Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii/Díl první/Kapitola 5.

Údaje o textu
Titulek: Kapitola 5.
Autor: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Zdroj: [1]
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Praha : Řivnáč, 1854
Licence: PD old 70

O plavení se našem k lodí.

Tovaryši cesty. Plavení se k lodí. Nebezpečenství veliké. Lodí. Počet osob.



Šestého dne měsíce Července vzali jsme šaty a oděv poutnický na sebe, s nemalou naší pro nezvyklost tak neobyčejného stroje příkrostí, byvše nerci-li jiným našim známým, ale i samým sobě dosti divní. Potom jsme bárku zjednali, do ní naše věci vnesti dali, a zaplativše v hospodě, do přístavu, kterýž okolo míle české od Benátek vzdálí jest, k lodí jsme se doplavili. A však poněvadž ještě patron nepřijel, a do některého dne s cestou odloženo bylo, já s mým tovaryšem panem Heřmanem zase do Benátek, nechavše věcí našich i jiných poutníkův na lodí, do prvnější hospody jsme se vypravili.

12. dne Července (majíc sobě den před tím v známost uvedeno) v neděli po sv. Kilianu zjednali jsme sobě plavce, a jim na vůli dali, buď na gondolích, buďto na bárce aby nás do lodí dovezli. Oni vidouce ráno pěkný a tichý čas, pro nás s gondolí přijeli, a ač jsme dosti na tak malé lodce na vysoké moře se pustiti zbraňovali, však nás namluvili a vší bezpečností těšili. Tak jsme ve jménu božím jeli, a shledali jsme, že jest lodí o jednu míli českou dále do moře se pustila a kotvemi se držela, k níž jsme s tou gondolí musili. Když jsme z přístavu a z laguny Benátského jezera na moře vyjeli, počala se s námi gondole čím dál tím víc houpati a zmítati, vlnobití na nás i přes nás se vyhazovati, s velikým netoliko nás, tomu nezvyklým, ale i gondelierům a plavcům našim strachem, a již jako života se opovážením; nebo buďto žebychom dále chtěli, buďto zpátkem, náhle bouře počavši, všudy jsme nebezpečenstvím obklíčeni byli a ven z něho nemohli. Všemohoucí pak pán bůh náš ráčil se nad námi slitovati, a nás strachem hned z prvu otcovsky pokárav, jako návěští z milosti své dáti, abychom podruhé opatrnější byli a takovému nestálému živlu, vodě, nevěřili; navrhl jest nám z daleka a spěšně lodí, kteráž sůl do pevnosti Palma, výš oznámené, vezla. Na tu jsme z daleka volali, i znamení dávali, až k nám se připlavili, i nás z záplaty tolaru širokého odpolu mrtvé k naší lodí, od nás půl míle české vzdálí, na své lodí dovezli. Naši gondolierové zdaliž jsou dojeli zpátkem či nic, věděti nemohu; neb jsme je pro veliké vlnobití viděti nemohli, krom s počátku, nežli jsme k lodí dojeli, někdy nahoře na vlně zmítané jsme je, a že zas dolů spadli, zahlídli. My jsme pánu bohu z čeho děkovati měli. Nedlouho po nás patron náš s kupcem, jemuž ta lodí náležela, a s jinými přijel, kteřížto se dlouho tu nemeškali, ale rozžehnavše se s námi, pěkně od nás do Benátek odjeli, dav jim patron ku poctivosti ze dvou kusův střelby vystřeliti.

A ačbych měl tuto spůsob lodí naší, vnitřní i zevnitřní, správu mezi marináři a jinými se plavícími obšírně vypsati však když jest Oldřich Prefát přede mnou pravdivou a pěknou o tom o všem zprávu v našem českém jazyku na světlo vydal, a kniha jeho vůbec známá jest, toho tak při tom zanechati míním; toliko toto kratičce dotknu:

Tato lodí sloula Silvestra, majíc kusův velikých osmnácte a dvě bárky. Patron náš nebyl jejím pánem, než toliko faktorem; však jakoby jeho vlastní byla, ní a všemi důstojníky na ní, jichžto bylo osob do čtyřidceti, vládl. K tomu bylo pacholků celý praporec s námi, kteříž jsouc do Candie od pánův najati, vysláni byli; všech nás bylo něco výše přes dvě stě osob. Tu každý povážiti může, jaké jsme pohodlí míti mohli při takové chase vojenské, ješto bez nich dosti s marináři nepokoje bývá; kromě denních i nočních povykův, bubnování, her, křiku, také i smradu, nečistoty a potvor uherských až příliš jsme pocítiti museli: ač jsme v pohodlí s nejpřednějšími na lodí štekovati mohli, proto že scrivan, to jest písař na lodí, svou vlastní komůrku nám dvoum Čechům, kteráž toliko pro dvě osoby veliká byla, za peníze propustil, a sám před komůrkou na truhle na modracích líhal.