Cikánské křtiny/I

Údaje o textu
Titulek: Cikánské křtiny
Podtitulek: Veselá vzpomínka
Autor: Ladislav Stroupežnický
Zdroj: STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 159–163.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Kdyby mne byl dne dvacátého srpna roku 1882 potkal některý můj známý, když jsem se ubíral Smíchovem k nádraží západní dráhy, velice by se byl podivil. Odloživ obyčejné své mírumilovné vzezření a sloupnuv se sebe oděv pokojného občana, uvedl jsem se na míru válečnou. Na mých zádech se houpá dvojka lefoška, na levém boku lovecká brašna, v níž jako černá zrada číhají tři kila střelného prachu a šest kilo broků na příležitost ke krvavým činům. Jest počátek honební sezóny a v duši mé se plazí vražedné záměry, jejichž obětí se stane ptactvo nebeské a zvířata pozemská. Jsem vášnivý myslivec, a kdybych byl neměl již z mládí příležitosti dostatek provozovati lovectví cestou zákonní, byl by se ze mne dojista stal prohnaný pytlák.

Téhož dne k večeru, když dávalo slunko posledním svým paprskem lesnaté jihočeské krajině dobrou noc a když zlatilo na malém návrší asi půl hodiny cesty přede mnou špičky obrovských pyramidových topolů, jako by chtělo z nich nadělati hromosvodů, ubíral jsem se od stanice rakovnicko-protivínské dráhy klikatou polní pěšinkou k cíli své cesty. Vzduch byl teplý a prosáklý vůní, již vydychovalo rostlinstvo. Krajina, jejíž obzor jest ohraničen modrými, pomženými lesy, se převléká volně v noční roucho, utkané z bělošedých mlh, vznášejících se z rybníků a blízké řeky…

Po malé půlhodince jsem se přiblížil šerému již skupení obrovských topolů, s jejichž vrcholů soumrak setřel nestálé pozlátko slunečních paprsků. — Na malém kopci ve středu topolů, košatých lip a mohutných stromů ořechových, tvořících dohromady krásný park, stojí zámek, stavba z první polovice sedmnáctého století, z doby, kdy stavitelé ponejvíce nemotorně padělávali dvojité vlašské střechy, vymýšleli podivně klikaté lomené římsy a kladli na věže baňaté střechy, k nimž si vzali vzory z přírody, napodobíce formu — cibule a ředkve, kořínkem vzhůru obrácené.

Také tento zámeček o dvou poschodích jest kryt dvojitou střechou a jeho dvě vížky stříškami cibulovitými. Park jest obehnán vysokou zdí, v níž jsou proti průčelí velká vrata, a za ní příkopy dosti hluboké, nyní proměněné v krásné sady a zahrady. Prošed vraty, kráčím po můstku do zámku.

Divé vytí se rozlehlo v zámku a proti mně se vyřítilo z klenutého průjezdu osm psů, — čtyři velcí, stavěcí, a čtyři malí, honicí…‚ ale vztek jejich se proměnil náhle v radostný štěkot. Poznali ve mně starého známého a mám jednoho předníma tlapama na zádech, co druhý vítá mne tím, že mi své běhy klade na prsa, div že mě nepovalí, — ostatní dva velcí dorážejí na mne se stran a čtyři malí, honicí, olizují mi holeně vysokých bot, poněvadž nemohou výše dosáhnouti.

Byl to kus chlapské práce, ubrániti se osmi psům radostí rozpáleným, jejichž příchylné vítání jsem přece nemohl spláceti kopáním nebo bitím.

Vtom jsem zaslechl hlučný smích a zároveň zvolal z průčelního zámeckého okna zvučný velitelský hlas s důrazem stoupajícím: „Arpád! Béla! Šándor! Attila! Kurucz!“ Načež zaznělo pronikavé písknutí a — jsem zachráněn. Psi se vrátili skokem do zámku. A opět se ozval hlas v okně, tentokrát však polo posměšně a polo srdečně:

„Aj, dobrý večer, pane kmotře!“

„Díky, strýče!“ opětuji pozdrav a vcházím do průjezdu, kdež mi přichází vstříc spanilá dívka…

Neočekávejž, milý čtenáři, popis nějakého tak zvaného „andělského zjevu“, etherické postavy, jako by byla utkána z měsíčních paprsků, — nikoli, neboť takové příliš poetické zjevy bývají ve skutečnosti obyčejně tuberkulosní… Dívka, která mi vyšla vstříc, je statná, plných tvarů a zdravé barvy…, obličej její, slaměným širákem polo zastíněný a poněkud opálený, jeví ráznost povahy…‚ jasný výraz tváře veselou mysl a hluboké oko, temné jako její černý vlas, prozrazuje oheň a vážnou přemýšlivost…, postava jeví zdraví a sílu, domácí oblek prozrazuje zámožnost a vkus.

„Kmotře!“ vítá mne a pak následují dvě hubičky na kyprou její tvář, které mi projely tělem, jako bych byl jedním douškem vypil hodně velkou sklenici žhavého tokajského. Pak mi vtiskl strýc, který zatím sešel do průjezdu, také dvě hubičky; ty měly sice už zcela jinou chuť než tokajské, ale byly zato důkladné.

„Opustil jsem, strýče, úřadní fascikule a čísla exhibitní a přicházím, abych si s vámi vyšel na koroptve,“ uvádím se, ale strýc neslyšel mých slov, poněvadž psi radostí nad tím, že mne pán jejich objímá, vyli přímo zběsile. —

Po malé chvilce sedíme v jídelně, já, strýc a dcera jeho Helena, a vytápíme lokomotivu vezdejšího života výtečnou zvěřinou. —

Strýc můj jest již mnoho let vdovcem, je vysloužilý husarský rytmistr, šedesátník sice, ale dosud statný a čilý. Zdravá jeho tvář má energický výraz, oko jeho je ohnivé, nos ohnutý, tvář silně osmahlá, silné šedé jeho kníry jsou po vojensku nakrouceny. Rodem Čech, ale velký ctitel Maďarů; žilť mnoho let v Uhrách. Dokladem jeho lásky k Maďarům je záhon papriky dobrých sto kroků dlouhý a deset kroků široký, který se každého léta červená v zahradě při jižním průčelí zámku, — a sklep, v němž dřímají ohnivé druhy vína uherského, zakleté v dužiny dubů ze Slavonie. A pustí-li strýc o nějaké hostině ty uherské ďábly z dubových jejich brlohů, pak hosté druhého dne obyčejně ani sami nevědí, že je strýcův kočí v noci rozvážel tuhé jako klády v lůno jejich nemálo potěšených rodin.

Při večeři hlásil strýcův myslivec nového hosta, — pana faráře z blízké vesnice Stražic, který často navštěvuje svého patrona, — strýc rytmistr je totiž patronem stražického kostela; a ježto mu přísluší právo podací, dal nynějšímu panu faráři, páteru Malčickému, faru proto, že se mu zdál ze všech kompetentů největším dobrákem. A nezklamal se v něm. Páter Malčický je pravzor stále se usmívajícího dobráčka lidumila; ba usmívá se tím více, čím více si jeho ovečky vyhazují z kopýtek.

Strýc má usmívavého pana faráře velmi rád a jemu kvůli dal na stražický kostelík novou střechu, pokryl věž plechem, koupil nové varhany a dřevěné panence Marii na hlavním oltáři na dvoje hedvábné šaty, — ačkoliv jej pokladám jinak za čirého neznaboha!

Oko usmívavého faráře, cvičené ve zkoumání lidských povah, nalezlo v strýcově srdci tu nevěru záhy…, ale to v ničem neruší úctu, již chová ten sluha Páně k nevěřícímu patronovi rytmistrovi… Velebníčkovi dostačí k úctě a vážnosti vědomí, že patron jeho obléká nejen ošumělé dřevěné panenky Marie v kostele ale i mnohé chuďasy v okolí a že ze svého špýcharu s radostí poskytne na nějaký bochníček těm, jimž došlo zrní.

Strýc ihned zaměstnal velebníčkovy zdravé zuby výtečnou zvěřinou.

„Navštívil jsem právě nové své dočasné osadníky,“ vypravoval nám velebníček; „cikány, kteří se položili táborem v šeru lesů páně rytmistrových, kdež se jim před několika dny narodil hošíček, — roztomilé černooké škvrně a černovlasé, jako by mu hlavičku potáhl kůží krtka. Doufám, že budeme slaviti na naší osadě křtiny toho malého čertíka.“

Strýc a Helena pohlédli na mne a dali se do srdečného smíchu. To bylo panu faráři tak nápadné, že se na mě tázavě podíval.

Zároveň prohodila Helena posměšně:

„Mohl bys jíti zase za kmotra!“

„Aj, byl jste již snad, pane, kmotrem dítěti cikánů?“ tázal se velebníček.

„Před sedmnácti lety,“ přisvědčil jsem; „bylo mi tenkrát šestnácte let.“

„Proto mu také u nás jinak neříkáme než pane kmotře.“

„Jsem kmotrem cikáněte,“ vypravuji velebníčkovi, „jemuž dala církev jméno Marie a cikáni — po veverce, která jim přeběhla v lese přes cestu, když nesli dítko ke křtu, — jméno „Veverica“. Ostatně jsem to dítě ode křtu více nespatřil; může z něho býti nyní již hezké děvče.“

„Nyní bys ovšem svoji kmotřenku asi sotva poznal,“ posmívala se Helena.

„Aj, kdož ví, dal jsem jí tenkráte do vínku polský tolar, ražený za vlády Bedřicha Augusta, do něhož jsem vryl nožem jméno Marie a den i rok jejího narození. Od té doby, kdykoli se setkám s cikány, prohlížím vždy peníze, jež mají cikánky zapleteny ve vrkočích nebo zavěšeny na krku, — což by mi bylo ostatně jednou málem vyneslo pořádné bodnutí nožem.“

„Žárlivost cikána,“ usmál se strýc.

„Ano. Černý ten brach nemohl pochopiti, že může člověk po starobylých mincích pátrati také ve vrkočích a na šíjích cikánských děvčat, — a kdybych byl jen o vteřinu později okázal rozpálenému cikánovi svůj šestihlavňový revolver, byl bych měl jeho nůž, jímž obyčejně podřezává kradené husy, v těle. — Cikáni však,“ vypravuji dále, „dali mi tenkrát za kmotrovství vzácný dar, starobylou šavli, na jejíž stříbrné, ozdobně pracované a v ohni pozlacené pochvě bylo vyryto jméno: „Rákoczi Ferencz“ s letopočtem 1694 a kterouž ti cikáni nebo snad již jejich předkové zajisté někde ukradli.“

„A kterou tobě již dávno závidím,“ prohodil strýc a dodal: „Zítra půjdem na honbu do polí a pak navštívíme cikány.“

„Naskytuje se ti vzácná příležitost prohlížeti cikánkám vrkoče,“ ušklíbla se na mne Helena posměšně.

„A labutí šíje,“ usmál se potutelně velebníček, mžouraje šibalsky očima.

Páter Malčický je velký čtverák. To však pravím výslovně k jeho chvále.