelem Karasem. Vrtěl hlavou, jak je poměrně mlád, ale ještě víc byl udiven, když v něm poznal člověka z praxe, který sám opravdu mnoho dovedl.

»Vy jste bílá vrána, direktore,« říkával Vaškovi, »ředitel, který něco umí, ten už bude pomalu existovat jen ve vykopávkách. Kam člověk přijde, všude je rozvalen jen pan podnikatel se svou spekulací a vedle něho bývalý obchodní cestující jako odborný ředitel. Jejich první starost je mít kožich a cylindr a prsteny a těžké cigáro v bílé špičce a vypadat nějak prominentně. To je vám až komické, jak teď člověk natrefí pořád týž typ a tentýž předstíraný tyátr. Za mých mladých let bývali direktoři lišáci, všelijací bývalí šlejfíři z jarmarku, ohromná sorta tažených chlapíků, v kterých se člověk hned nevyznal a s kterými si musel chvilku pohrát, než jim přišel na jejich chytristiku. Ale v každém z nich něco bylo. Kdežto teď ani člověk nemusí zaťukat a už to duní prázdnotou. Zato dělají figuru. Figuru přede mnou, který bych jim předvedl milion figur, každou jinou! Jen figuru té slavné dnešní prominentní osobnosti bych jim nedělal, to by bylo pod mou důstojnost! Tomu se učí až každý agent s vázankami, jak si má sednout a povytáhnout kalhoty, jak si má nad stolem promnout ruce, jak si má uhladit vlasy, jak se má tvářit unaveně nebo lhostejně. Věříte, že jsou už direktoři divadel a cirkusů, jejichž největší pýchou je, že byli jmenováni komerčními rady? To je ta hrůza nové doby: tady jde chlap beze zbraně mezi tygry, tady jiný letí vzduchem třicet metrů nad zemí a jiný žonglíruje osmdesátikilové koule a nad tím vším leží roztažen pan komerční rada, který před deseti lety zkrachoval s prádlem nebo s dutinkami na cigarety. Věřte mi, vy jste bílá vrána, ale jen se proboha nepočerňte. Vy jste přece dost silný sám za sebe, abyste nemusel nabírat allury prominentní osobnosti.«

Čím více pan Bimbam poznával Vaška ve všech způsobech jeho jednání, tím více byl jím nadšen.

»Váš synovec je v nejkrásnějším rozběhu,« říkával důvěrně Steenhouwerovi, když se trochu zasvětil do domácích poměrů, »vydrží-li, bude Varieté Humberto rájem artistů a světovou slávou vašeho města. Všecko se dnes řítí do humbuku, on věří práci. A věří lidem, to ani on sám neví, co jim dává. Většina lidí je z dobrého materiálu, ale neví o tom. Teprve když cítí důvěru, poznají, že s tím dobrým, co v nich je, mohou taky dobře hospodařit.«

Večer však byl pan Bimbam Bimbam málomluvný a skoro nezvěstný. Potuloval se pořád po hledišti tísnil se o přestávce v kuloárech a druhý den přicházíval do ředitelství a jen vrtěl hlavou.

»Podivuhodné obecenstvo,« říkal, »já si s ním nevím rady. Všude, víte, má publikum nějaký určitý, výrazný charakter, nějakou dominantu. Někde je od základu veselé a rozpustilé. Někde je těžkopádné a nechápavé. Někde je dětinské a prostomyslné. Tomu se člověk může přizpůsobit a podle toho nanášet barvy. Ale tady je to všecko nějak složitější. Ti lidé přicházejí sem do zábavního podniku jako s trémou. Jako by nevěděli, co je čeká. Jsou zaražení, jsou chladní, člověk by si někdy zoufal, jaký je to led. Ale přitom jim nic neujde, všecko vidí, i chybičku i dobrý trik, všeho si všimnou a všecko ocení. A pomalu se dostávají do varu. Nevím ještě čím, ale myslím, že muzikou. Nejen tou, která se hraje v orchestru. Je ještě jiná muzika, ta, o které se nepřednáší na konservatoři. Víte, každá dokonalá věc je svým způsobem muzikální. Ti lidé zde to nějak vnímají, protože docela zřejmě vidí, jak se rozzáří, když se něco dokonalého provede. A pak je v nich také šelmovství. Dovedou se smát, až slzí. Nevím, jak to všecko spojit. Řekl bych chytrost a dobré srdce, ale to je těžko určit jen tak ze vzduchu. Ale povím vám, že pan Bimbam Bimbam má s tím starosti. Myslím, že bude nejlépe, když pan Bimbam Bimbam před těmito lidmi zanechá spekulace a bude prostý a lidský.«

Pak přišla chvíle, kdy Bimbam přestal filosofovat a zalezl do své šatny, aby se soustředil. Večer se objevil změněn v groteskně směšnou figuru, tlachal pošetilosti, padal a potácel se, maličký lidský červíček, kterému se přihodí padesát nehod v pěti minutách, ale který pořád vytrvale pokračuje ve svém. Lidé v hledišti zrovna třeštili smíchem a sympatiemi. Bimbam Bimbam se stal heslem dne a připravil divadlu Humberto patnáct vyprodaných představení.

»Co tedy pro příští rok? Zavážete se nám na celý měsíc?« ptal se ho Václav Karas, když se program končil.

»Ano,« plácl pan Bimbam Bimbam do nastavené dlaně, »a stačím-li si vymýšlet nové věci, chtěl bych tu být každý rok. Pracovat pro toto divadlo a pro tohle publikum!«