Broučci (1919)/IV.

Broučci Jan Karafiát
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. Ilustrace Josef Wenig. 29. vyd. Praha : Alois Hynek, 1919. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Index stran

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci — ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotřička a kmotříček a Beruška, a čekali až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu koukala z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala, a snídaně by byla tak honem nebyla uvařená, kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu, — nevím, kde ji vzali, — a k ní smažené věnečky. Pomodlili se, nasnídali se, a — že už slunko zapadlo, Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát do kola — jakoby nic! — a u Janinky se zas spustil na zem. Všickni si stoupli kolem něho, a tatínek že má něco na srdci.

„Milý Broučku! Já mám radost, maminka má radost, a my máme všickni radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé všude viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné Broučky má Pán Bůh na starosti, a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný, a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velikou žalost, a maminka také a kmotříček také, a my všickni, kdybys neměl pěkně poslouchat.“

A při tom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala. Janince také stály slzy v očích, a i Broučka by byli honem rozplakali. Tu se ještě ozval kmotříček: „Milý Broučku, už máš přece rozum, a slyšíš, že si všickni přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl poslouchat, ty sám bys nejhůř při tom pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme.“ A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka i kmotřička a Janinka a Beruška stačit, – až přiletěli tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko do širého světa. Ony ještě za nimi: „S Pánem Bohem,“ „Sprovázej Pán Bůh,“ „Šťastné navrácení,“ „Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat,“ — ale Brouček už byl daleko, daleko, a už to snad ani neslyšel. A tak se vracely, a povídaly si, jaké má Brouček krásné světlo. Kmotřička myslila, že jest krásné žluté jako zlato: mamince se zdálo být víc do běla, hodně jasné; Beruška tvrdila, že jest do růžova; Janinka pak měla za to, že jest takové, jaké mívají broučci když ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že nebude. Maminka však myslila, i že snad bude, a kmotřička také, i že ano, a tak už Janinka neříkala nic. Byly už nedaleko, daly si s Pánem Bohem a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi nijak od ruky. Myslila na Broučka, a myslila na Janinku. „Že by měl být můj Brouček neposlušný?“ To ji na Janinku skoro mrzelo.

Oni pak letěli, v levo kmotříček, v pravo tatínek, a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo, a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu, a Brouček si vzpomenul na žlunu. „Tatínku, tady jsou žluny.“ — „I neboj se. Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady jest naše cesta.“ — Ale sotva to tatínek dořekl, už se to na ně z lesa řítilo, a tolik to hučelo a tolik to zvučelo, a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! „Tatínku, tatínku, — tatínku, tatínku!“ — „I mlč, i mlč! Neboj se. Vždyť to není žluna, to jest chroust.“

Ale Brouček křičel, a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. — „I Broučku, to se nesmíš bát,“ těšil ho kmotříček. „Vidíš ho tamhle, to jest chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři.“

„Ale, když to tak hučelo!“ — „I to chrousti tak bzučí.“ A letěli a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. „Tatínku, podívejte se tamhle, co pak to jest? Takové velikánské.“ — „To jest hajného chaloupka.“ — „Ta jest veliká! A to jsou dvéře tam nahóře v prostředku?“ — „I ne, to jest okénko.“ — „Ale to jest veliké. A nač pak jsou pod tím okénkem a kolem narovnány ty klády?“ — „I to nejsou klády. To jsou šťakle, aby měl hajný čím topit.“ — „Ale! A tatínku, kdo pak jest ten hajný?“ — „I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám.“

A hajný přicházel naproti nim: Takový veliký, a měl široký klobouk s pérem, a po straně takovou tašku, a přes rameno velikánskou pušku. „Ale, tatínku, já se bojím.“ — „I neboj se. On jest rád, že mu posvítíme.“ — A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. — „A tatínku, co pak že ten hajný nespí?“ — „I on musí dávat pozor.“ — „Nač pak?“ — „Tady na les, aby jej lidé neukradli.“ — „Tatínku ti lidé kradou?“ — „I, kradou a nic prý se nemají rádi.“ — „Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?“ — „Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychm jím svítili, tak my jim svítíme, ať kradou nebo nekradou.“

A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně zahučelo. Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé uhly a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brouček už byl celý bez sebe. — „Tatínku, tatínku, — tatínku, tatínku!“ a už padal na zem, zalízal do trávy, a myslil, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. „I neboj se, Broučku, neboj se. Vždyť to není žluna, to jest sova. Ta nám nic neudělá.“ — Ale Brouček jakoby neslyšel. A když se přece trochu zotavil, počal plakat. „Tatínku, já půjdu domů, ach tatínku, já půjdu domů.“ — Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali: „I ne, Broučku. Toto! Co pak by si doma pomyslily, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nesmíš bát. Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova, a ta broučky nežere“ — „Ona broučky nežere?“ — „Ne. Brouček jest jí málo. Ona raději nějakou myšku nebo žabku.“

A zas letěli. Dlouho ještě neletěli, a tu to tak zadunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: „Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil.“ — A kmotříček také myslel, a tak byl Brouček rád, a letěl a svítil a svítil.

Les přestal, a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně — to byla vůně! — A když tak letěli, tu viděli dva broučky. „Vidíš je, Broučku, tamhle!“ ukazoval kmotříček. „Ten malý také dnes poprvé letí. Já je znám, oni jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roždí. Vidíš, on se nic nebojí.“ — „Vždyť já se už kmotříčku, také nebojím.“ A už se Brouček nebál. A když se potkali, volal tatínek a kmotříček: „Zdař Bůh!“ a Brouček řekl také: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a oni oba: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam, staří a mladí, velicí a malí, a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a zas: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady, a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady, a krásný dům vedle krásného domu. „Broučku, nebolí tě křidélka?“ ptal se tatínek. Ale Brouček, že ne a ne. „I přece si trochu sedněme, abychom si odpočali,“ radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne. Až, když kmotříček pravil, že ho už křidélka trochu bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.

Měsíček vykukoval z podmraků, tu a tam se hvězdička třpytila, a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozvalo: Kykyryhý! Kykyryhý! — „Tatínku, co pak to?“ — „To jest kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve.“ A hned se tam vedle ozývalo: Kykyryhý! Kykyryhý! a hned zas tam dál: Kykyryhý! Kykyryhý! A pořád: Kykyryhý! Kykyryhý! až tam daleko, že už to nebylo ani slyšet. A tu se to okno otevřelo: Velká, silná paní s dvěma krásnýma kaštanovýma kadeřema dívala se na všechny strany vzhůru a dolů, po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo, a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se ztratilo. Myslím, že se maminka byla dívat po dětech.

A broučci zas letěli, v levo kmotříček, v pravo tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krásné město. Vysokanánská věž, a na ní čtyry malé věžičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a okny jen jen poseté. Ale všechno spalo. Nikde ani človíčka, nikde ani světélka. A když oni letí, a jsou na konci ulice, tu se ozývá jakési šplechtání a bublání. „Tatínku, co pak to?“ — „I to jest voda. Tady jsme hned na náměstí.“

A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranaté. V prostředku velikánská kamenná kašna, v prostředku kašny velikánský lev se dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenou, a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček: „I pojď, nic se neboj, on je kamenný.“ A sedli lvovi na ucho, a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dvéře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál sloup, a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřený: přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhanáské kopí. „Tatínku, vidíte, tamhle někdo stojí.“ — „To jest ponocný.“ — „Ponocný? Co pak on tu dělá?“ — „Ponocuje. On dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí. To na ty zloděje.“ — „Oni tady v městě také kradou?“ — „O moc prý kradou. Jak jen mohou.“ — „Ale to já, tatínku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrhali. Viďte, tam nekradou?“ — „Tam snad ne.“

Ale tu se ten ponocný vztyčil, přiložil roh k ústům, a hú, hú, hú, hú, a tak dvanáctkrát hú. „Tatínku, co pak to?“ — „To on troubí půlnoci, aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát.“ — „A jak pak on ví, že už jest půl noci?“ — „On to už dávno dělá, tak on už to ví. Však už musíme zas letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesvítili.“ — Kmotříček myslel, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.

Broučkovi něco napadlo: „Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme.“ — „Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Jest to tadyhle v jinou stranu za městem a musili bychom si přivstat, hned jak slunko zapadne.“ — A tak svítili a svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíc tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočali. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil, a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily, a ti broučci se kmitali, a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh.“ A ti kohouti, ó ti teprv začali: Kykyryhý, Kykyryhý! a pořád Kykyryhý! Jeden přestal, a druhý začal, tak že ani nepřestali. Ale ty hvězdy začaly jaksi blednout, a tam na východě se to tolik rdělo, že kmotříček radil: „Poleťme domů. Slunko už vychází, a doma na nás bez toho čekají.“

A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad skoro ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru skrze vinice, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil. „Jen se neboj. Slunko vychází, a sovy už zalezly.“ — „A žluny, tatínku, také?“ — „I nic se neboj. Tady jest naše cesta, tu se nám nic nemůže stát.“ A letěli. Tu stála ta chaloupka hajného, ale Broučkovi zdála se být taková malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komína se kouřilo. „Vidíš, Broučku,“ povídal kmotříček, „tady už vstali, a vaří snídani.“ Dvéře do chaloupky byly otevřeny. Na posteli ležel hajný a spal, tak nerozstrojený. Puška visela na stěně na hřebíku, a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela velikánská zastřelená sova. — A letěli, pořád pěkně vedle lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A s vrchu dolů a přes potok, — hned všickni tři tam pod jalovec.

Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška. „A Janinka tu není?“ ptal se Brouček. „One zde není,“ pravila maminka. „Ona si myslí, že nebudeš poslouchat. A jestli pak, tatínku, poslouchal?“ — Tatínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: „I, poslouchal. Vždyť on má už rozum, a už se nebude bát.“ — A že budou večeřet, hlad už bez toho měli. Měli čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se bez toho sám k tomu měl: Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo, a že se okno otevřelo, a taková krásná paní dívala se na hvězdy a na broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy, a pořád plil vodu.

„A nebáls se ho?“ ptala se Beruška. — „Ó, nač pak bych se bál! A viďte, kmotříčku, toho chrousta jsme polekali. Ten se nás bál!“ — „Ano, Broučku,“ přisvědčoval kmotříček. „Ale ta sova!“ — „Ó, však ji hajný zastřelil. Pane, tohos měla vidět, Beruško! Měl takový velikánský roh, hú, hú, hú, hú a pořád hú. To, aby lidé věděli, jak mají ještě dlouho spát.“ — „I, ne, Broučku, to nebyl hajný, to byl ponocný,“ opravoval ho tatínek. — „Ano, tak to byl ten ponocný.“ A kmotřička k tomu přidala: „Však ano, půjdeme spat. Broučkovi se oči zavírají.“ — A tak že se budou modlit:

Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine!

Brouček dal pac a pusu, každý šel po svých, a spali a spali. Krásně se jim to spalo.