Centrum securitatis/Že centrum milosrdenství Božího jest Kristus.
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kap. VIII. - Že centrum milosrdenství Božího jest Kristus. |
| Autor: | Jan Amos Komenský |
| Zdroj: | Citanka Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
Na tom toliko jest, uměti do toho šťastného centrum trefiti. Jakož zajisté, když se věc některá v kole centrum plete, vždycky jí snáze jest z kola vypadnouti, nežli do prostřed trefiti a tu se usaditi: tak nám, když námi točeniny a motaniny světa zmítají, snáze jest na zoufání přijíti, nežli k Bohu, do toho centrum bezpečnosti uhoditi. Protož Pán Bůh mdlobě naší v tom napomoci chtěje, dvoje toto učinil: Jedno, že nespatřitedlný byv sám v sobě, jakožto centrum věčnosti, viditedlným ním se učinil. Druhé, že nám cestu a způsob, kudy a jak k němu vcházeti, sám ukázal.
Viditedlný se učinil, když Syna svého naším tělem přioděv, jej za viditedlné centrum nebi i zemi vyhlásil, aby se k němu a v něm všecko, což rozptýleno bylo, zase zbíhati mohlo. Což sám po dvakrát z nebe těmito slovy vyhlásil: Totoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se všecko líbí; toho poslouchejte. Kteréž tajemstvi šířeji vykládaje Duch s. dí, že se zalíbilo Otci, aby v něm samém všecka plnost přebývala, a aby skrze něho s sebou smířil všecko, což na nebi i na zemi jest; i to, což odcizené bylo, aby zase skrze něj přístup mělo k Otci (Kol. 1. Efez. 2), a aby on byl (jakž opět příkladně mluví Duch Boží) úhelným kamenem, na němž by se všickni, kdo k věčnosti vzděláni býti chtějí, zakládali (1. Petr. 2, v. 5. 6). Což on za povinnost přijav, vystoupil jako viditedlné centrum milosrdenství Božího a volal: Já jsem cesta, pravda a život; žádný nepřichází k Otci, jediné skrze mne (Jan 14, 6). A opět: Poďte ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám polehčím. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, nebo já jsem tichý a pokorný srdcem; a naleznete odpočinutí dušem vašim (Mat. 11, 28. 29). A ještě: V světě máte ssoužení, ale ve mně máte pokoj (Jan 16, 33). Nebo vůle toho, kterýž mne poslal, jest, abych nic neztratil z toho, což přichází ke mně; a kdokoli vidí Syna a věří v něho, aby nezahynul, ale aby měl život věčný (Jan 6, 37. 39).
Tu, hle, Syn Boží ukazuje dvoje toto: I co dobrého my v něm složeného máme; i jak a kudy k tomu pronikáme.
Složené máme v Kristu to, což v centrum býti má, jmenovitě: původ dependencí své, odpočinutí, pokoj a bezpečnost neskonalou. On zajisté k srdci Božímu (z něhož milosrdenství vyplývá na všeliké tvory jeho) klíč má; nýbrž to litostivé Boží srdce v sobě nosí. Protož dí: Žádný nepřichází k Otci, jediné skrze mne. A hned za tím: Kdo vidí mne, vidí Otce; nebo já v Otci jsem a Otec ve mně (Jan 14, 9. 11). Krista tedy naleznouce, nalézáme nebeského otce; a naleznouc nebeského Otce, nalézáme studnici tu, z níž sme vyplynuli, to blahoslavené věčnosti centrum; a tak jsme doma.
Co dále? Ve mně naleznete odpočinutí dušem svým, totiž čeho jinde v světě s velikým bez konce kolotáním darmo hledáte, to u mne plně naleznete, a toužení vaše přestane.
Co více? Ve mně máte pokoj; totiž u mne nezčíslným bídám a trápením, jichž svět plný, uležíte; nýbrž i hněvu Božímu, žádná vás věc znepokojiti moci nebude.
Co naposledy? Nestratí se u mne žádný, aby měl zahynouti, totiž bezpečně u mne každý odpočívati můž, žádného nepřítele se neboje na věky.
Ó přeužitečnějšíchž věcí, které nám tuto slibuje Kristus; a slibuje pravdivě; proto že on jest pravda a život. Kdož by k němu nepospíchal? v něm laskavou nebeského Otce tvář, v něm libé odpočinutí, v něm předrahý a nevýmluvný pokoj, v něm plnou až navěky bezpečnost míti moha? Budiž na věky pochválen nebeský Otec, že tak drahé poklady pro naši potřebu v jedno shrnóuti chtěje, jako jednoho z prostředku našeho (kterýž by čitedlnost k nám míti mohl) vybrav a Božstvím svým naplniv, za nepřeváženou studnici milosrdenství svého (a to studnici vždycky otevřenou, Zach. 13, 1.) vystavil, tak abychom z plnosti jeho bráti mohli všickni milost za milost (Jan 1, 16). Cokoli zajisté má Kristus, pro nás má, jakž písmo svědčí, že on jest naše moudrost, naše posvěcení, naše vykoupení, naše ochrana, naše sláva, naše svoboda, naše odpočinutí, náš pokoj, naše útěcha a vesěli, náš život, naše summou všecko.
Věděti toliko potřebí, jak k té studnici přicházeti a z ní drahé ty dary vážiti; proto že řídcí vědí, an mezi tím vrch moudrosti na tom záleží. Nezatajil toho před námi slitovník náš; nýbrž k sobě pravou a přímou cestu světle ukázal. Slyšme, co teď praví Kristus: Ta jest vůle Otce mého, aby každý, kdož vidí Syna a věří v něj, nezahynul. Item: Učte se ode mne, nebo jsem já tichý a pokorný srdcem.
Viděti (prý) nejprv Krista musíme; totiž za toho jej znáti, zač jej nám vystavil nebeský Otec, za svého jedinkého Spasitele, ochránce a milostivého Boha. A však viděti ho není dosti, ale přiúčastniti se k němu a přivinouti, nýbrž zavinouti do něho, aby on v nás, a my v něm byli, jakž sám potěšeně mluví (Jan 14, 20). A neb jakž apoštol, to též cítiti na sobě, co na Kristu Ježíši (Filip. 2, 5). To pak státi se musí předně věrou, abychom k němu jsouc přivtěleni, tím sebe býti věřili, čím on jest; totiž syny Božími, milými nebeskému Otci, nevinnými (pro dostiučinění jeho) a právo věčného dědictví, tak jako on, majícími. (Viz o tom Jan 1, 12. Řím. 8, 17 etc.) Potom musíme se k Kristu přiúčastňovati následováním a života jeho na se bráním; což apoštol obláčením se v Krista nazývá (Řím. 13, 14. Gal. 3, 27). Sám pak dí: Učte se ode mne; nebo já jsem tichý a pokorný srdcem. Hle, tichost a pokoru svou obláčeti nám poroučí! A to učiníme-li, slibuje, že nalezneme odpočinutí dušem svým. Ó jak toto svatá rada! jak jistá! jak pravdivá! Ohledej, zkus, zprubuj, člověče každý, poznáš a vyznáš. Kdo se (prý) naučí tichým a pokorným býti, nalezne odpočinutí.
V pravdě tak jest. Nebo pokora a tichost všecky Kristovy ctnosti obsahují, v nichž odpočínutí a blahoslavenství duše záleží. Tichost zajisté Krístova lásku, trpělivost, středmost, chudobu jeho obsahuje. A což Kristus za tím praví, to tajemství jest, že vejdeme-li tak v Krista, abychom se v ty jeho ctnosti obalili a zavinuli, odpočinutí najdeme. Což že pravé jest, snadně místo dá, kdo věc dobře rozváží. Nebo naučí-li se kdo pokoře Kristově, bude jistotně míti lásku, u Boha i u lidí; a nestoje sám o slávu, titule, přednost, nechá se o to jiných vaditi, sám pěkně tiše pokoje užívati bude.
Naučí-li se kdo Kristově chudobě, nebudou ho peníze, statek a zboží, buď že je má neb nemá, nic trápiti; vždycky o všecko se Pánem Bohem i s lidmi i sám s sebou spokojen bude. Naučí-li se kdo Kristově mírnosti a středmosti, bude se méně o břicha starati, méně jísti, méně píti, méně hořeti, méně stonati, zdráv a vesel při suchém kousku chleba, a Pána Boha ze všeho chvále. Naučí-li se lásce Kristově, aby Bohu i lidem všecko příjemné a vzdělavatedlné obmýšlel, nechá všech záští, žalob, svárů, hněvů, pro ušetření sebe i jiných, a bude vždycky mysli dobré. Naposledy, bude-li při kom a v kom trpělivost Kristova, nebudou ho nepokojiti ani jazyk lidský, otře-li se oň kdy, ani ruce, zavadí-li oň; i poličkování i sukně brání i břemen jakýchkoli vzkládání (Mat. 5, 39 etc.) dobrovolně snese. Ješto lidem v světě postaveným nelze bez kvaltování býti, proto že se zbytečně o ten život starají, ledajakés je toužení dráždí, pečování trápí, strach děsí, hněv a nenávist pálí; a tak trápení trápením, hřích hříchem se stíhá, svědomí samo sebou se hryze, Boží hněv se ozývá i vyskýtá naposledy. A to všecko odtud jest, že Kristovy pokory a tichosti; nemají a neznají. Ale Kristus své, kteříž se k němu přiúčastňují, takových trápení; zprošťuje; nejen když je pokorně všemu obvykati učí; ale také že, aby se nestarali, sám se o ně stará; aby zdejší slávy nedbali, jinou jim, lepší v sobě samém ukazuje; aby rozkošemi těla zhrdali, sladkostmi nebeskými je krmí; aby všeho všechněm přáli, poklady věčnosti před nimi otvírá a rozděluje; ahy se ničeho nebáli, ve všem je zastoupá, ďábly odhání, hřích smývá, smrt zabíjí. Ó blahoslavený pokoji a bezpečnosti v centrum tomto! A však jen dí: Učte se ode mne a naleznete etc.