Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii - Díl druhý/Kapitola 6.

Kterak jsme z Damiáty odjeli a do města Cairu přijeli.

Vyjetí z Damiáty. Vypsání palmy. Úžitek její. Strom musa. Plavba po Nilu. Milská voda. Města při Nilu. Clo židům a Turkům. Přeprava přes louži.


Prvního dne měsíce Října, to bylo ve čtvrtek po svatém Michalu Archandělu, ráno když se počalo rozednívati, byli jsme hotovi odjeti, ale že vítr teprva dvě hodiny na den se ztužil, dříve jsme neodtrhli. Patron lodí naší byl z Egypta se dvěma pacholky, kteříž slovou snědí neb bílí mouřeninové, tak jakoby žlutou barvu v komíně očadil, pro rozdíl Nigritův a právě černých mouřeninův, o nichž doleji poznamenáno bude.

Dzierma byla u prostřed rohožemi pro slunečnou horkost přistřena, kteréž tam přes celý den trvá a svítí, v létě i v zimě; a protož tam nikdy neprší, a když drobet sprchne, za zlé znamení a budoucí neštěstí vší zemi té pokládají. Jakž to i Herodotus svědčí, že jednoho času v Thebis městě nad Cairem drobet sprchlo, a hned potom Cambyses král perský krále egyptského zabil a zemi jeho sobě podmanil. [1] V Alexandrii a Damiátě, že blízko moře a zemí studenějších leží, často pršívá, ale toliko samý déšť, nebo sníh a kroupy nikdy tam neprší.

S těmi Egyptčany nic jsme mluviti neuměli, toliko co ukazováním rukama jim jsme návěští dávali : parlavano a cegno. Nebo řeč mají od Turkův rozdílnou, totiž arabskou, aneb jak jiní jmenují mouřeninskou, však ne tak vlastní jako před lety, kteráž skrze přestěhování se do té země, pro úrodu její, mouřeninův a Arabův v času válek dokonce v zapomenutí přišla.

Když potom Dziermu odvázal, táhl ji vesly na druhou stranu břehu, aby mohl větru nadjeti; a poté když rozpustil plachtu, počali jsme ve jmenu božím jeti proti vodě Nilu dosti prudce, že jsme brzo město Damiátu z očí ztratili.

I jeli jsme mezi krajinami velmi úrodnými, na nichž jsme množství dobytka rozličného pasoucího se viděli, rákosí cukrového, stromoví rozdílného, zvláště palmového, fíkového hned lesy, obilí dozralého, rýže, pšenice turecké atd., již tehdáž podruhé toho roku zrostlého, velikou hojnost, jakéž jsem nikdy prvé neviděl. A jsou tu také dobří zahradníci okolo Nilu, jakž je Athen. připomíná, a druhou příčinu mimo zavlažování z Nilu takovému zrůstu přidává, totiž povětří mírné a zemi i úrodám příjemné, o němž doleji položím.

Poněvadž se již o palmě nejednou zmínka učinila, také tuto o ní krátce doložím. Jest strom spanilý a obyčejně do dvacíti loket vysoký, roste nahoru v jednom toliko pařezu, kůru má šupinovatou a tvrdou, a teprv nahoře nejvýše ratolesti dlouhé z sebe pouští, kteréž na podzim co rákosí dolů padají, jež také u nás suché vídáváme. Ovoce nese v hromadě, sotva čtyry neb šest chomáčů na jednom stromě, a jakoby hrozny veliké visely, sladké, chutí i barvou fíkům nápodobné, však vnitř s peckou obdloužnou, kteréž fík nemá; a zespod visí pod listím ovoce u velikosti prostředních uherských švestek a dvojí barvy, žluté a nahřebíčkové, jako u nás špendlíky a švestky od sebe se dělící.

Slove to ovoce latině dactylus, česky daktyle, a egyptsky, když jest čerstvé bellan, a suché tamar; strom palmový slove dachel, jináč machla aneb nachal.

Jest pak strom tento dvojího přirození aneb pohlaví, totiž samec a samice. Samice nikdy ovoce nenese, let podlé samce vštípená bývá, a všudy vesměs. obojí strom státi musí, sice není-li samce, tedy nikdy nenese ovoce samice, aneb jináč jako lékařstvím nějakým jí se pomáhati musí.

Pročež Egyptčané berou listí od samce a to kladou neb strkají mezi její listí, a zase prach mezi listím a kůrou samce zanešený. Item květ od samce sypí na samici a tak ji rodnou činí. Levinus Lemnius de occult. nat. mirat. lib. 4. c. 10. nazívá ty povahy palmy affectum Venereum, totiž Venušinou náchylností, jakoby byliny anebo stromoví život a smysl měly; jakž o tom pěkně disputuje Steph. Theupolus academ. contempl. lib. 9. c. 2. a Plotinus Enead. 3. Také tuto vlastnost divnou má, že se nedá žádné tíži tak snadně snížiti a skloniti, tak že čím víc jej dolů táhneš a naň nakladeš, tím více se pozdvihuje a nahoru pne; pročež od starodávna byla za příklad ctnosti a trpělivosti nepřemožené a za znamení vítězství se jí užívalo. Gellius 3. lib. cap. 6.

Palma v těchto zemích neroste, ale v Syrii, Egyptě a v Africe a zemích východních u velikém množství se nachází; ač místem ve Vlaších a Hišpanii se štěpuje, však ovoce nenese a snadno vyhyne.

Není užitečnějšího stromu nad palmu. Nebo předně dlouhý kmen hodí se na stavení a všelijaké potřeby; ratolesti na rozličné nádobí, a zvláště jedno z něho dělají cuffaz řečené; z listí lůže, rohože, koše, a místem, jako v království Congo a jiných východní Indie zemích, znamenité drahé tkaniny, totiž zlatohlavy, axamity, damašky atd. dělají, a to tímto spůsobem, že z nich nitky vytahují a je suší a spravují, a těch místo hedbávných nitek při tkání jmenovaných látek užívají, jakž to Edoardo Lopez : Viaggio nelle Indie Orient. a jiní svědčí.

Item, z kůry od kořene provazy lyčené dělají, ovoce pak každému vědomý úžitek, když ho zakusí, dává, a i v těchto zemích u kupcův dostati se ho může.

Jací by pak účinkové a moci palmy i ovoce jejího byly, o tom viz Plin. lib. 13. c. 4, et lib. 23. c. 5. Diosc. lib. 1. c. 150. Galen. de alim. facult. c. 26. Theofr. lib. 1. c. 2. et lib. 3. c. 5. Herbar. Mathioli et Consolo d’ Oviedo nell’ san. mario dell’ Indie occidentali, kterýžto osmeré pokolení palmy v Indiích západních vyčítá. Jak by se v těchto studených zemích sázeti a chovati mohla, pěkně o tom vypisuje Olivier du Pradel, dens le theatre d’ agriculture, kdež o všelijakých neobyčejných stromích a bylinách, štípení a spravování jich vyučuje; a vedlé toho do jiné knihy : La maison rustique, de chaltes Estienne, také nahlídnouti se může.

Obyvatelé egyptští, když to ovoce na podzim dozralé česati chtějí, bez řebříků na stromy lezou, proto že tak vysokých žádných nemají. Užívají pak místo řebřiku provazu dosti tlustého, kterýž okolo štěpu kolem co obruč obváží, však prostranně, aby mohli mezi ten provaz a štěp prolezti. Když pak kdo nahoru lezti chce, přitiskne se k stromu, a toho provazu díl pod páždí sobě dá, tak že životem mezi provazem a stromem bude; a poté maje košík na hřbetě přivázaný, nahoru rukama a nohama lehce co opice leze, vždy toho provazu jako obruče, povyleza trochu nahoru, za sebou potahuje; a jest-li žeby ustal aneb rukama se zdržeti nemohl, na ten provaz hřbetem spolehne a se ztuží, že může poodpočinouti, až vyleze, proto že kůra štěpu, jak nahoru hladká, tak dolů pro špičaté šupiny jako sukovitá jest, tím lépe se zdržeti a zase hladčeji nahoru podávati se může; a tam dotčeným spůsobem na týž provaz se spoléhaje, oběma rukama ovoce do koše trhati a dolů po provázku v koši spouštěti musí.

Jest také jiný strom nám divný a tam obyčejný, totiž kterýž kmen sotva na sedm neb osm pídí vysoký nad zemí má a potom listí místo větví nahoru, sedm i osm pídí dlouhé a dvě i více široké a tří neb čtyr prstův po hřbetě tlusté, se vystřelují. V létě to listí opadá a na zimu samý kmen toliko zůstává. Ovoce nese jako okurky veliké, a vnitř taková jadýrka má, však žlutší barvy, a jakousi kožkou jest obtažené jako fík, kteráž se musí, když se jísti má, co s fíku stáhnouti, a roste na stromě u prostřed toho listí, že se sotva spatřiti může; veliké množství pospolu jako palma zrn svých má, a těch chomáčův přes 15 sotva na jednom stromě nevyrostává.

Ovoce to jest libější nežli fík, a růžovou vodou polité znamenitě žízeň zapuzuje; a tu vlastnost má, že kde se koli a na kolik kusův rozkrojí, všudy vnitř kříž, podobu ukřižování Krista Pána v sobě má a nese, odkudž od některých vlasky pomo del Paradiso, totiž „rajské jablko“ nazvané jest, jakoby z toho pokolení jablek býti mělo, jehož Adam první otec náš zakusiv v hřích upadl, totiž z stromu vědění dobrého i zlého; a na znamení tehdejšího božího předpovědění, o vysvobození lidského pokolení skrze smrt kříže, že jest od toho času křížem vnitř znamenáno bylo a tak až podnes zůstává. Joh. a Nedder c. 6. lib. Formicarius 4. píše, že podobné ovoce v království Granátském v Hišpanii se nachází, kteréž kde je koli načneš neb nařežeš, všudy obraz kříže v sobě má. Egyptsky slove maus, musa, aneb moris, štěp slove daracht moris, a jinde indiánský fík, o němž píší Garzias de horto in arom. hist. lib. 11. cap. 10. Giovan Lioni Afric. della descrit. del’ Africa. Avicen. lib. 2. c. 491. Rhasis lib. 3. c. 20. Serapio c. 84. Mnozí o tom smýšlejí, žeby to ovoce mělo býti takové, o jakémž se v čtvrtých knihách Mojžíšových v 13. kapitole zmínka děje, těmito slovy: „Potom přišli až do údolí Eškol, a tu uřezali ratolest s hroznem jedním jahodek plným, a nesli jej na sochoře dva.“ Nebo často se nahodí tak veliký hrozen toho ovoce, že s únos býti může, zvláště kdež tak velké bývají, že v jednom přes dvě stě zrn pospolu srostlých jest. Jakž Johan Hugo de Lintschott v knize vypsání východních Indií svědčí, že nejednou takový hrozen od dvou na sochoře v dar nositi viděl (cap. 11.).

Když bylo po západu slunce, přistali jsme s naší lodí k břehu jedné veliké vsi a tu přes noc v lodí zůstali, dosti s velikým strachem, aby nás Arabi a Egyptčané v noci nepřepadli a neobloupili. Nebo nebezpečné jest pro jejich loupeže netoliko v noci na místě státi, ale i předse jeti, že dobře umějí plovati a tak lehce se k lodím přikradou, že často lodí, zvláště když všickni spí, zlezou a co nejvíce mohou, s sebou poberou a s tím do vody se spustíc uplynou; a někdy když se jim jednou podaří, podruhé přijdou, lodí se dohoní a ji zloupí. Když někdy vidí, žeby se plavících zmocniti mohli, tehdy je pobijí a po vůli své s věcmi jejich nakládají. Pročež kteří s svou lodí bezpečni býti chtějí, nakoupí knotů neb doutnáků ručničných, a těch v noci roznícených vůkol lodí nastrkají, aby se zdaleka zdálo, jakoby tolik ručnic při sobě měli; a mají-li jednu ručnici, tou velmi dobře a často umějí stříleti a strašiti, a tak nejspíše projedou. Však přece někdy ti loupežníci tejně se k lodí pouštějí, a zvláště když tmavá noc bývá; a kdyby byli prozrazeni, že se pod vodu pohřížiti mohou, podlé přísloví : da boscho e da riviera, „praví lesní a vodní lidé“.

Ale my díka pánu bohu před nimi jsme pokoj měli, a druhého dne téhož měsíce ráno dobrým větrem jsme se plavili, a to přes celý den a potom. i celou noc velmi prudce a rozkošně při pěkných březích, všelijakými úrodami osazených a okrášlených.

Třetího dne téhož měsíce tentýž vítr dobře nám k naší cestě sloužil, a toho dne mimo jiné veliké nesnáze, žízně i horka jsme pociťovali.

I ačkoli voda velmi kalná a hlinovatá přes celý rok jest, však velmi dobrá a chutná ku pití bývá, a co jsme jí až přes příliš do sebe lili, nic nám neuškodila; toliko že nás obměkčovala a projímala. Proti čemuž obyvatelé egyptští, aby ustavičně po ní neběhali, užívají prostředku; jímžto vodu z Nilu pěknou, čistou a zdravou činí; nebo mají veliké hliněné aneb kamenné nádoby, dole široké a nahoře co džbány úzké, v jedno aneb dvé, vědra, ty plné vody kalné nalejí, a poté vezmouc pět neb šest hořkých mandlových jader, drobet nimi povrchu džbánu potrou, a ty mandly v hrsti stlačíc do vody vrhou, a rukama přes loket v vodě semotam chvíli míchají a točí, a tu vodu co nejvíce zkalí a státi nechají, až se co sklo pěkně učistí, a to ve třech neb čtyřech hodinách; kteroužto potom do jiných menších džbánův ulívají a ku potřebě z nich užívají.

Ta voda v pravdě nemůže se vychváliti pro svou dobrotu a zdraví. Nebo jakož každá voda po třech věcech se poznává, Galen. lib. 1. de simpl. med. facult. c. 5., totiž po chuti, barvě a vůni, tak i tato všecky ty vlastnosti v sobě má. Okušením jest chutná a sladká, barvy pěkné a čisté, a dosti také vonná jest, a to z té příčiny, že z dalekých a nejhorčejších krajin světa teče, kdežto od slunce dobře jako zdistillovaná a vyvařená, v neporušitelnosti své, nepřiměšujíc k sobě jiných řek a nezdravých vod, do Egypta přichází. A jakkoli kalná bývá, však se to z prudkosti toku jejího a vysokých spádův mezi velikými horami (jakž o tom níže psáti budu) stává, tak že v těsných údolích lehkou a černou zemí pohnouc, s sebou ji zanáší a dobře usaditi se nemůže; nic méně, když se to bláto odmísí, voda v své dobrotě přece zůstává.

Jakož také medici a lékaři to za pravidlo mají, že voda krve nedělá a nezažívá : však o této samé to jistí, že se v krev co víno obrací, a jakž obyvatelé egyptší a lékaři arabští za to mají, žeby od té chvíle, kdyžto pán bůh skrze Mojžíše Egypt ranami bil a vody v krev obrátil, tuto vlastnost nad jiné vody zachovati měla. Čehož skutek patrný jest viděti na tělích Egyptčanů při Nilu bydlících, kteříž proti jiným, totiž Arabům v pustých místech obývajícím, tlustější a krevnatější jsou.

Galenus tuto vodu z Nilu nade všecky jiné vody vychvaluje a dokládá, že plodné ženy činí, lib. de aqua bonit. Seneca natur. quast.; také dokládá, že netoliko zdravé a plodné, ale i nezdravé, kteréž od dávního času zatvrzené byly, zase zdravé činí. Což také Avicenna primo can. a Aristoteles hist. anim. svědčí, a množství lidu a dětí tam při Nilu toho potvrzuje.

Král egyptský Ptolomeus Philadelphus, toho jmena druhý, když dceru svou Berenici králi syrskému Antiochovi za manželku dal, vždycky do Syrie vodu z Nilu posílal, aby tu samu toliko jeho dcera pila, netoliko že jí z mládí doma u něho zvykla, ale i proto, aby matkou mnohých dítek býti mohla. Polybius hist. Podobný příklad Herodotus lib. 1. hist. o králi jednom perském přivozuje, že jest sobě z řeky Choaspe, mimo město Susa tekoucí, vodu bráti, a kamkoli táhl, třebas na sta mil, v nádobách velikých stříbrných a na vozích na vahách vysících, k tomu vařenou, za sebou voziti dal.

Že pak život obměkčuje, klade toho příčinu Theophrastus lib. de aquis: totiž že jest sanytrovatá od země egyptské, čímž s sebou a prudkostí svou stírá a táhne z střev, co zapopadne.

Okolo nešporu plavíce se viděli jsme zdaleka Pyramides u Cairu, a zdály se, jakoby nějací vrchové byli, o nichž doleji psáti budu. Naši plavci jakž je spatřili hned tváří a těly svými na podlahu padli a modlitby neb salutaci své s radostí konali, že se tak blízko Cairu (ač ho ještě nebylo viděti) býti poznali.

Tu jsme také místy množství velikých ptákův co labutě na Nilu plovati viděli, a mají bílé peří a široké ploutve na nohách, a slove týž pták latině onocrotalus; má pak pod pysky veliké a tvrdé vole, do něhož co s kostmi nachytá, a když maso tam od kostí odpadne, to teprv do žaludku pozře a kosti z toho volete zase vyvrže. Plin. lib. 10. c. 47. Bellon. obs. 2. cap. 27.

Naši pak plavci i jiní užívají toho volete, usušíc je a svážíc na koncích, místo korýtka, a ním vodu z lodí vylívají; a jakkoli u vodě leží, přece jako dřevo tuhé zůstane a dlouho nerozmokne.

Po hodině jak jsme Pyramides viděli, spatřili naši plavci nový měsíc na nebi; tu opět obrátivše tváře k měsíci, s divným natahováním těla modlitby své konali. Až když bylo v soumrak, přistavili jsme k jedné vsi, okolo pěti mil od Cairu ležící.

Na té vší cestě mnoho vesnic a měst nehražených, dosti velikých jsme minuli, a některé nám jmenovali, jako Serou a Rascalis, z jedné i z druhé strany břehu ležící, a ta od starodávna i posavad proti sobě u velikém nepřátelství trvají a sobě všelijak překážejí. Potom Cherbni a Baramon z té strany Garbie leží, Tavilla a Cayarya z druhé strany Seharyuye. Po nich leží Massun, u něhož jeden pramen Nilu se začíná, jejž jmenují Barzoguer. Dále blíž Cairu leží Callebo, Menie Canibri, kteréž má na polovici cesty z Damiáty do Cairu býti. Potom jsou jiná města, jako Spayty, Caracanya, Bulgaita, Abessus a Subrak, naposledy Bulako a Cair.

Když jsme k té vsi přistavili, dával nám náš patron návěští, abychom vystoupili a do vsi šli, jmenujíc ji Bulako, jakoby smlouvě zadosti učinil a nás již tu kdež náleželo dovezl. I majíce my zprávu a povědomost, netoliko z čítání, ale i z zprávy od mnohých lidí, že Bulako při samém Cairu v jiném položení i s jiným stavením a přístavem leží, a toho jsme tu nic neviděli, nechtěli jsme mu věřiti, ale bojíce se oklamání, tu noc jsme z lodí vyjíti nechtěli, ale v ní odpočívali. On pak lotr v noci vystoupil a nám oslíky malé jednal, kteříž jak se rozednívalo, k břehu přivedeni byli; a tu teprva od obojích, plavců i oslářů, s křikem k tomu přinuceni jsme byli, že jsme musili věřiti, že se ta ves Bulako jmenuje: Corvi con corvi, non se cavano mai gl’occhi, „bodej kostka kostce nevadila“. Tak dobře sobě napomáhali, že nás z lodí vyloudili, a hned z toho místa opodál od břehu odtrhli, abychom k nim nemohli, a my teprva poznali, že nás oklamali. Jakož jsme se potom příčiny toho doptali, že ti plavci byli z těch, ješto nesmějí do Buláku pocestné a kupectví, bez jistého dovolení a listu od vrchnosti své, plaviti, sice kdyby byli postiženi, v pokutu uloženou byli by upadli; pročež po záplatě odtud tím raněji odjeli, a my s těmi oslaři do Cairu znovu smlouvati a jim platiti jsme musili.

Poté jeli jsme skrze ves, z nížto vyjíždějíce přijeli jsme k vodě z Nilu vycházející a dlouhý kout činící, u kteréž jsme mnoho fíkův velikých, a pod nimi Židův a Turkův několik viděli, kteříž pod stínem na sedadlách k tomu připravených seděli.

K těm jak jsme se dostali, byli jsme zastaveni, a abychom clo dali, napomínáni; pročež musili jsme ssednouti a jim zprávu nejprvé dávati, kdo, co a odkud jsme; a mluvil k nám od nich jeden Žid španělskou řečí. Když jsme oznámili, že z Jerusaléma do Cairu a odtud dále na horu Sinai jeti chceme, velel nám, abychom naše věci, kteréž s sebou neseme, vykládali a z nich clo dali. My pak velice jsme prosili, aby nás k tomu vykládání neměli, že mimo obyčej jiných poutníkův nic s sebou neneseme, než toliko hliněné, kamenné a dřevěné věci, kteréžby nám dlouho rozvazovati, vykládati a těžce skládati přišly, a poněkud jsme Turky k naší žádosti naklonili, že nás při tom zanechati chtěli; ale ti zrádní Židé nikterakž tomu povoliti nechtěli, ale po dlouhém s Turky se o to hádání nás k tomu přivedli, že jsme všecko do nejmenšího jim ukazovati a od osoby po širokém piastru, totiž tolaru, dáti musili. Při čemž věděti sluší, že proto Židé Turkům v té příčině odporovati nemohli, že to clo s nimi spolu od vrchnosti pronajaté měli, a jak oni Turkům, tak Turci jim u vybírání překážeti nesměli, o čemž doleji při zmínce o Židech více psáno bude.

Spravivše sobě zase naše věci, jeli jsme dále okolo tří honův, a tu jsme k velikým vodám z Nilu rozvodněného přijeli; skrze ty nebylo nám lze na těch oslících malých projeti, lečbychom byli chtěli pod samé krky v vodě seděti a naše všecky věci Jerusalémské zmáčeti. Viděli jsme tu množství lidu, do několika set Arabův, Turkův a Egyptčanův, kteříž po té silnici do Cairu a z Cairu jdouce, skrze tu vodu co slepí, toliko košili aneb suknici v rukou nad hlavou nesli a ven z vody bředli; kteří krátkého těla byli, ti splývati musili, a pro mnohé louže v těch místech ani se zase neoblékali, ale tak jeden před druhým nazí chodili, neostýchajíce se ani množství žen tudy s nimi putujících. Avšak něco poctivěji nežli muži, v plundrách aneb gatích uherských, kteréž jim od pasu až do kůtkův šly, z modrého a bílého strakatého plátna dělaných, se procházely, leč kde přes pás voda šla, tu se od mužův odměšujíc, a kde stačiti nemohly, stranou nadcházejíc, ostatek šatů nad hlavu vytahovaly a se obnažovaly, z čehož očim stydlivým a nám všem velmi hanebné divadlo činily non le vorria veder depente, „kterýchž by člověk nechtěl malovaných viděti,“ nejináč nežli jako bychom v Indiích a amerických zemích, kdež obojího pohlaví osoby bez studu nazí chodí a bydlejí, byli. O čemž Don Pietro Martyre hist. del novuo mondo. Gonzalo Fernando d’ Ouiedo hist. delle Indie Occidentali. Fernando Cortese relationi. Hieron. Benzone hist. jiní vypisují.

Mezi tím nadívavše se do vůle tomu brodu, nevěděli jsme sobě jaké rady dáti, nejvíce se o věci v našich tlumocích starajíce, až jsme viděli, že někteří vysoké arabské koně osedlané tu blízko drželi a na nich lidi za peníze přenášeli. Pročež nemeškali jsme s nimi jak mohli jednati, a po čtyrech mejdyních od koně, toliko aby nám přes tu louži na nich přejeti dali, smluvili, a tak jsme s tlumoky na zádech, však sedě svrchu v sedle zhůru nohami jako opice, když místem s námi plovati musili, na druhou stranu přejeli; kdež také naši osláři s osly svými vespolek přeplouli, a spůsobem jiných tehdejších na té silnici obchodníků nám na službu hleděli, že jsme jich někdy mezi tím množstvím toho nahého lidu, a co mravenců zhusta tudy semotam putujícího, tak nahých poznati nemohli bez coram nobis.

Jakž jsme málo dále poodjeli, hned jsme na jiné louže z Nilu před námi přišli, však malé, skrze něž jsme ani pěšky, leč po egyptsku, ani na oslích pro bahna nemohli, a tu koní žádných jako u první nebylo. Z té příčiny zjednali jsme sobě jinou jízdu, a to naše osláře, na jejichž hřbety vsedše, od nich přenášíni jsme byli, netoliko přes tu, ale i přes jiných několik louží, kterýchž na té cestě více bylo, a jak která veliká byla, po mejdynu, dvou aneb tří od osoby platiti jsme musili. Poslední louže ta nám zaneprázdnění učinila: La coda e peggior a scortegar, jakž „rádo neštěstí při konci zatrhne,“ tak se i nám stalo, když jsme uprostřed louže byli. Nebo ten, kterýž pana Černína nesl, klesl s ním v té louži, že se dosti hluboce do vody pohřížil a jeho šaty pokálel; pročež se pan Černín velice rozhněval, žeby mu byl rád na zamčenou dal pax tecum sul mostazzo. Se mnou také potkali se dva Turci pěkně odění a zutí do kolenou; ti zastavivše mého mezka dvounohého, mne za rameno pozadu chytili a do vody vtrhnouti chtěli, chtíce ode mne peníze míti; ale pěkně jsem jich odbýval, že jim nemám co dáti, a mezi tím vždy drže se hrdla svého nosiče, s nimi jsem tahanici měl, až nemohše nic ode mne dostati, strčili mnou i nosičem mým co mohli, tím úmyslem, aby nás po hlavě do té louže porazili; ale s pomocí boží, kteráž mne chránila, dobře můj nosič na nohách ostál, jako dobrý kůň, jak říkají v přísloví: caval d’ un fosso; ač několik krokův vrávoral a se motal, však přece mne na sucho vynesl, začež jsem mu o jeden mejdyn více dáti musil. A již také čas byl těm častým vydáváním peněz konec učiniti; nebo v těch zemích povědění : I dinari stanno sempre con la berretta in mano per tuor comiato, že „peníze ustavičně klobouk v rukou drží, berouce od nás odpuštění,“ nad jiné krajiny pravdivé jest.

Když jsme se z těch louží co mouchy z pomyjí vypravili, dostali jsme se do pěkného a velmi lidného kraje, kdež jsme palmových a jiných stromů lesy vůkol nás viděli, v nichž lidu česajících daktyle a projíždějících se na pěkných koních velmi mnoho bylo; po čemž jsme znáti mohli, že nedaleko Cair město býti musí. Kteréžto, hned jak jsme z těch lesů vyjeli, před námi jsme uhlídali a k němu s radostí chvátali, i do něho a skrze ně, nessedajíce s oslův jako jinde, pro velikost jeho a veliké množství prachu v ulicech, pěším nezvyklým nesnesitedlného, okolo poledního času přijeli; a měvše zprávy z Damiáty, kde a jak bychom se po consulovi krále franckého ptáti měli, téměř půl mile naší skrze město jsme jeli, nežli jsme k jeho příbytku přijeli a tu se zastavili.


  1. Alexandrie město, velmi často tam pršívá.