Broučci (1968)/IX.

Broučci Jan Karafiát
VIII.	IX. Šťastná rodina	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. 81. vyd. [s.l.] : Státní nakladatelství dětské knihy, 1968.
Licence:	PD old 70

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale kmotřička již o tom nevěděla. Když ji přišli Brouček a Beruška poprvé navštívit, byla bez sebe. Honem ji vynesli na sluníčko, a ona otevřela oči a ještě se jednou na ně podívala, ale pak bylo po ní. A tak zas plakali. A Janinka plakala a ti broučci z roští plakali, a když to tak kmotřička chtěla, zanesli ji do lesa pod dub. Vykopali hrobeček, pěkně ji do něho uložili, zaplakali a třetí den tam vykvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam obě podnes kvetou.

»Ach, teď jsme tak sami!« naříkala Beruška. »I nenaříkej,« těšila ji Janinka. »Jenom pěkně poslouchejte! Já jsem vás měla vždycky ráda, a čím víc budete poslouchat, tím vás budu mít raději.« A oni poslouchali a měli se rádi.

Ale ti broučci z roští – co se jim nestalo! Pod jalovcem už spali, a tu se najednou přiženou ti z roští celí vyděšení a tlukou na dveře.

»Kdopak to? Copak to?« – »Ach, to jsme my z roští . Už jsme spali a tu přijeli lidé s vozem, počali na něj nakládat naše roští a chaloupku nám celou zbořili. Sotva jsme utekli. Ach, co si počneme!« – »I neplačte! Vždyť zas nějak bude. Pojďte zatím k nám!«

A honem jim otevřeli a pěkně jim ustlali a ráno už byli Brouček s Beruškou domluveni. »Víte co? Ta chaloupka támhle pod dubem je teď prázdná a my ji nepotřebujeme. Zůstávejte tam a budeme mít k sobě blíž.« A oni, že ano, a byli rádi a hned se tam odstěhovali. Však toho mnoho neměli. Když o všecko přišli! Proto jim Beruška poslala také ještě mouku a krupici a máslo, a Janinka jim toho také hromadu poslala.

A broučci zas svítili a svítili a měli se rádi. A tam v té zahradě u toho pěkného domu, když tam jednou Brouček přiletěl, procházel se krásný voják: červený kabátek se zlatým límcem a krásný palaš po boku, a prováděl tu velkou silnou paní s kaštanovými kadeřemi – však už se jí hodně bělaly. A za nimi zas takový krásný voják a prováděl takovou krásnou, krásnou pannu a něco si povídali. Toho prvního Brouček hned poznal, to byl ten hodný kaštanový Fréda, a Elinku také poznal, ale toho druhého nepoznal a nepoznal. Byl cizí. Nechť! Však Brouček o ně nedbal a skoro si jich ani nevšímal, a svítil a svítil.

Ale doma býval přece často mrzutý a na Berušku někdy tak broukl, že měla hned plné oči slz.

»Broučku, copak jsem ti udělala?« ptávala se Beruška, ale Brouček ani neodpověděl. Když ten brouček z roští měl už malého broučka a ten jim běhal naproti: »Tatínku, tatínku!« A ono to Broučkovi bylo líto.

A když jednou přiletěl Brouček zas tak zamračený a ani nepromluvil, ptala se ho Beruška u večeře: »Ale Broučku, copak je ti? Tak se mračíš a ani nemluvíš.« – »Ach, co mi je! Ti tam z roští mají už dva malé broučky a my jsme pořád sami.« – A Berušce stály v očích slzy jako hráchy, a když se Brouček na ni podíval, viděl, jak se jí sypaly po tváři, až jí jedna spadla na talíř do polívky. Broučka to bodlo. Honem se chopil své dřevěné lžičky, a třebaže mu hrachová polívčička ze všech nejméně chutnala, snědl jí plný talíř a už ani nemukl. Ale když se Brouček druhý den stavil u Janinky, začala ona: »Poslouchej, Broučku, já jsem tuhle byla u Berušky a ona byla celá uplakaná. Já jsem se jí ptala, co jí je, ale ona, i že nic. Ale já se bojím, že ty s ní vždycky pěkně nenakládáš. Poslouchej, to by ještě scházelo! Nevíš, jaká jí patří čest? Či chceš být zas neposlušný!« – »I já – když je nás teď tak málo! Jindy svítil kmotříček a tatínek, a teď jsem jen já. To nebudou lidé vidět.« – »Ale Broučku, jaké ty si děláš starosti! Jen ty sám pěkně sviť a o lidi se nestarej ! Copak si tě oni objednali? Ne, Pán Bůh si tě objednal, a kdyby chtěl, dovedl by si vás rozmnožit v tisíce tisíců.«

A Brouček letěl a svítil a svítil, celou noc pěkně svítil. A když letěl ráno domů, a když už byl za potokem, a už ve stráni u samého jalovce, tu slyší: »Tatínku, tatínku!« a takový roztomilý malounký brouček batolil se mu naproti. »Tatínku, tatínku, copak mě neznáte? Vždyť já jsem váš Broučínek a už na vás čekám. A Janinka na vás také čekala, a když jste tak dlouho nešel, tak šla domů. A viďte, tatínku, tu starou kolíbku mně dáte pěkně obarvit. Maminka ji snesla z půdy, ale už je taková škaredá. Viďte!«

Tatínek byl celý vyjevený a Beruška stála u chaloupky ve dveřích a srdce jí plesalo a tolik se smála.
»I ty můj Broučínku, i ty můj Broučínku!«

A hned si tatínek sedl, vzal Broučínka na kolena a počal si ho prohlížet. A on vám měl oči jako tatínek a nosíček jako tatínek a všecko navlas jako tatínek a tolik toho napovídal. Ach, to byla radost! A měli se rádi. Tatínek svítil, maminka s Broučínkem hospodařila a učila ho hezounké modlitbičce: »Ó můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný!«

A dlouho to netrvalo – když tatínek letěl zas jednou domů a když byl za potokem, a už ve stráni, tu mu přiběhl Broučínek naproti: »Tatínku, tatínku, máme malininkého Broučinínka. Vidíte, on vám jde naproti.« A Broučinínek mu šel naproti a tatínek už ho měl v rukou a zdvihl ho do povětří a tolik se smál. A Beruška stála ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. Ach, to byla radost! A měli se rádi a tatínek svítil a maminka hospodařila a broučci si před chaloupkou hráli.
A dlouho to netrvalo, když tatínek letěl jednou zas domů a byl už za potokem, tu mu běželi Broučínek a Broučinínek naproti: »Tatínku, tatínku, my máme berušku, takovou hezounkou. Vidíte, ona vám jde naproti. Ale ještě neumí moc běhat.« A ta malá beruška šla tatínkovi naproti. »Tatínku, tatínku, jakpak mě budete říkat? Janinka nám přinesla med a povídala, že se budu jmenovat Beruška, ale maminka povídala, že ne, že se budu jmenovat Janinka.«

Tatínek byl celý vyjevený a Beruška stála u chaloupky ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. »I ty má malá beruško, i ty zlatá má beruško! Vždyť ty máš očka jako Janinka a nosíček jako Janinka a všecko navlas jako Janinka. To ti musíme říkat Janinka.« A maminka byla ráda a ta malá beruška byla ráda a všichni byli rádi a měli se rádi. A tatínek svítil a maminka hospodařila a broučci si před chaloupkou hráli.

»Dejte mně na Janinku pozor, ať mně ji luňák nevezme!« říkávala maminka. – »Ó, však my dáme pozor!«

A dávali pozor. Ale jednou přiběhli domů: »Maminko, maminko, byl tu luňák. Ale nevzal nám Janinku. On se nás bál.« A maminka byla celá ulekaná. »Opravdu! Byl to luňák?« – »Byl to luňák. Takový velikánský, a měl zelená křídla a dlouhanánské vousy, a tolik bzučel.« – »I to nebyl luňák. Luňák má zobák a peří.« – »Peří? Tak to nebyl luňák. Ale bzučel a měl dlouhanánské vousy.« A maminka byla přece ráda, že jí to Janinku nevzalo.

A dlouho netrvalo a měli zas malounkého broučka, a zas to dlouho netrvalo a měli malounkou berušku, a tatínek měl radost a mamince srdce plesalo. Ale tatínek začínal mít už starost. »I, já ani nevím, jak jim budeme říkat. A kampak si je dáme?« – »I však si na nějaká jména vzpomeneme. A vždyť tu světničku do dvora máme ještě prázdnou.« A dlouho. to netrvalo a měli Broučíčka a měli Janouška a měli Janínka a měli Svatojánka a měli Berušku. Deset jich měli, sedm broučků a tři berušky. Ale Beruška byla na jednu nožku chromá. Ani nemohla na ni stoupnout, běhala však přece dost. A když nemohla, vzali ji broučci na ramena a pěkně ji nosili.

A měli se rádi. Tatínek svítil a maminka hospodařila, a všech deset broučků běhávalo pohromadě. Maminka se za nimi dívala a srdce jí plesalo. A Janinka je měla také ráda. »Pojďte, broučci, pojďte! Mám pro vás práci.« A oni jí to pěkně dělali a ona jim něco vypravovala a pak – i to se rozumí, že jim něco dala. »A teď si zas jděte! Ale pěkně poslouchat! Pán Bůh má jen poslušné broučky rád.«

A oni zas šli. Broučci se učili lítat – ze stříšky až k palouku, a přes celý palouk až k dubu, a zas zpátky – a berušky se dívaly, který dál. A to pak býval hlad, ale to býval hlad! »Maminko, maminko, já mám hlad!« říkával Broučínek.« Nebudem ještě večeřet? Já jsem už sotva došel.« – »I počkejte, počkejte, dětičky, až přijde tatínek!« – »Ale maminko, vždyť my můžeme pak ještě jednou večeřet!« A tak večeřeli, a když přiletěl tatínek, zas s ním večeřeli, a nic jim to neuškodilo. Ale ty malé hrníčky na vaření musela maminka všechny dát pryč a koupila takové veliké hrnce. Zato jí berušky v kuchyni pomáhaly, a když dělala dříví, tak jí všichni pomáhali. Jedni sekali, druzí odnášeli a jiní rovnali. To měli dříví až nazbyt! A když se už dost napomáhali, běželi se proběhnout.

A když si jednou tak vyběhli – to bylo hned po snídani – a už byli tam na konci stráně nedaleko potoka, tu viděli takového hezounkého malého broučka: celinký červený se sedmi černými puntíky, a ta krásná očka jako oheň. Seděl na kapradí a díval se na broučky. Broučci se zastavili a dívali se na něho.

»Však já se vás nebojím!« začal ten brouček. »Viďte, vy jste svatojánci. Tatínek povídal, že jste hodní . » – »A kdopak ty jsi? A copak tu děláš?« – »Já jsem Verunek tamhle ze šípku. Vidíte jej? Já jsem vyprovázel tatínka a teď si odpočívám.« – »A ty jsi sám? Nemáte víc broučků?« – »I ještě máme Verunečku. Ale ona je doma u maminky. Pojďte se na ni podívat.« A broučci, že půjdou, a šli.

Verunka stála pod šípkem a dívala se. »Maminko, podívejte se, to je svatojánků! Oni se jdou k nám podívat. Kdepak je Verunečka?« A Verunečka přiběhla – a ta se jim divila! Když ono jich bylo deset! – »A copak se ty, Beruško, necháváš nosit?« ptala se Verunka. »I oni jsou rádi, že mě mohou nosit. Já jsem tadyhle na nožičku chromá, ale umím také běhat.« A skočila na zem a běhala.

Verunka šla od jednoho ke druhému, každého pohladila, a když přišla k Broučínkovi, povídala: »Viď, Broučínku, ty máš očka jako tatínek! A jestlipak byste, broučci, také něco chtěli? – Verunečko, skoč do komory a přines ten věnec! Visí na bidélku.« A Verunečka skočila, broučci se postavili do řady a maminka je podělovala. To to bylo dobré!

»A jestlipak víte, co to je? To jsou fíky.« A ještě každému dala a Verunkovi a Verunečce také, a Broučínkovi dala hodně veliký kus. A tu letěl Verunek. »Tatínku, tatínku, my tu máme broučky!« – A tatínek byl rád. »To jste hodní, broučci, že jste se k nám přišli podívat. A jestlipak pěkně posloucháte? To musíte. Já vašeho tatínka vidívám a on krásně poslouchá.« A broučci jedli a pojedli, a že zas půjdou. »Tak jděte a pěkně doma pozdravujte!« A broučci šli.

To bylo doma povídání! »Tatínku, tatínku, my jsme byli u Verunků v šípku, tam daleko, daleko. Oni vás pozdravují. A něco nám dali, takové to bylo dobré. A jejich maminka povídala, že prý mám, tatínku, očka jako vy, a dala mě takový veliký kus, větší než jim.« – »Ó, však ne,« bránili se druzí. »Nám dala také takový kus, a dvakrát.«

»A copak vám to dala?« – »I takové to bylo slaďounké.« – »Med?« – »Ne.« – »Jahody?« – »Ne.« – »Třešně?« – »Ne.« – »Jak to vypadalo?« – »Takové to bylo smáčknuté a byl toho věnec.« – »Tak to byly fíky.« – »Fíky, fíky, ano, tatínku, fíky, fíky to byly, fíky!« A broučci byli rádi a maminka byla také ráda a tatínek byl rád, a když to Janinka slyšela, také byla ráda.

»Ale broučci, jestlipak jste se pěkně poděkovali?« ptala se Janinka. – »Poděkovali? O, my jsme zapomněli.« – »I to nebylo hezké. Já vám povím: Já vám dám kousek medu, zanesete jej Verunkovi a Verunečce, pěkně poděkujete, a že je všichni pozdravujeme.« A Janinka jim dala med a tatínek a maminka pěkné pozdravení a broučci to tam zanesli a pěkně to vyřídili.
A měli se rádi. Tatínek svítil a maminka hospodařila, berušky jí pomáhaly a broučci se učili lítat. Však už hodně uměli. A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak tatínek, že už nikam nepoletí. Jenom že se u Janinky všichni sejdou. A sešli se, všech deset broučků i s tatínkem a maminkou, a ti z roští také všichni. To jich tam bylo! A seděli kolem kamen, jedli a pili a povídali o kmotřičce a kmotříčkovi, a jak to bývalo za starých časů, a jak tatínek ponejprv letěl oknem do toho velkého krásného domu tam za městem v zahradách, jak ten na tom lešeníčku kázal: »Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati,« a jak tatínek pak byl přece neposlušný.

»Nu, broučci, kdypak vy poletíte?« ptala se Janinka. – »Ó, už brzy, viďte, tatínku!« – »I snad, dá-li Pán Bůh, po příštím svatém Janě.« – »Tak dobře,« slibovala Janinka. »Dá-li se mně toho Pán Bůh dočkat, já vás vyprovodím. A starý brouček z roští prorokoval, že letos nebude zlá zima, že to pozoroval na mravencích. A byli rádi. Ještě se pomodlili, a ti z roští spěchali pod dub, ti zpod jalovce Janince na zimu všecko snášeli a rovnali, už to měli, dali pac a pusu – doma to také hned měli, jen ještě:

Podvečer tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.

A už leželi a už spali a spali a spali.

Dobře se jim to spalo.