Centrum securitatis/Další vypsání motanin lidských.
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kap. IV. - Další vypsání motanin lidských. |
| Autor: | Jan Amos Komenský |
| Zdroj: | Citanka Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
Ezechielovi Bůh u vidění běh světa a předivné své jeho řízení ukázati chtěje, ukázal jemu čtyry kola, jedno v druhém, jichž výsost byla od země až pod oblohu, kteráž se tak jedno v druhém, a však na čtyry strany jdouce, s zvukem obracela a tak prudce a divně svíjela, že z nich hrůza šla. U prostřed pak kol bylo čtvero ohnivých zvířat a u prostřed duch, kterýž je pudil. Čímž vším předivná a samému Bohu známá světa zpráva vymalována jest; že ačkoli se všecky lidské věci jako v kolách nějakých sem tam se točíc, motají, Bůh však jak skrze službu angelů, tak i sám duchem všemohoucnosti své všecko to že řídí předivně. Kteréž sic Božské řízení věcí naších nám nezpytatedlné jest; ale motání to samo nás a věcí našich jakž takž poznati můžeme.
Nebo i Šalomoun na běh světa se dívaje, že všecko v kolo jde, vysvědčil: jedno zhůru, druhé dolů, jedno že vstává, druhé padá, jedno přichází, druhé míjí; a že člověk mezi tím se motaje a pleta, nic odtud nemá, než bídné kvaltování a trápení ducha, a že toho vymluviti, ani se na ty motaniny díváním nasytiti, ani tomu pod nebem jaké rady naleznouti, nedostatku zčísti a skřivenin zpřímiti nelze (Eccles. 1).
Podívejmež se tedy i my, jak jest přenepokojný a plný kolotání život náš. Nebo v kole jsme, pokud pod oblohou jsme; či co dím v kole? V kolách, divně spletených kolách jsme; an námi jedno sem, druhé tam, třetí onam zmítá. Nebo nikdež v centrum nestojíme, odevšad sme vystoupili, okolkové nás zachvacují a námi házejí sem tam.
První kolo, v kterémž se tlučeme, jest obloha; druhé kolo živlové; třetí kolo živí tvorové, mezi nimiž byt máme; čtvrté kolo naši spolulidé; páté kolo ďáblové; šesté Bůh a angelé jeho; sedmé, nejspletenější kolo jsme my sami sobě. Na kteráž kola a naše bídné v nieh se motání kdyby se kdo právě podívati uměl, jistě že by se s Ezechielem užasl a zhrozil.
Předně zajisté obloha prudkým během vůkol země se točí, časy života našeho nám s sebou zachvacuje, nýbrž život sám na kusy stříhá; tak že co rok, co den, co hodina, co okamžení vždy nám života ukracuje a ukrajuje a blíž k branám smrti žene. Oblakové jednák nám nebe a vedlé toho mysl kormoutí a kalí, jednák vodou, ledem, ohněm na nás házejí; a často nám to, což nám z slunce a hvězd docházeti má, přejímajíce, ne podlé vůlé naší, než často proti vůli naší a s velikým naším nepohodlím počasí formují.
Živlové sami tak i jinák se mísíc a z glejchu vystupujíc, tak dobře nám k zhoubě jako k službě vždycky pohotově jsou. Země aby se pod námi nepodvracela, báti se, vody aby nám buď nevyschly, neb rozmohouc se nás nevytopily, hleděti, s ohněm, aby nám hořel, a však, čeho páliti nemá, aby nepálil, práci a starost míti, od větru také a bouří tytýž nepohodlí snášeti musíme.
Stavení, stromoví, skálí tytýž se kácí a zařecuje, jídlo a pití, kterýmž podpíráme život, často se nám v tráveninu, nemoc a smrt obrací; práce, jimiž se živíme, těla neb mysli unavení, namožení a přetržení častokrát s sebou nesou, kterýmíž však musíme tráviti život svůj a jako v kole v nich běhati.
Třetí kolo jsou životčichové, s nimiž a mezi nimiž zemský náš byt jest, kteříž ačkoli k službě nám stvoření jsou, jsou však nám ku práci a zaměstknání, někdy k hněvu, často i k nebezpečenství: ješto se nemalý lidu díl s nimi jako v kole buď tělem neb myslí honí a kvaltuje.
Ovšem pak lidé a náš s nimi v světě byt prudké jest kolo, v kterémž se přebídně zmítáme, tak i jinák. Předně zajisté berou nás s sebou násilně obyčejové a navyklosti světa; kteříž buď že chvalitební neb nechvalitební jsou, jako proud nás zachvacují a po sobě táhnou; tak že ač častokrát tělo i duše, život i zdraví, pověst i svědomí násílí trpí, třeští, praští, láme se a trhá, zepříti se však a odolati nelze, abychom nečinili, co jiní činí a k čemuž nás příkladem svým potáhli. Někdy příkladové jedni sem, druzí tam táhnou, že na vše strany roztržen jsa člověk, co v zamotání takovém činiti, neví, ani kudy, ani kam se to jde neb letí, nerozuměje a rozuměti nemoha. Některých šlepěje vidíme před sebou přímo; jiných zpět, jiných na stranu; často nevíme, kterých šetřiti, kterýín vyhýbati; někdy víme, a však po nich jíti zachvacující odporný vítr neb jiná motanina nedá. K tomu nevěra, zlost, lest, nenávist; ošemetnost, ukrutnost lidská častokrát sobě nás jako míče podávají. Jazyk, chtěl-li by se jím zpravovati a ucha jemu nastavovati, plný jest marnosti, po nebi i zemi se vozí, bylé i nebylé v hromadu plete, černé za bílé a hořké za sladké a na odpor vyhjašuje. Tak mezi tím vrtká věc jsa, že jednu a touž věc na obrat staví a boří; jistí i v pochybnost dává, chválí i haní, radí i odrazuje; a to tak mocně častokrát, že (leč by kdo železným byl) nelze než jemu k vůji sem tam se kloniti, ba házeti sebou, s hanbou často i s škodou svou. Protož s. Jakub oud ten ohněm nazval, rozněcujícím kolo běhu života našeho (Jak. 3, 8). Oči bližních také nás divně zachvacují, jednák pochlebně, jednák lstivě, jednák jiskřivě po nás se zavracujíce; odkudž se při nás jednák hněv, jednák bázeň, jednák veselost, jednák podezření a tak rozličné mysli znepokojení dělá. Ruce jejich někdy hladí, někdy drápí, někdy, co dělají, rozeznati nelze. Nohy někdy předcházejí a k pastem vábí, někdy následují a stíhají a do těsna někam ženou; an všudy buď nebezpečenství, buď podezření, a neb aspoň nejistota, kam ta která věc zavésti chce neb může. Neví zajisté žádný, kde vrah číhá, kde zloděj, kde násilník, kde škůdce, kde sok, kde klevetník, kde neopatrný, někdo samou třeba neprozřetedlností neštěstí nastrčiti mohoucí. Často kdo se přítelem dělá, nepřítel jest; rádce zrádce, vůdce svůdce, ochránce okrádce, vrchnost prchlost a tyranství. Žádné naprosto divoké šelmy tak s sebou nezacháejí, jako lidé s lidmi, jmění, pověst, zdraví, životy na kusy sobě trhajíce a sebe vespolek co nejukrutněji trápíce a hubíce. A to jest hrozný ten vír společných chumelenin našich.
Páté kojo jest naše s ďábly, nečistými duchy, se sháněti, kteříž (to pak z Božího vyjevení víme) v velikých houfích dnem nocí obcházejíce, v jaké mohou, i hříchy i sic neštěstí nás vhánějí; i tajnými vnukáními k zlým věcem podpalujíce, i příčin a příležitostí k nim naskýtajíce, i rotíce nás vespolek, i živly proti nám bouříce. Někdy se proměňují v angely světlost a za přátely nám se stavějí, litují, radí, prosí, nic však, než aby hloupý člověk nad jámu uveden byl, obmýšlejíce; z toho zase dorážejíce vstekle hrozí, děsí, pudí a dohánějí, jak a k čemu koho nakloněného býti vidí, tak a z té strany k němu šturmujíce, lstí neb mocí podvracejí. Neníť té duše pod nebem, která by outoků jeho jeden den prázdná byla; právě se jako v kole on s námi a my s ním točíme, pokudž živi jsme. Dá-li se jim kdo osedlati, nešťastný jest, ženou jej a pudí z hříchu do hříchu, z mrákoty do mrákoty, aniž mu pokoj dadí, až ho na prosto na zahynutí přivedou; často se i sami nad ním katany dělají tělesně. Pakli se jim kdo brání, rovně také odpočinutí nemá žádného, lákají, vábí, pokoušejí, straší také a děsí, též podtrhnouti a k hříchům přivésti usilujíce; aniž v tomto boji i nejbedlivější bez ran, šrámů, modřin procházejí, nejen na svědomí (což častá věc), ale i na těle někdy a na statku, jakž příkladové v písmích poznamenaní (zvlášť nejznámější Jobů) ukazují.
Šestá naše práce s Bohem samým jest, Stvořitelem naším, kterýž okršlek života našeho nám vyměřiv přikázaními svými, chce, abychom jako v závod běhali, z mezí však vytknutých nikam se nevychylujíce. Když pak my buď leností postáváme, neb mdjobou ustáváme, neb všetečnosti vybíháme, neb urputností se zatínáme, on za námi jednák s pohrůžkami, jednák s metlou, holí, mečem, ohněm se shání, žehře, vinní, mrská, bije, seká, pálí. Mor, hlad, válka, povodně, země třesení, nemoci a jiná duše i těla trápení jeho jsou, jimiž nás stíhá a stírá, rány; tak že před Všemohoucího rukou nikdy a nikdež, ani živí ani mrtví bezpečni nejsme.
Naposledy nejzmotanější kolo jsme my sami sobě, pro nestižitedlnou vrtkavost a zmotanost myšlení i činů svých. Srdce blázna jest jako vozní kolo, a jako loukot točí se myšlení jeho, dí Sirach (kap. 33, 5). Ale kdo smaže písmo toto? Všichni sme tu obsaženi, beze vší výminky (o tom, co přirozeně jest při lidech, mluvím); mysl naše přeneukojitedlná věc jest, buď že bdíme neb spíme, pracujeme neb zahálíme, vždycky ona shání a po nebi, po zemi, po pekle, po lidských srdcích, řečech a činech se toulá, nic odtud krom daremného kolotání a ustání nemajíc. Rozum pak náš ten převšetečný jest, do všeho všudy nahlédati se pokoušející. Nic není tak vysokého ani hlubokého, čeho by on vystihnouti neusiloval, ani tajnosti Božské v pokoji před ním ostáti nemohou, aby do nich nenarážel; ješto odtud nic nemá než trápení a tytýž zahanbení. Žádasti ovšem naše jsou kolo, v kolo námi zmítající. Nebo srdce naše velmi jest věc vybíravá a při tom neukojitedlná, po čem se koli pustí, urputně při tom lpějící a odvrátiti se nedající. Zamiluje-li kdo statek a jmění, vždycky se mu s tím srdce obirá, vždycky truhly, pytlíci, stodoly, rolí v očích zavazejí, vždycky v uších břinkot peněz vzní, vždycky do nosu vůně zisku zaráží, vždycky mysl z toho, co má, na to, co nemá, běhá a skáče; za onono, aby neubylo, ovšem se nerozmrhalo, se boje, tohoto pak jak dostati, se trápě. A to nejen když bdí, vždycky činí (a neb trpí raději), ale i když spí, pokoje nemá; tak jím lakomá žádost v kolo točí bez konce. Podobné jest, kdo rozkoše zamiluje, vždycky se mu mysl po mísách, konvách, a kdež jmenovati nesluší, tluče. Tak kdo po slávě dychtí, ten sobě Dedalova křídla vždycky v mysli formuje a lípá, pak připíná a lítá; a to se mu bez konce v mysli dělá. Podobně se děje, kdo po moudrosti a umění dychtí, a neb po lásce a přízni něčí etc. V tom ve všem ačkoli jest neukojitedlná mysl naše, vrtkavá jest však, leckdys sobě své věci oškliví, tím i jiným způsobem; tak že kolo neustavičnosti naší jednák přímo, jednák zpět se točí, tiše státi nikdá neumí. Točení pak to někdy a při někom mirnější jest, někdy a při někom nemírné; zvláště když se v tom, v čem sobě kdo zakládá, a neb hrubě dobře, a neb hrubě zle daří.
Tak že touží-li po čem, touží nemírně; vezme-li co v nenávist, nenávidí nemirně; raduje-li se nad čím, raduje se nemírně; žalostí-li, žalostí nemírně, často tak, že by se na sto tisíc kusů srdce rozskočiti mohlo. A není takových (již pak odkudkoli přicházejících) kolotání žádný člověk prázden; víc neb méně každý se v tom kole motá, i sami Bohu oddaní.
Nebo dokud člověk živ jest, proměnitedlnosti, i proti svému chtění, poddán jest; tak že jednák jest veselý, jednák smutný, jednák pokojný, jednák skormoucený, jednák udatný, jednák choulostivý, jednák v nábožnosti vroucí, jednák chladnoucí, jednák chtivý a jadrný ku pracem, jednak tesklivý a všecko sobě ošklivící. A takové rozdílné mysli zachvacování (příkladové osvědčují), čím kdo zdárnější z přirození mysl má, tím prudší bývají; rovně jako dutí a bouření moře násilněji na hlubinách bývá, nežli na mělčinách. A jest to přepracné a těžké. Nebo nezle o člověku povědíno, že ač mu mnohé na světě věci nesnesitedlné jsou, všecko však snáze nežli sebe sám nese. Dokud zajisté v sobě sám boje nemá, zevnitřní žádná věc ho nevyvrátí, ani sám Satan útoky svými; ale když se v samém člověku boj začne těla s duchem, rozumu s věrou, netrpélivosti s trpělivostí, pochybování s doufáním, tu tesknostem a trápením konce není. Jest pak při člověku boj ten ustavíčný, jedno za druhým vždycky se to jako v kole honí, jednák tělo vítězí, jednák duch, jednák se rozum vynáší, jednák víra, jednák se srdce tuží, jednák slábne, jednák naděje vstává, jednák padá. Takž jde útok za útokem, pokušení za pokušením, boj za bojem, pád za pádem, bolest za bolestí, že i Pavel volati musí: Bídný já člověk! kdo mne vysvobodí z toho těla smrti? Odejde-li jedna neřest, anť druhá v patách; nýbrž než jedna odejde, jiná již číhá; nýbrž jedna na druhou přichází; nýbrž hromadně se jedny na druhé sypou, někdy dosti maličké pokušení přijde, a hrozných nadělá v mysli roztržitostí a trápení; a jak tomu obrániti? kde toho míra jaká? kde konec jaký?