Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl první/Kapitola 48.

Vypsání náboženství Nestoriánů, Syriánů, Maronitů, Jakobitů a Abyssynův.

Nestoriáni: Caramanni, Curti, Assyrští a mnozí jiní. Syriáni. Města Syrie. Obyčeje a náboženství Syrův. Maroniti a Drusi. Jejich udatnost a náboženství. Jakobité. Abyssini.


Nestoriáni jsou řečení, kteříž následují učení kacíře Nestoria, kterýžto léta 429. za panování císaře Theodosia chytrostí se vetřel na biskupskou stolici v Konstantinopoli, a dvě osoby Krista pána vedlé obojího přirození, a tak dva Kristy činil; svatost a božství Kristu po narození připisoval, a jiné mnohé bludy Anastasia kacíře zastával; byl však odsouzen na sněmích v Efezu a Chalcedonu městech držaných, a na pouště Thebaitské do Egypta (o nichž v druhé knize zmínku učiním) zaslán, kdež mu červi jazyk rozjedli a bídně jej umořili. Socr. lib. 7. c. 39. Evagrius lib. 1. c. 9. Sigonius lib. 9. reg. Ital. Jsou pak mnozí národové toho náboženství bludného, jako předně Caramanni, národ starožitný, před lety Cilices, a země Cilicia sloula; leží v Asii menší, mezující s Syrií a Pamfilií (Dionisius). Město jejich hlavní jest Tarsus, nyní Terrasa nazvané, v němž se svatý Pavel narodil, o němž Solinus píše; po něm Coritia, o němž a o jeskyni u něho Pomponius Mela nemálo vypisuje.

V té krajině teče řeka Cyrnus aneb Cydnus, turecky Sarra, v níž se císař Fridrich, Barbarossa řečený, léta 1190. utopil, když táhl na východ k dobývání Jerusaléma, a tak šťastně všecky nepřátely přemáhal, že bezpochyby, kdyby ho to dopuštění boží bylo nepotkalo, bylby mnoho krajin, a šťastněji nežli Gotfrid z Bullionu, všemu křesťanstvu k dobrému dobyl a opanoval. Egnatius lib. 1, c. 2., Cranz. lib. 7., Sax. cap. 1., Aemil. lib. 6. Plutarchus in Pompejo píše o těch Cilických, že jednoho času na vpády a loupeže mořské se vydavše, tak hrubě s tím zacházeli, že do tisíce lodí měli, čtyry sta měst sobě podmanili, v nichž hodovali, rozkoše a všeliké marnosti provozovali; kde se kdo na moři vyskytl, toho hned lodími svými obehnali; neb měli všudy strážnice a věže, na nichž vyzvědače své chovali, a ti jim uměli znamení jisté, čímby se zpravili, dáti. Lodí mnoho měli, na nichž stožáry zlatým plechem obité, vesla stříbrem otažená a plachty hedbávné a šarlatové byly. Devadesáte lodí Pompejus s předky mosaznými aneb z zvonoviny, netoliko pro slávu, ale i pevnost [když na jiné lodí udeříce je rozrážeti mohli] tak udělaných, od nich dosáhl, a potom všecky přemohv je podmanil a rozptýlil.

Ten národ jest mistrovský a vtipný v řemeslech, co se od zlata, stříbra a železa dotýče, a v Turcích, jako v Konstantinopoli, Cairu etc., své zvláštní ulice a v nich krámy mají, aby je každý kde najíti věděl.

Potom toho náboženství jsou Curti aneb Carduci, před lety Mesopotaminenses nazvaní; ti mají zemi svou mezi řekami Tygris a Euphrates (Tac. lib. 5. Dionisius) a s Assyrským královstvím mezují.

Města mají veliká a v obchodích kupeckých známá, jako Hapril, Carcus, Mosel, kteréž před lety Ninive sloulo; o nichž Rauvolfius v svém Putování lib. 2., Strabo, Plinius.

Jest národ lotrovský a loupežný [vedlé starého přísloví vlaského : Homo da confin, o ladro, o sassin, totiž „pomezní, nebo loupežník, nebo vrah“], Tureckému císaři poddaný a však nad jiné svobodami obdařený, proto že blízko pomezí Perského jsou; pak aby, udatní jsouce, příčiny neměli k němu od Turků přistoupiti.

Dále jsou Assyrští, sousedé Kurtův, a nyní téhož jména, kdež jsou slavná města Hadith, Juppe, Idt, Baldach aneb Bagdet, předešle Babylon město vznešené, o nichž v druhé knize zmínku učiním; o těch psali Rauvolf v druhé knize, Breve narratione per Giouvan Maria Angiolello, Dionisius, Lucanus a jiní.

Potom krajiny a království mnohá velikému chánovi, totiž císaři Tatarskému poddaná, jako Cascar, Sarmachen, Carchan, Tanguth, Succuir, Mossul, kdež město takýmž jménem nazvané leží, a v něm svou stolici nejvyšší všech Nestoriánův má, a odtud arcibiskupy, biskupy své atd. do dotčených krajin vysílá; také od toho města kupectví drahá do jiných krajin se posílají, a pro vzáctnost i dobrotu Mossulanská jmenována bývají.

Cathai království, kdež město Quinsai stolice velikého chána jest, o kterémž se k víře nepodobné věci píší, jakž v druhé knize něco oznámím; Ergemit, Carajan, Mangi, Egrigaja, o nichž všech obšírně Marco Polo descrittione de Viaggi vypisuje.

Ti všickni učení Nestoria následují a své obřady při posluhování na spůsob řecký vykonávají, však v rozdílných řečech služby své vedlé jazyku přirozeného každému z těch národů činí; a sumou velmi zpletené náboženství mají, že ho sami vypraviti neumějí.

Syriáni.

Ti se nazívají od země, kteráž Syria od starodávna i podnes slove. Leží v Asii, od východu má řeku Euphrates, od západu moře Prostředzemní, totiž Mediterraneum, od půlnoci Cilicii, od poledne Arabii. Města slavná má : jako Laodicea nyní Lizza, Híerapolis, Antiochia, Apamea, Palmyra, Ptolomais jináč Ac con, Sidon, Tyrus, Berytus, Tripolis, Seleucia, Caesarea, Damascus; z kterýchžto posavád nejpěkněji vystavené a v celosti ve vší Turecké zemi zůstávají : Damascus, Sciam nyní Tripoli, Tyrus nyní Sura, Ptolomais nyní Acca, Baruth nyní Berit, Caesarea nyní Cheiseria, Sidon nyní Seida aneb Seit, a vrchové Carmelus, Libanus, Casius.

O těch městech hodné by bylo celý traktát sepsati, pro vznešenost jejich, ale krátkosti šetříc tak zanechám; může sobě každý ty spisovatele, kteříž o nich mnoho vypisuji, čísti, jako Plinius, Strabo, Gellius, Itinerario di Lodovico Barthemia, Les Vogages u Monsieur Villamont, chevalier, Leonhardi Rauwolf Reisen a jiní.

Krajina podnes úrodná jest, a jakž Varro lib. 1. cap. 44. de re rust. svědčí, že za jeho času jeden korec obilí vsatý sto korců vydával, toliko když zemi vzdělávají. Ale tento národ z většího dílu jest velmi lenivý, zahálčivý a chudý, nevěrný, lehkomyslný a úkladný, tak že stará přísloví o nich posavád pravdivá se nacházejí, jako Syroi oros Foinichas, vlasky jakoby řekl: A un tristo, ge ne vol uno e mezzo, totiž : „Syrové proti Fenickým,“ jakoby řekl: Syrus v šibalství mistrem Fenického jest; aneb vlasky: Maestro sopra i maestri, „Mistr nad mistry“. Svidas, Coelius lib. 18. c. 24. Za nejmenší hřích sobě pokládají, bližního svého, by on křesťanem byl, okrasti, pohanům prozraditi a všelijakou zlost svou z dosti špatného zisku nad ním provesti; odkudž pošlo mezi Vlachy přísloví : Le arco Surian, che tira alli amici et nemici, totiž, jak u nás říkají, že jsou na obě strany broušení, tak jim dobrý přítel jako nepřítel.

V městech kupci a bohatší lidé [jichž pro veliký obchod, kterýž se v Damašku, Tripoli, v Týru a tureckých končinách děje, nemálo tam jest, vedlé chvály, jíž jim za svého času sv. Jeroným dává, lib. 8. in Ezech. cap. 27.], vedlé starého obyčeje, hodům, hrám a rozkošem hrubě posavad oddáni jsou, že se přísloví staré o nich : Syrissare, totiž syrským spůsobem rozkošně a skvostně živu býti, v skutku při nich spatřuje; ano ve vší Turecké zemi lepší, zvůle a pohodlí, od nejzdárnějšího ovoce, všelikého a zrostu zemského, ani tak výborně a na mnoze přistrojeného, jako v Damašku, za mírné peníze se nenachází, tak žeby zemským rájem slouti mohlo. Athenae lib. 3. c. 9.

O tom národu mnoho se čte v písmích svatých, zvláště v knihách Královských a Paralipomenon, jak jsou proti Židům, sousedům svým, vždycky válčili, je jednak pod svou moc přivozovali, jednak od nich zase potrestáni bývali; čehož mezi jinými příklady máme tento, že král Achab sto tisíc Syrův v jedné bitvě pobil, krále jejich Benadada jal, a jináč. mnoho jich zahubil. 3. Reg. 20.

Náboženství své nejpřednější a nejprvnější býti vyhlašují, a to za tou příčinou, že sv. Petr v Antiochii několik let biskupem byl, a tu nejprvé věřící Christiani, totiž od Krista „křesťané“ nazváni byli. Niceph. lib. 2. c. 6. Joh. Boëmus lib. 2. c. 12.

Srovnávají se v mnohých věcech s Řeky, jako že tolik postů drží, tak o očistci, o neženitbě kněží svých jako Řekové smýšlejí. Své služby řečí arabskou konají, a celý pecen chleba kvašeného nerozkrájený posvěcují, a teprva posvěcený jej na kusy rozkrajují, a pod obojí, spůsobem Řekův, rozdávají.

Křest též jako Řekové zachovávají. Kostel zvláštní v Jerusalémě mají, tu kdež svatý Petr z vězení Herodesova vyšed, zatloukl a do domu všel; a v kostele hrobu božího jednoho biskupa zavřeného chovají, ten na oltáři jim oddaném sloužiti musí.

Naposledy toho o nich doložím, že, mimo obyčej jiných v těch zemích křesťanů, ženy a dcery své po turecku a saracensku uzavírané a v bázni přísně chovají; neb jim nebrzo na ulici choditi, ani jináč se ukazovati dovolují, leč do lázně, a to dobře s tváří černým poučníkem přikrytou. Ženich nevěsty své viděti nemůže, leč co o ní od jiných přezví a uslyší, až teprva ten den po vykonaném veselí. Což také čteme v první knize Mojžíšově v 29. kapitole o Jákobovi, kterak jest měl veselí s Liou, a s ní noclehoval, domnívaje se s Ráchel, kteráž pěknější byla, je míti : a to z příčiny té, že tam nevěsty k oddavkům zastřené se vodí, což až posavád mezi Židy, jak v našich zemích, tak jinde, kde jsou, se zachovává.

Maroniti.

Jest národ smíchaný z Arabův, Syrův a jiných okolních, proto tak nazvaný, že se drží kacířství jakéhosi Marona kacíře, rodem z města Maronea v Tracii, při řece Hebrus, a pro dobrá a výborná vína, kteráž se u něho rodí, vznešeného. Plin. lib. 14. c. 4. Tibul. ad Messalam.

Dělí se na dvé : jedni slovou vlastně Maroniti, druzí Trusci jináč Drusi. Tito Maroniti jsou, jakž jsem napřed doložil, z rozličného národu; a to jsou ti často dotčení křesťané de la cintura, totiž „s pasem“, proto že širokým pasem opásáni chodí.

Drusi pak pošli předně z národu Francouzského, a potom z jiných křesťanův, s knížetem Bullionem do země Svaté přišlých, a však po ztracení vší země Svaté a vyhnání z ní všech křesťanův. Tito, poněvadž za panování křesťanského na horách Libánských svá obydlí měli a se osadili, odtud nijakž vytištěni a přemoženi nebyli a nejsou. Nebo se hory Libánské mnoho mil na dýl i na šíř táhnou, skalami, průchody úzkými a nepřístupnými tak od přirození opatřené, že ten obojí národ, majíc svá městečka, vsy, hradby a průchody, ručnice sobě sám dělá; obilí, dříví, vína, oleje, dobytka, zvěři a jiných pohodlí, jakkoli jich mnoho tisíc jest, s potřebu a dostatek má, a bez okolního kraje v čas potřeby býti může; k tomu i nemalou sumu peněz za hedbáví, jehož se několik set centnýřů každého roku do Tripoli a Damašku prodává, a za jiná řemeslná díla dosahuje, tak že se při něm veliké bohatství od zlata a stříbra, jako při kterém jiném národu, nachází.

Byli pak od těch časů vždycky svobodní, svou vrchnost majíce, a od žádného přemoženi býti nemohli. Nebo ač jsou se o ně žoldánové Egyptští, dokud země okolní drželi, často pokoušeli, však vždycky s nimi příměří, aby z hor nevypadnouc, kraje země Syrské neohraženého nehubili, držeti musili : a to proto, že jim v horách žádný ublížiti nemohl, oni pak svobodný přístup do kraje měli.

Císařové Turečtí, když po přemožení žoldánův těch zemí dobyli, také svou moc na ty horáky obrátili, a nejvíce skrze baši z Damašku, kterýž s jinými šesti bašemi a sedmnácti sangiachy, do půldruhéhokrát stotisíc lidu majícími, léta 1574. je přetáhnouti dal; a nemohše k Drusům na koních, pěšky je dobývati chtěli, však tak přivítáni byli, že místem napustili sobě do nějakého údolí šest neb deset tisíc Turkův, ty obklíčili a pobili; místem z průchodů, z skal kamením a ručnicemi, šipkami a jinými nástroji tak odháněli, že nic spůsobiti nemohli, ale do 60.000 lidu ztrativše, po třech měsících odtrhnouti musili. Rauvolf. lib. 2.

Podruhé Ibraim bascha z Cairu léta 1585. s velikou sílou proti nim táhl, a mezi hejtmany jejich nesvornost ztropiv, spůsobil to, že mu se ti Drusové, ješto v rovinách Caesareae, Ptolomais, Tyru a Sydonu bydleli, dobrovolně poddali, a jistý poplatek Turkům dávati slíbili. Horáci pak své svobody hájiti se strojivše, od Ibraima dobrý pokoj měli, kromě že některé vsi pod horami vydrancoval a vypálil, a jednoho hejtmana lahodnými slovy přivábiv, jej v ležení svém i s lidem jeho, jichž do 400 s ním přišlo, jíti, a pod průvodem, bez zbraní ukrutně zabiti dal. A od té chvíle dobrý pokoj mají. Giouvan. Thom. Minad. delle guerre nell’ Imper. Persiano. Obojí oděv dlouhý, na spůsob Syriánův a Arabův, nosí, a jsou postavy udatné, bez zbraní daleko se nepouštějíce.

Náboženství obojích jest jednostejné, a mají svého patriarchu na hoře Libánu, v klášteře „panny Marie“ řečeném, kdež on s mnichy některými sídlo své má. Jak pak koli chudý, bez služebníkův, chatrně, bez nádhernosti v šatstvu a bez důchodův, mnichům svým zároveň živ jest, však proto jurisdikcí jeho daleko se vztahuje, a několik arcibiskupův a biskupův pod sebou má, a u všech v veliké vážnosti jest, a pokaždé, když k němu přicházejí aneb jeho z daleka pozdravují, s klekáním na kolena a rukou jemu líbáním to činí.

Za času Innocentia papeže Třetího, při shromáždění Lateranenském, vyslali z prostředku svého některé biskupy léta 1215. do Říma, žádajíce proti pohanům pomoci, a přitom k stolici Římské se připojili. Ale když v tom nestáli, léta 1414. na sněmu v Konstanci za bludné odsouzeni byli.

Před několika lety zase někteří z těch krajin v Římě poslušenství slíbili, a však předce svých obřadův neopouštějí, pod obojí spůsobou podávají, bez ornátův a šatstva mešného služby své konají, a jiné své věci zachovávají.

Při dotčeném klášteře mají tři zvony, jimiž k službám zvoní; sic ve všem tureckém panství se nenajdou, neb jich Turci netrpí, ale nemohouc těmto rozkázati, tak nechati musejí.

Jazykem arabským knihy sepsané mají a služby své konají, i obyčejně tak mluví. Posty drží, a nic masného tehdáž, ani od masa, ani ryb nejedí, než vaření od hrachu, faseolu, vikve, bobu atd. za pokrm mají. Nicméně, když se k nim z Tripoli a jiných měst hosté křesťané nahodí, umějí je od masa, ryb, dobrého vína, pokrmy a nápoji výborně dobře ctíti, a velmi přátelsky a nade všecky jiné křesťany v těch zemích důvěrně a upřímně chovati. Les Voyages du Villamont.

Na hoře Libánské jest posavad šestmecítma cedrových stromů, z jakýchž král Šalomoun chrám páně v Jerusalémě vystavěl, a ty ještě od toho času tam na tři tisíce let (krom co před tím časem stály) trvají; a jsou pospolu nejvýš na rovinách té hory, kdež sníh téměř přes celý rok bývá, aniž jich do počtu více přibývá, ani nezplanějí; ale snad tak jistým božím soudem na památku stavení chrámového, jako na osvědčení někdejší slávy chrámu Jerusalémského, a že v pravdě na té hoře od krále Hirama vyťaty a do Jerusaléma posílány byly, tam až podnes zůstávají. Jest strom velmi vysoký, k jedli podobný, kůry tenké a hladké, krom při spodku, kdež jest něco drsnatější; ratolesti i šišky nápodobné smrku, koncem k vrchu obrácené, listí jako dřín neb borovice, a však vždycky čerstvé a zelené má. Dřevo jest velmi tvrdé a trvánlivé, barvy náčervenalé, a nikdy nehnije. Smola z něho vonná a co gummi pěkná teče. Další vypsání o něm v herbáři Mathiolově najdeš.

Jakobité.

Jest národ Arabský, Egyptský v těch zemích, v Numidii a v Africe i jinde rozlezlý, od Jákoba sektáře prvního nazvaný. O osobě Krista pána zle smýšlejí; někteří se křtí, jiní obřezují, a jiní to oboje zachovávají. A kdež jest povědíno u sv. Matouše v 3. kapitole : „Křtíti bude duchem svatým a ohněm“ (v čemž se seslání ducha svatého v spůsobu ohně, a dílo jeho jako nějakým ohněm srdce lidská zapalující míní), to oni vykládají na živelný oheň, jímž před křtem dětem svým na ramenách, čele a tváři kříže připalují, a od pohanův tím znamením oddělení se býti zdají. Okolo Zues, Thor, na těch pustinách, a okolo Mecchy jest jich mnoho, a eremitský aneb poustevnický život vedou; tam se jmenují Malaquiti aneb Cofti. Summario di tutti li regni, citta etc. Orientali.

Svého učení žádnému jiného náboženství, a zvláště v západních krajinách přebývajícím, nezjevují, ani s nimi neobcují, ale jakoby cabala aneb cabalitské umění bylo, sami mezi sebou je tají; pročež jiní o něm mnoho co vypravovati nevědí.

Abyssini.

Poněvadž v druhé knize o tom národu obšírnější a příležitější zmínku učiniti míním, tam jejich náboženství a co jiného zapotřebí bude, odkládám, a nyní pomíjím.