Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl první/Kapitola 29.

O přijetí našem k Jordánu řece, moři Mrtvému a zase do Jerusaléma.

Poušť svatého Jana Křtitele. Řeka Jordán. Přejití řeky suchou nohou. Voda Jordánská. Bethabara. Macherus. Hora Phasga. Moře Mrtvé. Engaddy. Horko okolo Jericha. Návrat do Jerusaléma.


V Jerichu nedlouho se pozdrževše, jeli jsme východní stranou po rovině sami s naší pěchotou, a přijeli k jakémus starému zbořenému stavení, toliko že místem kusy zdi a ostatek hromady řícenin stojí. O něm nám pravili, že na tom místě svatý Jan Křtitel, kážíc pokání, bydlel, a leží od Jericha čtyry míle vlaské; do toho obydlí měli fariseové z Jerusaléma kněží a jahny k Janovi poslati, aby se ho otázali: byl-liby on Kristus, aneb Eliáš, anebo prorok? Načež té odpovědi dostali, že není Kristus ani Eliáš, ani prorok, ale hlas volajícího na poušti, aby pánu Kristu cestu připravil. Joh. 1. Ač já držím s textem evangelickým, kterýž jiné místo klade těmito slovy: „To vše stalo se v Betabaře za Jordánem, kdežto Jan křtil,“ nicméně nepřím se, aby na tom místě nebydlíval, když poodpočinouti a prázdnost k modlitbám míti chtěl. Neb obyčejně na poušti bydlel, kobylky a med lesní jídal (Math. 3.), a jakž Nicephorus hist. Eccl. lib. 8. c. 30. pokládá, že jest byla jeskyně, kterouž svatá Helena pěkným kostelem na památku obhradila; ale nyní jsme toho nic nespatřili.

Ta poušť od Jericha až k Jordánu nazívá se od křesťanův jináče a vlastně „poušť svatého Jana Křtitele“, snad od toho příbytku jeho. Nic na ní viděti není, než něco málo koz černých, kteréž tu Arabové z Jericha a s okolních hor na větším díle pasou; a ty dlouhé a visuté uši, co u nás nejušatější myslivecký neb vodní pes, mají.

Odtud jsme jeli na jednu míli vlaskou až k samé řece Jordánu, a bylo o polednách, když jsme se tam dostali, právě k tomu místu, kde Jan svatý Krista pána pokřtil v Jordáně; jakož pak na tom místě kaplička byla a sloula „svatého Jana“, ale nyní tu nic není. Math. 3.

Tu se bylo čemu dívati, jak předně Arabové, odpášíc své pasy a košile přes hlavy smekše (nebo byli něco poctivěji a více po městsku nežli oni naháčové z Jericha, totiž v samé toliko košili a pasem opásaní, oblečeni), tak my někteří poutníci a mniši jeden před druhým šaty svlekajíce do vody jsme pospíchali: oni aby se vychladili, my pak nad to více, abychom na příklad Krista pána v ní se pohřížili a tou zevnitřní živelnou vodou, pro skutky v ní mnohé od boha učiněné a očité toho zkušení, mysli naše poobčerstvili a k většímu a horlivějšímu dík činění probudili. Nebo ten obyčej jest u všech v té zemi obyvatelův a tam putujících křesťanův, že na spůsob trojího ve jménu Trojice svaté pokřtění aneb splakování každý buď sám třikrát do vody se potune, aneb svému tovaryši po třikrát na se vodu líti dá, a zase druhému to též učiní. My jsme se sami do vody po třikráte pohřížili, a potom semotam, jak kdo uměl, v ní plovali.

Jest pak Jordán, židovsky Jarden, řeka neveliká, a spíšeby říčka slouti mohla, každému křesťanu z písem svatých známá a slovútná. Prýští se z hor Libánských ze dvou studnic, z nichž jedna slove Jor, druhá Dán, a scházeji se spolu potokové z nich obou u města Caesarea Philippi, blízko brány městské; společným jménem jmenuje se Jordán. Odtud, nedocházejíc moře Galilejského, vpadá do jakéhos hlubokého údolí, v němž stojí jezero na 30 honův široké a 60 dlouhé, jménem Meron neb Merom. Hieron. in loc. Hebr. lit. M. Item Samachonitis, totiž Samachonitské (Joseph. 5. ant. 9. etc. 3. bell. 18); jináč Ain, totiž „Oko“, že v položení břehův svých podobenství oka mělo.

Odtud k východu bera se, dělá se několika potoky větší k městu Kafarnaum, a tu do moře Galilejského aneb jináč Jezera Jenezaretského a Tiberiadského, od těch míst nazvaného, vpadá, vedlé vypsání Plinia lib. 5. c. 15. nat. hist. šestnácte vlaských mílí dlouhého a šesti širokého; skrze to moře jde prostředkem, a z něho mezi Moabskou a Judskou zemí skrze údolí velmi rozkošné a úrodné, dlouhé, na 23 vlaské míle se táhnoucí; jiných několik říček, jako jsou Cison, Dibon, Jezrael, Taphuae, Carith, potok z Eliseovy studnice, Jazera, Arnon, s sebou pojímaje, divně se točí, jakoby jinam nežli do moře Mrtvého, vždy do něho jako bezděk (Plin. lib. nat. hist. 5. c. 15.) teče, a tu hned jméno i dobrotu tratí. Neb se s tím smradlavým mořem směšuje, že ryby, kteréž tam někdy zajdou a se pustí, buď hned zpátkem uplývají, aneb zemříti musejí a mrtvé po moři se nacházejí. Hier. tom. 1. epist. 28. ad Lucinum. Ač tomu někteří chtějí, že z toho moře, skrze něž prostředkem jíti má, vychází v Arabii, ale hned na některé hony odtud zase do propasti jakési padá a v ní se tratí. Dlouhost jeho učiní vlaských 100 a českých dvadceti mil.

Voda Jordánská jest vždycky kalná a bahnitá, od zemí tučných, skrze něž teče; a tehdáž s obou stran břehův, jakž jsem spatřil, byly dalece se rozšiřující bahna, však vyschlá a od horka velice zpukaná.

V času žně, kteráž v zemi Židovské bývá brzo po veliké noci, Jordán nad povahu jiných řek, kteréž pro horka a sucha vyprahnou, bývá největší, že se daleko z břehův vylévá, jakž to vše podnes široce znáti jest.

Vůkol něho mnoho porostlin od proutí všelijakého roste, a jako hájové jsou, s množstvím zvěři všelijaké, až i lvů a leopardů a jiných lítých zvířat, kteréž jinde v zemi, pro pouště ničímž neporostlé, schrány své míti nemohou.

Skrze ten Jordán, toho času, když v něm největší voda byla, pán bůh pro dokázání moci své zázračně lid svůj Israelský pod správou Josue suchou nohou (neb se vody rozstoupily) převedl a do země zaslíbené uvedl. Josue 3. A jest to místo, kudy jsou přešli synové Israelští, vedlé položení Galgali, proti němuž jsou přišli, nechavše Jericha na pravé ruce, anebo jakž text biblí svaté dokládá, na východ slunce města Jericha; jest okolo dvou hodin cesty od Betabary a místa, kde Kristus pán pokřtěn býti ráčil. Josue 4.

Týž Jordán přešli suchou nohou Eliáš a Eliseus, proroci svatí, na tom místě, kde Jan svatý křtil. 4. Reg. 2.

V Jordáně koupal se malomocný Náman z rozkazu Elisea proroka, a byl uzdraven. 4. Reg. 5.

Týž prorok Eliseus dovedl toho, že sekera železná v Jordáně na vrch vody vyploula. 4. Reg. 6. A Kristus pán že v něm pokřtěn, o tom výš oznámeno jest.

Tehdáž když jsme tam byli, byla malá voda, ale však hluboká, tak že jsem v ní, přeplynuv ji šestkráte, a u prostřed se pod vodu pustiv, do dna dostačiti nemohl; pročež znáti, že musí tejná a nebezpečná voda býti. Neb nám také oznamovali, že každého času putování k ní některý se v ní utopil, ač z nás, díka bohu, tehdáž žádnému se toho nepřihodilo, kromě jednoho mnicha, kterýž ač dobře plovati uměl, ale však bylby brzy přehlídl a se utopil, kdyby mu byli dva Arabové na pomoc nepřispěli, kteříž ho chytivše a na břeh již odpolu mrtvého vytáhše, nohama zhůru vyzdvíhli a vodu, kteréž se již byl přes vůli svou napil, z jeho úst vypouštěli a tak pomalu křísili, že jsme ho potom sotva za živa zase do Jerusaléma dopravili.

Někteří z nás přinesli jsme s sebou z Jerusaléma plechové pocinované láhve, naschvále koupené, do kterýchž jsme sobě té vody Jordánské (napivše se jí prvé do vůle) nabrali, a ji každý z nás do vlasti své přivezti úmysl měli; ale že některým neopatrností na cestě vytekla anebo jináč k zkáze přišla, tak že žádný, kromě já, pěknou, čistou a neporušenou vodu z Jordánu s sebou do Čech sem dopravil; a poznávám pravdivé býti, co o té vodě obzvláštního vypravují, že sama ze všech jiných vod nikdy se nezsmradí a nezkazí, byť třebas sto let chována byla. Nebo viděl jsem na lodích, že jiné vody velice se brzo pokazí, červy a jinými neřády naplní, že se často čerstvá obnovovati musí, a časem na moři větší nedostatek vody nežli jiných potrav a potřeb bývá, zvláště když jest horko veliké, že tehdáž nejspíše se zsmradí. Tato pak, ač se kalná z řeky Jordánu vezme, však se brzo ssadí, a čím dál tím čistší bývá, což se na mé, kterouž posavad za sebou mám, spatřiti může.

Léta 1604. v neděli po sv. Matouši, apoštolu páně, když jest pán bůh všemohoucí urozené paní, paní Barboře Harantové z Stropčic, manželce mé nejmilejší, pomoci, a nám manželům společně dcerku na tento svět dáti ráčil, a já potom ve čtvrtek po sv. Václavě tomu nemluvňátku křtem svatým posloužiti jsem dal, tou vodou Jordánskou bylo pokřtěno, a jménem Rozina Alžběta nazvána jest. Pán bůh všemohoucí z milosti své svaté rač ji nám rodičům ku potěšení, k své pak cti a chvále božské pěstovati, chrániti a zachovati.

Když jsme se za dlouhou chvíli koupali, napomínal nás gvardian, abychom se zpátkem strojili a horka nastávajícího ujeli. Tak my se přistrojivše, ještě jsme se na rozloučenou semotam ohlídali a s druhé strany naproti nám říceniny jakési viděli, o nichž nám pravili, že jest na tom místě Bethabara městečko bylo. A slove v židovském jazyku „přívoz“ aneb „dům přívozu“, kdežto obyčej byl lidi přes řeku převozovati. A poněvadž ustavičně množství lidu u toho přívozu, a bezpochyby v množství mílích jediného (proto že tu Jordán nejvyšší a nejužší břehy má, a netak daleko se. rozvodňuje), převážeti se dávalo, z té příčiny svatý Jan Křtitel na tom místě nejprvé pokání kázati a křtíti začal, aby ustavičné posluchače míti mohl. Johan. 1. Hieron. in loc. Hebr, var. c. 58. Málo na stranu Bethabari a dvě míle vlaské odtud bylo městečko a zámek nejpřednější ve všem Judstvu, Macherus aneb Macherunt řečené, židovsky sloul „Meč“, že z té pevnosti jistý meč na buřiče, od vojákův v něm se zdržujících, vycházel.

Ten zámek ležel na vysokém vrchu, a měl okolo sebe veliké a velmi hluboké příkopy, tak že kdož do nich dolův hleděl, hlava mu se, jakoby závrat měl, točila. Zdi byly vysoké 160 loket, ven z skály vystavené. Vnitř stavení a palác Herodesův z mramoru slavný, že je i Plinius lib. 5. c. 16. za nejpřednější a nejpevnější stavení po Jerusalému pokládal. To město Římané chytrostí a dobrovolným Židův odevzdáním dobyli, a je z kořen vyvrátili. Joseph. 7. cap. 25. bell. Jud.

V tom zámku byl sťat svatý Jan Křtitel. Nebo jakž tomu učitelové církve místo dávají, král Herodes Antipa nejčastěji a nejvíce tam dvorem svým býval, a tehdáž na tom zámku byl, když svatého Jana, k vůli tanečnice nestydaté, stíti rozkázal. Rozuměti pak, že jest král Herodes k Macheruntu tudy přes přívoz u Bethabary, kdež Jan svatý křtil, táhnouti musil, a tu od svatého Jana trestán byl, až jej za to do vězení s sebou do Macheruntu zavezti dal. Neb není podobné, aby svatý Jan, milujíc poušť a jí zvykši, v tom svém z velbloudové srsti rouše za dvorem královským bezděčně táhnouti a jezditi měl.

Josephus o jeho vězení a stětí na témž zámku svědčí lib. 18. Antiquit. cap. 10., ale klade jinou příčinu, totiž tu, že se král Herodes obával, aby se lid učením jeho nepohnul a něco nového před sebe nevzal.

Viděli jsme také, asi míli českou od Bethabari, hory Abarim, jejichž vrchové slovou Nebo, a špice jedna nad jiné nejvyšší a země Židovské nejbližší Phasga neb Pisga. Num. 21. 25. 27. 33. Deut. 3. 4. 32. 33. 34. Hieron. in loc. Hebr. 2. Macchab. 2. Na té nejvyšší hoře pán bůh ukázal Mojžíšovi, služebníku svému, zemi zaslíbenou Canaan. 5. Mojžíš. 34. A jak svatý Jeroným ad Fabiolam de mans. Judae 4. píše, nedaleko odtud, v údolí Moab proti Bethphogor, od anděla týž Mojžíš pohřben býti měl. Deut. 34.

Po spatření a vyrozumění těch věcí jeli jsme drobet k polední straně, na dvě míle vlaské vzdálí, a to k moři Mrtvému.

To moře slove jináč Sodomiticum, od města Sodomy, As phaltides od řeckého slova, latině bitumen, „smola“, Mare salsum, „Moře slané“. Jen. 14.

Před zkázou sloulo místo toto „Údolí hájův“ (Gen. 14.) aneb „Údolí jasné“, proto že úrodami, háji a jinými potřebami dobře obdařené bylo, tak že za ráj držáno býti mohlo; Jordán skrze ně šel a je svlažoval, jakž to posavád (ovšem pak před lety) znáti, že kudy teče, tu všudy zemi úrodnou činí. A bylo v něm pět měst: Sodoma, Gomora, Adama, Zeboim a Bala, kteréž potom Segor nazváno. Genes. 14.

Ta přední města krom Segor, kteréž k žádosti Lotově zanecháno bylo, od boha přísně a spravedlivě skrz oheň nebeský s lidmi, hovady a s okolní krajinou zkažena byla, tak že nyní na tom místě strašlivé jezero, kteréž ohněm, sírou a smolou hoří a vře, do dnešního dne stojí (Genes. 19. Deut. 29. Sapient. 10.), že vlastně „Ústa pekelná“ slouti může.

Jest veliké. Plinius lib. 5. cap. 16. pokládá, že dlouhé jest 100.000 krokův, 25 tisíc nejširší a 6000 krokův nejužší. Josephus 5. bell. Jud. 5. píše, že jest dlouhé 500 stadia, to jest honův, učiní 50 mil vlaských a našich deset, široké 150 honův, učiní 15 mil vlaských, české tři. Strabo a jiní jináče pokládají: ale já na těchto dvou starých a pilných autořích přestávám.

Jest pak věc hrozná a žalostivá viděti, jak ta voda ustavičně z sebe vydává páru aneb mlhu černou, smradlavou a nezdravou, a to každého dne až do poledne hustou velmi, jakž jsme s hory Quarantena i s hory Olivetské u Jerusaléma patrně viděli, od poledne světlejší a něco subtýlnější; a tehdáž jsme blízko k němu přijeli, když ta tmavá a hustá mlha byla minula. Odkudž nenadarmo Mrtvé moře slove, za příčinou svého zlého a jedovatého dýmu, od něhož netoliko zvířata a hovada, ale i ptáci, když přes ně lítají, umírají. A také, že jako. mrtvé od žádného větru pohnuto nebývá, a vln v něm není, ale toliko coby vřelo stojí.

Vůkol něho na míli zšíří, počnouc od té strany, kde Jordán do něho vpadá, všecko pusté a pohořalé jest, až se i v těch mezech jakési ovoce, jablkům nejzdárnějším podobné a krásné, nacházeti má, kteréž kdo otevře, vnitř plné popela a smradu naplněné nalezne. ,

To moře má tu povahu, že všecky věci povrchu vznáší, aniž se v něm kdo utopiti může, jakž o tom Joseph. lib. 5. bell. 5. svědčí, že císař Vespasian přijet tam, aby to jezero spatřil; i dal do něho některé hrdla odsouzené rukama naopak svázanými uvrci, ale oni povrchu zplývali a do hlukovosti jeho pohříženi býti nemohli, jakoby je něco mocí zdržovalo a ven pudilo. Plinius lib. 2. cap. 106. A zase naproti tomu věci mrtvé se potopí. Svíčka rozsvícená se nepotopí a nezhasne, ale když se vně zhasí a do vody dá, hned se potopí.

Vyhazuje také ta voda z sebe smoly veliké kusy, kteréž semotam po ní zplývají; tu Arabové na lodkách, když se k břehům blízko přiblíží, lapají, a ji nejvíce do Egypta prodávají a donášejí. Neb tou těla mrtvá pomazují a obkládají a do země zakopávají, že neporušená bývají; odkudž k nám docházejí mummiae, lékařství výborné a drahé, o nichž v druhém dílu poznamenám. Též lodí ní posmolují a trvánlivé od shniloty činí, proto že nad jinou smolu k tomu výborná jest.

Josephus v knize 5. o válce židovské píše, že když jasno bývá, a od břehu se kdo opodál do něho na lodce pustí, že ještě opálená města a věže u vodě spatřiti může, a že toho nejedni za časův jeho zkusili.

Téměř pak vůkol všeho jezera jdou vysoké a pusté hory, kteréž jak kde s kterou zemí mezují; jako s Moabskou, Judskou, také poušť Juda, poušť Moab, poušť Jericho, Engaddy atd. se jmenují.

Pod těmi horami v Judstvu jsou podnes veliké, úrodné země, obzvláštně u Engaddy, kteréž podnes tak slove, a někdy sloulo Hazezon Thamar, od palmoví nazvané. 1. Mojžíš. 14.

Engaddy pak, to jest „Beránková studnice“, byl hrad a pevnost v místě veselém a úrodném, nedaleko od toho místa, kde jsme se na moře Mrtvé dívali, blízko Segor. Nebo tu pod vrchem Engaddy byla zahrada královská veliká, na spůsob obory nějaké, v nížto a nikdež jinde za času Herodesa krále ten vznešený balsam a mnoho jiného drahého ovoce rostlo. Ač před lety i u Jericha a ve všem tom okolním kraji balsam rostl, ale z dopuštění božího a z hodné pomsty čím dále tím více země neúrodou scházela, až toliko v té samé zahradě naschvále štípen a draze vážen byl. Nicméně i to ostatní balsamové stromovíčko, když jest Herodes panoval, a Krista pána do Egypta v dětinství jeho s Marií, matkou jeho, zahnal, také s spasitelem naším všecko dobré jinam jako se přestěhovalo, až i ten drahý balsam, byv z závisti a nepřízně proti Židům od Cleopatry, královny Egyptské, na M. Antoniovi Triumvirovi, totiž všech východních krajin pánu, vyžádaný a od ní do Egypta vykopaný a odvezený, a v jedné zahradě sazený a štípený, v kteréž podnes zůstává, jakž o tom v druhém dílu psáti budu.

U Engaddy jest ta jeskyně, v níž se Lot s svýma dvěma dcerami při zkáze Sodomy ukryl; neb v Segor nezůstal. Genes. 19.

A snad jest to táž a jedna jeskyně, v níž David před králem Saulem utíkaje, uřezal kus podolka pláště Saulova. 1. Reg. 24. Mezi mořem pak a Engaddy byl ten sloup solný, v kterýž žena Lotova, když se proti poručení božímu zpět ohlídala, obrácena byla. Genes. 19. Sapient. 10. Lucae 17.

Mnozí za prvnějšího i za našeho věku, žeby posavád státi a patrný býti měl, to svědčí, ale já jsem ho neviděl. Joseph. 1. ant. 12. Brocard. itin. 6. Breid. Salig. tom. 9. cap. 6.

Nachází se v těch končinách okolo moře Mrtvého hádě neveliké, jménem tyrus; barvu má šedivou, červenými fleky skropenou; a to jest slepé, maje v sobě tak lítý jed, že mu žádné lékařství odolati nemůže, ale vše, coby ním napuštěno bylo, uťato býti musí. Dělají z něho velice dobrý a nejdražší driák, nejvíce v Cairu v Egyptě; neb je tam Arabové nosí, a za veliké peníze prodávají. Musí je nejprvé, nežli je zabijí, rozhněvati, a když se rozhněvá, hledí tak jakoby mělo oheň na jazyku; potom mu hlavu a konec ocasu utnou, a z ostatku strojí driák atd.

A tak pobyvše tu chvíli při moři, jeli jsme od něho zase k Jerichu; a než jsme Jericha dojeli, přijeli jsme k jakémus zbořenému kostelu, kterýž znáti, že jest byl pěkně z štukového kamene stavený; ten ukazujíc nám pravili, že na tom místě v jedné chaloupce, kdež prvé poušť byla, jakž i podnes zůstává, svatý Jeroným samotný čtyry léta pořád se zdržoval a pokání činil, od čehož drahně časův „Velká poušť svatého Jeronýma“ sloula, a ten kostel tu na památku vystaven byl.

Odtud jsme do Jericha, nad míru od horka zemdlení a od cesty ustalí, přijeli. Nebo v tom kraji jest nemírná horkost, rovně jako kdyby kdo do lázně zatopené všel; země tak zapálená, že po ní bosýma nohama nelze choditi, kromě těch Arabův, kteříž všemu navykli; ruce se nám také, když jsme nimi úzdy oslův drželi, od slunce zpukaly a bolestně nás svěděly. Neb tu na rukavice darmo mysliti, pro strach, aby je Turci za železné náramky nevyměnili, soudíce takového za velikého pána křesťanského a vyzvědače býti, aby mu tím spíšeji výplatu ukládati příčinu měli.

Ač pak větřík tehdáž vál, kterýž oni za dosti chladný sobě pokládali, ale nám z Evropy poutníkům tak čerstvý se zdál býti, jakoby z lázně zatopené vypuštěn byl. Sumou sotva jsme odpolu živí Jericha dojeli, a to po nešpořích. Naši mniši někteří z veliké mdloby s oslů na zem padali a pěkně ssesti s nich nemohli; a téměř všickni jsme na zemi v stínu leželi, a tu, ažby horko k večeru minulo, odpočívali, vodou čerstvou z studénky Eliseovy pomalu se občerstvujíce.

Když večer nastal po západu slunce, Turci jízdní vyšli ven z oné prvé dotčené věže, a na své koně, a my na osly vsedali. I podávali jsme se zase zpátkem, při měsíčném světle, k Jerusalému.

Okolo půlnoci přijeli jsme k jakémus velikému domu, hned u cesty stojícímu, v kterémž byl dvůr čtverhraný, zdmi obehnaný, a však místem i dům, i zdi dvoru pobořené byly; neb v něm žádný bytem nebývá. Pravili nám, že jest byl obecní hospodou, caravanasarai po turecku, totiž pro poutníky a pocestné, jakž o podobných doleji obzvláštně psáti budu. U zdi jsme se zasadili a tu na hodinu odpočívali, až nás Turci zase zbudili; a odtud jsme zase přes celou noc až do rána jeli.

Ve čtvrtek po narození panny Marie, to jest 10. dne měsíce Září, když slunce vycházelo, jedouc vždy cestou naší, přijeli jsme k jakés malé studýnce, jménem „Apoštolské“, za tou příčinou tak nazvané, že se u ní Kristus pán s svými učedlníky, když do Jericha atd. z Jerusaléma putoval, zastavovati a z ní píti ráčil, jakž to dosti podobné jest. My tehdy ssedli jsme s oslův našich, a tu vodu z ní na čtitrobu pili. Teče z ní maličký pramínek, žeby se houbou zastaviti mohl.

Odtud jeli jsme dále k Betanii, a potom do Jerusaléma v čas snídaní, s velikou radostí a ochotností; neb se nám zdálo, jakobychom se na nový svět dostali.

Vší cesty z Jerusaléma přímo do Jericha učiní dobrých vlaských mílí pětmecítma, a k Jordánu z Jericha pět, českých spolkem šest mil učiní; ač jiní přes čtyřidceti pokládají, ale přičítají k tomu, co se stranami zajíždí na horu Quarantenu a jinam, cožby ovšem více neb méně, vedlé cesty některého poutníka, učiniti mohlo.