Cesta k mrazu/Zimní procházka křížem krážem

Cesta k mrazu Jiří Orten
Vesele, vesele	Zimní procházka křížem krážem	Bouře

Údaje o textu
Titulek:	Zimní procházka křížem krážem
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 93–95. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nechci! Tisíc napřažených
prázdných dlaní, muži, ženy,
průvod bez vody,
mrzne, mrzne po vánici,
led je voda tvrdě spící,
žízeň, hlad,
vítr usnul bez pohnutí
jak by mrtev byl,
ale větve, ruce vichru,
bijí prostor, v němž je prázdno,
opuštěné dno,
pláčí tak, že není slyšet
jejich kvílení.

To je kámen na prameni.
To je láska. (Nechci! Není!)
To je kořen vyvrácení.
To jsou slova, jež se vzňala
v prsou hlasu, to je skála,
která boří dům.
To je srdce plné vzdoru.
To je zámek bez otvoru.
To je hranice, již žádný
oheň nespálí.
To je pomsta nocí za dny.
To je kámen na prameni,
jejž jsme marně zvedali.
To je láska. (Nechci! Není!)

Větve, ruce povětrné,
s prosby prsty urvanými,
spínají se, prosí západ.
Do mramoru tvrdé zimy
slyším slavné deště krápat,
zátopa se shůry hrne,
ještě v nebi, v Bohu sídlí,
tisíc kapek napřažených
mává závratnými křídly,
prázdné dlaně, muži, ženy,
prázdná srdce, prázdné oči,
prázdná země, prázdná města,
rozežraná červotoči,
prázdná čistota, již trestá,
prázdný trest a prázdná zrada,
stojí, stojí bez pohnutí
čekajíce vše, co padá.

Padej, rostu pod břemenem,
padej za ztraceným jménem,
padej kámen za kamenem
na mohylu nemohoucí,
padej, plode, padej, noci,
padej, dešti, na rty suché,
padej, padej na bezduché,
na věřící, připravené
padnout též.

Chci! Ať bolí! Tají ledy,
naposledy, naposledy
ohlédnout se za mizením,
vědět, v něhu že se změním,
prudkou, krutou, bolestivou,
v něhu smrti, věčně živou.
Čekej v zemi, země moje,
čekej, duše nepokoje,
čekej tiše, bez pohnutí.

Tak spí vítr za bezvětří,
jak by mrtev byl,
ale větve, ruce vichru,
bijí prostor, v němž je prázdno,
opuštěné dno,
pláčí, ale není slyšet
jejich kvílení.

11. I. 1940.