Chrám sv. P. Barbory v Kutné Hoře

Údaje o textu
Titulek:	Chrám sv. P. Barbory v Kutné Hoře
Autor:	Alois Till
Zdroj:	TILL, Alois. Chrám sv. P. Barbory v Kutné Hoře. V Praze: F. Topič, 1918 Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Gotické formy dvou století mluví k nám ze stavby kutnohorského dómu sv. P. Barbory, vypínajícího se majestátně nad příkrým svahem divoce romantického údolí Vrchlice. A jak dominující jest jeho poloha nad městem, tak významné jest i umístění tohoto pomníku kutnohorské slávy v dějinách, na rozhraní dvou dob, kdy dokonává se přechod ze středověké stísněnosti do novodobé volnosti. Vzniká v době nejvyššího rozkvětu stříbrných dolů hornického města, nejen ze zbožné mysli, ale i z okázalé nádhery pyšných horníků, kteří, jsouce na vrcholu svého bohatství, počali závoditi i s vlastní kapitálou země — Prahou. Velicí mistři předstihovali se na něm ve vynalézavosti, sloučivše v čarovný celek vážné dílo konstruktivní se snahou po bohaté, malebné výzdobě.

Počátky chrámu spadají do poslední čtvrti XIV. stol., kdy na předměstí Cechu, přiděleném ke vzdálenému kostelu a faře dnes již zaniklé obce pněvické, utvořilo se bratrstvo s královským hofmistrem Čeňkem z Rožmitálu v čele a zahájilo první kroky k stavbě nové svatyně k poctě Těla Božího a sv. Barbory, patronky horníků. O založení chrámu, pro nějž pozemky musily býti vykoupeny od držitelky Pněvic, metropolitní kapituly pražské, není přímých zpráv. Dle zápisu o nadání jednotlivých kaplí chrámu v erekčních knihách arcibiskupství pražského lze však tvrditi, že spadá před r. 1388. Stavba počala částí chorovou, pokračovala však jen zvolna, jednak že stavělo se pouze z dobrovolných příspěvků měšťanstva a lidu při horách pracujícího, jednak pro spor o patronát s klášterem sedleckým, který teprve papež Bonifacius IX. r. 1403 ve prospěch bratrstva rozhodl. Nejstarší část chrámu jest z pískovcových kvádrů a liší se patrně od pozdější stavby, zbudované kromě pilířův a ostění z kamene lámaného. První její stavitel není znám, ale dle půdorysu a konstrukce byl jím asi člen rodiny Parléřů z pražské huti svatovítské. Svědčí o tom užití polověnce kaplí v ochozu presbyteria po způsobu francouzských kathedrál, jak to spatřujeme i u choru staršího chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně, u něhož je autorství Petra Parléře zjištěno. Pilíře mají tutéž klínovitou podobu, trojboké kaple mezi nimi jsou stejné výšky s ochozem a také založení obou staveb na soustavu opěrnou s hlavním pilířem v ose chrámu souhlasí. Chor skládá se z vlastní presbyteře a z obkličujícího ji ochozu s 8 kaplemi. Jeho vnější polokruhový obvod vytvořen jest uměle 13 stranami pravidelného šestadvacetiúhelníka, takže na jednu stranu připadá vždy pilíř, na druhou kaple. Po každé straně směrem tečny připojena jest ještě jedna kaple, již zakončuje pilíř poloviční šířky. Ostatních sedm pilířů úží se klínovitě dovnitř chrámu, kaple pak v podobě lichoběžníku se rozšiřují, otvírajíce se do ochozu šesti stranami dvanáctiúhelníka. Úplně neodvisle od polověnce kaplí sestrojeno jest vlastní presbyterium z pěti stran devítiúhelníka, vyvýšené o několik stupňů nad hlavní loď. Pěkně profilovaná, čtyřdílná okna kaplí vábí oko bohatstvím svých kružeb. Jinak jest tato nejstarší část chrámová velmi prostá, bez sochařské výzdoby. Konstrukce a statické zabezpečeni byly mistrovi věci hlavní.

Chrám sv. P. Barbory měl býti původně trojlodní. Po vyrovnání sporu s farářem malínským o patronát, pro nějž musila býti stavba v l. 1401 —1404 zastavena, změnil nový mistr původní disposici na chrám pětilodní, když někteří horníci a mincmistr Petr z Písku chtěli v něm zříditi nové kaple. Tato změna v rozměrech šířkových podmiňovala i prodloužení budovy, jež dle půdorysu v Starých pamětech kutnohorských od jesuity Kořínka měla měřiti 95 m zdéli. K provedení tohoto velkolepého plánu však nedošlo, a chrám nabyl pouze nynější šířky 39.5 m při délce 58 m. Ke konci XIV. stol. byla stavba uzavřena mohutným obloukem choru, kaple byly již většinou sklenuty a nadány v nich oltáře. Také sakristie a zevní lodi chrámové pocházejí z doby předhusitské, v níž založeny i pilíře hlavní lodi.

Za válek husitských byla stavba chrámu zastavena. Pokračování její zahájeno bylo teprve r. 1481 k popudu král. hofmistra Michala Smíška z Vrchovišť, za jehož řízení, jako ředitele stavby, sjednána smlouva s mistrem Hanušem, kameníkem školy parléřovské.

Týž dokončil klenbu ochozu a s ním souvislých vnitřních bočních lodí. Zcela novým jeho dílem jest pěti sloupky rozčleněné triforium, podobné svatovítskému (úzký ochoz umístěný v tloušťce hořejší zdi), jež mistr na severní straně rozšířil proti původnímu plánu o jedno pole do hlavní lodi. Sochařská jeho výzdoba jest pravým dílem romantického středověku. Představuje pelikána, napájejícího mláďata svou krví, symbol krvavé oběti Kristovy, Bruncvíka se lvem saň hubícího a jiné originálně pojaté skulptury. Ukončení jižní části triforia liší se rozčleněním i zábradlím od díla Hanušova a pochází patrně z jiné ruky. Po smrti Hanušově svěřili horníci veden stavby svéráznému umělci, Matěji Rejskovi z Prostějova, bývalému bakaláři při škole týnské, staviteli Prašné brány. Rejsek dokončil během 10 let (1489—1499), jak sám nápisem na svorníku klenby zvěčnil, smělou stavbu choru, nejkrásnější část chrámu. Prolomil ji devíti obrovskými okny s bohatými kružbami a podepřel sedmi pilíři, k nimž dvojími oblouky svedl tlak umělé síťové klenby (32.8 m vysoké), jež nese čistě osobitý ráz jeho umění. Stavba jeho vyznačuje se oproti střízlivé spodní části chrámu pravým dekorativním bohatstvím, jež soustředil zvláště ve výzdobě nejvyššího čelného pilíře. Po sklenutí choru ověnčil jej zevně ozdobnou galerii, na jejíž severní straně umístil sousoší tří karikatur. Také konstruktivně zhostil se Rejsek svého úkolu čestně.

Po jeho smrti (r. 1506) ujednali horníci smlouvu s královským stavitelem Benediktem Riedem z Pistova, tvůrcem vladislavského sálu na hradě Pražském, jenž r. 1512 uvolil se vypracovati další plány a dozírati ke stavbě. Mistr Benedikt, jsa milovníkem vysokých, rozměry imponujících prostor, připojil k vysokému choru Rejskově nad vnitřními bočními loďmi obrovské empory a založil tak téměř samostatné stejnolodí, prolomené v zevní šikmé zdi dvanácti velikými, pětidílnými okny. Tím vyhověl mistr znamenitě potřebě volného prostoru pro slovo kazatele i chorální zpěv a dosáhl skvělé jasnosti interieuru, kterou se honosí jen nemnohá díla gotické architektury. Deset štíhlých, hluboce profilovaných pilířů podpírá smělou hvězdovitou klenbu, jež, postrádajíc obvyklého rozdělení na klenební pole, blíží se svým zploštěním a jednotnou formou více klenbě valené. Její vznosnost a půvab jejích hvězdic, vytvořených smělými eliptickými křivkami plochých žeber, ovíjejících se jako ozdobné stuhy kolem pilířů bez hlavic, okouzluje pozorovatele tou měrou, že nepostřehne nepravidelností i jiných nedostatků konstruktivních. Mistr Benedikt při stavbě klenby nebyl již na živu. Dle jeho náčrtu provedl ji do r. 1547 parléř Mikuláš, připojiv ji beze vší organické souvislosti o celý metr níže ke klenbě Rejskově. Dílo Benediktovo nese všude znak jeho ducha, jenž se smělou odvahou překonal vše, co gotika dosud v jednotném prostoru vytvořila. Proti této přednosti prostorové jeví stavba mistrova značnou libovůli vzhledem k přizpůsobení se k hotové již části chrámu. Empory založeny jsou o metr níže než triforium a také zevně postrádá partie Benediktova organického přechodu od choru Rejskova. Je to jen na obou stranách obratně zakryto šestibokými vížkami s točitými schody, jež vedou na galerii. Též svou střízlivostí liší se zevně stavba Benediktova od dekorativně oslňujícího choru Rejskova. Ještě za života mistra Benedikta byl chrám r. 1532 pokryt stanovými, ve tři věže vybíhajícími střechami, nynější podoby (obnov. r. 1897), jichž užito i na chrámě lounském. Po jeho smrti pokračovali ve stavbě domácí kameníci až do r. 1558, kdy pro nepatrný výnos dolů a vyčerpané prostředky musila býti stavba zastavena a byla t. zv. jalovou zdí uzavřena.

Po bitvě bělohorské byla bohoslužba podobojí zapověděna a nedokončený dóm odevzdán r. 1626 jesuitům, kteří jej spravovali až do zrušení řádu r. 1773, načež připadl studijnímu fondu. Pod jeho patronátem velkolepá svatyně rok od roku hynula a byla teprve v naší době přičiněním místního archaeologického sboru „Vocel“ za podpory města, země i říše úplně restaurována. Chrám rozšířen tehdy o jedno travée (klenbové pole) a úplně nově vybudováno západní průčelí. Obnova a dostavba provedena byla v l. 1884 — 1905 dle návrhu Josefa Mockra za vedení Ludvíka Láblera nákladem téměř 1 mil. K.

Z vnitřní výzdoby chrámu zachovaly se cenné fresky, objevené r. 1878 pod vápenným nátěrem, který je kryl půl třetího sta let. K nejstarším patří Umývání nohou v šesté kapli choru a tři výjevy z utrpení Kristova na stěně bývalé kaple mincířské (v již. lodi), obě s počátku XV. stol. Zvláštní kulturní cenu máji fresky v téže kapli, zobrazující mincíře a pregéře při práci. Pozdějšího původu jsou fresky kaple smíškovské (po již. str. ochozu č. 7.) a sousední kaple hašplířské (č. 8.). Vznikly před r. 1500 nákladem ředitele stavby Michala Smíška z Vrchovišť a cechu hašplířů. Výzdoba obou kaplí liší se nápadně obsahem, kresbou i koloritem, dávajíc tušiti práci dvou mistrů různých uměleckých kvalit. Zvláště fresky kaple smíškovské prozrazují ruku zkušeného umělce. Ryze českého rázu jsou fresky klenby ochozu, jichž krásná myšlenka a ornamentální bohatství činí je dílem zvláště pozoruhodným. Také zavírací archa s temperovou malbou Madony mezi světicemi v kapli smíškovské jest cenné dílo středověkého malířství z konce XV. stol. Vedle výzdoby malířské choval chrám původně i vzácné práce umění řezbářského. K nim patří dobře zachovaná gotická soška Madony s Ježíškem (z r. 1480). Velkolepým dílem řezbářským byla archa hlavního oltáře s reliefem Večeře Páně, připisovaná dle nadšeného popisu Kořínkova řezbáři Jakubovi z Nymburka. Zbyla z ní však pouze část jednoho křídla s reliefem sv. P. Barbory, řezaným r. 1502. Jiné mistrovské dílo středověké kutnohorské školy řezbářské jsou gotické patronátní lavice v severní lodi, jichž architektonická výzdoba a bohatství panelových kružeb řadí je k pracím toho druhu nejlepším. K původní výpravě chrámu patří i tři zvony z konce XV. a poč. XVI. stol., ulité dle nápisu v kutnohorských zvonařských dílnách Ondřeje Ptáčka a Jiříka Klabala.

S příchodem jesuitů zahájena byla postupná barokisace vnitřku chrámu, jež později dotkla se i jeho zevnějšku. Bohatě naplněný interieur podlehl změně ve smyslu nového cítěni náboženského i uměleckého. Této reakci padly za oběť malebné dekorace stěn, jichž fresky byly bezohledně zabíleny, archa Jakubova odstraněna (r. 1673) za účelem prohloubení průhledu do kněžiště a chrám plněn dubovými lavicemi, zpovědnicemi a postranními oltáři nových forem s barokní sloupovou architekturou a Raabovými obrazy. I renaissanční kamenná kazatelna s reliefy evangelistů, dílo kameníka Leipolta z r. 1560, pokryta na náklad Markety Kamberské, rozené Dobřenské z Dobřenic, barokovým dřevěným obložením. Na emporách postaveny dřevěné sochy křesťanských ctností a k uctění i získání stavu hornického upevněna na pilíři v jižní lodi dřevěná socha klečícího horníka. Za to kaple havířská, z níž vyzvednuta pěkně tesaná a cennou mříží uzavřená hrobka Filipa, biskupa sidonského, „jenž tu svátost večeře Krista Pána pod obojím zpuosobem podával“, byla přeměněna v kapli zakladatele jesuitského řádu, sv. Ignáce z Loyoly, a vyzdobena jeho obrazem a velkou freskou, znázorňující jeho vidění po zranění v bitvě u Pamplony. Aby i zpětný pohled od oltáře byl imponující, postaven byl na zadní empoře ohromný, nyní obnovený korpus varhan s celým sborem pozlacených hrajících andělů.

Úplně novým dílem jest hlavní oltář s křídlovým reliéfním obrazem Večeře Páně, jenž jest napodobením zničené archy Jakubovy dle návrhu L. Láblera a modelů J. Kastnera. Také figurální malby oken choru a jižní lodi provedeny jsou v l. 1903—1916 dle kartonů Fr. Urbana na náklad příznivců chrámu. Dech dlouhých věků vane ve zdech velebné této svatyně, jež mluví k nám o osudech hornického města: o době nejvyššího rozkvětu života i umění epochy vladislavské — o době úpadku národa a nenáhlého umrtvení — i o nové činnosti restaurátorské, vzniklé z probuzeného nadšení z krás hynoucích památek.

Alois Till.