Cikán houslista

Údaje o textu
Titulek: Cikán houslista
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 393–406.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Psáno roku 1845

Bylo v květnu. — První paprsek zářícího jitra sklouzl na osamělou uherskou pustu; vlnivá ranní mlha, rozložená po šírých ladách jako šedé roucho, rozplynula se před zlatými šípy mladého dne.

Pusta okazovala rány, které jí byl v noci vichr zasadil — široce vyrvané brázdy ve žlutém písku, ježto se za šera jako nově vykopané hroby šklebily. Neboť stará cikánská píseň vypravuje, že měl vichr milenku, kterou dle svého způsobu miloval a celoval; ale pod jeho planoucími polibky uvadl všechen květ na jejích rtech, a před jeho žárlivostí nebyla ani zřítelnice jista. Jedenkráte prý ji, uchvácen milostnou šíleností, v obrovské náruči své zadusil a mrtvou pak na pustě pochoval; ale v hořké bolesti zapomněl, kde mrtvolu zahrabal. Až dosavad to místo nenašel, ačkoli skoro každé noci žlutým pískem pouště kráčí, svými perutěmi ho rozrývá, že to jako propadlé hroby vypadá; ale mrtvola zahynulé ženy se nevyskytuje a přijde prý teprva o soudném dnu u vzkříšení všeho živého na jevo.

To je ovšem truchlivá i strašlivá písnička, a pak tím hroznější, když ji cikán u planoucího ohně zpívá a skučící vichr okolo něho letí, zahrabanou milenku hledaje.

Ale zářivý den přemůže veškerou tuto hrůzu; růžové obláčky veslují pak lahodně povětřím a tichost přírody stírá z nepokojné duše všeliký obraz hrůzy a strachu.

O čtvrté hodině ranní je pusta ještě mlčivá a tichá; žádný rachot vzdáleného vozíku neruší tajuplný poklid, na dalekém obzoru objevuje se několik černých, lesknavých puntíků, chvílemi se to tam mihne jako blesk — dle toho, jak sluneční paprsek na předměty padá střelhbitě se pohybující. Jsou to koně na pastvě, a zářivý blesk je bedlivý koňák, jenž několik zbloudilých kusů opět k stádu přihání. Mimo to ani živé duše na celé poušti; nic se tu nehýbá.

Na mnoho mil prostírá se rovina; nikde žádný strom, žádný pahorek, ani nejzáze na okraji obzoru, aby duše v myšlénkách někam zaletěla, odkud by ji pozdravení zeleného lupení a temného ouvalu kynulo. Jen osamělý barák, chatrná krčma jako hlídačova bouda na poli tykvovém, stojí tu stranou asi půl hodiny za vesnicí.

Snědý syn pouště zná tuto krčmu pod jménem „u vlka“. Celý týden stojí skoro prázdná, málo kdy se v ní mimo putující člověk nebo umdlené spřežení zastaví; ale času nedělního zaznívají tam všechny struny radosti a vlk na poušti pohlcuje u vztekavém tanci jonáky a děvy z blízké vesnice, a mnohá tanečnice odejde konečně z hrbolaté podlahy, nesouc v srdci nepokojné klepání.

Protož miluje cikán tuto krčmu více, nežli bělost svého jiskrného oka — a čtvrt hodiny cesty od ní slyší ještě housle, basu a cimbál znít, jako člověk, jenž ve sladkých snech polojasná slova k sobě mluví, neboť i cikán mívá sny o pochvale, o hubičkách a znivé odplatě.

Což ale znamená veselý povyk, deroucí se přivřenými okenicemi z krčmy na ranní jasný den? Slaví snad neděle své hody? vždyť není neděle! Či se tu slaví svatba, že tak neobyčejným časem veselé zvuky zaznívají? a nebo se tu raduje rozesmálý dědic z nabytého statku s hejřivými přátely při víně a karbanu?

Ne, ne! Tu se smlouvá o duši!

V začazené jizbě, okolo dlouhého, dubového stolu sedí devět zasmušilých, snědých soudruhů. Osmahlé tváře, planoucí zraky, černé kadeře. V prostranné jizbě panuje šero; na dřevěném svícnu hoří svíčka, ale její plamen je obalen výparem, jako záře luny pokryté deštivými mračny. Tabákový dým zahaluje postavy, stěny a plamen svíčky tak hmotnou rouškou, že není skoro nic rozeznati, skoro nic viděti. Jenom chvílemi padají tato tabáková mračna, pak zaplane svíčka násilně a osvítí věci vůkolní. V divém nepořádku leží housle, cimbál a basa vedle džbánů plných vína a vedle karet, tonoucích v rozlité šťávě hroznové.

Jsou to cikáni, věrné děti pusty; slaví hody, a to může sluneční paprsek stokráte o průchod skrze přivřené okenice prosit: však ono se mu neotevře, dokud se v kapse cinkot ozývá. — Jen housle, cimbál a basa může zvučet, všechen ostatní zvuk se musí prohrát, prokouřit a propit.

To je cikánský obyčej, a tito hejřiví tovaryši jsou praví synové pusty.

Najednou zavzní skrze dým, skrze hučivé klení a létavé žerty hlas u zadního konce stolu. Ostatní se zamlčejí, dýmové mraky se protrhnou, karty se odloží; na okamžik panuje ticho.

Kdož je ta postava, co se nyní objevuje? Čí je to hlas, že může divého oře radostí na otěž pochytit, že se zastaví a vůli pánově volně podrobí? To není snědý syn pusty! Je to útlý, štíhlý muž v černolesklém oděvu, od ztrhaných a záplatovaných kazajek ostatních podivně se lišící. Pět zlatých prstenů blýští se mu na prstech; jehla s briliantem jiskří se na hedbávném obvojku, pánovitě, nedbale otočeném okolo bílého krku; vlasy mu splývají v libovonných kadeřích. — Jak se dostala ta jemná ruka mezi svalovité pěstě?

Útlý tento muž chápe se nyní plné sklenice vína, pozvedne ji a praví:

„Z pusty do Londýna je cesta daleká; ale cesta hroznové šťávy ze sklenice do hrdla je krátká. Protož — zdrávo buď víno!“

Sklenice jeho zaznívá přiťukáváním ostatních, bouřlivě rozmnožuje se volání: Zdrávo buď! Eljen! — a cikáni vypíjejí sklenici až na dno; on ale s tou pansky vybledlou tváří, s tou briliantovou jehlou postaví svou na stůl, aniž se jí byl dotknul. Oni to ale nepozorují.

Šedivý cikán, sedící nejblíže u útlého cizince, chápe se nyní houslí a smyčce a pokouší se, aby několik zvuků z nástroje vyloudil. Podivné to zabloudilé zvuky mezi těmito hodovánkami! — Zdá se, jakoby v bouřivé noci tiché dešťové kapky padaly, nebo jakoby se po stěnách třesavé podoby táhly, se skvoucími perutěmi, z nichžto se otíráním zlatý déšť sype. Přepodivné, zbloudilé to zvuky mezi laním a zlořečením, mezi tlupou divých chlemtalů.

Jako na odměnu za rázné hraní položil útlý cizinec svou jemnou, modrožilkovanou ruku na cikánovo rameno.

„Výborný to smyčec, šedivý Muri — a tvoje ruka zahanbí ještě mnohého křepkého mladíka, jemužto se pysk teprve opeřuje. Ty jsi skvostné uherské víno; plný ohně jako Tokajské, drahocenné jako perlivé zlato, ježto na pahorkách Šoproňských vyrůstá.“

Pak se nahne důvěrně k uchu cikána a ptá se ho šeptem, aby to druzí neslyšeli:

„Podepsali nebo naznamenali se všichni, o kterých jsme jednali?“

Cikán sáhnul si za košili a vyndal zašpiněný papír, jejž útlému pánu odevzdal.

„Všickni se zaznamenali, pane principále, s tělem i s duší.“

„Ten mladý jonák také, kterého jsi včera ve vesnické krčmě namlouval? Onť hraje, že to člověk daleko široko nenajde.“

Starý cikán skroutil při tom ústa, jako by se mu byla krůpěj kyselého vína na jazyk dostala.

Cizinec ale spozoroval toto pohoršení uražené umělecké pýchy a doložil hned chlácholivě:

„Tebe arci vyjímaje, výtečný Murko; neboť ty jsi král houslistů v celých Uhrách.“

Takovouto pochvalou ze rtů nastávajícího principála — vlastně na šťastnou myšlénku přišlého herce — splaskly zase naduté plachty hněvu starého cikána. Usmívavě kroutil si šedivé kníry, jako si kocour srst líže, když je mu volno.

„Ten se ještě nepodepsal, pane komediáši! Kluk je bručidlo, kterému se teprva několika sklenicemi vína slzy zastaviti musí. Nyní tamhle v koutě spí; ty tři žejdlíky mu celý mozek pomátly. Mám ho zbudit, pane principále?“

„Arci, že ho musíš zbudit; za hodinu musím odejet, a to se lehko domyslíš, že bych měl rád celou bandu pohromadě, nežli odejdu. Za tři dny budu vás očekávat v Pešti — odtamtud se dáme na Vídeň, na Prahu, Lipsko, Hamburk a tak dále, až se dostaneme do Londýna, kdežto mi už dva divadelní ředitelové domy své otevříti slíbili. Máme tedy na spěch.“

„Toť ho musím arci probudit; sice bude široko daleko nejlepší houslista do skonání světa chrupat.“

S těmi slovy chopil se šedivý cikán plné sklenice a mrštil jí na druhý konec stolu, kdežto seděla skrčená postava, s hlavou o tvrdé dřevo opřenou.

I mrštil dobře. Okamžitě vzchopil se bledý, nevyspalý mladík, o jehožto čelo se byla sklenice rozbila. Jako krvavé slzy teklo to přes truchlivé tváře jeho; ale nezdálo se, že by byl dost malou bolest z této rány cítil.

Vypoulenýma, spaním sklíčenýma očima hledí kolem sebe; nemůže nic rozeznati — nic — ani karty, ani divé soudruhy, ani potlučené lahvice. Rukávem si utře krvavé slzy s tváří, jakousi vnitřní bolestí hluboce rozrytých. Před očima počne se mu všecko točiti a klapky mu zapadnou, jako z olova. Tak sklesne za několik okamžení zase na své místo; černé kadeře padnou mu jako plné klasy přes těžkou lebku. Chlapík tu zas leží beze všeho pohnutí.

„Pro Bůh, divý člověče!“ zvolal herec poděšený, „tys hocha zabil. Je to způsob člověka budit?“

„Aj, taková lebka není z másla, pane principále! Jen se podívejte! Klukovi neschází ani dost málo — a chrapot jeho jest znamení dobrého spaní.“

„Ale čas ubíhá, jakoby měl křídla, a takto s hochem nic nepořídíme. Či může se v tomto stavu podepsat nebo rukou dáním zavázat?“

„Musím ho ještě jednou zbudit.“

„Ale jak pak zapudíš opití, které jeho smysly jako v železné síti drží?“

„To dovedu jediným slovem. Hned to uvidíte, vzácný pane!“

V okamžiku na to vyskočí opilý jonák na konci stolu všechen divoký; oči jeho jako polouhaslé uhlí, vypoulené z jamek, pohazují kolem strašlivý lesk, že ostatní polekáni vstávají, aby pohlédli, co bude opilý houslista počínat.

Starý Muri byl mu pošeptal slovíčko, ježto by bylo pekelné brány zničilo — slovíčko, kteréž ospalé smysly mladíkovy zase vzkřísilo a vědomí hanebným opilstvím sklíčené zbudilo. Celý les myšlének byl v pomateném mozku jonákově skrze toto jediné slovíčko náhle vystřelil, a slovíčko to bylo: „Anika“.

„Anika, zlomené kvítko ze vsi.“

Sotva že starý cikán náhlou proměnu zpozoruje, která byla jeho kouzelným slovem mladého soudruha tak podivně potkala, chopí ho za ruku a začne k němu přívětivou řečí:

„Hochu, můžeš několik rozumných slov poslechnout?“

Mladík mlčí. Hlavu drží smutně svislou, pára hroznové šťávy se mu z ní ještě ouplně nevykouřila; myšlénky jeho jsou ještě jako bludičky, které nemůže uchvátit a spojiti. Jediné slovo zaznívá touto směsicí jako veliký zvon; co byl cikán řekl, letělo mimo; mladík to neslyšel.

Tu začne starý poznovu lichotit.

„Anale, vždyť je to tvé štěstí, když s námi půjdeš! Uvidíš svět, hochu — veliký, daleký svět. Nohama budou dupati a povětří vejskáním naplňovati, až housle naše zavzní; bílé stříbro budou ti házeti a žluté zlato, tak pěkné jako vlasy tvé Aniky — jen abys jim zahrál, bratře! Hrej tedy, bláhový kluku — hrej a uvaž si duši na dva řetězy, aby ti radostí neulítla; neboť potáhneš s námi, s první uherskou bandou! Jen to náležitě pochop, Anale! Jinak si ještě vlasy vyrveš, budeš-li tady dlouho děvčatům po vsích hrát, ježto tvé housle před lepšíma ušima zníti mohou. Pojď s námi, Anale!“

Plamenem své výmluvnosti uchvácen držel i tiskl starý neustále jeho ruku, a konečně ho také táhl, jakoby ho již již odvesti chtěl. Mladík bezděky též povoluje; tělo jeho se kloní a chýlí za starým cikánem. Ostatní stojí kolem plni zvědavosti; nastávající ředitel začíná býti netrpěliv.

Šedivý Muri musí ještě jednou a sice hlavní silou na mladíkovu duši útokem hnáti; tento-li se nezdaří, tedy jsou daleko široko vyhlášené housle ztraceny, a banda se musí bez nich do světa vydati; neboť najímač chce ji míti už pohromadě, aby se mohl hned na cestu vypravit.

„Anale — zpomeň si jenom na kletbu staré Sary! Dvéře před tebou zavřela, když jsi za Anikou přišel! Dvéře — zrovna před hubou! slyšíš, mladý bláhovče? Já bych jí byl za to na střeše plamínek rozdmychal, že by se byl tak vesele blyštěl, jako se ve tvých očích slzy blyštěly. Nu — tys ale rozený plakálek! Jen tedy plač — a stará počká, až půjdeš za dvě léta zase přes pustu, zrovna k jejímu baráku, a pytel s penězi jí na krk hodíš, abys holku vykoupil. Arci, arci — tak to půjde!“

Hluboký vzdech vydral se mladíkovi z prsou; ale ne takový, jenž celé skály s duše svaluje, nýbrž který ji v novou tíseň a smutek uvrhá.

„Je to daleko, daleko odtud, bratře, kam půjdeme?“ ptá se tichým, nejistým hlasem.

„Já ti, milý hochu, ani neumím ta rozličná jména všech zemí a pánů jejich udati, které navštívíme. Někdy bude šestkráte za den dvoubarevný člověk na koni i pěšky na tobě ten kus papíru požadovati, kdežto je všecko, co máš, popsáno — oči, nos, ústa, housle, všecko. Ty mu ale podáš ten papír jako pán, neboť naše banda je nejprvnější z celých Uher a náš principál je první komediant na celém světě. Tu přijdeme do velkého města na velikou řeku — z té řeky na veliké široké moře. Tam uvidíš, hochu, loď — ta má hrozitánský komín, a ten plývá bez ustání dým a oheň, nesmíš se jí ale bát, neboť ona tě donese až do toho velikánského města, kam nás vlastně pozvali. Pak se, Anale, zaraduješ; neboť budeme v Londýně!“

„Nuže — tedy jdu s vámi!“ zvolal jonák roznícený a podal starému pravici.

„Tak! tak — tys přece jen řádný syn z krve zachovalé, milý bratře!“ zkřikl šedivý cikán a padl posud ještě polo zmámenému okolo krku a líbal ho a objímal. Pak se přihrnuli ostatní, a každý mu vtiskl bratrské políbení. Ještě jednou naplnily se sklenice; a starý cikán pronesl ohnivý přípitek na zdraví a najmutí jonákovo. Na to se vyklopí deset sklenic až na samé dno a desíti sklenicemi se mrští o podlahu, že to dá zvuk jako násilně přetrhnuté struny. Ani jedna neleží na zemi, aby nebyla roztlučena.

„To je dobré znamení!“ praví šedivý Muri.

Pánovité usmání přelítne obličej útlého cizince, vidoucího nyní, že je tlupa doplněna. V duchu vidí již deroucí se obecenstvo, plné kasy, hlučnou pochvalu. Vždyť najal nejlepšího houslistu a může nyní spokojen do Pešti se navrátit a společnost očekávat.

Žádný ale nepováží, za jakou cenu se tu muzikantská duše najala!

Ó nezdržujte ho, mužové! nezdržujte ho! Neovinujte ruce okolo těla jeho, chtíce ho zadržeti; nepoutejte ruce jeho a nechte ho svobodně pustou kráčeti! Jde-li kdo k umírajícímu, aby si ze rtů jeho posledních růží natrhal, tomu se nesmíte v cestu stavěti a mluviti: Nečiň toho! — To je hřích, mužové, který větší ránu do svědomí udělá, nežli loupež a vražda.

Kvapně, jakoby ho smrť honila, s přivřenýma očima, s vlajícími vlasy, chvátá pustou z krčmy mladý cikán, nově najatý houslista. Jde k umírající. Ó nezdržujte ho, mužové!

Dodralať se do krčmy pověst, že leží ve vsi děvče na smrt nemocno; zlomiloť se kvítko, jež byla dívka na noc před svatým Filipem do štěrbiny ve vratech strčila. A zlomené kvítí znamená smrt. Anika musí umříti; pro zlomené kvítko musí zbledlá smrti podlehnout; ale chvatný, mlčelivý jonák, jdoucí pustou, ví, kdo ono kvítko zlomil; chce tedy k pomoci přispěti, zachovati, důmínku zničiti, lež překaziti. Nezdržujte ho, mužové!

Tu visí zlomený kvítek ještě ve skulině, a jako němé: „Proč jsi to učinil?“ týká se toto podívání vraha dvou životů. Jeden právě dodychuje, druhý je už mrtvý. On tu vraždil — on jediný. V noci před sv. Filipem, v té strašlivé noci stala se vražda; tehdáž byla celá příroda kouzelným slovem opoutána, i nemohl kůň řičeti, aby se byla matka zbudila a temnou postavu mužskou spatřila, která se vykradla z dceřiny komůrky. Tehdáž by byla viděla, jak se postava vymrštila a pak na koníku letmo k pustě odjížděla.

Nyní bije nešťastník hlavou o vrata. I stojí venku a bojí se vejíti, stísněn vědomím spáchaného skutku. Oči by si vyplakal, jak se na zlomené kvítko podívá.

Okolo malé chaloupky leží hluboká tichost; naproti visí veský zvonec pod dřevěnou stříškou; hrobník drží již provaz v ruce a čeká na znamení z chýše, aby začal umíráček vyzvánět. Při tomto pohledu dá se jonák do hořkého pláče. Každý zvuk zvonce bude naň co na vraha žalovati.

U vnitř v jizbě zaslechl někdo pláč jonákův.

„Kdo pak to pláče, matko?“ ptá se na smrt bledá Anika a dopolou se na loži vzchopivši, hledí kolem hasnoucíma očima.

Matka se k ní obrátí s uslzenýma tvářema.

„Ne — tys to nebyla, matko! to je táhlý, hluboký, hořeplný pláč — slyším ho pod sebou, okolo sebe a po celé sednici. Tak nepláče žádná žena, mně je tak těsno okolo srdce — tak bolestno. Řekni mu, matko, aby přestal plakati; mohla bych z toho pojíti.“

Matka ztrne nad těmito slovy nemocného dítěte; ledový mráz přejede jí záda. Myslíť, že musí teď smrt k pelesti přistoupit, protože dcera takové řeči vede. S hrozným zkřiknutím přiskočí k posteli, jakoby chtěla prchající dech svýma silnýma rukama zachytit.

„Matko, on ještě nepřestává plakati! — vím, že stojí přede dveřmi! Zavolej ho sem, matičko!“ prosí Anika, ruce toužebně spínajíc.

Mělo by to býti pravda, co dceruška očima před smrtí zbystřenýma vidí? — Ano, tu stojí venku, ubohý plačící jonák. Musí tedy vyjíti a poslední prosbu nemocného dítěte vyplnit. Všechna hořkost minulých dní musí umlknouti před hlubokým žalem, který se tak výmluvně v pláči mladíkově jeví. Onať nezná dvojí bolest, která v prsou jeho zuří. I chopí za ruku a vede jej, skoro o tom nevědoucího, k úmrtnímu loži svého dítěte. Anika věděla, že Anal přijde.

„Ó, kýž by mi někdo pomoci mohl, Anale!“ úpí dívka; „ale kdož může zlomená kvítka zaceliti?“ doloží truchlivě.

Na taková slova nemocné dívky neměl jonák žádné odpovědi. Při pohledu na tuto zlomenou, zničenou jarní růži vázla mu řeč na jazyku. Proč sem ale přišel? Aby pomohl, zachoval, důminku zrušil. Vší silou ho to nutí, milence vyznati, že ji chtěl za oné noci v tiché komůrce navštívit, že ji ale nenalezl. A přec neříká ani slova. Vždyť nemůže dceru před přísnou matkou zneuctít, na bledost smrti ještě poslední pečeť hanby vtisknouti — ne, to nemůže, to nesmí. To je trápení, jakéž ještě žádné srdce lidské nesneslo! Tisíc nožů probodá prsa jeho, tisíc hlasů volá divoce mezi sebou: Ty, ty jediný jsi ji zavraždil!

A naproti onen muž s provazem v ruce hledí ještě pořád do okna, brzo-li mu dají znamení! Pro Bůh! za koho to zvonění? skrze koho to zvonění?

Najednou zavzní na ulici před chalupou hudba; hluboké, vábivé zvuky, jemné jako modlení, zvláštní a neobyčejné. Jsou to cikáni, přišlí za uprchlým houslistou a nyní u vrat na něho čekající. Chtějí ho vyvábit, aby šel s nimi, an se dal najmout slovem a udeřením ruky.

Nemocná Anika vyskočí na loži, když tyto zvuky zaslechne; tváře jí blednou ještě víc a víc, pysky jsou jako křída.

„Anale, jaká je to hudba? — mluv!“ ptá se ho, na celém těle se třesouc.

Jonák spráskne ruce, zakryje si obličej a hořce pláče.

„Kdo pak jsou ti lidé, co zrovna před našimi okny hrají — mluv, Anale!“ ptá se dívka v rostoucím, zimničném chvatu. „Nepatříš k nim, Anale?“

A jakož potvrzení na tuto otázku zní venku hudba pořád hlučněji a významněji. Zdát se, že ho volá, že ho vábí od skonávající: lichotivě šeptají housle a hluboká basa ptá se: k čemu to meškání? Nápěv je brzo veselý, brzo truchlivý. Brzy hopkuje jak lesní potůček; housle, cimbál a basa hučí mezi sebou a nápěv se podobá bitvě zvuků, sebe škádlících, pronásledujících, smrtících; brzo je smutná, tiše zanikající, jako když dešťové krůpěje se stromů padají.

I vábí jej to ze dveří, ale nohy váznou u postele. Soudruhové naň čekají — umírající milenka ho zdržuje. Tu se zjeví v okně šedivá hlava starého Murka, jenž byl na hochu slib vyloudil a duši jeho svobodnými obrazy naplnil. Prstem klepá na okno a volá do jizby:

„Necháš nás ještě dlouho čekat, Anale?“

Pronikavě zkřikne bledá dívka:

„Ty jdeš tedy s nimi, Anale?“

Hrozné zkřiknutí vyletí z úst matčiných. Jonák klopýtá ze dveří, hudba začne poznovu. Tuť ho vezmou mezi sebe a vlekou ho k pustě, odkud byli přišli.

Nyní může hrobník zvoniti. Ležíť ve vsi mrtvé tělo. Lidé před chaloupkami znamenají se nábožně křížem; vidí, že se znamení zlomeného kvítka vyplnilo. Tady umíráček a z pusty sem zaznívající veselá hudba — ó! podivný to svět, plný rozkoše a smutku, plný radosti a hoře.

Libovonně vanou větérkové, ranní mlha se rozplynula. Slunce metá své ohnivé šípy na tuto míruplnou planinu, hudba se zanáší — umíráček zní posavad.