Chudé děvče a bohatý synek/6.

Chudé děvče a bohatý synek Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 283–286. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Druhý den byl jsem časněji vzhůru nežli první. „Musím se přece podívati,“ řekl jsem sám k sobě, „jak to dnes po té bouřce venku vypadá.“ I vjel jsem rychle do šatů a vykradl se po prstech z domu. Šel jsem zahrádkou ven za ves, do polí, potom jsem se zatáčel ku mlýnu.

Bylo to přerozkošné jitro, povětří vyčištěno a plno zdravého zápachu; kolem ještě ticho jako v kostele. Byla neděle; všechna práce odpočívala.

Když jsem přicházel ku mlýnu, viděl jsem, že starý Valenta z něho již vychází.

„Bon žúr, příteli!“ zvolal jsem na něj z daleka. „Jak se vede? co dělá paní mlynářka?“

„Mersi, musié! Přeju šťastné dobré jitro!“ odpovídal starý. „Už je dobře, ačkoli dnes málo spala. Slyšel jste to hromobití? Já se uvelebil na širokou židli vedle kamen a začnu právě dřímat, když mě bouřka probudila. Sakrblé, pane! obloha vám stála v jednom plamenu, na mou věru! já myslil v prvním okamžení, že vidím Moskvu hořet.“

„Byl jste také v Moskvě?“ ptal jsem se starého vojáka a pustil se s ním ke vsi.

„Já? parblé, to si myslím. To vám byla divná příhoda.“

„Kdybych věděl, že nejste po dnešní noci mdlý, musel byste mi ji vypravovati. Ale bdění a noční hlídání člověka unaví.“

„Ah, to je mi ‚tužúr'‘ jedno,“ usmál se voják. „A já si už také chvíli schrupnul. Jestli se líbí, půjdeme trochu po řece. Já bych rád viděl, co dělají místa, kde ryby chytávám. Než bude mše svatá, přijdeme nazpátek, neboť dnes musím do kostela; je neděle — a mimo to bude pan farář nějaký otčenáš za nebožtíka Holáska obětovat.“

I pustili jsme se tedy po břehu, a starý připomínal ještě to i ono, nežli začal vypravovati. Najednou ale zvolal:

„Ale podívejte se, pane! co pak se to asi tamhle na straně u Vejvodů děje? — Lidé běhají přes lávku, jako by se bylo stalo neštěstí. Pojďme se podívat!“

I pospíšili jsme tedy k lávce, pod nížto Jizera lijavcem zakalená a poněkud rozvodněná hučela. Na palouku, přes nějžto se z lávky zrovna do statku chodilo, leželo něco na zemi, a hromada lidí stála okolo toho.

„Pane Bože!“ zvolal starý voják. „Totě právě jako dnes tři léta, když Holáska ze řeky vytáhli.“

U veliké zvědavosti přešli jsme dřevěný most a poznali nyní, že muži mezi shromážděným lidem jako zděšeni před sebe hledí a ženy rukama lomí.

„Co pak je to zde?“ ptám se mladé holky, kteráž okolo nás do vsi pospíchala.

„I ty umučení!“ zvolala holka. „Ještě to nevíte? Vejvoda se utopil!“

Já zůstal jako omráčený a hleděl na vojáka, kterýž celý zblednul a oči k nebi obrátil, jako by chtěl říci:

„To přichází odtamtud!“

V tu chvíli rozstoupila se hromada lidu, neboť přicházel rychtář, jejž byli honem zavolali, a tu ležel utopený.

Bylo to hrozné podívání. Na jeho opuchlých, ošklivě sešklebených tvářích stálo patrně, že se byl nešťastník s rozvodněným proudem krutě potýkal. Jednu botu měl staženou, prsty jeho, jimižto se ve smrtelné ouzkosti bezpochyby kamenitého gruntu chytal, ty byly odřené a zakrvácené. Tak ho našli asi před půl hodinou pod lávkou, z nížto bylo po jedné straně zase kus zábradlí zmizelo, jak visel nohama mezi olšovým kořáním.

Neméně strašlivo bylo pohleděti na dceru nešťastníkovu, kteráž teď jako vyděšená přikvapila, s hroznou bolestí vedle otce na zem se uvrhla a pronikavým bědováním celé okolí naplňovala, nedbajíc na utěšování staré tety a kmotry, kteréž byly již také přiběhly. Ale rychtář byl povážlivý člověk a dal děvče od jiných ženských domů odvésti, potom začal ihned na místě okolostojící vyslýchat. Z toho vypadlo následující:

Vejvodova dcera, bezpochyby mrzutá, že si jí Antonín tuze nevšímal, odešla domů brzy po desáté hodině, a rychtář s kmotrem Bláhou vypravili se po jedenácté, právě nežli se bouřka strhla. Vejvoda musel ale s Kudrnou až do dvanácti pít, neboť tu hodinu budil hospodář pacholka, aby protějšího souseda domů dovedl, poněvadž bylo právě nejhorší povětří. Ale Vejvoda odbyl pacholka s hrubou tvrdohlavostí, jakž ji opilí mívají, že prý není děcko a že sám domů trefí. Pacholek se nedal dlouho odbývat a když sedláka kousek cesty vyvedl, obrátil se a šel si zase lehnout. Od té chvíle nevěděl o nešťastníkovi nikdo co povědít; ve statku ho pohřešili teprv ráno a tu se tomu tuze nedivili, poněvadž to nebylo nic nového, že sedlák celou noc domů nepřišel. Ale oráč z Kudrnova statku, kterýž si vyšel hezky časně na pouť do vedlejší vesnice, nalezl ho v Jizeře.

I soudilo se tedy vůbec, že byl v noci při svém opilství silně do zábradlí vrazil, nebo se na ně celou tíží podepřel, to že pod ním prasklo, a tak že padl nešťastník do vody, kdežto bez pomoci zahynul…

Já se obrátil od vyslýchání, chtěje tuto smutnou zprávu příteli donesti. Tu mě ťukl někdo na rameno. Byl to starý voják, jenžto se teď zase ke mně přidružil.

„Pardon, musié!“ začal pošeptmo. „Co tomu říkáte? dnes je tomu právě tři léta, co mého ubohého strejce z vody vytáhli, a tu samou hodinu leží také Vejvoda mrtev na břehu. Není to, pane, divná věc? Tu samou noc, pane, kde byl… hm, je pravda, vy o tom nevíte… ono bude nejlíp teď o té věcí docela pomlčet.“

„To máte pravdu,“ řekl jsem na to. „De mortuis nil nisi bene, praví poctivý latinář.“

„Co je to?“

„O mrtvých nemluv nic nežli věci dobré.“

„Ano, ano, to se dá slyšet; však jich beztoho nemine, co jim věčný soudce ustanoví. A to mi věřte, milý pane, já jsem hromada starých hnátů a ledaco jsem zkusil; ale jaktěživ jsem nebyl o božské spravedlnosti tak přesvědčen, jako tu chvíli, když jsem viděl Vejvodu mrtvého před sebou. Nemohu za to, pane!“