J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Císařovy nové šaty
| J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její | ||
| Společník na cestách | Císařovy nové šaty | Květiny Boženčiny |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Císařovy nové šaty |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Keiserens nye Klæder |
| Zdroj: | J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 51–55. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Císařovy nové šaty – Koberův překlad |
 Dílo ve Wikipedii: Císařovy nové šaty |
|
Dávno, velmi dávno tomu, co žil císař, jenž byl tak nesmírným milovníkem nového, nádherného šatstva, že si ho neobyčejně často objednával a všechny peníze vydával jen na to, aby byl pěkně oblečen. Staral se o své vojsko a liboval si v divadlech a v projíždkách i procházkách jen proto, aby se vždycky v nějakém novém obleku objevil. Na každou hodinu denní měl jiný oblek, a říkávalo-li se o panovníku „že je v radě“, o tomto císaři se říkávalo „že císař je v šatnici!“
V sídelním jeho městě byl život veselý; denně přicházelo a přijíždělo tam množství cizincův, a jednoho dne přibyli tam i dva taškáři, kteří se vydávali za tkalce roztrušujíce o sobě pověst, že umí tkáti tkaniny velmi krásné, jakých si kdo žádá. Pravili, že tkaniny jejich jsou netoliko barev a vzorkův neobyčejně krásných, ale že i šaty mají tu zvláštnost do sebe, že tomu člověku stávají se neviditelnými, kdo buďto co úředník není na svém místě aneb kdo hloupostí až bučí.
„I toť by byly divdivoucí šaty,“ mínil císař, „kdybych je měl na sobě, rozeznával bych hloupé lidi od chytrých, a věděl bych také, kdo v říši mé není způsobilým býti úředlníkem! Ano, ano takovou tkaninu musím sobě opatřiti!“ a dal oběma taškářům zálohou mnoho peněz, aby se bez odkladu do tkání dali. Cizinci tito postavili tedy dva tkadlcovské stavy a dělali jakoby tkali, ale na člunku nebylo ani nitky, ačkoliv si dali vydati nejtenší hedbáví a za práci závdavkem mnoho a mnoho zlata. Hedbáví prodali a peníze utržené strčili do svých kapes, avšak za stavem prázdným tkali ustavičně až pozdě do noci.
„I rád bych věděl,“ pravil k sobě císař, „kolik loket již utkáno!“ než pomysliv na to, že jen hlupák aneb úředník k svému úřadu nespůsobilý, co utkáno, viděti může, nechtěl se sám o tom přesvědčiti a umínil si, že vyšle k tkalcům dříve někoho jiného, než by se sám k nim podíval, jak tkají. Celé město vědělo, jaké podivné vlastnosti má tkanina tato, a každý chtěl zvědět jak jeho soused hloupý aneb nespůsobilý a špatný jest.
„I pošlu svého starého a poctivého ministra ke tkalcům,“ pravil k sobě císař, „ten nejlépe jejich tkaninu posoudí, jest muž rozumný a neznám nikoho, kdož by úřad svůj lépe vykonával!“
Šel tedy poctivý starý ministr do světnice, kdež oba taškáři za stavem sedíce, tkali. „Bůhpomozi!“ pravil k sobě ministr oči si protíraje: „vždyť ničeho nevidím!“ ale nikomu nic o tom nepovídal. Oba taškáři žádali ho, aby blíže přistoupiti ráčil k stavu, a tázali se ho, je-li vzorek hezký a jsou-li barvy pěkné, ukazujíce jemu prázdný stav. Ubohý, starý ministr protíral si ještě silněji oči, upíral zrak na stav, ale nic neviděl, neboť na stavu nebylo ani nitky. „Pane na nebesích!“ .myslil sobě, „snad nejsem hlupákem? To bych si byl nepomyslil, ale musím o tom mlčeti. Anebo byl bych snad nespůsobilý k svému úřadu? Nikoliv. Nepovím, že jsem ničeho neuviděl.“
„Nuže pane, nic nemluvíte?“ ozval se jeden z těchto tkalcův.
„O, toť podivuhodná, velmi pěkná tkanina!“ odpověděl stařičký ministr dívaje se brýlemi svými na stav. „Krásný vzorek, krásné barvy! Těší mne velice, že podám zprávu císaři, jak nesmírně se mně tkanina líbí!“
„Těší nás také,“ pravili oba taškáři udávajíce jména barev a popisujíce vzácný vzorek velmi výmluvně. Starý ministr dával pozor, aby totéž císaři vypravovati mohl, což také učinil.
Po této návštěvě žádali taškáři ještě více peněz, mnohem větší množství hedbáví a zlata, předstírajíce že toho všeho k jich dílu zapotřebí. Co dostali, strčili do svých kapes a nekoupivše ani nitky ku tkaní, tkali na prázdných stavech dále.
Císař vyslal k nim za nějaký den jiného poctivého úředníka, aby uviděl, jak dalece dílo pokročilo, a jsou-li s ním již hotovi. Vyslaný úředník pochodil tak, jako starý ministr; díval se, díval, ale na prázdném stavě ničeho spatřiti nemohl, protože na něm ani nitky nebylo.
„Je-li pak to krásná tkanina?“ tázali se oba taškáři ukazujíce a vysvětlujíce krásu vzorku, kterého tam nebylo.
„Hlupákem nejsem,“ myslil sobě poctivý císařský služebník, „tedy můj úřad nehodí se pro mně, vlastně já do úřadu svého! Byla by to podivná švanda, ale budu o tom mlčeti!“ I vychvaloval dílo, kteréhož neviděl a radostně je ujišťoval, jak krásná je tkanina, jak krásná je barva a jak překrásný vzorek. A zrovna tak vypravoval císaři.
Celé město mluvilo o krásném díle, a císař sám chtěl je spatřiti, dokud tkanina je na stavě. Vyšel tedy v průvodu mnohých výtečných mužův, mezi nimiž byli i oba poctiví staří úředníci, do dílny k oběma prohnaným taškářům, kteří za prázdným stavem neunavně tkali.
„Není-li to znamenité dílo?“ ohlašovali se oba poctiví úředníci. „Vaše Císařská Milost račiž jen pohlednouti na vzorek a barvy!“ A domnívajíce se, že ostatní tkaninu vidí ukazovali prstem na prázdný stav.
„Jakže!“ myslil si císař, „vždyť nic nevidím! Toť věc hrozná! Či jsem hlupák, neschopný býti císařem? Nic hroznějšího nemohlo by mne potkati.“ „O, krása! krása!“ pravil císař, „já projevuji tomu dílu svou úplnou spokojenost,“ kývaje hlavou a dívaje se na prázdný stav.
Nechtěl říci, že ničeho neviděl. Všickni, co v průvodu císařském byli, dívali se, dívali, až oči vyvalovali, ale ničeho neviděli; nicméně ohlašovali se po císaři: „0 krása! krása!“ a pronášeli svou radu v ten smysl, aby císař oblekl se v nové, nádherné šaty z této tkaniny k velikému nejprvé příštímu průvodu. „Jaká to znamenitost! Jaká to krása a nádhera!“ ozývalo se ze všech úst, a každý jevil nad takovým dílem svou spokojenost. Císař pak jednomu i druhému taškáři udělil řád s křížem záslužným a jmenoval jej svým císařským dvorským nejvyšším tkalcem.
Den před slavným průvodem byli oba taškáři až do druhého rána při svém díle a měli rozžhato sto svící voskových. Měli plné ruce práce, aby nové šaty císařovy byly hotovy. Dělali, jakoby tkaninu se stavu stáčeli ve stůčku, tu zase roztahovali, velikými nůžkami stříhali, šili a konečně zvolali: „Buď Bohu chvála! Šaty jsou hotovy!“
Císař provázen od nejvznešenějšího panstva přišel do dílny obou taškářů, a tito zvedajíce ruce do výšky, jakoby nimi něco drželi, volali: „Ejhle! Toť jsou spodky! Tu je kabát, tu je plášť!“ a tak to šlo dále. „Šaty lehké jako pavučiny! Člověk se domnívá, že nemá nic na těle, ale toť právě ta největší znamenitost!“
„Opravdu!“ přisvědčovalo veškeré panstvo, ale nikdo z nich ani nitky neviděl.
„Vaše Císařská Milost! Račtež se dáti svléknouti,“ pravili oba taškáři, „abychom Vaši Milost před velikým zrcadlem v nové šaty oblekli.“
Císař se svlekl ze všeho, a taškáři postavili jej před veliké zrcadlo a dělali, jako by mu oblekali šat po šatě, a císař obracel a otáčel se před zrcadlem.
„Aj, aj! Jak krásně přilehají! Jak utěšeně sluší!“ volali všickni vespolek. „Jaký to vzor! Jaká krása barev! Překrásný to oblek!“
„Venku již čekají s baldachynem,“ pravil nejvyšší císařský obřadník.
„Jsem hotov!“ řekl na to císař. „Ale rcete, sluší mně tento oblek?“ a otočil se ještě jednou před zrcadlem, jako by jej se všech stran viděti chtěl.
Komorníci, majíce nésti vlečku, sáhali k zemi, jakoby ji od země zvednouti chtěli a šli s pozdviženýma rukama, jakoby vlečku nesli, ale nechtěli nikomu vyzraditi, že nic nevidí, že nic nenesou.
Takto kráčel císař pod baldachynem v průvodu slavném, a po ulicích a z oken bylo slyšeti volání: „Hvězdy na nebesích! Jak divukrásné jsou císařovy nové šaty! Jaký to nádherný plášť se skvostnou vlečkou! Jak šaty nevyrovnaně k tělu přiléhají!“ Nikdo nechtěl od sebe dáti znamení, že ničeho nevidí, aby nebyl pokládán za hlupáka aneb za osobu k úřadu nespůsobilou. Takového štěstí nedostalo se posud žádnému z oblekův císařových.
„Ale vždyť nemá nic na sobě!“ ozvalo se jakési dítko.
„Bože na nebesích! Slyšíte, co nevinnost dětská praví?!“ pravil otec dítěte, a jeden druhému povídal co dítě řeklo.
„Ale vždyť nemá nic na sobě!“ volal konečně celý zástup. Císaře to velice mrzelo, protože to byla skutečná pravda, o níž on až posud pochyboval; ale pomyslil sobě: „Nyní v postavě té průvod dokončiti musím!“
A komorníci šli za ním a dělali, jakoby od pláště nesli skvostnou vlečku, a nebylo tam ani vlečky, ani pláště!