Chudí lidé (Tyl)

Údaje o textu
Titulek:	Chudí lidé
Podtitulek:	Příběh ze života na horách
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 373–424. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno roku 1849

Přišlo jaro a hory se odívaly zeleným rouchem. Na polední straně vyskakovala už také bílá a červená kvítečka. Pod horami leželo městečko Libětice, ale stavení jeho táhla se až nahoru, na samé vrcholky, i byla sem tam roztroušena po stráních a při lese.

Jednoho dne, právě když slunéčko nejtepleji svítilo, stěhovali se dva chudí lidé z městečka nahoru a nesli dlouhou hoblovací stolici, někde také vlkem nebo dědkem nazvanou. Každému z nich bylo asi padesáte let. Jeden z nich byl svého řemesla houslař, jménem Poborský, druhý drvoštěp, jménem Votruba.

Když přišli asi do prostřed vrchu, vyletěla z křoví krásná pěnkava, sedla na druhé křoví a začala vesele hvízdat. Muž, kterýž nesl zadní konec těžké stolice, totiž drvoštěp Votruba, pustil v okamžení břemeno své na zem, a skrčil se a lezl opatrně ku křoví za ptákem.

„Ale, Votrubo, co pak děláš?“ ptal se ho Poborský. „Tak se ptáci nechytají.“ — A milá pěnkava po těch slovech uletěla. — „Jen kdybys hubu držel!“ řekl drvoštěp nevrle. „Ty umíš dělat skřipky, to je pravda, ale o ptáčnictví nevíš ani tolik, jako stará koza. Dělejme, ať jsme s tou mašinou nahoře. Já musím tuhle pěnkavu dostati, a kdybych si měl nohy uběhat.“

Na to se chopil zase stolice a poháněl houslaře, co bylo jen možná, aby přišli brzo na místo. A sotva dorazili nahoru k nízkému stavení, tu se ihned poroučel a nechal druhého stát, kterýž pak stolici sám do stavení vnesl.

Byla to nuzná chatrč s dvěma velikými sednicemi, z nichžto každá čtyry okna měla. Z té, která ležela po pravé straně, bylo již z dáli slyšeti hrčení a klepání, a když přišel člověk blíže, viděl u každého okna dva tkalce seděti, zády k sobě obrácené. Tito ubožáci sedějí od božího rána, sotva že se rozbřeskne, sedějí až pozdě do noci, a nepustějí člunek ani z ruky, ten jde ustavičně sem a tam, a za to mají tolik, že se nemohou někdy ani bramborů najísti. Hlad a nouze jsou u nich domovem.

Poborský vnesl svou stolici do sednice na levo. „Pomáhej Pánbůh, Komárku!“ řekl tam k člověku, kterýž u jednoho okna seděl a z javorového dříví hřebeny řezal. — „Dejž to Pánbůh,“ řekl tento krátce, ani okamžení při své práci neustávaje. — „Na dobré sousedství, ženuško!“ řekl pak Poborský dále a podával ruku hřebenářově ženě, kteráž mužovo dílo barvou potírala a třela, aby se lesklo. — „Dobrého zdraví, panno Naninko!“ řekl potom k dívce, kteráž seděla u zdi a na velikém rámci sedlské čepce vyšívala. A konečně pozdravil ještě nájemnici, kteráž dětské šátky šila, poněvadž čekala, že jí Pánbůh brzy pomůže.

V tom vešel z protější světnice starý tkadlec a přivítal nového nájemníka. Potom se sehnul a udělal křidou na podlaze dvě čáry přes kříž, tak že celou světnici na čtyry části rozdělil. „Tohle je váš kouteček, Poborský!“ řekl pak houslařovi, „a tuhle po tu čáru jste u mne v nájmu. Doufám, že budete dobrým sousedem. Na tuhle čtvrt nemám dosavád žádného nájemníka; kdybyste o nějakém věděl, byl bych vám povděčen.“

Na to odešel do své světnice, a Poborský začal svůj nábytek srovnávat. Stolici postavil k oknu, malou skřínku s rozličným nářadím pověsil na stěnu, taktéž plášť a soukenou kazajku. Mimo to měl starou židli s měkkým polštářem, menší stoličku a několik jiných drobotin. Mezi rovnáním pohledl náhodou na hřebenáře a kouknul i oknem, u kteréhož tento pracoval. Tam seděl na slunéčku houfek dětí, rozličně velikých, jako jsou píšťalky na varhanách; jedno bylo dvouleté, jedno tříleté, a tak to šlo míchané až do jedenácti let. Některé byly jen v košili, jiné docela oblečeny. Menší se hrabaly v zemi, dělaly sklepy a stavěly domy; větší malovaly klínovou barvou všelijaké dřevěné hračky, koníčky, panáky a kolébky.

„Patří tahle drůbež k nám?“ ptal se houslař.

„Patří,“ odpověděl hřebenář. „Ti tři malíři s tím prckošilkou jsou naši; těch ostatních pět patří našim domácím.“

„Dobrá!“ řekl Poborský. „Ti nám alespoň v zimě světnici zahřejou a sáh dříví ušetřejí.“

Při tom otevřel svou skřínku, kdež měl v pěkném pořádku rozmanité hoblíky, dlátka, želízka, vrtáky a nebozízky rozvěšeny, i vyndal z ní nově zhotovené housle, kteréž měl v starém šátku zaobalené.

„Jakpak, sousede Komárku!“ řekl pak k hřebenáři. „Vy nepůjdete dnes s dílem do města? Já chci právě s houslemi k Velebovi.“

„Já nebudu s tuctem hřebenů před večerem hotov,“ řekl Komárek; „protož na mne nečekejte. Ostatně to Veleba také nerad vidí, když nás v sobotu mnoho přichází.“

Poborský zametl tedy ještě svou čtvrtku, potom vzal housle a šel sám do městečka, a sice zrovna k největšímu, nejpěknějšímu domu z celých Libětic. Tam bydlel bohatý obchodník Veleba, kterýž sice vůkol mnoho lidí živil, ale také velikou šetrností pořád své jmění rozmnožoval. Byl starý mládenec a měl u sebe jen letitou hospodyni a syna ze sestry.

Poborský vešel do písárny, kdežto Veleba i se svým sestřencem u velikých knih seděl a pilně počítal. Na pozdravení Poborského zakýval jen hlavou a řekl k svému sestřenci:

„Vojtěše, přijmi zboží, prohlídni a udělej spravedlivou cenu.“

Vojtěch, mladý hezký muž, přibledlých a smutných tváří, vstal se svého sedadla, přistoupil k dlouhé tabuli, kde se zboží odvádělo, a vzal housle do ruky. Při tom hodil zběžně očima po houslařovi a začervenal se poněkud. Potom prohlížel dílo zkušenýma očima, zahrál na ně kratičký smutný kousek, a řekl posléze k Velebovi:

„Za osm zlatých stojejí, milý strýčku!“

„Za osm zlatých?“ opakoval Veleba a rychle vstal. „Co ti napadá? Ah tak — jste vy to, Poborský! To věřím. To by uměl pan Vojtěch z mé kapsy rozhazovat. Okažte pak mi to osmizlatové dílo! Nu, vždyť jsem si to myslil, že vám chtěl můj panáček jen zas něco nahnati. Tu se podívejte! Je to krk na řádné housle? A ta celá forma! Práce jako od tesaře! Šmitec jako pila! Pět zlatých dostanete a víc ani vindry.“

„Ty můj Spasiteli!“ řekl Poborský. „Co pak by mi to zbylo za pětidenní práci? Vždyť víte sám nejlépe, co jsem vám dal za dříví. Spočítejte, co mi zbyde. Zkuste jen moje housle, jako prvé pan Květný učinil; myslím, že se nemusejí před žádným schovávat. “

„I je-li pak možná?“ řekl Veleba úsměšně, sundal se zdi nepatrné, staré housle a položil je vedle houslí Poborského. „Až dovedete housle udělati, jako jsou tyto, aby měly takovou podobu i takový hlas, pak vám dám i dvě stě zlatých stříbra — rozumíte?“

„Myslíte, vzácný pane, že jsem dítě?“ řekl na to Poborský. „Dvě stě zlatých dobrých peněz za housle?“

„Za tyhle jsem dal čtyři sta,“ řekl kupec, „neboť jsou spravedlivé Štainerky, a já vím, že se housle od mistra Amatiho za šest set prodaly.“

Poborský nevěděl co říci; hlava mu hučela jmenováním takových peněz, i stál jako ve snu, a nevěděl skoro ani, že mu Veleba pět zlatých vysázel, potom z vlastní vůle ještě osm grošů přidal. On peníze mlčky shrábnul a mlčky odešel.

Podle zvyku zastavil se ihned ve skladu bohatého Veleby, aby si zas dříví, strun a vůbec všech věcí nakoupil, kteréž potřeboval k svému řemeslu, a kteréž Veleba svým dělníkům prodával. A když vyšel konečně ještě celý zamyšlený do průjezdu, tu ho vzal někdo za ruku. Byl to Vojtěch Květný, z Velebova kanceláře, a začal polotajeným hlasem takto k Poborskému: „Strejček se prvé omýlil a posílá vám tuhle ještě zlatý. Nate!“

Tato slova přivedla Poborského k paměti. I sebral se a pohledl vážně, pronikavě na mladého člověka, kterýž nyní oči sklopil. „To není pravda, pane Květný!“ řekl pak k němu. „Váš pan strýc mi neposílá nic. Ten zlatý pochází od vás. Chcete mě snad oblomit? obměkčit? moje předsevzetí převrátit? Neslíbil jste panu strýcovi, že nebudete na to děvče mysliti? Což pak si děláte ještě pořád naději?“ — „Ba nedělám,“ řekl Květný s povzdychnutím. „Já nic více nedoufám. Ale zapomenouti na vaši Kláru nemohu. A ona? Ach, milý Poborský! řekněte mi jen slovíčko — co dělá, co myslí?“ — „Ona zná mou otcovskou vůli a bude se podle ní říditi jakožto dobré, poslušné dítě,“ řekl Poborský. „Ale což kdyby přišla v hlavním městě do pokušení?“ řekl mladý Květný třesoucími se ústy. „Kdyby sešla s cesty ctnosti — povážil jste, jaké odpovídání na sebe uvalujete?“

„To se nestane,“ řekl Poborský přísně. „Však vy ji znáte jako já. Kdyby se to ale stalo, tedy roztluču o ni, co mi do ruky přijde, a kdyby to byly housle za tisíc zlatých. S Pánembohem, pane Květný!“

S těmi slovy odešel a nechal Květného i se zlatým státi, ačkoli to bylo pro chudého člověka dosti veliké lákadlo. Tu ho zas někdo volal. I obrátil se, neboť poznal hlas drvoštěpa Votruby.

„No, co pak je ti, brachu?“ počal tento. „Vždyť vypadáš jako po vyhoření. Měl jsi bezpochyby mrzutosť s tím dříčem Velebou? Ale to jsi ty ještě pán proti těmhle!“

Při tom okázal na malé klenutí, kde tři lidé den jak den stáli a pilou všelijaká dřeva na housle i na jiné nástroje rozřezávali, kteréž potom Veleba řemeslníkům prodával.

„Ti zde stojí od rána až do noci, musejí prach polykati, v letě se div neupečou a v zimě div nezmrznou, a nevydělají předce tolik, jako ty svým houslařstvím.“

„Co pak ty zde děláš?“ ptal se Poborský. „Byl jsi také u Veleby?“

„Jenom v krámě,“ řekl drvoštěp s radostným pousmáním. „Podívej se! Koupil jsem si kus dobrého lepu na vějičku, a teď potáhnu do lesa. Tu pěnkavu musím dostati. — Ale jestli pak sis všimnul toho Prušáka?“

„Myslíš toho zrzouna mezi pilaři?“ ptal se Poborský. „Proč?“

„Proto že zas dnes kouká jako Petrovský,“ řekl drvoštěp. „Je to proklatý chlap, a sám Veleba měl by se míti před ním na pozoru. On prý by byl s to z pomsty člověku i střechu nad hlavou zapáliti. No, s Pánembohem!“

A po těch slovech se rozešli.

*

Když přišel Poborský domů, nalezl ženu tkalce Konopky, jenž dělal u domácího, připravovati večeři. Byla to ta, kteráž čekala, že jí Pánbůh pomůže, a kteráž vzala Poborského na stravu.

„Ne, to je hrůza, jak ty brambory letos vyrůstají!“ bědovala starostlivá hospodyně, kteráž měla vlastně zázraky dělati, když chtěla všechny krky zasytit. „Celé chumáče jsem s nich strhala! Člověk by si z toho nic nedělal, kdyby tím ten brambor všechnu sílu neztrácel; ale to se jich nemůže pak ani najísti.“

Brzy na to postavila však velikánskou mísu na stůl a vylila na ni hustou bramborovou polívku. Kolem mísy rozložila dřevěné lžíce pro osoby zrostlé, dětem ale dala zvláště na menší misku hrneček trochu řidší polívky.

Ty čekaly na jídlo už s velikou žádostí. Nebylo však ještě po modlení, ano nejstarší, Honzík, musel teprva pro otce Konopku doskočiti. Ten hned přišel. Byla to pravá tkalcovská postava, muž vytáhlý a vyzáblý, z očí mu koukaly souchotiny a prozrazovaly se také častým, suchým pokašláváním. Nic však méně vyjasnily se mu předce tváře, jakmile plnou mísu zpozoroval a kromě trochy trhaných krupek i kusy bramborů v ní plavati zahlídnul. Honem udělal kříž, odříkal modlitbu a sedl potom ke stolu. Na to začaly jako jednou ranou lžíce klapati.

Když bylo po jídle, uchýlila se Naninka, jež byla sestra ženy Konopkovy, ještě k svému rámci a pracovala dále při nuzném kahánku, kterýž samojediný po velké světnici mdlé paprsky rozesílal. Poborský si nacpal dýmku a vyšel si ještě před stavení, kdežto se také větší kluci hřebenáře Komárka proháněli, čekajíce, s jakou se otec navrátí, jenž se byl pod večer do městečka vypravil. Menší děti už pokuňkávaly a mnuly si oči; matky ale, totiž Konopková a Komárkova, odšouply zatím stůl, přinesly několik otepí slámy a rozestlaly ji do kola v prostřed světnice, zrovna na holé podlaze, neboť neměly žádných postelí. A stlaní toto bylo proto dokola, aby se místa získalo, neboť tam muselo devět dětí a šest zrostlých osob vedle sebe ležeti.

Menší děti si také hned, jak byly přistrojeny, ulehly, potom přišly vyrostlejší a konečně zrostlé osoby. Jeden se přikryl chatrnou houní, druhý kabátem nebo sukní, a takž tu leželo patnáct chudých lidí v přepodivné směsici. Vedle Poborského v pravo ležel tkadlec a ustavičně pokašlával; po levé ležel hřebenář a ukrutně chrápal; hřebenářka se vadila ze sna se svými dětmi, a tkalcová měla zvyk, že ze spaní strašlivě hekala.

„Nu,“ řekl houslař sám k sobě, „člověk musí všemu přivyknouti.“

Nemohlť dnes tak brzo usnouti, neboť mu leželo ještě na mysli, co mu Veleba o drahých houslích povídal.

*

Když se Poborský druhého dne probudil, bylo venku ještě tma, ale v světnici bylo už světlo. Naninka seděla opět u rámce a byla už pěkně umyta i učesána a měla na sobě nedělní sukni. Hřebenářova žena používala jejího kahánce, i seděla při stole a přišívala náramek na mužovu košili, kterou byla minulého dne večer ještě vyprala, na provaz vyvěsila, a kterouž musela toho dne ráno spraviti a zmandlovati. Tkalcová škrábala už zase brambory k snídani, a Honzík mazal otcovy boty černidlem.

A když konečně všickni vstali, uklidila se sláma, přistrčil se opět stůl a potom se snídalo. Aby nepřišli jedlíci ze zvyku, měli zase bramborovou polívku; za to jim ale Konopková slíbila, že budou míti v poledne něco zvláštního. Potom si seškrábli muži strniště, kteréž jim bylo za celý týden po bradě vyrostlo, umyli se, převlekli se — a sotva začali v městečku do kostela vyzvánět, hnaly je ženy z domu, aby jim daremně nepřekáželi, poněvadž chtěly děti a snad i sebe umyti. Naninka se nedala ani pobízeti, ale hodila přes sebe svou plachetku, sundala s police zaprášenou modlitební knihu a šla tiše do kostela.

Když bylo po službách božích, kdežto pan farář chudým tkalcům, drvoštěpům a jiným nuzákům velmi pěkně o pravém používání světského bohatství byl kázal, zastavili se někteří muži v hospodě.

Konopka to nemohl udělati, poněvadž jeho prsa ani piva ani kořalky nesnesla. Šel tedy se svým Honzíkem zas domů.

Za to vrazili ale hřebenář a houslař na skleničku breberky. Učinili to hlavně proto, že byla v hospodě předce řeč o všelijakých novinách, a že si mohl jeden druhému postesknouti, když se celý týden neviděli. Největšího nářku vedli ovšem tkalci, protože jich bylo nejvíce a protože byli opravdu až hrůza stísněni, aniž věděli, jak si pomoci. Větším dílem naříkali na fabriky. Avšak bylo tam i několik lidí, jako byl Poborský a Komárek, a ti se dali o své nouzi také slyšeti.

Mezi jinými rozprávěl i Poborský a vypravoval, co mu byl minulého dno Veleba pověděl.

„Považte jen, kamarádi!“ řekl ku konci, „za jediné Štainerky můžete si koupiti celý dům, za Amatky dům i zahradu a pole s lukami! Teď mi ale jen řekněte, v čem ta cena vězí? Ve dřevě, ve formě, ve strunách, ve šmytci — to nevězí; neboť já si ty Štainerky včera dobře prohlídnul, a nenašel jsem mezi nimi a mezi mými houslemi žádného rozdílu.“

„I,“ řekl jiný, velmi starý houslař, „to záleží jenom na hlase.“

„To není pravda,“ opíral se Poborský. „Štainerovo g znělo právě tak jako moje, a ostatní struny také.“

„Na hlase to také nezáleží,“ řekl nyní zase jiný; „ale to je při tom hlavní věc, že je Štainer i Amati už ten tam! Kdyby byli ještě na živu, nedostali by za své housle takové peníze.“

„A já vám povídám, že to nezáleží ani na tom ani na onom,“ řekl ještě jiný. „S vašemi houslemi to jde jako s jiným řemeslem; jenom tuze velký počet dělníků zmenšil ceny.“

„To není také pravda!“ vmíchal se nyní do řeči Prušák od Veleby. „Velký počet dělníků není žádná příčina, že musíte dávati své dílo skoro zadarmo. Hlavní příčina vězí v tom, že neumíte pravé kupce vyhledati; ale náš pan Veleba to umí z fundamentu, sice by nebyl tak zbohatnul. Kdož vám ku příkladu za to ručí, Poborský, že Veleba ty samé housle ještě jednou tak draze neprodá, nežli zač je od vás koupil? Kdož ví, jestli je nepošle nějakému mouřenínskému knížeti, který mu dá za ně kus zlata jako pěsť? Jinak nevím, jak by mohl ten vydřiduch pořád víno chlastati, kdežto my sotva náprstek té rasoviny vydřeme. Na mou duši, tomu by se mělo jedenkráte žilou pustiti!“

Tato poslední slova řekl Prušák tak jedovatě, že poctivému Poborskému mráz po zádech přejel. Sebral se tedy honem i s Komárkem a šli domů. Před stavením natrefili tkalce Konopku, a sice v malé zahrádce, kdežto mu byl domácí pán asi tři lokte dlouhý záhon přepustil. A ten kousek země byla Konopkova rozkoš, jeho jediné vyražení. On tu klečel na zemi a sundaval slámu a lupení se svého záhonu; neboť jej byl na zimu přikryl, aby mu tam několik sazeniček nezmrzlo, a když přišli k němu jeho spolunájemníci, tu vstal a volal na ně radostně:

„Pojďte, podívejte se! ani jeden karafiátek mi nepošel! A jak je tu zem už hebounká! Co nevidět zaseju si petržel.“

Ale na ta slova shrnulo se okolo něho všech devět dětí, ježto si na blízku hrály, a každé chtělo něco viděti.

V tom vstoupila však Konopková na práh stavení a řekla čtyry slova, po kterých se všecko, co jen lidskou duši mělo, hýbati začalo, jakoby to bylo očarováno. A ta čtyry slova byla:

„Knedlíky jsou na stole!“

„Knedlíky, knedlíky!“ volalo se, kde jaké hrdlo bylo; děti běžely do světnice, jakoby je někdo honil, ano i staří muži vešli do stavení krokem čerstvějším. A v světnici stály na stole dvě veliké mísy bramborových knedlíků, politých jakousi zapraženou omáčkou, a pro každého ležel dnes i krajíček černého chleba na stole. To byla pravá hostina! Ale ony také potom zuby pracovaly, že to z mísy utíkalo, jakoby to mělo křídla!

Po obědě vyšli si muži před stavení, ženy zašívaly a záplatovaly, co byli muži a děti za celý týden na sobě rozemleli, a Naninka se posadila zase k rámci. I vyšívala až do soumraku; potom hodila přes sebe zase plachetku a vyklouzla z domu do městečka, k dobré kamarádce, kde se každou neděli několik děvčat scházelo.

Poborský si ale nacpal po jídle dýmku a pustil se do lesa, doufaje, že tam přítele drvoštěpa nalezne.

„Votrubo!“ volal, když vešel mezi stromy. „Votrubo! He! Votrubo!“

„I budeš-li pak hubu držet?“ vyskočil tu na něho z roští drvoštěp. „Co pak nevidíš, že jsem tady na číhání?“

Při tom okázal na malé travnaté místečko, kdežto na křoví klec visela. V kleci byla pěnkava a neustále tloukla.

„Máš ji už?“ ptal se Poborský radostně.

„Ještě ne,“ řekl Votruba. „To je jenom volavá; já si ji vypůjčil od souseda Hromady. Podívej se, okolo ní jsou vějičky a zrní! Dvakráte byla mršina už jenom na skok od vějičky — já se ti už třásl radostí; ale právě v tom okamžení, když jsem myslil: Teď sedne! obrátila hlavičku — a frnk! byla zase na stromě.“

„A tys nebyl dnes tuším ani v kostele?“ vyptával se Poborský. „Alespoň jsem tě neviděl.“

„Já jsem zde už od východu slunce,“ řekl Votruba.

„Ale ty pohane!“ káral ho přítel.

„Proč pak pohane?“ řekl drvoštěp. „Co pak to zde není také jako v kostele? Není celý svět chrám Pána Boha, kterýž si on sám vystavěl? A nezpívá se tady více pobožných písniček, nežli dole v městečku?“

„Tys je asi poslouchal, ale ne!“ usmál se Poborský. „Tobě vězela v mozku jenom pěnkava. Ty se pro ni ještě zblázníš.“

Takto starému příteli domlouval; zatím se ale k němu posadil a hodně dlouho u něho zůstal.

*

V úterý na to přišel poslíček z města nahoru a přinesl Poborskému psaní. On poznal na něm ruku své dcery a dychtivě ho otvíral.

„Že pak dává o sobě předce věděti, zatrolená!“ bručel při tom radostně, a když je docela otevřel, padla mu do ruky šajnová pětka. Starému otci vstoupily při tom slze do očí. „Co pak asi píše? Kde pak slouží?“ řekl při tom a začal čísti. Nejdříve pošeptmu, ale čím déle četl, tím hlasitěji bručel, až to konečné ostatním nájemníkům docela nahlas předčítal.

Psaní znělo takto:

„Nejmilejší otče!

Tisíckrát vás pozdravuji! a doufám, že jste zdráv. Já jsem chvála Bohu zdráva a dostala jsem dobrou službu. Jsem kuchyňskou u jistého pana Beránka, kterýž je nadmíru bohatý kupec, a takový dům vede, že to našinec ani nepochopuje. Co mají u nás možnější lidé z cínu, mědi nebo majolíku, to je u nás ze stříbra a ze zlata. Tu jsou stříbrné lžíce, nože a vidličky, talíře — nebo draze malované porculánové, svícny, podstávky, štipce (čili kratiknoty), všecko je stříbrné.“

„Ježíš Maria!“ zvolala mezi to Konopková. „Toť musí být jako v Babyloně!“

„Ondyno byla u nás veliká tabule,“ četl Poborský dále. „To jste měli viděti! Ve čtyry hodiny s poledne šlo se ke stolu a v devět hodin se od něho vstávalo.“

„V devět hodin? I ty umučení! Tedy seděli celých pět hodin?“ ptali se kolem houslaře zvědaví posluchači, a vůbec panovalo veliké divení.

„Tu to stojí,“ řekl Poborský, „a holka mi nebude psáti lež. Ale poslyšme jen dále:

„Potom se přineslo na stůl čtrnáct všelijakých jídel, a to nepočítám ani ty plné mísy a talíře cukrového, křehkých dortíčků a krásného ovoce, ježto stály už od počátku na stole, hned jak se prostřelo. A co se nesnědlo, to naši lidé v kuchyni sotva seškrábali, a ostatek přišel do pomejí, až mě srdce bolelo. Věru, když jsem tak počítala, kolik chudých lidí by se u nás asi za ty peníze mnoho dní uživilo, co se tady za jeden oběd vyhodily: tedy bych se dala málem do pláče. To vám na příklad měli jistou pamlsku, kteréž říkají zmrzlina a kterou dělá cukrář; ona se rozdává v malých šálečkách a jí se stříbrnými lžičkami a chutná tak asi, jako byste sníh cucal a při tom trochu koření, a za tu jedinou pamlsku vydali deset zlatých stříbra, jak mi kuchařka pravila.“

„Deset zlatých za sněhovou mlsku?“ divila se hřebenářová. „Ty můj Spasiteli; totě asi — pětadvacet zlatých šajnů?“

„Na chlup,“ doložil Poborský.

„Kolik neděl byli bychom z tolika peněz živi!“ vzdychla si zase chudá žena. „Já vím, že si ti páni na to nevzpomenou.“

„Ostatně,“ četl Poborský zas dále, „je to hodný dům, co sloužím, a naše panská mě ujišťovala, že se vede jinde ještě větší útrata, to prý bych teprva oči otvírala. Já jsem tady spokojena, a byla jsem už s to tuhle pětku si uložiti, kterou vám, milý otče, na přilepšenou posílám. Přijměte ji ode mne laskavě.

Buďte zdráv a pište mi také jednou. Při tom i každého pozdravujte, kdo na mne ještě nezapomněl; já si na Vás všechny ráda zpomínám a jsem až do nejdelší smrti Vaše poslušná i vděčná dcera

Klára Poborská.“

Takto Poborský dočetl, a řekl potom sám k sobě:

„Při tom i každého pozdravujte, kdo na mne ještě nezapomněl! Známe se, ptáčku! Vsadil bych se, že myslila při tom na Květného. Ale to bude moudřejší, když podržím pozdravení u sebe. Ono by to nedělalo dobrotu. Já bych jim tu radost přál, jí i jemu, ale nesmím; ono to nejde. Holka je tuze chudobná a Veleba by dováděl. Ne, ne! Pozdravovat ho nebudu.“

Ale srdce jeho bylo při tom beze vší hořkosti, ano bylo spíše naplněno lítostí, ačkoli v něm také otcovská radost z upřímné dcery bydlela.

V tom vešel Votruba do dveří a nesl klec s pěnkavou.

„Podívej se, kamaráde!“ zvolal hned na prahu. „Už ji mám! už ji držím! už ji nesu!“ A jako když nějaký jenerál velikého vítězství dobude, okazoval ptáka v kleci.

V okamžení sesypaly se okolo něho všechny děti, a každé chtělo strakatého zpěváčka viděti.

„No, podívejte se!“ řekl drvoštěp. „To je krček! To jsou oči! A což kdybyste ji slyšeli zpívati! Člověku se srdce v těle třepetá!“

„Na mou kuši, ta mršina je hezká!“ řekl Poborský, i prohlížel si milou pěnkavu s velikým zalíbením. „Kamaráde, co ti dám za ni?“ — „I co ti napadá?“ řekl Votruba, jakoby mu nechtěl ani rozuměti. — „Půl zlatého!“ doléhal na něho zase Poborský. — „A třeba celý zlatý,“ řekl drvoštěp. „Ta není na prodej.“ — „Podívej se!“ pravil opět houslař a okazoval mu pětku od dcery. „Peníze dostaneš hned, a můžeš si za ně dva dobré dny udělati.“

„Snad žrádlem a chlastem?“ ptal se drvoštěp. „A potom abych se koukal na prázdné ruce? To by byla hrozně krátká radosť, sotva z ruky do huby. Ale tato mršina mě bude dlouhé časy krátiti — s tou budu míti radosť třeba několik let.“

„Ale pomysli jen,“ představoval mu zase Poborský, „vždyť je to žravý kapitál! On tě utahá. Budeš se muset starati o žrádlo, o semenec —“

„I dej mi pokoj a nedělej si starosti,“ řekl drvoštěp. „Pomysli si, co vydáš ty peněz jenom za tabák! To je také žravý kapitál, a já vím, že ti ještě nenapadlo, abys hodil dýmku do ohně. Já tu pěnkavu nedám, a kdyby mi někdo za ni kozu dával. Poslouchej! Pink! pink! To je hlásek. No počkej, počkej, mršinko! Však já tě ochočím, že mi budeš z ruky žrát!“ Na to starého přítele zběžně pozdravil a pospíchal k domovu.

*

Asi měsíc na to, v červenci, dělal Votruba dříví. Toho času není sice dobře stromy porážeti, poněvadž jsou plny šťávy; ale ono tam stálo několik porouchaných jedlí, a vrchnost ustanovila je vysekati. Zvučně rozléhaly se lesem rány několika drvoštěpů, a Votruba pracoval jako o závod, neboť vedle něho visela na druhém stromě klec a v ní poskakovala jeho pěnkava. S tou vedl časté rozprávky, a veselil se při tom, jakoby mluvil s vlastním dítětem.

Když bylo poledne, šli ostatní drvoštěpové domů, neboť bydleli na blízku; Votruba zůstal ale v lese, neboť neměl doma žádného, kdož by ho byl očekával, a v lese měl svou pěnkavu. Tam se posadil na hebounký trávník, vyndal kus černého chleba a čerstvého tvarohu, a obědval. Při tom nezapomněl arci na ptáka, ale dal mu také notný podíl a přinesl mu do hrnečku čerstvé vody. Potom si postavil klec na zem, položil se k ní na břicho, obejmul ji oběma rukama a začal s ptákem rozpravu.

„Viď, holečku, ty bys rád trochu ven? — na ty boží stromy a do křoví? Holečku, já bych tě pustil, ale ty bys byl třeba čtverák, a více bys se mi nevrátil — hehe! Koupej se trochu, koupej! máš plnou mističku. Já bych se také hned koupal, ale to by musela býti už mordianská mísa.“

Takto rozprávěl; ale pomalu mu slova v ústech vázla, hlava se mu tížila a on začal dřímati. Ale jakési šustění a třepetání probudilo jej z této dřímoty. Otevřel oči a zahlídl, že cizí ruka po pěnkavě sahá. I trhnul klecí, zavřel dvířka a honem vyskočil.

Před ním stál Prušák a potutelně se usmíval.

„Krásné zvířátko! Jenom že není ještě dosti krotké. Jak pak je dlouho —“

Votruba mu nedal času, aby byl mohl řeč svou dokončit, nýbrž vyťal mu notnou facku. Při tom zkřikl:

„I ty taškářský zloději! Já tě naučím krásti pěnkavy!“

„Co že je to, holomku?“ rozkatil se na to Prušák. „Ty mě tlouci, že jsem si chtěl zažertovati? K vůli všivé pěnkavě?“

A nežli se Votruba nadál, skočil po něm vzteklý Prušák, popadl ho do křížku a chtěl ho převaliti. Votruba se arci brzo zpamatoval a statečně se bránil; ale Prušák používal té lsti, že ho tlačil pořád jen ku kleci, a chtěl mu nohu podraziti, aby svým pádem ptáka zamačkal. To však Votruba dobře zpozoroval, i uhýbal se tomu; ale právě tím uhýbáním nedal dosti pozor, kam se uhýbá, i klopýtnul o kořen, a Prušák padl na něho celou silou. Tu si mu klekl na prsa a chytil ho za krk a mačkal ho tak nelítostně, že ubohý člověk celý zmodral.

Ale v tom počala silná hůl Prasákovi po zádech tancovati, tak že to chrastělo, jako by v něm všechny kosti praskaly. Prušák nechal drvoštěpa i vyskočil, aby se podíval, kdo ho tak z nenadání pozdravil. Začal se ovšem také brániti, ale poněvadž zatím i ubohý Votruba zase dechu nabyl, honem se vzchopil a na svého nepřítele se sypal, dostal Prušák ran, že se oba druzí divili, jak je mohl unésti. Konečně se jim ale vyškubnul; tím škubnutím roztrhl si však také z předu zapnutý kabát, a tu mu vypadly tři, čtyry tenounká prkénka, po kterých se dále nesháněl, ale na útěk se dal.

„Ale u všech všudy!“ počal nyní Poborský, neboť on byl šťastnou náhodou Votrubův osvoboditel, „co pak jsi to měl s tím darebákem?“

„Ten zlořečený chlap!“ oddychoval si Votruba; „pomysli si! Mou pěnkavu mi chtěl štípnouti a mě k tomu ještě uškrtit.“

„Tomu ptáku se poděkuj, že jsi ještě na živě,“ řekl Poborský. „On křičel, že jsem ho až z dálí zaslechl, a žádostiv, co se děje, přišel jsem se podívati; jinak byl bych šel snad jinou stranou.“

„Ach, ty mé holátko! ty má dušičko!“ zvolal Votruba velmi pohnutě, a sehnul se na zem k milé pěnkavě. „Viď, ty ses asi ulekla!“

„Ale poslechni, brachu!“ řekl Poborský k drvoštěpovi, „tomu lotru jsme zlořečeně naklepali; já už myslil, že má všechny hnáty přetřískány!“

„Kdo ví, jak by vypadal, kdybychom nebyli tuhle do toho mlátili!“ řekl drvoštěp a zvedl se země prkénka, jež byla Prušákovi vypadla. „Podívej se, co měl chlap zastrčeno.“

„I to je zlořečený taškář!“ zvolal houslař. „To štípnul Velebovi! To je dříví na housle! To chtěl někomu za pár krejcarů strčiti — darebácký zloděj! Škoda, že jsem mu nevlepil jednu do vazu!“

„Ale jak pak jsi přišel dnes vlastně do lesa?“ ptal se nyní Votruba. „Totě něco neslýchaného. Jindy sedáš tohoto času u své stolice a hobluješ.“

„Ach, milý Votrubo!“ řekl Poborský smutně. „Mne sem vede ošklivá věc. Náš Konopka mi dělá starost, a jestli se nemýlím, tedy stojí už jednou nohou v hrobě. V noci mu nedá kašel už ani chvíli pokoje, a za dne nemůže pro bolest prsou při práci vydržeti. Někdy celého půl dne ani člunkem nehodí, a přece má sedm hrdel uživiti. Je to smutné živobytí. Sebral jsem se tedy a chci mu tady někde trochu devětsilu čili podkovky neb podbělu natrhati; ten prý dělá pro prsa velkou dobrotu. Konopková nemá kdy, aby odešla, a děti tu bylinu ještě neznají; šel jsem tedy sám.“

Drvoštěp znal také jistou bylinu, kteráž prý dozajista slabým prsoum pomůže, i hledali ji vespolek, a když měli také dosti devětsilu natrháno, opět se rozešli.

Ale ještě toho samého dne vyšel si Votruba k svému příteli. Nesl s sebou klec a chvílemi na ni smutně pohlížel. Před stavením dopadl tkalce Konopku, kterýž vypadal jako stín; seděl na židlici u svého záhonu a hleděl tiše na své sazeničky. Votruba ho pozdravil hlasitě, on mu poděkoval kynutím hlavy, a teprva když k němu drvoštěp blíže přistoupil, pozvedl zakalené oči a kouknul na příchozího jako tichý mučeník.

„Jak se vede?“ ptal se ho Votruba útrpně.

„I ještě to ujde,“ řekl tkadlec. „Těch bolestí na prsou mi alespoň nepřibývá. Jen kdyby toho kašle nebylo.“

„Je Poborský doma?“ ptal se drvoštěp.

„Je,“ řekl tkadlec. „Ach, to je hodný člověk! On mi snesl koření pro prsa, tak že jsme měli se ženou velké potěšení. Pak nám stloukl kus řádné postele, že mohu v noci řádně poležeti a ve dne si nějakou hodinu odpočinouti. Až mi bude lépe, bude si moci žena pohověti, které snad brzo Pánbůh pomůže.“

Nyní přestal mluviti, neboť si musel oddechnouti, a když chtěl Votruba odejíti, řekl ještě:

„Prosím vás, narovnejte mi tuhle ten karafiátek! Já se nemohu sehnouti — a řekněte pak mé ženě, aby mě dovedla zas do světnice; ono tu začíná býti chladno.“

Votruba vešel na to do stavení a vykonal, oč byl dožádán. Na to postavil klec na stůl, pokašlával, jako by nevěděl, jak do řeči, a spustil konečně takto k svému příteli:

„Ty! abychom na toho pruského taškáře nezapomněli — řekneš to Velebovi, že má dlouhé prsty?“

Poborský se poškrábal za ušima a řekl: „Já nemám chuti dělati udavače, a mimo to nemohu mu to dokázati. Ten chlap může říci, že to dříví koupil. Jestli je ale opravdu ukradl, no, však ono ho to nemine, však ono to na něho propukne. Ostatně jsme ho také notně zmalovali, a chceme-li ještě něco udělati, mohli bychom tak pozdálečí u Veleby zmínku učiniti.“

„Dobrá,“ řekl drvoštěp, „však on si ještě něco slízne, zlořečený chlap! Kdybys se byl jenom chvilku opozdil, byl by mě snad zadusil a pak mou pěnkavu vyfouknul, darebák! Snad by jí byl hlavu smáčknul, nebo jí o zem mrštil —“

„Zlořečený taškář!“ zvolal poctivý houslař a ztrnul při tom pomyšlení. „Na to jsem věru ještě ani nepomyslil!“

„Ale skrze tebe jsem živ,“ řekl Votruba, „můj holeček je živ a je zdráv — a proto si ho nech!“

Po těch slovech, kteráž vypravil arci jen s hroznou těžkostí, obrátil se a chtěl rychle odejíti; ale Poborský byl skokem za ním a chytil ho za kabát. Votruba se musel obrátiti, a když si pak tito dva chudí lidé takto do tváří hleděli, zalily se jim oči slzami.

„Nedělej žádné hlouposti!“ žádal drvoštěp tajeným hlasem.

„A ty nedělej oslovství!“ řekl taktéž houslař.

„Já si chytím jinou,“ řekl Votruba.

„A já ti vrazím tuhle i s klecí do hlavy,“ řekl Poborský.

„Já se přijdu každý den na ni podívati,“ namítal ještě drvoštěp.

„A já tě vyhodím, že ti zajde chuť přicházeti,“ dokládal houslař.

Takto se ti dva poctiví nuzáci hádali, až se vyhádali a srozuměli. Drvoštěp si musel pěnkavu zase vzíti. I sebral klec a šel; když přišel ale ven, zaklepal ještě na okno a zvolal na starého kamaráda:

„Ale jedno mi musíš přislíbiti! Kdyby mě pěnkava přečkala, tedy jsi mým dědicem. Není-li pravda?“

„To víš,“ řekl Poborský s velikým potěšením.

*

Zatím přešlo léto, uplynul podzimek a nastala zima. Také hory navštívila ve svém bílém kožichu. Jindy se říká o horách, že se vyzdvihují k oblakům; ale to bylo právě naopak, tady se snižovala oblaka k horám; byla to šedivá těžká oblaka, plna sněhu.

Při tom mrzlo až praštělo, anebo to lezlo do člověka jako jehly, jako řeřavé uhlí. Ani pod střechou nebylo tak snadno tomu zlému hostu se ubrániti. Tu byla na př. Naninka, ta pilná štykerka, ta měla skoro celé rozpukané prsty a při tom nemalé bolesti. I nemohla se několik dní jehly ani dotknouti: tím však trpěla také její kapsa, a co ještě horšího, také její žaludek. Ale kdyby tu byl býval jenom její žaludek, bylo by to ještě ušlo; avšak ono bylo na ni odkázáno ještě více žaludků, dva rovněž tak veliké jako její, a pět menších, to vesměs přátelských. Aby si tedy konečně tuze těžký půst uložiti nemuseli, kterýž by snad byli ani nevydrželi, donesla Naninka svou skoro již dodělanou práci k sestře, kteráž byla jenom několik set kroků za hranicemi provdána. Ta měla práci dodělati, aby ji mohla Naninka odvésti a nějaké peníze utržiti. A sestra jí také slíbila, že si s prací pospíší.

Mezi tím zapadla chalupa na vrchu skoro celá sněhem. Jenom střecha vykukovala. Aby nebyla ve stavení učiněná tma, musel se od oken asi na tři lokte sníh odházeti, a poněvadž byla okna na všech čtyřech stranách, tedy se proházela okolo celého stavení cestička. Ale kdo se toho času oknem do světnice podíval, zpozoroval, že Konopka na svém místě nesedí. U jeho stavu pracoval teď jiný, mladší tkadlec. Nešťastný souchotinář ležel ale v druhé světnici za kamny na chatrné posteli. Děti jeho seděly skrčeny sem tam v koutečku, celé zkormoucené, neboť trpěly hlad a nesměly ani ceknouti, aby otce nerozhněvaly, kterýž byl teď nad míru nevrlý, jakož obyčejně lidé v jeho nemoci bývají. Avšak i hřebenářovy děti chovaly se tiše, majíce od rodičů dobré napomenutí.

Žena Konopkova byla říkajíc na smrť sklíčena. Hrozné starosti měla na srdci, těžké břemeno pod srdcem, a s hrůzou pomýšlela na nejbližší dny.

Naninka se zaobalila hodně do své plachetky, uschovala ruce, vyšla ze stavení a zahnula za roh, kdežto Poborský trochu za větrem hobloval, aby svým hřmotem nemocnému nepřekážel, kterýž tu chvíli dřímal.

„Já se podívám k sestře,“ pravila k němu dívka, „je-li už práce hotova. Kdyby se mělo mým lidem něco přihoditi, buďte tak dobrý, pomozte jim.“

„Jděte jen s Pánembohem, Naninko!“ řekl houslař, „a nezapadněte nikde ve sněhu.“

Naninka šla.

Poborský dýchal, jakoby se v něm bylo něco vařilo; z úst mu šel větší dým, nežli z uhlí, na němžto klíh rozpouštěl. I hobloval, vrtal a klížil, ale při tom poklepával také nohou o nohu.

„I bodejž do tebe tisíc vlků!“ řekl konečně nevrle, a začal čerstvě dupati i rukama semtam házeti. „Teď mi to zaleze ještě za nehty! To bych mohl potřebovati.“

Jeho zkřiknutí, dupání a tleskání rukama přilákalo člověka za stavení, kterýž by byl jinak zrovna do chalupy vešel. Byl to Votruba.

„Ale, člověče!“ zvolal drvoštěp. „Co pak tě honí rarášek? Máš tak horkou krev, že nemůžeš v světnici vydržeti?“

Poborský se chtěl usmáti, ale nemohl; duše jeho byla tuze zarmoucena. I dýchal si do rukou a řekl: „Náš ubohý Konopka má obyčejně jenom odpoledne trochu spaní — nechci tedy ubožáka burcovati; ale vynesu si obyčejně toho času svou stolici ven a tady pracuju. Když mne začne zima dopalovati, vzpomínám si na vojáky, kteří musí v zimě na stráži státi.“

Drvoštěp mu stisknul ruku, a Poborský věděl, co to znamená.

„Já se přišel jen zeptati a podívati,“ řekl pak Votruba, „zda-li to pravda, že ten Prušák s tebou bydlí.“

„To je pravda,“ odpověděl Poborský. „Už tři dny.“

„Ale pro živé rány!“ zvolal drvoštěp, „jak pak můžeš s tím darebákem pod jednou střechou spáti?“

„Když mě Konopkův kašel nepokouší,“ řekl Poborský, „tedy spím dobře. Arci, když ležel ten chlap ponejprv vedle mne na slámě, tu se mi zaťala pěst mimovolně, a druhou noc se mi zdálo, že se s ním mlátím. Ale nyní doufám, budu spát už pokojně; krev se mi už ochladila.“

„Já nevím, co z tebe udělati,“ řekl drvoštěp. „Jsi tu na týdenní výpověď, a jinde je dosti bytů; proč se nevystěhuješ?“

„Snad aby se ten pruský holomek vychloubal, že mě vykousal?“ řekl Poborský. „Ne, ne, tu radosť mu neudělám. A pak by to byla ode mne daremnosť, kdybych opustil své sousedy v takovém čase, kdežto jsem říkaje jejich jediná útěcha a podpora a snad i ochrana proti tomu Prušákovi.“

„Nu, pro mne!“ odpověděl Votruba. „Já to chtěl jen věděti. Ale dokud je ten chlap pod střechou, nevejdu ani krok do stavení. S Bohem!“

Ještě asi půl hodiny mořil se Poborský na čerstvém povětří, potom složil své nářadí a chtěl vejíti do světnice, an se beztoho již také smrákati začalo; ale v tom zaslechl z dáli jakýsi hlas, který si nemohl vysvětliti. Zněl jako bolestné, silné zkřiknutí, pak zněl ještě jednou, a mezi tím se ozýval jiný temnější hlas. Poborský nevěděl, co z toho udělati; ale hnul se se svého místa i vyběhl před stavení a bystře poslouchal, neboť pro vysoký sníh s obou stran nemohl nic viděti ani rozeznati. Konečně spatřil, že přiběhla Naninka, celá udychtěná, vyděšená, bědující, a že u samého stavení na kolena klesla a rukama lomila, až se jí z bolavých prstů krev prýštěla. Tu přistoupil Poborský blíže. Ale sotva že polekaná dívka nějakou osobu před sebou zahlídla, tu začala křičeti: „Smilujte se — smilujte! Já jsem nevinná!“ Při tom se dala do pláče, až jí srdce usedalo, i chtěla Poborskému kolena objímati; ale při tom dostala takové třesení do všech údů, že by byla docela na zem klesla, kdyby ji nebyl Poborský zachytil. I dovlekl ji na svou stolici a opřel ji o stavení, neboť byla celá bez sebe, a pak zaklepal na okno u světnice, kde tkalci pracovali. Ti vyběhli ven a donesli dívku do své dílny, neboť nechtěli její sestru, totiž Konopkovou, polekati; i třeli ji sněhem, zapalovali jí peří pod nosem, až konečně oči otevřela a jako vyjevená okolo sebe hleděla. Tu si sáhla honem pod paždí a dala se poznovu do pláče; ale už ne tak prudce, jako před stavením.

I ptali se jí nyní všickni, co se jí přihodilo? — a ona začala takto vypravovati:

„To víte, že jsem šla k sestře pro vyšívání, které jsem nemohla sama dodělati. Práce byla hotova; já ji hned sebrala a pospíchala radostně domů. I vypočtla jsem si, že mám na tom deset zlatých výdělku, a že budu moci sestře hezky posloužiti, která se každou hodinu čeká. Na nic zlého nepomyslíc jdu svou cestou; tu mě potká na hranici aufsér (ti lidé nemají ještě ve zvyku říkati dozorce) — já ho slušně pozdravím, on mi poděkuje a nechá mě jíti jakoby nic. Ale když jsem byla asi dvacet kroků od něho, tu na mne zkřikne, abych prý počkala. Já se zastavila. Tu on ke mně přijde, z ostra se na mne podívá, vytrhne mi balíček pod paždím a praví, že jsem měla clo zaplatit. Já zůstala, jako když do mne blesk udeří; ale počala jsem přece hned povídati, že je to má vlastní práce, že jsem ji měla jenom u sestry, poněvadž jsem ji nemohla dodělati, a že si ji teď nesu domů. Na důkaz okazovala jsem mu ruce, prosila jsem, aby šel se mnou ke kupci Velebovi, kterýž to vyšívání ode mne kupuje, prosila jsem, plakala jsem, spínala jsem ruce, živého Boha brala jsem si za svědka — ale všecko bylo nadarmo. Já mu představovala, že si z toho výdělku sama ani groše nepodržím, že mám sestru s outěžkem a švagra těžce nemocného, a že jsem za zboží ještě Velebovi dlužna — ale nic naplat. Moje úzkosť, moje bědování bylo u něho pouhé přetvařování.“

„Ale kdo pak byl ten člověk?“ ptali se nyní tkalci jako jedním hrdlem.

„Já ho neznám,“ řekla Naninka. „On zde musí býti nedávno.“

„Obžalujte ho!“ zkřiknul jeden z tkalců. „Jděte na úřad. My budeme svědčiti.“

„To je marná rada,“ řekl druhý. „Co má celní úřad v rukou, to tak snadno nevydá.“

„Já bych to nebyl udělal,“ řekl zase třetí. „Já bych byl měl s Naninkou útrpnosť.“

„Při celním úřadě těžko míti útrpnosť,“ doložil Poborský s hořkostí.

I mluvilo se ještě ledaco, potom ale sebral každý tkadlec několik grošů, aby hořekující dívka docela s prázdnýma rukama ku svým lidem vejíti nemusela, ale aby je mohla stran své práce zatím nějak utišiti.

*

K obtížnostem kruté zimy přidružila se ještě horší společnice, totiž prudká i nakažlivá úplavice, tak že byla skoro jako cholera a za 24 hodin člověka zabila.

I poctivého drvoštěpa Votrubu uchvátila tato nelítostná ukrutnice, a sotva to Poborský zaslechl, tu již ihned k němu pospíšil.

„Já už dodělávám, milý brachu!“ řekl nemocný, jenž ležel na bídné posteli a chvílemi v hrozných bolestech se kroutil. „Já se tomu vzpíral, dokud jsem měl sílu. Celý hrnec trhaných krupek jsem snědl, na tělo jsem si je dával, horké cihly k tomu; nic na plat, ono mě to přece nepustilo. Smrť si chce mermomocí pro mne přijíti.“

„Nu, nu, snad nebude ještě tak zle!“ těšil ho Poborský, ačkoli mu bylo okolo srdce úzko, když se příteli na vpadlé tváře a oči podíval.

„Bude, starý, bude!“ řekl drvoštěp odhodlaně. „Ale nyní buď tak dobrý a dej mému sirotku tamhle z toho kornoutku trochu semence a do místičky čerstvou vodu; já dnes nemohl ještě z postele slézti, a sotva s ní už slezu, leda až mě ponesete na hřbitov.“

„Ale dej pak si pokoj s takovými myšlénkami!“ řekl Poborský.

„Proč pak?“ namítal nemocný. „Jednou musí každý člověk umříti, a já to na sobě dobře cítím, že více nevstanu. Potom ale platí naše smlouva — víš? Ty budeš po mně děditi, to jest: vezmeš si mou pěnkavu; neboť ostatní nestojí ani za to, aby to člověk odnášel, leda moje pila a sekera; ale všechno všude nevystačí ani na zapravení útrat za pohřeb.“

Dále nemohl mluviti pro nesmírné ujímání, kteréž ho zase popadlo.

„Víš-li co,“ řekl Poborský, „já doskočím k doktorovi Novotnému do Žerotic. Může-li ti někdo pomoci, tedy je to dozajista on.“

„I jen zůstaň!“ pravil Votruba a kroutil se bolestí. „Do Žerotic máš teď půl třetí hodiny cesty, jestli někde ve sněhu docela neuvázneš — a nežli se vrátíš, bude už beztoho po mně. A doktor bude míti dozajista jinde plné ruce díla, nežli aby se trmácel k ubohému lazarovi, kterému už duše na jazyku sedí.“

„Ale on prý je hrozně vlídný pán, docela jiný nežli ten náš lankvarník dole v městě,“ řekl zase Poborský; „při tom šikovný a milosrdný, ne tak jako jiný, jenž je na krejcar jako čert na duši. Od chudých lidí prý nebere ani trojníku, ano ještě prý jim spíše v ledačem přilepšuje. Já k němu půjdu na všechen způsob.“

„Ale jenom dnes ne,“ řekl Votruba a držel Poborského za ruku. „Dnes je na všechen způsob už pozdě, a doktor nebude snad ani doma.“

A Poborský nesměl odejíti; i zůstal u něho, až bylo blízko večera. Pak se s těžkým srdcem rozloučili.

Když přišel zarmoucený houslař skoro už za soumraku na vrch ku stavení, nalezl všech devět dětí v síni, an seděly v koutečku a právě poslední drobty chleba hltavě dojídaly. Hřebenářův Honzík byl totiž v městečku u útrpné kmotry hodný krajíc vyprosil a rozdělil jej potom tak ochotně mezi soudruhy své bídy, že mu samotnému nic nezbylo. Tiše seděl nyní ubohý chlapec na prahu a držel si oběma rukama prázdný břich.

„Proč pak sedíte v té zimě?“ ptal se Poborský.

„My nesmíme do světnice,“ řekly děti; „a vy také ne. Maminka stůně. Je tam u ní paní babička.“

„Ah tak!“ řekl Poborský v duchu sám k sobě, potom ale vzal děti do druhé světnice, kde stály tkalcovské stavy; tam se nemusely ubohé aspoň tak zimou třepetati. Tam seděl také hřebenář a Naninka; tato zrovna vedle kamen, a otřásala se chvílemi, jakoby se jí smrť dotýkala.

Za chvíli oznámilo se všem vespolek, že se mohou opět do světnice navrátiti. Když tam vešli, přenášela Komárková s hodnou babičkou na smrť nemocného tkalce z podlahy zase na chatrné i jediné lože, kdež nyní zase jeho žena odpočívala. A když teď ubohému otci novorozeňátko ukazovaly, pozvedl on s těžkostí zhubenělou ruku i vložil ji na dítě; chtěl něco říci, ale pro náhlý kašel nebylo mu možná. —

Příští noc byla zlá, ale jitro bylo ještě horší. Naninka i Honzík cítili už v noci na sobě velké bolesti; ale ještě se přemáhali a jen polohlasným hekáním si odlehčovali; ale ráno se okázalo, že je panující nemoc také zastihla. Teď neměl Poborský již ani chvíli pokoje, ano litoval hořce, že již včera neučinil, co chtěl učiniti, a vydal se hned do Žerotic k doktorovi na cestu.

Ale tato cesta byla velmi obtížná. Brzy dolů, brzy nahoru, a větším dílem na obou stranách sněhem tak stísněna, že musel člověk zrovna do sněhu vlézti, když ho nějaký vůz potkal nebo dohonil.

Hodně utrmácen dorazil Poborský šťastně do Žerotic; ale jakž Votruba prorokoval, doktor nebyl doma. Poborský zastihl jenom jeho paní a pověděl jí srdečnými slovy, co ho k panu manželovi přivádí. Paní byla útrpná a slíbila, že mu to všechno řádně vyřídí.

„On nemá sice ani chvíle oddechu,“ pravila, „sotva že se saní sleze, už aby zase do nich sedal; ale co může, to udělá. Jen aby to sám neodležel. On nebyl už mnoho nocí v posteli, a to zkazí naposled i nejsilnějšího člověka. Ostatně se ale na to spolehněte: nepřijde-li ještě dnes do Libětic, zejtra je tam dozajista.“

Při tom mu dala ještě trochu thé a jakési vodičky, jakož to měla od manžela poukázáno a vysvětleno, proč a nač to pacientům dáti může, a Poborský se uctivě poděkoval a nadějí posilněn ubíral se zase k domovu.

Upachtěn vysokým sněhem dorazil do Libětic, a tady byla první jeho chůze k nemocnému příteli. I nalezl ho, an ležel tiše na svém lůžku, jakoby ho bolesti už nesoužily; zdálo se, že tiše spí. Ale sotva že stál Poborský chvíli u postele, tu začal nemocný těžce vzdychati, i otevřel oči — a začal po dechu lapati, jakoby mu vycházel; a oči jeho byly už potaženy jako šedivou mázdrou. Ale zpozoroval ještě Poborského, vztáhl po něm ruku a řekl zajíkavým hlasem:

„Pozdrav — tě Bůh! Měj se — dobře — a nezapomeň na mou — pěnkavu.“

A po těch slovech si ještě jednou z hluboka oddechl, až mu to v jícně zasípalo, potom sebou trhnul a bylo po něm.

A Poborský poklekl vedle postele na kolena, sklonil hlavu a hodnou chvíli se tiše modlil. Potom si utřel studenýma rukama horké slze, vstal, zatlačil nebožtíkovi oči a přistoupil ke zdi, kde visela pěnkava.

„Tvůj pán je ten tam — ta dobrá duše odešla,“ řekl tiše k ptákovi. „Teď jsi moje, a já té budu chovati jako zřítelnici oka svého.“

I sundal klec se hřebíku, zaobalil ji do své zástěry, kterouž měl k vůli teplu okolo kyčlí svinutou, a ubíral se vysokým sněhem dále nahoru, do druhého příbytku zemské trampoty a těžkých svízelů.

Když přišel domů, shledal, že bylo krom Honzíka a Naninky ještě několik jiných dětí nemocno. I bylo tam bědování, až srdce pukalo; k tomu strašlivé chrchlání tkalcovo, křik novorozeného dítěte a klení nelítostného Prušáka, kterýž byl několik dní na zahálce. Poctivý houslař byl po cestě umdlen a smrtí milého přítele velmi skormoucen, i byl by si rád odpočinul: ale měkké, křesťanské srdce mu nedalo; pomáhal tedy ochotné hřebenářce, kteráž se teď jako pravá Marta a Samaritánka okazovala — pomáhal jí nemocné obstarávati, tu do kamen přikládati, tam thé vařiti, zde obkladky dělati; ubohou Naninku, an se zimou jen třepetala, přikryl pak svým pláštěm, a těšil vůbec všechny, že přijde pan doktor.

A ten dobrý pán také vskutku přišel, ale ovšem teprv druhého dne ráno. poněvadž dříve nemohl. Byl to příjemný, laskavý pán, i vešel ochotně pod střechu bídy; ale hrůzou byl by snad na samém prahu se opět vrátil, kdyby nebyl býval na podobné podívání zvyklý. Ale předce se mu srdce bolestí svíralo, když na ten bídný stav vůkol pohledl! Tu byla šestinedělka s novorozencem; vedle ní skoro již k smrti pracující manžel; kolem na slámě tolik osob zlou nemocí poražených, a při tom všude, v každém koutě nesmírná chudoba, největší nedostatek! —

Co doktor učiniti mohl, učinil; dal jim léky, dal jim i trochu peněz; ale když odcházel a Poborský ho vyprovázel, tu řekl k poctivému houslaři:

„Tkadlec bude brzo vysvobozen, a to děvče, zdá se mi, že také; neboť musí míti krom nemoci ještě něco jiného na srdci —“

„Ba arci že má,“ dosvědčil honem Poborský. „Náš celní úřad ji porazil.“

„A ten větší chlapec tkalcův,“ mluvil doktor dále, „je také u velikém nebezpečenství.“

„Ach, můj ubohý Honzík!“ vzdychl si houslař. „To je právě ten nejlepší ze všech.“

„Vy lidé pošlete vždy pro lékaře, když je už tuze zle!“ řekl doktor, a slíbil ještě, že se tam druhého dne zase zastaví.

*

I byla zase noc. V koutě vedle houslařovy stolice hořela dlouhá louč a dávala světlo poctivému Poborskému, kterýž pilně hobloval a řezal. Ale ty desky, které tu noc dělal, byly i na největší housle tuze veliké. Chvílemi odcházel od práce a dohlížel k nemocným; podával jim léky anebo je alespoň přikrýval. Honzík ležel tiše, skoro jako bez sebe: ale tím větší fantaz měla nešťastná štykerka. Ta křičela pronikavým hlasem:

„Pane aufsér — mějte pak milosrdenství! Navraťte mi dílo. To není žádné pašování — jak je Bůh nad námi! Sestra mi to jen dodělala — a já se na tom celé čtyry neděle mořila! Dejte mi to nazpátek — pro Kristovy rány! vždyť mám doma sestru a nemocného švakra — nebuďte — tak ukrutný!“

„Ježíš Maria!“ zkřikla šestinedělka, kteráž ji s úzkostlivým srdcem poslouchala. „Poborský, co to žvatlá ta osoba? To není přece pravda!?“

„Umírající ústa mluvívají obyčejně pravdu,“ řekl Poborský. „Ano, milá ženo! Jednou se to musíte přece dověděti.“

„Umučená hodino!“ bědovala tkalcová. „Mně jde hlava kolem leknutím. A jak mnou zima třese! A můj muž je také jako led — pro Krista Pána! vždyť už ani nedýchá! Muži — Konopko!“

Ale ubohá žena ho volala nadarmo! — Poborský přistoupil k posteli, popatřil na něho a řekl:

„Ten to už přestál: tomu je už blaze. Bez hluku odešel ze světa. A jak teď přívětivě vypadá! Pozdrav mi tam,“ mluvil poctivý muž dále, i dal se do pláče, „pozdrav mi tam mého starého kamaráda Votrubu, a řekni mu, že je pěnkava na živu. — A nyní vám, ženuško, udělám místo, abyste se mohla s tím svým drobečkem zahřát.“

I vyzvedl mrtvého z postele a položil ho zrovna mezi živé, na to místo, kde on jindy líhal. Potom se obrátil k Nanince.

„Ubohé děvče!“ řekl útrpně. „Což pak se nemůžeš upokojit? Pohledni, jak tiše náš Honzík leží. Ten se chová po otci. Ach, ty milý Bože, proč necháváš jen dobré lidi umírati a zlé na živu? Tuhle přichází také taková kopřiva, kteráž by měla býti už dávno spálena. Jenom nedopouštěj, aby dělal povyk, sice se stane neštěstí.“

Tato slova týkala se Prasáka, kterýž přicházel domů celý opilý a ohavnou písničku si zpíval.

„Dej pokoj,“ řekl k němu Poborský, „a nevytrhuj umírajícího z posledního zápasu.“

Ale ten ohavník mu odsekl jedovatě, aby nemukal, a kdo prý chce chcípnout, aby chcípnul, on že žádného nedrží, ale že si nedá také překážeti, že je tady svým pánem tak dobře jako ty bídné mrchy. Poborský mu začal však zase domlouvati, a sice mírným způsobem, aby prý se položil a vyspal; ale Prušák byl jeden z těch, kteří dělají povyk, když jsou napilí; i vyhrožoval, že všecko roztluče a pobije, jestli mu bude někdo v něčem překážeti, a shodil také hned prkénko se zdi, na kterém trochu chatrného nádobí stálo. Tuť se nemohl Poborský zdržeti, ale popadl opilce, a jakkoliv se mu dosti bránil, zmocnil se ho přece tak šťastně, že ho dostal na zem a potom ze světnice vyvlekl. Opilec usnul na síni; ale útrpný houslař vtáhl ho později zase do světnice, aby venku nezmrzl. Potom přistoupil ku své malé skřínce, vyndal z ní arch papíru, skleněný kalamář a staré péro, dal to všecko na svou stolici a začal psáti.

„Moje milé dítě!“ psal Poborský své dceři. „Doufám i přeju, že se Ti vede líp nežli mně. Nelekej se toho. Co se mé osoby týče, neměl bych arci příčinu, Pánu Bohu žalovati, já bych snesl ještě více; ale máme tu vůbec smutné a těžké časy, a ty mě také sbírají. Je okolo půlnoci, když tyhle řádky píšu; právě jsem nařezal prkna na rakev pro mého přítele Votrubu; ale musel jsem je vzíti na dluh v městě od našeho Veleby, a to jsem musel kdo ví jak dlouho prositi. Ale nyní bych měl tu rakev zrovna pro dva udělati, proto že nám před hodinou také tkadlec Konopka dokonal, a jestli v tom neudělám nějaký prostředek, položí chudáka do země, jak ho Pán Bůh stvořil…

Já musel prvé od psaní odskočiti. Naše ubohá Naninka — pamatuješ se na tu holku? — ta se odebrala již také k Hospodinovi. Byla to vždycky hodná holka, tichá a spokojená při své chudobě; tady neužila žádných radostí; dá Bůh, že jich nalezne tím více na výsostí. Nyní odpočívá tiše pod mým starým pláštěm. A všecko stůně a leží na tu šerednou ouplavici; toliko mne a toho zlého Prasáka ta hubitelka posud ušetřila.

Psaní jde mi těžko od ruky — oči mi zapadají — musím si přece trochu lehnouti, ačkoli to nebude milé odpočinutí; vedle sebe mám mrtvého, studeného tkalce — a z druhé strany toho cizozemského ožralce. Ale člověk se musí učiti všecko snášeti.

Prosím tě, milé dítě! ale nehorši se máš-li nějaký zbytečný dvacetník, to jest: zbytečný budeš míti sotva jaký, ale alespoň takový, který bys hned nepotřebovala — pošli mi jej, pomoz mi jím, a to brzo, sice nebudu moci Velebovi prkna zapraviti, ani pěnkavě trochu semence koupiti, a můj žaludek nedostane také nic. Prosím Tě, pošli mi něco; já si už nevím jak pomoci, a své spolunájemníky nemohu také opustiti.

Bůh Ti to stokrát nahradí! Já jsem až do smrti Tvůj věrný otec.“

Příštího dne zemřelo ještě jedno dítě tkalcovo a jedno hřebenářovo. Honzíkovi bylo naproti tomu trochu líp, z čehož měl poctivý Poborský velkou radosť.

Právě maloval hotovou umrlčí truhlu rozmočenou hlinkou, když je zas přívětivý doktor navštívil. I nedivil se tomu tento dobrý a zkušený pán tak velice, že v tom bídném příbytku čtyry mrtvé nalezl, ale spíše tomu, že mezi ostatními nemocnými leželi. „Ale což pak nemáte v celém stavení místa, kam byste umrlé položili, nežli budou pohřbeni?“ ptal se Poborského. „Žádnou komoru nebo krov?“

„Pane doktore!“ odpověděl Poborský ve jménu i ve smýšlení všech ostatních, „když se vezmou mrtví před pohřbem od živých, tedy si brzo pro někoho přijdou.“

„Ba právě naopak!“ rozhorlil se doktor. „O zlá pověro! Jak dlouho budeš se ještě po zemi hnízditi a kořisť sobě vybírati? Mrtvá těla musejí pryč od živých, aby svým výparem a zápachem ještě i to nenakazily, co je dosavád zdrávo. A jestli to neuděláte, tedy vás ještě několik na onen svět povandruje.“

I nedal pokoje, až se umrlí vynesli, což ale tak snadno nešlo, poněvadž se ostatní ještě zpouzeli a veliký zármutek nad tím okazovali.

*

A když bylo na to třetího dne pod večer, tu seděl Poborský na Libětickém hřbitově u ohně, kterýž byl rozdělán na zemi; vedle něho leželo ještě několik rozštípaných štěpin, které po chvíli na oheň přikládal. Oheň byl zde vlastně proto rozdělán, aby se jeden živel silou druhého přemáhal; oheň měl zmrzlou zemi donutiti, aby v Pánu zesnulé do svého lůna přijala. A Poborský rozpaloval tu studenou, i dobýval se do ní motykou, neboť pomáhal hrobníkovi chladné lože pro své přátele dělati; ale těžkou prací unaven a stálým bděním i obsluhováním ztrmácen, podepřel se konečně zas o kříž na vedlejším hrobu, sklonil hlavu a usnul. A tuť měl divný sen. Zdáloť se mu, že je u Veleby v kanceláři, a že tam visí množství houslí po stěnách, samé Štainerky a Amatky, mezi nimi ale jedny, kteréž padaly především do očí. Ty začaly však najednou růsti a se roztahovati, že se nemohly už ani do světnice vejíti; i praskly stěny a strop odletěl, a housle rostly pořád ještě až k oblakům. A struny vypadaly na nich dlouhé a tlusté jako hrozní hadové, ale byly jako ze samých lidských hlav sesazené, jedna z dětských, druhá z dívčích a dvě poslední z mužských; i bylo na nich tisíc tisíců očí pozorovati, a ty hleděly teď všechny na Poborského. Najednou se ozval chraptivý hlas a volal: „Kdo koupí tyto housle? Jsou nejslavnější dílo mistra Poborského! Za čtyry sta zlatých. Kdo dá víc?“ A hned na to ozývali se jiní hlasové, i míhaly se kolem všelijaké postavy, i podávaly za housle pořád větší a větší peníze, až pak jedna zkřikla: „Tisíc zlatých!“ načež ostatní umlkly. „Kdo je dostane?“ ptal se vyvolavač. — „Já!“ zahučel hlas. — „Kdo je to?“ — „Ouplavice!“ A na to padlo kladivo, a ouplavice popadla housle a začala hrát divoký kousek. A ty hlavy na strunách začaly pronikavě křičeti a bědovati, až se Poborský hrůzou probudil.

Tu mu znělo něco jiného v uších. Nosičové byli zde už s umrlými a zpívali nyní smutnou pohřební písničku.

A Poborský se vzchopil, otřásl se po těžkém snu a zpíval třesavým hlasem také a pomáhal pak jámu zakopávati, do kteréž byli šesti chudým osobám na věky věků ustlali.

S těžkým srdcem a sám jako na polo zabitý dovlekl se ubohý, opuštěný houslař potom domů.

*

Druhý, třetí den bylo nemocným už lépe; ale proto bylo přece ještě hromada starostí v stavení. Poborský byl dlužen za prkna, a okolo něho bylo tolik mladých i starých úst, která chtěla každý den jísti, ale neměla co do nich dáti. Stísněný houslař měl teď skoro pořád čelo svraštělé.

Tu přišlo psaní od Kláry a v něm deset zlatých. Starému se třásly ruce radostí, když psaní rozvíral.

„Inu, vždyť povídám,“ vzdychl si při tom; „když je nouze největší, je Pán Bůh nejbližší, a kdo se na něho spoléhá, nebývá opuštěn. O má milá Klárko! Bůh ti to zaplať stonásobně.“

I počítal hned, co z těch peněz zapraví, kam co dá, co nač vynaloží; ale při tom počítání shledal také, že to není tak veliká suma, když je mnoho potřeb, i zarmoutil se poněkud, že nemá aspoň stovku, aby mohl podle žádosti srdce svého pomáhat.

Ale to nebylo ještě to největší zarmoucení, které naň čekalo.

Tu noc spal totiž Prušák naposledy ve stavení; on špatně platil, a domácí mu dal výpověď. On s ním začal sice pro to ostrou šarvátku, poněvadž ale byli proti němu všickni nájemníci, tedy mu nezbývalo nic jiného, nežli aby se vyklidil. I napil se tedy na to ještě, udělal večer domácím rámus, svázal si uzlíček, neboť více ve svém jmění beztoho neměl, hodil sebou na slámu, a ráno, dokud ještě všickni spali, vyklidil se tiše ze světnice.

Ale s ním se vyklidilo také něco jiného; neboť sotva se Poborský ustrojil, tu pohřešil již svou starou tobolku a s ní zároveň pětku, kterouž si byl na potřeby příštích dnů uložil.

I zkřikl ovšem a zaklel a vinil hned odešlého Prušáka z krádeže; ale nebylo mu to nic platné, neboť jakkoliv se po něm sháněl, v Liběticích nebylo po něm od té chvíle ani památky. On zaběhl přes hranice.

Ale Poborský byl od té chvíle celý sklíčený a na svět mrzutý. Ze všech stran doléhala na něho nouze, i nevěděl si jak pomoci. Dceři nemohl psáti, to by se byl před celým světem a svým svědomím zastyděl. I byl chvílemi tak rozdurděný, že počínal reptati, brzo na ty vezdejší trampoty, brzo na nespravedlivé rozdělení světských statků, na lidskou zatvrzelosť a zkaženosť: a nejvíc se už zlobil sám na sebe, že toho cizozemského zloděje hned tehdáž neudal, když u něho kradená prkénka nalezl.

„Ale dobře se mi stalo,“ doložil pak nevrle. „Pokuta mne v patách zastihla, že jsem šetřil zlosyna.“

*

V tom svém sklíčeném stavu neměl Poborský žádného jiného potěšení nežli dědictví po starém příteli, milou pěnkavu; jediné dítě jeho bylo a muselo zůstati vzdálené, obíral se tedy s ptákem.

A když se přiblížily první jarní dni, že slunéčko trochu tepleji hřáti počalo, vyvěsil svého miláčka na okno, na čerstvé povětří, i vyšel si k němu chvílemi ven, a otevřel klec, a bral z ní ptáka do ruky a hrál s ním, rozprávěl s ním, jakoby byl čásť těla jeho, čásť duše jeho. Ale tím anebo jinou příhodou stalo se, že zůstala dvířka u klece otevřena a že pták uletěl.

Horší ztráta nemohla na ten čas chudého muže potkati; on byl jako zničen a klel na celý svět, na všecko stvoření. Teď se mu zdálo, že je na poušti, kde není žádného utěšení, žádné radosti.

„Zatracené živobytí!“ bručíval celý rozkvašený. „Chudý člověk nemůže, nesmí zapomenouti, že se potlouká v slzavém údolí! Samé trampoty, že by se hlava rozskočila a srdce rozpuklo! A přece by se chudý rád přičinil, přece má k tomu také schopnosti, jako jiní lidé, aby si mohl pohověti, aby se mohl zaradovati, aby se nemusel pořád jen dříti a mozoliti a hladem umírati! Ten svět je celý nespravedlivý a lidé na něm zkažení! Já nebudu také už na ně dbáti a budu se jen o svou kůži starati. Čert si to vezmi, což je mi do koho?“

A v této své rozhořčenosti neměl chuti do díla, ale zacházel do hospody a začal se chytati kořalky, ačkoliv ani ve sklenici žádoucího utěšení nenalezal a pořáde jen v horší omrzelosť upadal.

Toho času okázala se však také jinde velká nespokojenost, a sice mezi ubohými tkalci, kteřížto i při své největší pilnosti už ani tolik vydělati nemohli, aby svůj život dosti bídně protloukli.

Již delší čas panovala mezi nimi zášť proti bohatým fabrikantům a proti obchodníkům, o kterých myslili, že je ku svému zisku utahujou, že se z jejich mozolů krmí; a tu se usadila v nich myšlénka, že by se jim lépe dařilo, kdyby žádných strojů nebylo, a tu se sbíhali a začali továrníkům vyhrožovati, že jim stroje roztlučou, jestli jim nedají obstojnější výživy; ano na některých místech byli nouzí, hladem a zoufalostí tak daleko puzeni, že v skutku na továrnách velkou škodu způsobili.

Nejdříve a nejsilněji propukla tato nespokojenosť horské chudiny ve Slezsku. Ale rozšířila se také přes hranice a došla také do Libětic.

I tam to začalo vříti a kypěti, a bylo tam mnohé slovo slyšeti: tak že to nemůže zůstati, že musí přijíti oprava, takové bídné živobytí aby prý čert vydržel, boháči prý mohou také jednou povoliti a popustiti a něco pro chudý lid udělati, však prý proto nepojdou.

„To se rozumí,“ doložil sám Poborský, když takové řeči slyšel, a myslil při tom na Velebu. „Takoví lidé vyhánějí chudým lidem i děti z domu, když jim něco přes nos přelítne. Čert je vezmi! Zklepejte je trochu! Ať je to už tak, nebo tak!“

Jednou času odpoledního strhnul se v městečku pokřik, tak že ho bylo až nahoru do stavení slyšeti. I přibíhali prchající lidé a křičeli: „Rebelanti táhnou! — Už jsou v lese — chtějí město vypálit!“

„Jen sem, jen sem!“ zvolal Poborský. „Dejte jim co proto! My jsme také při tom! Lépe časně pojíti nežli se dlouho v bídě vláčeti a nemíti okolo sebe živé duše, které by mohl člověk věřiti.“

I popadl svou sekerku a chtěl se pustiti také do města, aby prý se podíval, jak to tam vypadá. Hřebenář ho arci zdržoval, i žena jeho a vdova po Konopkovi mu bránily; on to měl však jednou na mysli a nenechal se zdržeti, ale vytrhnul se jim a běžel ke dveřím.

Ale dobrý Bůh neopouští člověka, i kdyby se ho tento sám někdy spouštěl; nýbrž zjevuje se mu v divných způsobech a dává mu na srozuměnou, že je při něm, a nebo že mu strážného anděla posílá.

Sotva že držel Poborský kliku v ruce, přiletěla pěnkava, sedla na okno a začala svoje: Pin, pin! křičeti. Poborský sebou trhnul, ruka mu s kliky sklesla a z druhé mu vypadla sekera. Tváře se mu zarděly — dech zatajil i přikrčil se ke zdi, shýbnul k zemi a tak se plazil k oknu, a vztáhl ruku a otevřel pozorně dolejší okénko, kterým se obyčejně čerstvé povětří do světnice pouštělo. A pták vyskočil na rámec a točil hlavičku po šíré krajině, potom po okně, potom sletěl — a hopsa! byl okénkem v světnici a v okamžení na Poborského řezací stolici, kdežto několikráte po sobě radostně: Pin, pin! zazpíval.

A Poborský přirazil honem okénko, vyhodil radostí čepici do stropu, padl hřebenářovi i ženám okolo krku a skočil potom po kornoutu, kde měl ještě trochu semence, a pootevřel klec a nasypal okolo ní žrádla a zavejsknul radostí, když tam pták doletěl, když do ní skočil a na bidélku se otáčel.

„Radujte se lidé se mnou!“ volal při tom a zavíral ptačí obydlí; „radujte se! už nejsem opuštěn, už mám zase svou pěnkavu! Zaplať Pánbůh!“

Potom si postavil klec před sebe a začal s ptákem dlouhou rozprávku. I káral ho, že mu upláchnul, a ptal se ho, jak se mu celý čas vedlo, i chválil ho, že se zas navrátil. A mezi tím utíkaly hodiny a blížil se večer, a tu začali v městečku zvoniti na poplach a k zatemnělým nebesům zaplápolal veliký oheň a kolem se volalo: „Hoří! hoří!“

Ale Poborský vzhlédl kajícně vzhůru a řekl: „Bože, odpusť mi přetěžké hříchy! Což je mi do těch světských pletek a nezdárností? Já mám svou pěnkavu — a nejsem opuštěn — a už se nějak tím životem protluču.“

*

V blízkém lese shromáždil se houf nespokojenců, avšak i nedbalců a lenivců; podobnou čeládku přivedl přes hranice i známý Prušák, jenž byl dříve u Veleby v díle, a tito lidé se konečně zdvihli a táhli do městečka. Prušák napřed. Dílem byli ozbrojeni pouhými stonky, jakž jich v lese nalámali, dílem měli s sebou sekery i ručnice, a to hlavně ti, kteří se také podloudnictvím nebo pytlačením živili.

S hrozným povykem a vyhrožováním přivalilo se toto odvážlivé množství do městečka a naplnilo pokojné obyvatele takovou hrůzou, že se všickni hned po domech rozschovávali a s ouzkostí čekali, co z toho vypadne. Ale houf táhl rovnou cestou do hospody, a ubohý hostinský naplněn byl takovou ouzkostí, že jim ihned snášel, co kde měl, kořalku, pivo, chléb a proleželé syrečky. A když tito lidé i poslední jiskru povážlivosti a rozumu v plných nádobách utopili, tu na ně zkřikl Prušák, aby prý se už sebrali, že je čas; a hned na to vyhrnul se rozbouřený zástup a valil se k domu Velebovu, kterýž stál na konci města. Když tam přitáhli, byly dvéře a okna dobře zamknuty.

„Otevři, starý lichváři!“ hučelo celé množství. „Vystrč rohy, zlořečená pijavice, anebo ti tu boudu rozbijeme a tvou lebku k tomu!“

Při tom padaly těžké rány od stonků a seker na vrata, dávajíce znamení, že si dobudou násilím, co se jim neudělá dobrovolně.

Tu se otevřela v prvním patru okenice a k oknu přistoupil sám Veleba. Nebojácně a silným hlasem volal dolů:

„Co tu chcete?“

„Chceme tě podojiti!“ odpovídalo se z dola. „Chceme se tvým tukem nakrmiti! O tvé tolary chceme se rozděliti, které jsi na nás vydřel.“

„Kdo vám co vydřel?“ zvolal zase Veleba. „Dral jsem se já o vaše zboží? Není tu jiných obchodníků? Proč jste nešli jinam? Co chcete ode mne?“

„I zabte ho!“ rozkřikl se nyní Prušák. „Vždyť je beztoho skoupá štěnice a neumí svých peněz ani použiti. Ale my to dovedeme!“

„Nedejte se zavésti od toho cizozemce,“ začal zase Veleba mužným hlasem, „ale poslechněte mne, svého spoluobčana, svého živitele. S uzlíkem na zádech začal jsem svůj obchod. Dlouhá léta musel jsem se po světě potloukati, zdraví nasazovati, poctivě zasloužený výdělek darebákům a šejdířům do chřtánu strkati, kteří mě hanebně podváděli, mnoho jsem musel zkoušeti, nežli mi Bůh požehnal. Myslíte-li, že se vám povede lépe, když budete svoje zboží jinde prodávati, tedy to učiňte! Ale poznáte brzo, že zahynete hladem, když budete kupce teprva hledati!“

„Drž hubu, starý taškáři!“ křičelo zase rozsápané množství. „Roztlučte mu tu brlohu — tomu hladovému vlkovi! Přineste žebříky!“

„Poslyšte ještě několik slov!“ zkřikl Veleba, co mu jen síla stačila. „Poslyšte a vezměte povážení do ruky! Ne, že bych se vás snad bál — vaše vyhrožování mne neděsí — ale jen abych vás před zločinem vystříhal, abych vás před smrtelným hříchem zachoval, jen proto vám pravím, že jsem pro svého sestřence, kteréhož dobře znáte, jenom skrovný kapitál ustanovil, a že jsem podle kšaftu, který již na úřadě leží, tento dům i všechno své jmění obci odkázal, aby se z toho dům pro chudé a sirotky, pak špitál založil. — Chcete tedy sami proti sobě zuřiti? Chcete své vlastní jmění, budoucí útočiště své chudiny, svých vdov a sirotků zničiti?“

„Nevěřte mu! Ani slova není pravda!“ ozývaly se na to hlasy z dola. „To blaboní jen ze strachu, aby nepřišel o mamonu! Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše! Rozdělme se o to raději hned, co u něho naleznem! Zastřelte tu hladovou pijavici!“

„Tedy nedostanete ode mne ani halíře!“ zkřikl nyní Veleba rozhněvaný. „Vaše výhrůžky jsou mi jen k smíchu, a já mám v ruce také sílu, která vás zažene!“

V tom padla rána z ručnice. Podle Prušákovy tváře se zablesklo, a kulka fičela zrovna vedle Velebovy hlavy. To pohnulo neohroženého obchodníka, že zavřel okenici.

Nyní začali rozvzteklenci na vrata mlátiti a po žebřících se sháněti. Vrata dobře okovaná nějaký čas vzdorovala, konečně ale praskla, zástup začal divoce výskati a chtěl se už do průjezdu hrnouti. Ale tu našli hromadu slámy a otepí sena na cestě, a těmi se dral černý dým, a jak nastal pootevřenými vraty průvan, provalil se jimi tento dým v silném kotouči, a vzadu vyšlehnul oheň a dral se hladově ku předu. A drancovníci zakleli a museli couvnouti, a hledali jiného vchodu do rozlehlého stavení; ale kam vrazili, všude je zahnal zuřivý plamen, a ten se zmohl u vnitř domu tak rychle a zuřivě, že tam rozlícené množství již ani skrze okna vraziti nemohlo, a kteří tam odvážlivě přece vrazili, byli posléze rádi, že mohli z nebezpečenství života zase vyváznouti. I utíkali a proklínali tvrdohlavého vydřiducha, kterýž nechal své jmění raději plameny nežli loupeživýma rukama zahynouti.

Jediný Prušák nedal se hned zastrašiti: ten si usmyslil, že musí něco uloviti, děj se co děj. I sebral několik svých kamarádů a řekl:

„Já toho prokletého jezevce musím dostati, a třeba zalezl do pekla! Ale on to neudělá! ono by mu tam bylo přece horko. On tady bude chtíti někde proklouznouti. Jen pojďte, já vám okážu cestu.“

I vedl je v skutku k malým dvířkám, jež byly v nejzadnějším dílu rozsáhlého stavení, při samém vrchu, a když se k nim přibližovali, byli už vespolek dobré naděje, že tady něco seberou, poněvadž se jim zdálo, že sem oheň ještě nedošel. Ale právě když se hrnuli ke dveřím a chtěli je vypáčiti, tu se dvéře z vnitřku otevřely, a sotva že se tam lupičové dráti počali, vyšla zevnitř rána, a zhojný Prušák zkřiknul, chytil se za prsa a proklínaje svalil se k zemi. Kdo šli za ním, uskočili po ráně a nevěděli v prvním okamžení co počíti.

Ale nyní vstoupil Veleba mezi dvéře, natáhl proti nim druhou pistoli a zvolal:

„Kdo se přiblíží, toho zastřelím!“ — a poněvadž se za ním také mladý Květný okázal s dvěma pistolemi v rukou, rozprchnul se malý houfec. A Veleba, za ním stará jeho hospodyně a sestřenec, vyšel z domu a ubíral se volným krokem nahoru. A když přišel na vrchol, obrátil se k údolí.

Tu stálo jeho stavení v plném plamenu; v městečku zvonili na poplach a temný hluk hasícího lidu donášel se utichlou večerní krajinou až na vrchol. Štěstí, že netáhl žádný vítr; neboť ačkoli stálo stavení o samotě, mohla přece některá jiskra nebo nějaký chomáč ohně na chatrné střechy v městě dolítnouti, kdyby se byl vítr hýbal; takž ale hořela střecha Velebova tiše jako svíčka.

Mlče hleděl na ten plamen nešťastný obchodník, a tváře jeho byly zasmušilé, obočí stažené, pysky pevně zavřené. Neslyšel a nedbal na hořekování staré hospodyně, kteráž vedle něho stojíc, ustavičně ruce spínala a plakala.

„Moje krásné peřiny — o zlořečené plemeno, že je Bůh hned netrestá!“ bědovala, až jí srdce usedalo. „Moje nádobí! Já nevím, kde jsou všechny hromy, že do nich nebijou! O jak pak se můžeš na to koukati, tatíčku nebeský? Ach, umučený Spasiteli, jestlipak jsme schovali stříbrné lžíce?“

To zkřikla, jakoby měla nové uleknutí, a chytla při tom Velebu za loket. Ten obrátil po ní hlavu, pohlédl na ni jiskřícíma očima a pravil nevrle:

„Neřekl jsem vám, že dostanete náhradu? Dejte mi pokoj!“

A po těch slovech se obrátil a hleděl zase dolů na plamen. A čím déle tam hleděl, tím více rozlévala se mu žluč, a kvašení jeho překypělo konečně tak, že se dal ze samého vzteku do hrozného, do hořkého smíchu.

„Tak, tak!“ mluvil z ostra. „Jen hoř, jen sviť — ty pěkná fakule, abych viděl černé zbytky mnoholeté pilnosti! O já blbý pošetilec! že jsem té luze kdy jaké dobrodiní prokázal! Věčnou památku chtěl jsem tu zůstaviti — hahaha! věčnou památku! Už se dověčnilo! Tam leží ta památka!“

Ale sotva že tato slova z úst vypustil, začaly pod ním nohy klesati, a následkem toho svalil se letitý člověk na zem. Květný, jenž tu stál posud v tiché žalosti, leknul se toho a sehnul se honem po strýci a začal ho těšiti, a hospodyně se k němu také skrčila a počala nové bědování: tu však shledali, že leží Veleba jako bez sebe.

„Ježíš Maria!“ zvolala hospodyně. „On nám tady umře! O já nešťastná osoba, co si počnu?“

„Jen mírně, mírně,“ řekl Květný; „ztratíme-li smyslů, tedy pánovi nepomůžem. Ono nebude tak zle, aby přišel o život — bude to slabosť po tom ulekání.“

Ale když bylo všecko jich namáhání marné a Veleba oči neotvíral, řekl Květný:

„Nyní nám nezbývá nic jiného, nežli že musíme u jiných lidí pomoc hledati. — Ale kam honem s tím nešťastným mužem?“ mluvil dále a třel si čelo, jakoby chtěl z něho dobrou myšlénku vymačkati. „Kdybychom ho snesli dolů do městečka, mohli bychom vraziti na ten nepokojný lid, a ten by třeba ze msty na něm ještě něco spáchal —“

„Rodičko Boží, oroduj za nás!“ zkřikla hospodyně. „Co si počneme?“

„Už to mám!“ zvolal Květný. „Pomozte mi jenom pána nésti, doneseme ho ještě výše — tamhle stojí stavení, bydlí tam poctivý muž, kterého dobře znám — houslař Poborský — snad se na něho také pamatujete? — tam se nám nic nestane; a jestli pán sám od sebe neprocitne, tedy doskočím pro lékaře — honem, honem!“

I chopili se oba Veleby, ale stará hospodyně nemohla brzo ani z místa; břemeno jí bylo tuze těžké.

„Ach, ty umučená hodino, čeho jsem se to dočkala! proč mě Pán Bůh nepovolal, nežli jsem musela tuhle hrůzu vidět. O můj dobrý pane!“

„Vaše lamentace nám nic nepomůže,“ řekl Květný u veliké nesnázi. „Chovejte se raději z ticha; já doskočím pro nějakou pomoc.“

A po těch slovech rozběhl se k stavení, kde Poborský bydlel.

*

Poctivý houslař seděl mezi tím spokojeně ve svém koutečku a obíral se ještě se svou pěnkavou, a jakž domácí vybíhali a přibíhali a zprávu přinášeli, co se v městě všecko děje: tu se zhrozil šlechetný chudinec, uváděje si na mysl, čeho by se byl třebas také dopustil, kdyby mu nebyla pěnkava přilítla. I viděl v ní zrovna posla božího. A srdce jeho naplnilo se pobožnou vděčností a konalo tiché modlení.

A když seděl v tomto tichém pohřížení, otevřely se dvéře u světnice a přes práh vešla jeho dcera Klára. To dobré děvče nemohlo to déle v hlavním městě vydržeti. Otec jí dlouho nepsal; nejdříve ji nechtěl ve své sklíčenosti žalobami obtěžovati a zarmucovati; a když se ho chopila rozhořčenosť, hněval se i na své dítě, že si právě takového člověka oblíbilo, pro kterého pak z domu muselo; a když jí posledního času na dvoje psaní konečně pár řádečků odpověděl, tu v nich bylo tolik jedovaté hořkosti, že je ten svět bídný a nespravedlivý, že se dívka celá poděsila. I neměla pokoje, až si u svých pánů vyprosila, aby se mohla domů podívati, jak se milému otci vede.

A když vstoupila nyní clo světnice, tu zvolala z celého srdce: „Otče!“ a skočila a padla starému muži okolo krku. A Poborský se lekl, jakoby se bylo před ním nebe otevřelo a anděl z něho vystoupil. „Kláro, dítě, co tu děláš?“ ptal se radostně.

„Měla jsem o vás strach,“ řekla dívka, „a přišla jsem se na vás podívati, co děláte, jak se máte. Vaše poslední psaní mě poděsilo.“

„Ach, milá dcero!“ řekl Poborský, „to pusť mimo sebe! Já byl nešťastný, ano — protože jsem se uchyloval s cesty, kterou Hospodin kráčeti poroučí — peklo zastřelo mysl mou temností, že jsem neviděl propasť před sebou, že jsem neslyšel hlas svědomí; ale tu se mi zjevil nebeský andělíček, podívej se! tuhle v postavě mojí milé pěnkavy, a oči i uši moje se otevřely, a já poznal, co počínám. Sedni a poslechni!“

A na to jí pověděl obšírně a upřímně, co ho bylo poslední čas potkalo a co ho přinutilo, že jí tak hořké psaní zhotovil.

„Ale nyní je zas dobře,“ doložil ku konci; „nyní mám zas utěšení, mám svou pěnkavu — mám tebe, má děvečko, mou holubičku se zelenou ratolestí, jako je psáno v písmě — teď jsem spokojen a budu se těm trampotám vezdejšího života statečně opírati — nebudu ti strachy naháněti. — Ale jak pak? přišla jsi jenom, jak tu stojíš? Nemáš s sebou ani uzlíček?“

„I mám, tatínku, mám,“ řekla dívka. „Ale v městě je takový povyk, taková hrůza, že jsem nechtěla s uzlíkem skrz, ale nechala jsem si to „u červené růže“ před městem — hospodská je dobrá známá, a řekla jsem, že si proto později přijdu.“

„Ty si odpočiň, děvečko!“ řekl Poborský. „Já ti pro ty věci doskočím.“

„I ne, ne, otče!“ odpovídala Klára. „Já nejsem ušlá; já se větším dílem vezla, jen abych tady dříve byla; já si pro ty věci dojdu sama — jen co se to dole trochu utiší.“

„Ty zůstaneš doma,“ řekl zase otec, „a přichystáš něco — ah, podívej se! tu jsem chtěl, abychom si dnešek nějakou večeří oslavili; ale ať jsem nevím jaký, mám-li ve svém celém jmění více nežli tenhle špinavý dvougrošák! — a moje spižírna je také prázdná.“

„Právě proto, tatínku! půjdu do města,“ odpověděla Klára. „Já seženu večeři i bez tvého dvougrošáku — večeřičku, aby se také naši milí domácí s námi potěšili! Dobrý svítek! — tvou lahůdku!“

A ubohé domácí ženy začaly ovšem Kláru hned vychvalovati, a radovaly se i s dětmi na pochoutku, kteráž byla u nich nevídaná věc, jmenovitě od posledních časů, kdežto se ani na bramborové knedlíky zmoci nemohly.

„Nu, tedy pojďme spolu ve jménu Páně!“ řekl Poborský. „Snad se ten sběh už trochu utišil, a je-li tam ještě nepokojno, nebude ti moje osoba v tom zmatku na škodu. Ostatně se musím přiznati, že dostávám chuť na tu švandu se podívati.“

I vyšli spolu ze stavení, a měli si vespolek arci dosti co povídati. Klára se vyptávala na to i na ono, na rozličné osoby — ale o jisté osobě se ani nezmínila, ačkoli byla by to nejraději učinila. Sám starý otec řekl k sobě v duchu: „Počkej, kdy pak asi začne!“ — ale ona mlčela.

Avšak nešli ještě tuze dlouho, tu jim přiběhla ta jistá osoba naproti; oba ji hned poznali, ačkoli se už hezky šeřiti začínalo. Klára se zapálila a sklopila oči, tak že ani nepozorovala, jak Poborský po ní okem mrštil, hlavou zavrtěl a v duchu sám k sobě řekl: „I vida, vida, ti se brzo našli! Ale nebude jim to nic platno!“ I chtěl už také něco hlasitě promluviti, snad i děvče trochu pokárati: ale tu stál Květný již před nimi.

„Klárko! je-li možná? jste vy to?“ zvolal nanejvýš překvapen. „O, to je tedy moje cesta šťastná — to je dobré znamení, když mi posílá nebe svého miláčka naproti! Vítám vás, Klárko, vždy moje Klárko! Neškubejte sebou, milý Poborský! nebudu zde o svém srdci mluviti — teď mám jiné starosti, a proto jsem k vám běžel. Máte-li kousek křesťanské lásky — pomozte mi, abych dostal svého ubohého strýce pod střechu — ale to musí býti zrovna k vám, jinde není pro něho dosti jistoty.“

I obrátil se zase zrovna nazpátek, nečekaje ani, zdali Poborský přivolí nebo ne, a začal mu ihned neštěstí vypravovati, kteréž bylo Velebův dům od zbouřenců potkalo. A poctivý houslař zapomněl na to, že musel k vůli Velebovi vlastní dítě z domu dáti, ačkoli v Liběticích tu nejlepší službu a ještě jiné dobré zaopatření míti mohla, a poslouchal jen, co mu jeho křesťanské srdce šeptalo. A to pravilo, aby se na nic neohlížel, ale Velebovi pomohl, pokud jeho skrovné síly postačejí. I Klára nabízela se hned k nějaké pomoci — to se rozumí, a šla s otcem.

Když přišli za křoví, kde Veleba ještě bez sebe na zemi ležel, a stará hospodyně vedle něho klečela, tu se Poborský skoro zhrozil. Pohledl na boháče velmi bedlivě a řekl:

„Jestli se nemýlím — není to mdloba — je to zlá mrtvice; já viděl takových případů už několik; tu je co nejrychlejší pomoci potřeba, musí se mu pustit žilou! Umíte to?“

„Já?“ ptal se Květný. „Kdež bych se tomu byl kdy naučil?“

„Aj, je pravda!“ řekl Poborský. „Jáť shledal už mnohdykráte, že se v našich školách ledačemu vyučuje, co člověk nikdy nepotřebuje, ale co by potřeboval, to se… Nemáte u sebe nějaký nožejček na pera?“

„Mám,“ řekl Květný, sáhl rychle do kapsy a vyndal ostrý nožejček.

„Dobrá, dobrá — sem s ním tedy!“ řekl zase Poborský, i sáhl taktéž rychle po nožejčku a ještě rychleji jej otevřel. „Nebojte se,“ mluvil dále. „Já to viděl jednou od samého doktora, že si takhle pomohl.“

A při těch slovech vzal Velebu za ruku, vyhrnul mu rukáv a píchnul ho do žíly. S velikou dychtivostí čekali ostatní, co se bude díti. A po píchnutí vyskočila černá, hustá krev.

„Zaplať Pánbůh!“ zvolal houslař: „mně se zdá. že jsem svůj mistrovský kousek dobře vyvedl. Přichystejte nějaký šátek, abych mohl pána také obvázati.“

A v několika okamženích začal Veleba sebou poškubovati, z hluboka si oddechnul a otevřel oči.

„Ach, ty milý nebeský tatíčku!“ zvolala stará hospodyně se slzavýma očima a spínala ruce. „Tisíckráte budiž velebena Boží Rodičko! Jemnostpane! podívejte se, znáte mě?“

„Mlčte, mlčte,“ řekl Květný. „Nehučte mu do uší. Vždyť vidíte, že ještě o sobě neví.“

„Ale předce je už vyhráno,“ řekl Poborský, „na to bych se chtěl o hlavu vsaditi. Teď jen abychom pána pod střechu dostali a potom rychle doktora našli. Počkejme! Já mu teď ruku zavážu, tak! Potom ho doneseme k nám, a já doskočím pak do města. Vy tam nesmíte, pane Květný! Vás by mohl třeba někdo z těch nešťastníků spatřiti a ještě by nějakou hloupost dokázal. Nyní dělejme!“

I vyzvedl s Květným Velebu a nesl ho kus cesty nahoru; potom ale musela mladému muži Klára s hospodyní pomoci, a poctivý houslař pustil se dolů do městečka, aby vyhledal doktora.

*

V městečku bylo ještě všecko na nohou. Zlí hosté se arci rozprášili, utekli a zalezli, vidouce, že jim veliký plán tak špatně vypadl a že jejich hlavní vůdce i svůdce tak bídně dokonal; také se roznesla pověsť, že se poslalo pro vojsko, to že na druhý den už dozajista přijde, a koho dostihne, že přijde do kriminálu; a to pobodlo mnohého, že vzal nohy na ramena, nebo že vklouzl do své díry; ačkoli byli zase také jiní, kteří kleli:

„Tisíckráte raději v kriminále nežli při té psotě venku! Tam nepojdu aspoň hladem!“ — nicméně však hemžilo se ještě množství domácího lidu i pomocníků z nejbližších dědin okolo Velebova stavení i jinde po náměstí, a každý měl co povídat, co viděl, slyšel a co zkusil.

Poborský měl co dělati, nežli se dostal k doktorovi. Na cestě ho někteří zastavili, kde prý byl, co dělal, jestli ví, co si jeho bývalý spolunájemník spískal a slíznul? Ale Poborský je dosti krátce odbýval, že o ničem neví, že mu do ničeho nic není, aby mu dali pokoj, a tak se proklobal šťastně až k doktorovi.

„Jemnostpane!“ začal k němu. „Račte vzíti honem kabát a pojďte se mnou — zůstávám sice na vrchu, ale je to důležité; jde tu o život.“

„Zbláznil jste se, člověče?“ řekl na to doktor. „Kdo pak jste? Myslíte, že nemám nic jiného co dělati, nežli po horách se potloukati? Zde čeká na mne deset, dvacet nemocných, a kdybych měl k vůli jednomu až někam za vrchy zaběhnouti, zatím bych tady několik jiných zanedbal. Ostatně mají lidé vaší třídy silnou náturu, ty to tak hned nepřetrhne. Budu li míti zítra kdy, podívám se tam.“

„Zítra byla by cesta snad už nadarmo,“ řekl Poborský; „tu je rychlé pomoci potřeba. A jestli vás moje kazajka ženýruje, tedy vám musím říci, že to není člověk mého způsobu, kterémuž máte pomoci; ten může dobře zaplatiti, ačkoli jsem od jakživa myslil, že je lékař i pro chudého člověka na světě.“

„Také pro chudého, arci,“ řekl doktor, jenž počal hned jinak očima svítiti, jakmile o placení slyšel, „a to je na mně každou chvíli viděti; já se pro chudé zrovna obětuju. Ale zapomenouti nesmí člověk také na sebe, nu, a kdo pak je ten váš nemocný? Co mu schází?“

„Vlastně bych to neměl snad hned vyzraditi,“ řekl Poborský; „opatrnosti nikdy nezbývá, a zvláště dnes; ale já se na jemnostpána bezpečím! Je to náš pan Veleba.“

„Cože pravíte?“ podivil se doktor. „Veleba? pan Veleba? Myť jsme chudáka už litovali, že ho ta slota snad někde do pazourů dostala, a on je u vás? na vrchu? nemocen?“

„Mně se zdá, že ho ranila mrtvice,“ řekl Poborský.

„Výborně! dobře!“ zvolal doktor a sháněl se po svém kabátě. „Čím hůř, tím líp!“

„Ale pane doktore!“ zvolal Poborský u velikém podivení. „Jak to myslíte? Čím hůř, tím líp? Já bych myslil —“

„Vy nic nemyslete, člověče!“ skočil mu doktor horlivě do řeči, „tomu nerozumíte. Čím větší neštěstí, tím větší radosť. Tedy kousek mrtvice?“

„Já jsem mu ale už pustil žilou,“ odpověděl houslař.

„Cože?“ trhnul sebou doktor. „Žilou? Zbláznil jste se? Chcete, abych vás obžaloval? Běda vám, jestli jste mi to všecko pokazil.“

Poborský na to však neodpověděl, a byl rád, že se doktor už konečně klobouku chápal; jenom to ho ještě prosil, aby se neproneslo, kde se Veleba zdržuje, sice že by se mohlo nešťastnému muži od zlých lidí ještě něco horšího přihoditi.

„Myslíte, že mluvíte s kočkou?“ řekl doktor. „Myslíte, že si nechám takového pacienta uklouznouti? Jestli se mu něco stane, bude to jen vaše vina, a já vás poženu k úřadu.“

I sebral své nářadí a malou lékárnu, kterouž v tamější hornaté krajině obyčejně s sebou nosil, a pospíchal s Poborským nahoru.

Starý Veleba ležel v světnici, kde tkalci pracovali. Konopková mu postoupila postel, kterouž byl Poborský pro jejího nebožtíka stloukl, a, tkalci přestali dělati. Květný slíbil na všech stranách, že dostanou náhradu.

Nešťastný obchodník měl ochotné posloužení; hospodyně, Klára i Květný činili, seč byli. Ale všecka jejich péče a potom i umělosť doktorova zdála se býti marnou. Veleba nemohl skoro ani mluviti, ačkoli bylo viděti, že by byl rád mnoho mluvil a děkoval; neboť oči jeho spočívaly s potěšením na všech přítomných. A když nemohl mluviti, dal si alespoň povídati, jak se na tom místě octnul.

Ještě tu noc poslal si pro kněze, a byl s ním dlouho o samotě. Potom si zavolal Poborského.

„Milý muži!“ počal tu k němu duchovní. „Pan Veleba vás žádá skrze moje ústa, abyste mu po křesťansku odpustil, že na to doléhal, aby jediné vaše dítě z domova odešlo. On se rozpomněl, že jsme si před Bohem všickni rovni, a ten že má největší čáku přijíti do jeho království, kdo je nejcnostnější. On je připraven odejíti pokojně k Hospodinovi, a rád by zde zůstavil několik duší, které by ho velebily, i nemá déle nic proti tomu, jestli že syn po jeho sestře vaši dceru miluje.“

„Velebný pane! Pane Velebo!“ zvolal překvapený houslař, a Veleba pozvedl ruku, jakoby ji chtěl tomu chudému člověku podati. A ten se přiblížil k posteli, i nemohl se zdržeti, ale uchopil nemocného za ruku a tiskl mu ji srdečně a Veleba šeptal:

„Odpusťte! — Dejte mi papír!“

„Nemáte při ruce arch papíru a trochu inkoustu?“ ptal se duchovní. A Poborský to přinesl ze své almárky. Duchovní si pak sedl a psal asi čtvrt hodiny. Když byl hotov, četl to nemocnému. Byl to nový kšaft. Poněvadž si měl sestřin syn vzíti manželku, musel mu strýc více odkázati, nežli měl dříve v úmyslu. Poborský a hřebenář to podepsali jako svědkové; potom teprva mohl Květný, hospodyně a Klára vejíti. S uslzenýma očima šel jim Poborský naproti, vzal mladé lidi za ruce a vedl je k posteli.

„Tu klekněte,“ řekl, „a proste o požehnání: moje máte, a budete-li hodni, Bůh vám také požehná.“

*

Veleba se vskutku více nezotavil, nýbrž skonal v Pánu. Ze stavení jeho nezbylo nic nežli dva silně vyzděné sklady a sklep, kdež měl veliký díl svého nejlepšího zboží ležeti. Obnášelo to ještě mnoho tisíc. Hotových peněz v papírech a důležité písemnosti měl při sobě. Květný dostal hezkou pomoc, ale odstěhoval se brzo s mladou ženuškou do jiné krajiny, aby zapomněl na smutný konec svého strýce. Poborský a stará hospodyně šli arci s nimi. Ostatek jmění po Velebovi připadl obci na zřízení domu pro chudé.

Ale zahynutím bohatého obchodníka nastalo teprva dření chudých lidí, když museli k menším překupníkům své dílo zanášeti; často zpomínali na Velebu, o němž dříve myslili, že má kamenné srdce, a proklínali při tom svůdného Prušáka.