Cirkus Humberto/Část čtvrtá/I.

Cirkus Humberto/Část čtvrtá
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 571- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Míjí právě sto let od onoho roku 1790, kdy zestárlá herečka slečna Montansierová, pravým jménem Margurite Brunet, změnila nevěčnou úlohu milovnice za ošemetnější roli podnikatelky a zřídila v pařížském Palais Royal divadlo, které nazvala Théâtre des Variétés. Stala se tak kmotrou divadelnímu stvoření, jež nebylo ještě donošeno, zjevilo se v hýřivé Paříži bez pevného tvaru a výrazu a nejasně si hledalo cestu k životu. nejprve pěstovalo hrubě pikantní operety a frašky, po jejichž trikotové lascivnosti přišel pravý opak, nevinné Jeux forains, jarmareční hry, kde akrobati a cvičená zvířata měli vzrušit unavené nervy obecenstva. Palais Royal se stal kolébkou nejen Velké revoluce, ale i tohoto drobného umění, které pak tři čtvrti století zápasí o právo žít i mimo kruhovou manéž cirkusu. Císařství se staví až do tragedie sedanské naplno na stranu manéže. Caesar a cirk se zdají Napoleonu III. nerozlučnými pojmy. A teprve když zpívající podium koncertní kavárny, když bláznivé improvisace umělců v montmartreské krčmě U Černého kocoura navyknou publikum na pestřejší a fantastičtější pořad, nachází i divadlo rozmanitostí svou pevnější půdu, vyrůstá z ní v odlišný typ a pak náhle přeskakuje hranice rodné země, aby všude ve velkých městech zapouštělo své šlahouny a odnože.

Cirkus v té době odumírá a živoří. Aspoň cirkus toho typu, jejž vytvářel a pěstoval Petr Berwitz v tradici dědy Humberta. Ale to je jen dočasná nemohoucnost, zestárnutí jedné formy. Neboť v téže době již se řítí po tratích mezi Atlantikem a Pacifikem celé serie zvláštních vlaků, které od státu do státu převážejí Největší národní podívanou, cirkus, zvěřinec a ethnografické museum divokého businessmana Philase T. Barnuma. Všechno tu musí být nezvyklé a nebývalé; a není-li v dějinách kejklířství nic nového pod sluncem, lze aspoň staré učinit novým velkostí rozměrů a násobilkou počtů. Místo stanu zavěšeného na stěžni plachetní palác o třech nebo o pěti stožárech; místo kulaté manéžové loužičky pět svítivých manéžových jezer, jedno za druhým; místo jednoho orchestru tři kapely uvnitř a dvě zevně, místo šedesáti koní šest set, místo šesti slonů třicet, místo jednoho fakira celý ohromný stan s výstavou lidských rarit a zrůd a místo pěti set plakátů pět tisíc a deset tisíc a všechny halasně řvoucí, že toto je jedinečná galerie všech divů, které Pán Bůh ráčil mezi lidstvem stvořit. Takový Kranz byl snad s to vydržet náraz tohoto gigantického šálení smyslů a předělá staré počestné komedianství podle příkazů kapitalistického rozmachu. Nebyli toho však schopni jemněji ustrojení lidé jako Václav Karas; a byl to snad čirý pud sebezáchovy, který jej krom všeho uvažování vedl k tomu, aby se tiše vyhnul smršti humbuku a zachránil se na nově se vynořivší půdě.

Divadlo rozmanitostí bylo tehdy opravdu novina a nikoli jen pro něho. Snažil se hned, kdy se o zániku cirkusu rozhodlo, vejít ve styk s podnikatelem hamburského varieté, aby se poučil o některých zvláštních praktikách svého příštího povolání. Ale pochopil brzo, že tomu člověku jde především o výdělečnou investici a že o vlastním programu divadla nemá žádnou představu. Vašek se z jara dočkal i prvních představení, sledoval je den za dnem v hledišti i v zákulisí, pokoušel se odhalit jejich principy, ale nenašel nic než náhodný shluk všelijaké produkce. Bylo to tu prostě v plenkách a čekalo to, až se vyskytne nějaký duch třídící a tříbící, který ze změteného materiálu vybuduje skutečnou skladbu. První programy vytvářeli vlastně agenti, kteří sem nazdařbůh dodali všelijaká artistická čísla; jak je rozvrhnout a uspořádat, pro to tu nebyl ještě žádný smysl a Vašek cítil, že jejich starodávný, ustálený pořad v cirkuse byl neskonale umělečtěji promyšlen. Jediné, co tu pochytil, byla troška té jevištní a zákulisní techniky, pokud se lišila od práce v manéži.

Vašek chtěl však znáti víc, a proto se na týden rozjel do Paříže. Proběhal tam všecko, co jen mohl postihnout, varietní divadla, cirkusy, šantánní kavárny i kabarety, mluvil s řediteli, sekretáři, režiséry, inspicienty i s technickým personálem, seznámil se s agenty a pohovořil si s mnoha artisty i umělci. Viděl nesmírně mnoho chytrých věcí, pochopil všeliké zkušenosti praxe, přišel i na nové nápady a po týdnu se vracel s hlavou nabitou dojmy i poznatky. Cítil, že Paříž je opravdu veliké semeniště myšlenek a pokusů, ale úplně oslněn jí nebyl. Všichni ti znamenití lidé, které poznal, uchvacovali ho životní vervou, roztomilostí, vtipem a pěknými způsoby, ale pod tím okouzlujícím vnějškem shledal u nich dvě povážlivé věci: nesmírnou touhu po osobní slávě a hrozné lpění na každém centimu. Všichni byli posedlí žádostí po úspěchu, sami se omamovali výřečnými chvalozpěvy a žárlivě, jak ješitné ženské, střežili své soky, jsouce vždy hned ochotni je škodolibě pomlouvat. A třebaže tak úchvatně mluvili o dobytých laurech a o vzletu až k hvězdám, koukali se docela prozaicky každému pod prsty, kolik mu co vynáší, záviděli šťastnějším jejich frančíky, škudlili se svými a snažili se z každé příležitosti vytlouci nějakou hmotnou výhodu.

Vaškovi bylo z toho až smutno. Tak nadaní lidé, s takovými schopnostmi, s tolikerými božími dary, a oni nepochopí, co Vašek, vyrostlý mezi českými tenťáky, cítil každou svou žilkou: že všecky ty krásné výkony jednotlivců jsou z valné části neužitečná, ješitná marnost, nejsou-li opřeny o souhru a solidaritu celku. Vašek byl dítě party, od chlapeckých let sledoval, jak si všichni ti mužští kolem něho znamenitě hrají do ruky, jaká fortelná shoda mezi nimi vládne, jak si na mrknutí rozumějí, jak si vyhovějí a jak pevně, bez krásných řečí, k sobě drží. Bylo to i v něm a všichni ti mladí, které později z domova přivolal, hned to přejímali jako dědictví rodu. Každý z nich uměl bezvadně svou věc, ale především se cítili silní jako mužstvo. A Vašek to měl v sobě tak vryto, že věřil především v tu vzájemnou soudržnost, byl přesvědčen, že i jeho osobní výkony jsou větší a závažnější, protože je nedělá jen pro sebe, nýbrž i z důvěry těch druhých a z harmonie s nimi. Člověk cirkusák přirozeně rád skáče nebo voltižuje nebo krotí zvířata a dělá to co nejdokonaleji, vždyť v tom je právě jeho čest; ale oč to jde líp, když ví, že se kamarádi dívají na jeho výkon, že zrovna čekají, aby se vyznamenal taky pro jejich čest; a když ví, že dobrým výkonem pomáhá i těm druhým, pozvedá společné dílo, prospívá podniku a že ho právě za to zas ti druzí mají rádi a zůstanou věrně při něm, kdyby sám potřeboval pomoci. Z jejich nesobeckých povah vznikla věrnost, která přemáhala všecky překážky. Byli věrni své práci, byli věrni sobě navzájem, byli věrni tomu celku, v němž se octli; z té věrnosti rostla zvláštní síla, kterou uznával i Petr Berwitz.

Hle, co se stalo, když Vašek učinil své odvážné rozhodnutí jít do varieté. Večer za ním přišel Kerholec, ten znamenitý placmistr, který byl po léta duší i mozkem Cirkusu Humberto.

»Vašku, principále,« povídal tehdy, »to není žádná maličkost, co chceš podniknout. Mluvil jsem o tom s tvým tátou a řekli jsme si, že tě jen tak do toho nepustíme. Co umíš, to ti moc ve varieté nepomůže. Tady skočíš batúdu přes dva slony a tam můžeš klopýtnout přes první zlodějinu. Na takové věci jsou staré oči lepší než mladé tělo. Čehož následkem jsme se usnesli — a seržán Vosátka to ouplně schválil — že do té Prahy potáhneme s tebou. Táta si vezme na starost, co je před oponou, a já všecko za ní. Ty si direktoruj, jak chceš a umíš, ale kamenný dům ti budem hlídat my dva. Ono to bude dobrý ještě v jednom punktu. Helena je hodná paní, ale odchod z cirkusu ponese moc těžce. Žádné stěhování, žádný nepořádek, sedět pořád v klidu a v pohodlí na jednom fleku, to jí poleze na mozek. Nemůže škodit, když tam při ní bude Alice. Teď to vlastně bude obráceně: my jdeme mezi své a Helena bude v cizím prostředí. A ona není na mráz taková kopřiva jako my. Tedy jde hlavně o to, aby ses nevzpíral, mladíku, a neodmlouval; to je jednou hotové usnesení a my dva se ti budem držet kamenného domu pevnějc než hypotéka.«

Bodejť by se Vašek bránil, když mu tak jednou ranou zabíjeli kolik much z jeho starostí! Ale to právě byla ta jejich věrnost, parta ho v těžké chvíli neopouštěla a šla s ním. A nejen ti dva; taky mladí tenťáci z osmičky přišli za ním, za kamarádem, že mu pomohou, potřebuje-li jich. I měl Vašek oponáře a kulisáky pro Prahu dřív, než zvedl nohu k odchodu z Hamburku.

První však, koho posadil do Prahy, byl strýček Frans Steenhouwer. Pan Achilles Breburda končil sezónu posledního dubna a dne 1. května se Frans usídlil v jeho kanceláři, aby odtud už vedl korespondenci příští správy. Agentury nepřetržitě posílaly nabídky a termínové listiny artistů a bylo nutno, aby Vašek v Hamburku už je studoval a vybíral. Zůstával v Hamburku, protože stálý byt měl najatý do konce září a nechtěl zbytečně platit dvojí činži. Jen si občas odtud vyrazil, aby zhlédl programy v cizích podnicích a poznal hlavní jejich čísla na vlastní oči. Hodilo-li se to, vracel se přes Prahu, kde se Steenhouwerem zařizoval některé přípravy pro svou první sezónu.

»Maucta, páne šef,« vítal ho hned po prvé Holanďan, aby mu ukázal, jak se učí česky. I toho tichého člověka s olysalou hlavou musel mít teď Vašek znovu rád, když ho viděl, jak si nastěhoval železnou postel a laciné umyvadlo do komůrky vedle kanceláře, aby nenadělal Vaškovi příliš útrat. Když sem Steenhouwer přišel, neznal z celé Prahy nikoho než mlynáře Smetanu-Bureše. Ale tento opěrný bod při Kamenném mostě mu stačil, aby si věřil, že dobude celého města.

Největší pomoc mu při tom ochotně poskytl pan Achilles Breburda a jeho bratří. Byli tehdy v Praze tři Breburdové, všichi tři synové Matyáše Breburdy, hostinského a řezníka v Kardašově Řečici. Starý Breburda byl strašný hromotluk, za mladých let obávaný ve všech posvícenských a krčemních rvačkách na celém Jindřichohradecku. V mužných letech se trochu uklidnil. Tu už nemusel chodit za nákupy dobytka po všech trzích jižních Čech. Našel si svá dobrá přátelství s direktory a šafáři hraběcích panství, dvorů a statků. Byl selsky chytrý a obratný, před obchodem mluvil jak o nemoc, po obchodě mlčel jako hrob, hlavně však dovedl nenápadně otevřít pytlík nebo nechat někde ležet nějakou stovku. Znal kopu způsobů, jak podmazat, a nekrásnější kusy panských stájí šly pak výhradně do jeho řeznictví. Sám si osvojil všelijaké hraběcí způsoby a tři své syny pokřtil postupně podle abecedy, jako by vyšli z čistokrevného zámeckého chovu: Achilles, Břetislav, Ctibor. Pro všechny si našel jména hrdinská, neboť miloval sílu a ctil statečnost. Achilles se vyučil číšnictví, šel do Prahy, koupil zahradní restauraci na Štvanici, kde pořádal koncerty vojenských kapel a taneční zábavy pro lepší společnost. Po čase převzal hotel a restauraci U arciknížete Ludvíka na Poříčí a otcovým prostřednictvím za podpory několika šlechticů dostal traktérství na zemském sněmu. Bratr Břetislav se doma vyučil řeznictví a usadil se v masných krámech staroměstských, vynikaje nad všechny pražské mistry znamenitostí masa hovězího a vepřového, jímž ho v hojnosti zásoboval otec Matyáš z Kardašovy Řečice. Třetí bratr Ctibor prošel podle otcova programu vinařskou školou rakouskou, pracoval ve sklepích vinic moselských a burgundských, a vrátil se s jazykem tak vycvičeným, že dovedl ze všelikých zbytků sudů namíchat hodnověrné Chateau-Neuf-du-Pape nebo Margot spécial, založil na Jezdecké ulici první pražský velkosklad originálního vína rýnského, moselského, francouzského a španělského nejznamenitějších značek, nemluvě o vínech rakouských a uherských.

Všichni tři bratři se navzájem podporovali a nejstarší Achilles byl uznávanou hlavou tohoto trojspolku Breburdů. Sám pobíral do svých podniků maso od Břetislava a víno od Ctibora, ale oběma mimoto razil cestu k dodávkám do šlechtických domů a do nejbohatších pražských domácností. Když se všichni tři u něho sešli, museli jít do velké jídelny, protože menší salónek byl pro ně příliš těsný. Byliť vespolek po tátovi postav hromských a svalnatosti obrovité; na dostihy na Císařské louce museli jeti ve třech drožkách, protože ani dva by se do jedné nebyli vešli, a kůň měl i s jedním co táhnout. Koňské dostihy a silácké zápasy byly jejich jediná soukromá vášeň. Přičiněním bratří Breburdů se Praha tehdy stávala rájem těžkých atletů. Od chasníků na jatkách až po slavné mezinárodní závodníky, každý, kdo vzpíral břemena nebo se ukázal v zápase, měl v lidovém šenku Achilla Breburdy právo na tak zvanou řeckořímskou porci masa a knedlíků, kteráž byla proti obyčejné asi trojnásobná. A ve všech hospodách byli bratří Breburdové ochotni za zápasníky zaplatit útratu a ke všem utkáním věnovali své čestné ceny i odměny pro útěchu.

Obdiv k svalovcům to taky byl, co přimělo Achilla Breburdu, že koupil divadlo Varieté, když se doslechl, že jeho majitel, pan Tichý, nemíní už je pronajímat cirkusům a divadelním společnostem. Na pět let se stal sám podnikatelem a podlaha jeviště se nezprohýbala pod tíhou vší té těžké váhy, kterou si do každého programu naangažoval. Za jeho vlády se Varieté hemžilo Herkuly, kteří zvedali metrákové činky, vyhazovali a chytali dělové koule, vytáhli v zubech koně půl metru od země a balancovali kolotoč obsazený několika lidmi. Hlediště hřmělo potleskem, neboť společenstvo řezníků a společenstvo hostinských a výčepníků bylo vždy početně zastoupeno a jejich ruce něco vydaly. Leč návštěvy vyšších vrstev společnosti nápadně ochably. Achilles Breburda se o zasedáních zemského směnu horlivě vyptával svých vznešených strávníků, proč přestali docházet do Varieté, kde jim přece posouží exkvisitní kuchyní, řízným mokem i prvotřídními víny nejlepších značek. Smáli se mu, poplácávali ho po mohutných zádech, až mu konečně pomaloučku vpravili, že je trochu nudí věčně se dívat na ty hory zpoceného masa a na tu těžkou dřinu, že by všichni toužili po něčem lehčím a elegantnějším, víc změny kdyby v tom bylo a hlavně především krásné ženské.

Achilles Breburda zesmutněl. Krásné ženské! Tohle zboží ho vůbec nezajímalo. Věděl o pár slavných silačkách, ale když se o tom zmínil, páni se mu dali do smíchu, že chtějí přece něco mnohem lehčího. A toho názoru byl ústavácký velkostatek stejně jako konservativci, mladočeši jako staročeši, klerikálové jako chabrus. Bylo zkrátka jisto, že otázka varietního umění je jediná, v níž vládla na zemském sněmu svornost. A tímto jednomyslným odporem byl traktér Achilles Breburda dohnán k poznání, že umělecká činnost mu nesvědčí a že bude lépe, když provoz divadla postoupí odborníkovi a sám si nechá v podniku jenom hostinství. Bratří Břetislav a Ctibor i otec Matyáš mu to na rodinné radě schválili a tak došlo k jeho jednání s Václavem Karasem, artistickým ředitelem z Hamburku.

Breburdové byli hodní a srdeční lidé, chtěli dobrý a vzkvétající obchod a neměli žádných postranních úmyslů. Proto Achilles Breburda poctivě uvítal pana Steenhouwera, a co ze své zkušenosti věděl, vším mu ochotně při jeho průkopnické práci pomáhal. Podle jeho a Burešových rad seznamoval se Steenhouwer s policií a městskými správami, studoval obyvatelstvo, sepisoval si příští možné návštěvníky, zvláště ze vznešené společnosti aristokratické a důstojnické, shledával dodavatele a inserenty, navštěvoval redakce, rozšiřoval zprávy o proslulém Cirkuse Humberto, jehož ředitelství převezme od podzimu Théâtre Variété Humberto. Koncem léta potvrdil už Bureš Vaškovi, že půda se zdá být pro něho dobře připravena a ve městě že je o nový podnik velký zájem.

S Helenkou se Vašek dohodl, že se s Hamburkem rozloučí až těsně před polovinou září, kdy měl jejich Petříček nastoupit v Praze do gymnasia v Truhlářské ulici. Bylo v nové, nedávno postavené budově a ředitel Eduard Kastner ochotně pomohli překonati potíže, které byly spojeny s příchodem nového studentíka ze vzdáleného Hamburku.

Léto bylo tehdy chladné a rozpršelé a Karasovi bezděky vzpomínali, jak by jim bylo zase zle s cirkusem. Nejhorší to bylo počátkem září. Z Čech docházely zprávy o zátopách a povodních, a když 12. září minuli zemské hranice, viděli ještě rozvodněné Labe stát v stříbřitých lagunách daleko mimo břehy. V Praze podle úmluvy vsedli do drožky a jeli do Smetanova mlýna, kde se měli usídlit na prvních pár dní, než se Helena rozhodne pro některý z bytů, které jí vyhlédl strýc Frans. V Karlově ulici si všimli, že je nezvykle špinavá plná bláta, kalu, louží. Ještě horší to bylo na počátku Poštovské, kde vystoupili, aby po lávce došli do mlýna. Vladimír Smetana je přivítal srdečně, ale smutně a hned je odvedl do zadního pokoje nad mlýnicí, kde jim z okna ukázal, proč je tak zarmoucen: Karlův most byl na dvou místech přerván, tři jeho oblouky byly v ssutinách a před nimi ještě trčela ze zpěněných vod změť nahromaděných klád a trámů.

A pak jim vyprávěl o té hrůze, která se od jitra 3. září rodila z rostoucích přívalů vod. Řeka stoupala skokem od hodiny k hodině, o plné čtyři metry nad normál za den. To už vyrazila z řečiště a zaplavila nižší ulice a náměstí. Tu naproti ta proslulá Slovanská kavárna byla pod vodou až ke stropům přízemí a pramicemi se jezdilo k oknům prvního patra. Národní divadlo bylo se dvou stran oblito vodou a představení v něm se muselo přerušit. Rozdivočelá řeka se ježila v celé šíři a délce troskami, které urvala na svém hořením břehu a které unášela až sem, kde je vrhala na pilíře Karlova mostu. Oblouk za obloukem se zatarasil dřevem z nesčetných vorů a řeka bušila do pilířů tisícerými sochory. Ve mlýnech se vůbec nespalo; a ráno o půl šesté, za kalné mlhy, zazněl jim do hukotu vod temný rachot jak dunění hromu. Karlův most, Karlův most se řítil! Pátý oblouk mostní se propadl, za ním šestý, sochy svatých stály ještě mezi oběma, pak se začal sesouvat i pilíř, svatý Ignác se skácel do vody a po něm svatý František se svými Indy. Všecky obešla hrůza jakoby z národní zkázy. A před desátou to zarachotilo znovu, zhroutil se ještě osmý oblouk a slavné dílo Otce vlasti trčelo do vzduchu roztrženo ve tři nesouvislé kusy. Lidé se sbíhali a lomili rukama: Karlův most! Naše korunovační cesta! A všechny hrůzy, které obyvatelstvo prožívalo v zatopených ulicích, ustupovaly před tragedií tohoto odvěkého symbolu pražské velikosti a slávy. Ale nebylo možno lkát, všude bylo třeba pomoci a Vladimír Smetana ovšem byl mezi prvními, kteří pracovali k úlevě. Katastrofa se přehnala, teď bylo nutno rozvíjet dílo lidské solidarity, aby rychle zažehnalo ztráty a utrpení jednotlivců.

Karas naslouchal Smetanovu vyprávění hluboce rozechvěn. Když pak za nimi přišel strýc Frans a když všichni zasedli ve Smetanově jídelně k večeři, nemohl to přenésti přes srdce, aby se o tom nezmínil, není-li to špatné znamení, že on, který prošel katastrofou svého podniku, přichází na nové působiště právě zase ke katastrofě.

»Ne tak, milý krajane,« vzepřel se mu Smetana, »nepřicházíš ke katastrofě, přicházíš naopak ke šťastnému dílu záchrany. Katastrofy patrně odvrátit nemůžeme, ale žádná není toho druhu, aby ji odhodlaná lidská vůle nemohla překonat. Každá pohroma jen probudí a upevní bratrství lidského rodu. Rány Karlova mostu budou zaceleny, jeho slavná krása obnovena. To není špatné znamení pro tvůj vstup do Prahy, to je naopak znamení vítězné. Slyšel jsem od pana Steenhouwera, že tvůj táta a Kerholec přijedou také. To je výtečná věc. Zase to bude společná práce a ta je nejlepší. A já budu mít zde přátele, na které nemohu zapomenout. Ostatně jsi mi ještě dlužen vyprávění o tom, jak se Cirkus Humberto skončil. Vím něco od pana Steenhouwera, ale to jsou jen zlomky.«

Vašek tedy vyprávěl, jak došlo k jeho rozhodnutí a jak pak pomalu, kus po kuse, vyprodával zvěřinec a skupinu po skupině i zvířata cvičená. Nejvíce mu v tom prospěli Hagenbeckové, kteří se ujali nenápadného prostřednictví a postupně umístili všecko za ceny neobyčejně slušné, takže tichá likvidace vynesla nakonec ještě docela pěkné jmění.

»Kam přišli sloni?« ptal se Smetana zvědavě.

»Ty koupil berlínský Kranz.«

»A vzal si také Arr-Šehira?«

»Ne, ten se po jejich prodeji s námi rozloučil. Najednou se objevil v bílých indických šatech, s bosýma nohama, a kufírkem převázaným mnoha motouzy, prohlásil, že jeho parník do Indie odjíždí, dal nám sbohem a odešel. Byl jsem rád, že vydržel až do konce, protože by byli sloni lítostí kolik dní nežrali a Kranz by hned byl za ně nabídl méně.«

»A Hamilton?«

»Toho si vzali Hagenbeckové. Mají pořád plno cvičených zvířat ve stájích, sami začali s dompteurstvím a cvičitelstvím a přišlo jim vhod, že dostali člověka zkušeného a spolehlivého.«

»Ale on tam třebas bez cirkusu umře…«

»Taky jsme si to mysleli, ale stal se pravý opak. Od té doby, co Hamilton nevystupuje, okřál a ožil přímo neuvěřitelně. Po čtvrt roce měl zase svěží pleť a jasné oči a sám si pochvaloval, že dobře spí, že mu chutná jíst a že srdce přestalo tropit neplechy. Tak je tam mezi tou hagenbeckovskou havětí velmi spokojen, učí tuleně balancovat míč a chytat slanečky, boxuje s klokany a předvádí udiveným pinguinům ,Na tom našem dvoře’. Toho jsme, myslím, úplně zachránili.«

»A co starý pán, direktor, Berwitz?«

»Nu, s tím to je, brachu, špatné. Trochu snad lépe mluví, ale tělo jinak zůstává na pravé půlce mrtvé. Dokud byl první odprodej zvěře nevelký, nechával jsem ho jezdit po stájích a po šapitó. Ale pak už byly díry ve stavu zvěře a zvláště koní zřejmé a on se vždycky na ně díval tak nechápavě a zasmušile, tak se těmi úbytky trápil a trudil, že jsem se dohodl s tchyní, aby ho před hlavním prodejem odvezla. Kdoví, jak by to byl snášel, a lítost byla pro něho zrovna tak nebezpečná jako hněv. Paní Anežka to s ním svým kouzelným způsobem projednala a o vánocích a na Nový rok odjeli spolu do Belgie.«

»A Malina s nimi?«

»Sám jsem mu to navrhl. Ale Malina už byl jako duchem nepřítomný. Pořád jako by nechápal, oč jde. A když se mu konečně v hlavě rozsvítilo, dal se mi do pláče, že ho vyhazuji z Cirkusu Humberto. Utěšil jsem ho, že ne, ale odpoledne jsem ho našel u kozla Modrovousa; držel ho kolem krku a žaloval mu, že má opustit cirkus. Dlouho jsem tomu nechtěl uvěřit, ale Malina opravdu nechal nemocného Berwitze odjet a zůstal s námi. S námi? Ne, zůstal s kozlem Modrovousem. Nás si nikoho ani nevšiml, ale u Modrovousa v ohrádce seděl celý den, nosil mu svoje jídlo, sám snad ani nejedl a jen mu barvil vousy a jen ho pořád objímal, že oni dva jsou nejstarší tvorové v Cirkuse Humberto. Dočista zapomněl, že už to byl třetí Modrovous, kterého jsme měli. Požádal jsem Hagenbecky, aby nám kozla nechali až do posledního dne. Nu a pak jsme už vyprodali všecko. Kranz si odvezl i kostymy, postroje a nářadí, maringotky od boudy odjely, personál se rozešel, boudu bylo třeba zavřít. Tu jsem Malinovi řekl, že musí i kozla odvést k Hagenbeckovým. Zavrtěl hlavou, že ne, že nemůže, že se sotva udrží na nohou. A opravdu, byl tak zesláblý, že jsme ho museli dovést na postel. Zařídili jsme mu to v pokojíku po tátovi a přemýšlel jsem, kam ho uložím, až přijdou boudu bourat. Ale nebylo to potřebí, ráno pro mne přiběhla Alice Kerholcová, že Malina v noci zemřel. Čisťounce, tichounce, jen tak zhas. A mně, přiznám se, vyhrkly slzy. Bylo to jako vpodvečer v lese: pořád je světlo, pořád je světlo, a najednou se něco stane a je tma.«

»Tak Vendelín Malina je v Pánu…«

»Ano. To se tak tiše zavřely za Cirkusem Humberto dveře.«

»Ale nové dveře se otevírají v domovině. Všichni se postupně vracíme domů, všichni víme, že patříme té zemi, v které jsme se narodili, že teprve tam dojdeme svého štěstí. Jen Vendelín Malina se odtrhl a nedošel. Umřel v té daleké končině. Nu, hodnému člověku je všude země lehká a špatnému bude i rodná hrouda jako cent.«

»Smrt měl věru krásnou…«

»A po smrti krásnější shledání — když mu šimlíček v nebi po česku zařehtal!«