Údaje o textu
Titulek: Kapitola 9.
Autor: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Zdroj: [1]
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha : Řivnáč, 1854
Licence: PD old 70

O plavení se od ostrovu Kandie až k ostrovu Cypru.

Casso. Searpanto. Rhodiz. Klášter s množstvím koček.


V pátek po sv. Vavřinci, to jest 14. dne měsíce Srpna, ráno jako o snídaní přijel patron s svými důstojníky z města Candie do lodí, a jsa úmyslu co nejdřív vyjeti, poslal pro nás k břehu jednu gondoli, na níž jsme až k lodí přijeli a tu do poledne očekávali; však velmi nám divno bylo, že jsme v lodí větší prostranství měli a v ní u prostřed prostoru volně se procházeli mohli; pročež po těch vojácích, kteříž nám tak uprázdnili, nic jsme netoužili.

O poledni, když počal vítr nastávati, poručil patron kotve z moře vytáhnouti, plachty rozestříti a ze tří kusův vystřeliti; na to ve jménu božím od ostrovu Candie k ostrovu Cypru šťastně jsme se plaviti začali, majíce město Candii i ostrov po pravé ruce.

V sobotu ráno, jenž byla památka na nebe vzetí panny Marie, to jest 15. dne téhož měsíce, jeli jsme prudce, a až do poledne zemi Candii viděli, potom nic než toliko nebe a moře, až zase k večeru po levé straně spatřili jsme dva ostrovy: jeden slove Casso, a druhý Scarpanto, na 12 mil vlaských od sebe vzdálí. První (Cassa) sloul prvé Casos, jest malý a před kolikas málo lety lidmi Řeky osazený, prvé však pustý byl. Druhý (Scarpanto), který prvé sloul Carpathos, jest větší (jakž se zdá, i mně to jistili) nežli ostrov Zante, a v něm pevnost lidem osazená, na ten čas císaři Tureckému v poddanost uvedená, prvé pak byla pánův Benátčanův. Času večerního opět (podle obyčeje) na zvonec se zazvonilo a letanie spůsobem napřed položeným zpívala.

V neděli ráno 16. dne téhož měsíce měli jsme dobrý vítr, i ten celý den. Na levé straně ukazoval nám patron položení Rhodizu, ale bylo daleko. Téhož dne přihodila se nešťastná příhoda jednomu z našeho tovaryšstva, Lampertovi Nizozemci, nebo mu všecky peníze na zlatě, v kabátě zašité, když kabát za truhlu položil, i s kabátem ukradli. Pročež ten ubohý Lampertus hořce plakal a naříkal, a patron mezi všemi výslech držel, všecko přehledával, ale nic nalezeno nebylo; ač někteří pochybovali, aby co toho v pravdě bylo, leč málo který dukát, kterýchž on však na mnoze býti pravil, ale spíše podvod, na kterýž potom jemu k dobrému a nám ke škodě přišlo. Také ten den rozstonal se na zimnici můj spolutovaryš pan Heřman Černín, kteráž však při něm dlouho netrvala. A po mně velmi bolaví a palčiví nežitové se vyrazili.

Dne 17. téhož měsíce neviděli jsme nic než nebe a moře, a však byl dobrý vítr, tak že jsme rychle až do rána 18. dne téhož měsíce, to jest do úterka jeli. Toho dne již viděli jsme po levé straně ostrov Cyprus, a tu se vítr utišil. Potom před polednem počal dobře a silně váti, že jsme za jednu hodinu deset mil vlaských ujeli. A když naposledy čím dále tím více větru přibývalo, obával se patron z tak prudkého jeho hnání nebezpečenství, a rozkázal velkou plachtu i jiné tři malé spustiti; však předce jsme mírně jeli a k ostrovu se přibližovali, až i jeho dosáhli. Tu majíce jej po levé ruce, vedlé něho jsme jeli, a na jednom místě nedaleko od moře stavení jakéhosi pustého kláštera viděli; o němž nám toto povídali, že před lety, dokud jsou v tom klášteře mniši bydleli, vůkol toho kláštera bývalo veliké množství hadův a žížal rozličných, kteréž lidem velice překážely a nemnoho se tu zastaviti daly. Z té příčiny chovali mniši mnoho koček, kteréž k tomu učili a vedli, že je každého dne hned ráno z kláštera vypouštívali; a na myslivost těch žížal vysílali, kteréž ony lapaly a dávily, však žádné nejedly. Aby pak ty kočky své vychování měly, vždycky o poledni na jeden k tomu nařízený zvonec pro samé svolání jich zvonívali: ten jakž ty kočky uslyšely, do kláštera se sběhly, a tu jim jísti dali; potom zas k té práci se rozběhly, a tím spůsobem i večer svolávány bývaly; tak že se mniši za čas tu zdržeti mohli. A však naposledy mezi ty mnichy mor přišel; někteří kladou tu příčinu, žeby ty kočky od těch hadův jedem nakaženy byly, od nichž i mniši se nakazili, že na větším díle pomřeli, a ostatek jich pryč ujelo, kláštera pustého zanechavše, kterýž tak až podnes zůstává. Ten klášter rozuměti jest, že jest byl bohatý, a sloul u sv. Mikuláše; mniši v něm byli řádu sv. Basilia. Protož to místo a krajina okolo toho kláštera od těch koček slove až podnes Capogatte.

V středu 19. dne měsíce Srpna ráno ten tuhý vítr se utišil, a ku polednímu času byl příhodný, jímž jsme dobře cestu naši konali. [1]Okolo nešporů přijížděli jsme k městečku, u něhož jsme státi měli, jménem Arnica, půldruhé vlaské míle od moře, a zastavili jsme se na jednu míli vlaskou od břehu. Potom rozkázal patron ze tří kusův vystřeliti, plachty spustiti, svázati a kotve zavrci. A tak jsme tu již k ostrovu Cypru s pomocí boží se dostali, a vyjevše 14. dne měsíce Srpna od ostrovu Candie, 19. dne téhož měsíce k dotčenému městečku Arnica přijeli; učiní z ostrovu Candie sedm set mil vlaských, českých sto a čtyřidceti, od Benátek dva tisíce jedno sto mil vlaských, českých čtyry sta a dvadceti.


  1. Arnica, městečko v Cypru.