Cikán archaeologem

Údaje o textu
Titulek: Cikán archaeologem[1]
Autor: Jaroslav Hašek
Zdroj: Národní listy roč. 42, č. 258. str. 1
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 19. 09. 1902
Licence: PD old 70

Byla to radost mezi cikány v Lubicích, když starý cikán Dzurica vrátil se večer s velikou láhví pálenky, chodil od cikána k cikánovi, dával jim připíjet a křičel:

„Pijtě, dobre nám budze, ej při šám Bôh!“

„A kdě ši ty vzal peněži na tu dobrotu,“ ozval se ze skupiny cikánů silný chlap.

„Tak to tak, počal vypravovati Dzurica: „Išel šom tým chodníkom, čo ša idě do húry,[2] reku trochu drva narubac,[3] šak reku hej uvidzim; tak iděm a tu velkomožný pán farár aj dvaja, tri pánóv naprotiv. Ej věru šom ša zlakol šeci ku mně. Čo, úfám nič dobrého něbudze, páni sú páni. Bérem ša nazad. A tu kričí pán farár: „Čuješ[4] Dzurica, sem iď, volačo cebě poviem!“ Tak sěm išel. A tu jedon pán dá mi do ruky peněži[5] a vraví: „Ty sluhaj, vieš co, my šbirame také črepy, kusky harencóv, čo ša naidzi v húre aj ked cú v poli, čo sa vyorá. To popolnice, staré nádoby, vo ktorých popol z ludí. Věš ty čo, more, keď naidzeš ty také staré črepy, ic do fary a dostaneš ty za každý kúšek peněži.“ „To reku uvidzim, keď naidzem, donešem.“ A ten pán eště ukázal mi také kústičky, zo štarých črepov a tam boly samé čárky na tom.

„Keď, vravil pán farár, ci přineseš také kústičky, kde sú čárky, dva razy ci žaplačim. Aj, ked všeci prinešece. Len to vrav[6] všem cigánom.“

Domluvil starý cikán Dzurica, napil se z láhve a zase kolem do kola pili cikáni, a Dzurica pozdě do noci vykládal a dával své rodině informace, jak mají hledat, co mají hledat, zejména ty kousky s čárkami, za které se dvojnásobně zaplatí.

Ještě pozdě v noci radili se cikáni a mluvili o starých črepách, nádobách, v nichž prý pohřbívali, jak pravil Dzuricovi pan farář, popel z lidí.

Pak se pilo a zpívalo.

— — — — — — — — — — — — — —

Druhého dne k večeru stála celá kolonie cikánská před farní budovou v Lubicích a starý Dzurica chodil s objemným pytlem nerozhodně kolem dveří farských.

Konečně si dodal odvahy a vstoupil do fary a již klepal nesměle na dvéře obydlí pana faráře. Vstoupil, políbil ruku panu faráři a všem pánům, sedícím kolem stolu a beze slova počal vytahovat z pytle kousky popelnic, které kladl na stůl.

„Pánové, samé ornamenty,“ pravil latinsky pan farář ke svým hostům.

A vskutku! Na každém nacházela se ozdoba, buď na způsob podélných tahů, přímých, neb na způsob spirály.

„Kde’s to našel,“ optal se po chvíli cikána, který se zbožnou horlivostí vytahoval stále nové a nové kousky popelnic s novými a novými ornamenty.

„Tam v húre na takom bréžku[7] ceško sa idě. Tak šem išel s rodzinú, aj to šme našli, prosím poníženě vela[8] šme sa zunovali.[9]

„Tu máš a rozděl sa s rodzinú a iďte tam eště,“ pravil pan farář, vytahuje z kapsy peněženku.

Cikán se vřelými díky zmizel.

Pak bylo v krčmě veselo. Cikáni pili, zpívali, tancovali, až všichni psi v dědině štěkali o překot.

— — — — — — — — — — — — — —

Zatím vedl se na faře živý hovor o přinesených kouscích popelnic s ornamenty. Všichni páni shodovali se v tom, že ozdoby na popelnicích mají zcela nový ráz.

Pan professor z Levoče tvrdil, že sice viděl v Pešti, v museu, podobné popelnice, které prý pocházejí bezpochyby z hrobů praehistorických, náležejících kmenům uralsko-čudským, naproti tomu pan professor z Košic určitě se vyjádřil, že ornamenty na oněch liší se zcela od přinesených, nejen co do bohatosti, ale i co do provedení. Jak asi ty ozdoby mohli povstat? Buď tlačením a pak vypálením, neb napřed vypalovali a pak teprve ryli.

Jaké to byly asi nástroje?

Právě vykládal pan professor z Levoče, že na peruánských popelnicích nacházejí se podobné ozdoby, a kdo ví, k jakým kombinacím a k jakým archaeologickým výslednicím byl by snad došel a k jakým archaeologickým novým poznatkům, když tu strhl se venku před farou ohromný křik a v tom již otevřely se dvéře a mezi překvapené archaeology vpadl opilý cikán Dzurica.

„Prošim pán velkomožný,“ pravil trhaně, s usedavým pláčem, „já šom žabudol[10] vravič,[11] že šom dva nože polámal, tak by šom uctivě pýtal, aj za ty nože, všetko už šom přepil a šom eště smädný.“[12]

„Aké nože,“ vyrazil ze sebe překvapený pan farář.

„Ej čo šom ty čárky robil na tých črepoch,“ plačky pronášel Dzurica, „to šom šecko ryl a ty črepy to sú z pobitých harencóv,[13] čo máme tam za humnami; a dva som nože polámal učtivě pýtám…“

Té noci se asi pánům archaeologům zdálo o samých popelnicích, s dosud neznámými, novými typy ozdob, které vlastně cikán Dzurica prakticky vyráběl rytím ve starých, rozbitých hrncích cikánské kolonie…

Ale pan farář jmenoval od té doby cikána Dzuricu archaeologem.


  1. Dialogy psány jsou v nářečí spišském.
  2. do lesa
  3. narubac = narubati, koncovka „c“ jest koncovkou infinitivu.
  4. slyšíš
  5. peníze
  6. mluv
  7. vršku
  8. mnoho
  9. unavili
  10. zapomněl
  11. pravit
  12. žíznivý
  13. hrnců