Cikánský pohřeb
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cikánský pohřeb |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Národní listy roč. 42, č. 210. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 01. 08. 1902 |
| Licence: |  PD old 70 |
Podivný průvod cikánů ubíral se obcí B. v nitranské stolici směrem ke hřbitovu.
Napřed šest mužů s velkými stříbrnými knoflíky a přeskami na polorozbitých sametových šatech neslo prostou dřevěnou rakev, ověnčenou chvojím a pestrými stužkami.
Za rakvi jiný muž nesl na holi uvázané lesknoucí se „kanengry“, dlouhé, těžké náušnice, náležející nebožtíku.
Za mužem, nesoucím náušnice, jde, potácejíc se se strany na stranu stará žena, na kterou neustále křičí tlupa za ní kráčejících mladších i starších cikánek: „Pchivli, av pre jakh i dab andro ploi!“[1]
Stará žena pláče, hlasitě volajíc: „O mro Devel!“[2]
Za ženami v pestrých červených, modrých, žlutých pruhovaných sukních kráčejí opět cikáni a za nimi cikáňata, která zvoní kravskými zvonci, vypůjčenými z celého okolí, a kostelní zvon, houpaný nejstarším synem zemřelého, vydává příšerné zvuky, jakoby při nejmenším se zvonilo na požár.
Obyvatelstvo necikánské zachovává vůči průvodu posvátný klid a nepokřikuje na cikány jako jindy: „Hej more, nechceš doháň?“[3]
Průvod došel na hřbitov.
Do nehlubokého hrobu u zdi spustili rakev, zaduněla temně a v tom již v hlas zvonů a zvonců mísily se bědování a nářek.
Příšerně zněly zvony, ale ještě příšerněji hlasy toho množství, volajícího po mrtvém, aby vstal a šel s nimi domů.
Kvílivými hlasy, poloplačky zazpívali pak cikáni dumavě, teskně:
Čáveja, čáveja,
románo čibálo,
jav adaj, kaj tri daj
sovel, sovel, sovel.[4]
Ze zpěvu dovídáme se, že nebožtík byl cikánským rychtářem. Proto taková sláva, proto nesou „kanengra“, odznak rychtářské důstojnosti, proto to kvílení, naříkání a zvonění. Vždyť jejich zastance jest mrtev!
Kolikrát u soudu ve Velkých Topolčanech skvěle obhájil celou jejich osadu, když činili na něho nátlak, aby vyznal a nezapíral, kam se poděla panu faráři v B. tučná kravka.
Tu běhal od jednoho pána ke druhému, uctivě líbal ruce a pokojně říkal: „Já šom nikedy nič, miloštpanko nieukradol, na mu dušu a ’šekny švaty. Já šom nievinen, a nič nieviem, šom brabák hlúpá a naša dzedzina taky ne, a my niešme žlodzeji, nič niekradzem miloštpanko, na mu dušu a ’šekny švaty.[5]
Hájil skvěle své rodáky, kteří si ho byli zvolili za představeného, a měl ovšem na kořisti lví podíl.
Nechci tím říci, že by se snad cikáni v B. živili jedině krádeží jako jejich soukmenovci ve východní Haliči nebo v Sedmihradech. To nikoliv.
Obývají spokojeně své boudy a chatrče za vesnicí, tvoříce zvláštní samostatnou obec a živí se polními pracemi.
Avšak někdy se stává přece leccos. Nějaká slepička, husa, vepřík se ztratí vesničanům, a cikáni chodí s ústy, svítícími tukem.
Na rychtáři jest pak, aby jich obhájil proti žalobám svého kollegy ve vesnici, s kterým přichází do bližšího styku jedině tehdy, když úpí o chlebě a vodě v obecním vězení; a představený přichází k němu s důtklivou žádostí, aby déle nezapíral a jmenoval toho, kdo ukradl z jejich zlodějské roty ty borovice z obecního lesa.
Jest tedy osobou důležitou, osobou, na kterou se často z okresního města poptávají.
Vysoké topoly, vroubící silnici do Velkých Topolčan, často vídávaly, jak za assistence četnického bodáku kráčel cikánský rychtář z B. se smutným, trpkým výrazem v tmavém obličeji.
Tak bylo ještě před 14 dny a netušili tehda ve vesnici, že až půjde nazpět, bude to jeho poslední cesta domů.
Propustili ho v městě po výslechu, a z radosti nad tím navštívil všechny krčmy, kolem kterých kráčel, vraceje se ke své rodině.
Následek toho byl tragický. Když byl již nedaleko obce, sklouzl a spadl do řeky Nitry.
Voda nehluboká, ale zmožený cikánský rychtář pil tak dlouho čistou, horskou vodu, až se do smrti upil.
Když mrtvolu našli, nastal mezi cikány veliký pláč a zármutek, který dosáhl vrcholu, když házeli hlínu na rakev svého rychtáře.
Vřeštění, křik, pláč a zpěv střídaly se s neustálým zvoněním, takže ve vesnici psi, poděšeni nezvyklým hlukem, o překot štěkali.
Konečně byl hrob zasypán, a cikáni modlili se zpívavě z prvu všichni: „amaro dad“,[6] ale když zaznělo „diro them jav“,[7] modlilo se jenom několik žen, nebot ostatní znají toliko začáteční slova modlitby.
Ještě trochu pláče, křiku a cikáni opouštějí hrob svého přítele.
Opět nesou napřed „kanengry“ a pak muži, ženy, děti, táhnou zaprášenou cestou ze hřbitova do vesnice.
Zvonění umlklo.
Za vesnicí u svých chalup utábořili se, za nedlouho praskal na několika místech oheň a nad ohněm pekly se slepice a různí drobní živočichové záhadného původu.
Čím více se blížilo pečení ke konci, tím více ustupovala smutná pohřební nálada, která zcela pominula, když dali se do jídla a přihýbali si z plechových, měděných džbánů pálenky.
Pozdě v noci mihaly se u ohňů temné postavy cikánů, kteří vesele zpívali, křičeli a tančili.
Ani nezpozorovali nepřítomnost vdovy, která s uplakanou tváří seděla u nevysoké zdi hřbitovní na hrobě svého muže a dívala se tmou na rudé, plápolající ohně, u nichž oni slavili tryznu za svého rychtáře.
A ve vesnici dále psi štěkali.
- ↑ „Vdovo, slza v oku, jest ranou v srdci!“
- ↑ „O, můj Bože!“
- ↑ Tabák, maď. dohány, převzato do slovenčiny.
- ↑ Synáčku, synáčku, cikánský rychtáři, pojď sem, kde tvá matka spí, spí, spí.
- ↑ Když mluví cikáni slovensky změkčují sykavky c, s, z a místo d říkají dz. Mluví slohem podvojným.
- ↑ Otče náš
- ↑ Přijď království Tvé