Byron a byronism
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Byron a byronism |
| Autor: | Jindřich Vodák |
| Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 255–261. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | České slovo 19. IV 1924 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:George Gordon Byron |
 Související na Wikidatech: George Gordon Byron |
|
Dne 19. dubna je tomu sto let, co zemřel v Soluni lord George Gordon Byron, dovršiv před tím dne 22. ledna teprve šestatřicátý rok věku. Připlul do Řecka z Janova už v srpnu předchozího roku, aby se jako zástupce filhellénského spolku londýnského účastnil osvobozovacích bojů řeckých, strávil dlouhý čas nečinně v Kefalonii v Argostoli a Metaxatě, poněvadž spory stran a nejistota zdržovaly rozhodné jednání, a teprve dne 5. ledna přibyl do Soluně, kde byl vítán dělovými salvami, hudbou a nadšeným obyvatelstvem jako kníže. Přivážel mimo jiné čtyřicet tisíc liber z vlastního jmění jako půjčku na vedení války! Stalo se usnesení, že bude velitelem výpravy, která se měla podniknouti proti Lepantu, ale nežli k ní došlo, uhřál se Byron na jedné své divoké vyjížďce s průvodem albánských Suliotů, promokl, byl zachvácen horečkou, musil ulehnout, a už se neuzdravil. Smrt stihla ho o velikonocích, tak pozdních jako jsou letos, a byla připomínána v Řecku po 21 den všeobecným národním smutkem. Odvedla ho se světa ve chvíli, kdy ve vlasti neměl skoro přátel a zastánců, a kdy jeho další literární dráha zdála se být beznadějně přervána. Po osm let žil již mimo Anglii a je známo, za jakých okolností ji 25. dubna 1816 po provedeném manželském rozvodu opouštěl, v jakém rozkolu se vší anglickou společností, úzkoprsou a pomlouvačnou — kdekdo se mu doma vyhýbal a kdekdo se k němu obracel zády. Doba oddálení nepřispěla vyrovnat protivy, naopak, ty se za italských let Byronových ještě přiostřily a dostupovaly vrcholu, když básník rozvíjel svého „Dona Juana“, když se spolčil s radikálním oposičníkem Leighem Huntem, když promluvil revolučním „Kovovým věkem“. I v Italii spěl ke zlým koncům, v lásce jako v politice, a pomalu nebyl by se měl kam vrtnout, nebyl by měl kde své verše tisknout, byl by se musil zříci všeho, co mu bylo drahé a na čem visel. Řecko a smrt byly mu záchranou, osvobozením z rozporů, jimž by byl mohl přece posléze podlehnout. Zemřel jako hrdina štvaný nepřátelskou společností a osudem, ale také jako hrdina ozářený slávou šlechetného bojovníka za cizí národní svobodu.
O žádné básnické duši nemůže se tak jako o Byronově říci, že byla toliko tělesná a zdánlivá, rodinná hrobka huckdailská skryla dne 16. července opravdu jen tělo, kdežto duch, zbaven překážek, uvolněn, oproštěn, rozletěl se Evropou, aby ji zachvacoval v proud své odbojné a výbojné síly. Ve Francii, Německu, Rusku, Polsku, v Čechách, Italii, Španělsku ovládl Byronův duch na celé století i přes ně vzcházejícími básnickými pokoleními, ještě těmi, která už o něm ani mnoho nevědí, která ho sotva čtou a dostávají se pod jeho vlivy různými prostředníky, ne nejlepšími. Je dojista zvláštní, že zrovna on, básník lord, mohl se tak zmocnit evropských literárních hlav, že zrovna on, nezkrotný a útočný anglický velmož, nalézal tolik vyznavačů, kteří dychtili a snažili se mu podobat! Kolik si jich mohlo dovolit žít jako on, se stejnou vyzývavou nevšímavostí k společenské nevoli, s týmž svrchovaným pohrdáním k příkazům společenské morálky? Představme si třeba jenom našeho Máchu, chudého, závislého, stisknutého sterými nezbytnými ohledy, a on se také hlásí po bok smělého básníka lorda, chce si troufat to, co on, postavit se proti společenským a světovým mocnostem tak jako on! Literární důsledky, které Byronovo všechno básnické vystoupení přivodilo, by se nevysvětlily, kdyby Byronův zjev se vším, co v sobě zahrnuje, nebyl logickým vyvrcholením sociálního hnutí, nesoucího francouzskou revoluci. Jakmile byla jednou hlasitě do světa provolána přirozená práva lidská a jakmile byla všeobecně pocítěna nezvratná nutnost, že každé tyranii musí býti učiněn konec, bylo jen posledním dovršujícím revolučním závěrem, že povstal někdo prudce, hněvně a tvrdošíjně odbojný, kdo pozdvihl nespoutané, svévládné sebeurčení jedince proti celku, nepoddajnost individua proti násilnostem společnosti. Říká-li se tomu individualism na rozlišení od kolektivismu, je to na Byrona poněkud málo, poněvadž u něho a jeho hrdinů individualism pojí se stále s vášnivým odhodláním k osobní vzpouře, k osobnímu vzdoru a odvratu, k osobnímu odpadnutí od všech společenských svazků. Hrdinové Byronovi jsou takovými individualisty, že se ze společnosti vylučují a vytrhují, nemohouce snést sebemenšího jejího nátlaku, že potřebují bezmezných volných prostorů a samoty, aby mohli být živi.
Dnes, kdy se tak uvědoměle vychováváme k sociálnímu smýšlení, kdy kolektivistické názory víc a více, šíř a šíře opanovávají, může se Byron se svou divokou krví loupežných Vikingů zdát překonanou veličinou, vývojovým omylem, připuštěným jen proto, aby se po jeho odbytí společenské povinnosti a příkazy přijímaly tím ochotněji. Literárně se na pohled Byronův individualism málo osvědčil. Způsobil, že Byron ve svých lyricko-epických povídkových nebo románových básních a ve svých dramatech neznal jiného hrdiny nežli sama sebe, pořád touž jedinou bytost, která měnila toliko jména a vnější podobu. Childe Harold, korsar Konrád, Lara, Manfred, Kain, Sardanapal, Don Juan, všichni byli jen Byronovými zástupci, nesli v hrudi jen jeho bouře a revolty, jeho vzruchy a vzmachy, jeho příkrosti a odpory, jeho pohrdání a sarkasmy, jeho živelné výšlehy lásky a touhy. Osobnost vyrůstala tu navíc nežli na vrchní měřítko všech věcí, nadouvala se v jediný důvod a smysl života, jako by život neměl jiného cíle, nežli aby ona mohla se svobodně, do zvůle vyhýřit a vybít, vyvichřit a vychvět. Obrazy přírodní a krajinné, obrazy hor a moří, obrazy dějů a výjevů, vše zdálo se být výhradně jen pro tu jednu bytost, aby ona vzkypěle vkládala do všech divadel zase toliko sama sebe, své fantasie, představy, vidiny, tuchy, dojmy, smutky, pocity krásy. Kdekoli v literatuře uvidíme sebezbožnění, jež zužuje zor básníkův na stálé narcisovské ponoření ve svou vlastní osobu, kdekoli se v literatuře setkáme s přebytnělou, nemírnou, domýšlivou subjektivností, s níž se básník nezřízeně vtírá obecné pozornosti a obecnému uctívání, vždycky to ukazuje nazpět k Byronovi, k onomu mocnému rozlivu osobnosti, jímž zaplavil své básnické knihy, jako by byl sám tím mořem, tím ohromným živlem, jejž tak úchvatně opěval. Ochablý rozkošník Sardanapal, půvabný a lehký poživač Don Juan, postavy, v něž vyústila tvorba Byronova — byly to vzory, jejichž napodobení mohlo být vítáno?
Ale právě že žijeme v době kolektivismu, který tak nebezpečně tíhne k nivelisaci, k ochuzujícímu odumírání osobnosti, právě dnes měli bychom tím lépe porozumět, že na cestě k velkému provedení sociální spravedlnosti, které nás čekalo a čeká, bylo nevyhnutelně třeba, aby co nejdůrazněji vynikla hodnota, váha a plná svéprávnost lidského jedince. Společnost kvete a pokračuje toliko silou, zdatností, schopností a rozvojem těch jedinců, kteří jí slouží, a úspěch sociální spravedlnosti, dojdeme-li k ní, bude se posuzovat podle toho, jakého volného, úrodného, radostného rozpětí poskytne největšímu množství jedinců. A k tomu směřoval a směřuje individualism byronský svými vzpourami, svou kritikou, svými výsměchy, těžkými nespokojenostmi a smutky. Odcházejí-li hrdinové Byronovi z vlasti, Childe Harold jako Lara, Manfred jako Werner a jako Don Juan, je to tím, že vlast je jim příliš těsná, že jejich osobnost chce se pokud možná nejvíce rozšířit a obohatit, pojmout v sebe všechno, co jen z širého, dalekého světa v jeho nových a nových, různých a různých tvarech lze obsáhnout. Manfred i Don Juan bývají srovnáváni s Goethovým Faustem a Faust je také někdo, kdo touží svou osobnost po všem na světě rozpnout, všeho se pro ni zmocnit, všecky taje a jevy života učinit jejím majetkem. Ale u hrdinů Byronových, u Childa Harolda, u Manfreda, u Dona Juana je mnohem více a skutečněji cítit ono takřka otevření bytosti, dychtivé, dravé, nenasytné, dobyvačné, jež chce hltat a hltat, brát a brát. „Svým nazývá tu věc“ — svým nazývat tu vše chtěl ten individualism v nejrozsáhlejší míře, aby nebylo ničeho, čeho by si osobnost nepodrobila a do čeho by nevnikla. Mimoto však individualism Byronův vrhal se do tolikeré své vzpoury a do tolikeré své zpupné nebo hazardní dobrodružnosti s naprostým, neohroženým přijímáním každé odpovědnosti, která se mu uloží, všech účinků, trestů, mstících krutostí, které ho stihnou. Božstvo má v Byronově Kainovi protivníka, jakých je málo, uvědomělého, přímého, odkrytého, stojícího proti svému tvůrci tváří v tvář, metajícího s železnou pádností své vzdory, ať přijde, co přijde. A jest Hugo v „Parisině“, jest korsar Konrád, jest vězeň chillonský, jsou jiní, hotoví pykat za to, v čem se shledává zločin, odmítající každé zmírnění viny, každé milosrdenství, každý únik. Nikdo z nich nebojí se činu, ale nebojí se ani toho, co z činu vyplyne.
Století, jež minulo od smrti Byronovy, osvětlilo tak mnohé, co jeho souvěkovcům nebylo a nemohlo být dost jasno. Horovali po Rousseauovi pro přírodu, pro návrat k přírodě, aniž měli ponětí, co znamená přírodní síla v člověku, a když jim naturalistický rousseauovec Byron ukázal, jakým je člověkem ve svém odpoutání přírodním živlem, děsivým, divokým, buřičským, nebezpečným, byli překvapeni a rozhořčeni. Ne, tak si přírody nepředstavovali. Ale my jsme se za sto let s tou nebezpečností přírodního, živelného člověka už trochu smířili a Byronův individualism objevuje se dnes jako včasná mocná protiváha těch oslabujících vlivů, jež by mohly na osobnost, její svéprávnost a využití mít dnešní proudy sociální. Nemusí nám překážet už ani byronský donjuanism, protože zrovna v něm zračí se nesmírná schopnost něžné lásky, jíž Byronův individualism oplýval. Básně Byronovy mají z ní své luzné ženské postavy, které rozmanitostí a zvláštností tak předčí nad mužské. Že se ta schopnost lásky neobmezovala na ženy, o tom podal Byron mnohá svědectví a nejlepší, nám dnešním nejmilejší, tehdy, když jako jedenadvacítiletý anglický peer, dědic strýcova Newsteadu, ve své první parlamentní řeči obhajoval nottinghamské dělníky, kteří roztřískali tkací stroje. Nebo tehdy, když ve své druhé parlamentní řeči bojoval za konfesijní svobodu. Kde by stál nyní?…