Cikán archaeologem
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cikán archaeologem[1] |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Národní listy roč. 42, č. 258. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 19. 09. 1902 |
| Licence: |  PD old 70 |
Byla to radost mezi cikány v Lubicích, když starý cikán Dzurica vrátil se večer s velikou láhví pálenky, chodil od cikána k cikánovi, dával jim připíjet a křičel:
„Pijtě, dobre nám budze, ej při šám Bôh!“
„A kdě ši ty vzal peněži na tu dobrotu,“ ozval se ze skupiny cikánů silný chlap.
„Tak to tak, počal vypravovati Dzurica: „Išel šom tým chodníkom, čo ša idě do húry,[2] reku trochu drva narubac,[3] šak reku hej uvidzim; tak iděm a tu velkomožný pán farár aj dvaja, tri pánóv naprotiv. Ej věru šom ša zlakol šeci ku mně. Čo, úfám nič dobrého něbudze, páni sú páni. Bérem ša nazad. A tu kričí pán farár: „Čuješ[4] Dzurica, sem iď, volačo cebě poviem!“ Tak sěm išel. A tu jedon pán dá mi do ruky peněži[5] a vraví: „Ty sluhaj, vieš co, my šbirame také črepy, kusky harencóv, čo ša naidzi v húre aj ked cú v poli, čo sa vyorá. To popolnice, staré nádoby, vo ktorých popol z ludí. Věš ty čo, more, keď naidzeš ty také staré črepy, ic do fary a dostaneš ty za každý kúšek peněži.“ „To reku uvidzim, keď naidzem, donešem.“ A ten pán eště ukázal mi také kústičky, zo štarých črepov a tam boly samé čárky na tom.
„Keď, vravil pán farár, ci přineseš také kústičky, kde sú čárky, dva razy ci žaplačim. Aj, ked všeci prinešece. Len to vrav[6] všem cigánom.“
Domluvil starý cikán Dzurica, napil se z láhve a zase kolem do kola pili cikáni, a Dzurica pozdě do noci vykládal a dával své rodině informace, jak mají hledat, co mají hledat, zejména ty kousky s čárkami, za které se dvojnásobně zaplatí.
Ještě pozdě v noci radili se cikáni a mluvili o starých črepách, nádobách, v nichž prý pohřbívali, jak pravil Dzuricovi pan farář, popel z lidí.
Pak se pilo a zpívalo.
Druhého dne k večeru stála celá kolonie cikánská před farní budovou v Lubicích a starý Dzurica chodil s objemným pytlem nerozhodně kolem dveří farských.
Konečně si dodal odvahy a vstoupil do fary a již klepal nesměle na dvéře obydlí pana faráře. Vstoupil, políbil ruku panu faráři a všem pánům, sedícím kolem stolu a beze slova počal vytahovat z pytle kousky popelnic, které kladl na stůl.
„Pánové, samé ornamenty,“ pravil latinsky pan farář ke svým hostům.
A vskutku! Na každém nacházela se ozdoba, buď na způsob podélných tahů, přímých, neb na způsob spirály.
„Kde’s to našel,“ optal se po chvíli cikána, který se zbožnou horlivostí vytahoval stále nové a nové kousky popelnic s novými a novými ornamenty.
„Tam v húre na takom bréžku[7] ceško sa idě. Tak šem išel s rodzinú, aj to šme našli, prosím poníženě vela[8] šme sa zunovali.[9]
„Tu máš a rozděl sa s rodzinú a iďte tam eště,“ pravil pan farář, vytahuje z kapsy peněženku.
Cikán se vřelými díky zmizel.
Pak bylo v krčmě veselo. Cikáni pili, zpívali, tancovali, až všichni psi v dědině štěkali o překot.
Zatím vedl se na faře živý hovor o přinesených kouscích popelnic s ornamenty. Všichni páni shodovali se v tom, že ozdoby na popelnicích mají zcela nový ráz.
Pan professor z Levoče tvrdil, že sice viděl v Pešti, v museu, podobné popelnice, které prý pocházejí bezpochyby z hrobů praehistorických, náležejících kmenům uralsko-čudským, naproti tomu pan professor z Košic určitě se vyjádřil, že ornamenty na oněch liší se zcela od přinesených, nejen co do bohatosti, ale i co do provedení. Jak asi ty ozdoby mohli povstat? Buď tlačením a pak vypálením, neb napřed vypalovali a pak teprve ryli.
Jaké to byly asi nástroje?
Právě vykládal pan professor z Levoče, že na peruánských popelnicích nacházejí se podobné ozdoby, a kdo ví, k jakým kombinacím a k jakým archaeologickým výslednicím byl by snad došel a k jakým archaeologickým novým poznatkům, když tu strhl se venku před farou ohromný křik a v tom již otevřely se dvéře a mezi překvapené archaeology vpadl opilý cikán Dzurica.
„Prošim pán velkomožný,“ pravil trhaně, s usedavým pláčem, „já šom žabudol[10] vravič,[11] že šom dva nože polámal, tak by šom uctivě pýtal, aj za ty nože, všetko už šom přepil a šom eště smädný.“[12]
„Aké nože,“ vyrazil ze sebe překvapený pan farář.
„Ej čo šom ty čárky robil na tých črepoch,“ plačky pronášel Dzurica, „to šom šecko ryl a ty črepy to sú z pobitých harencóv,[13] čo máme tam za humnami; a dva som nože polámal učtivě pýtám…“
Té noci se asi pánům archaeologům zdálo o samých popelnicích, s dosud neznámými, novými typy ozdob, které vlastně cikán Dzurica prakticky vyráběl rytím ve starých, rozbitých hrncích cikánské kolonie…
Ale pan farář jmenoval od té doby cikána Dzuricu archaeologem.