Britsko-italské jednání a střední Evropa

Údaje o textu
Titulek:	Britsko-italské jednání a střední Evropa
Autor:	Josef Matoušek
Zdroj:	Národní listy, roč. 78, č. 59. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	01. 03. 1938
Licence:	PD old 70

Rozhodnutí Chamberlainovo, zahájiti ihned vyjednáváni s Itálií, které vedlo k odchodu Edenově z britské vlády, překvapilo jen vzdálenější a méně zasvěcené pozorovatele. Jen tomu, kdo jednostranně váží klady britského a zápory italského postavení ve sporu obou velmocí, jeví se postup britského ministerského předsedy ukvapeným a jeho iniciativa nevhodnou. Způsob, jak došlo ke změně v londýnské vládě, byl ovšem více důsledkem politiky vnitřní a také sporů namnoze osobních, jež ani v rozhodování tak závažném nesluší se podceňovati. Naproti tomu politické rozhodnutí samo je důsledkem skutečností zahraničních. Chceme-li správně pochopiti postup Chamberlainův, je třeba vyjiti z konfliktu španělského. Opravdu stanovisko britské vlády a rozhodujících mužů konservativní strany v krisi španělské vysvětluje nynější postup Chamberiainův dostatečně.

Není dnes tajemstvím, že od počátku občanské války za Pyrenejemi lišil se postup britský a francouzský vůči oběma bojujícím stranám tak, že časem sotva bylo lze tento rozdíl vysvětlovati růzností taktickou, jak o ní mluvil v posledním svém projevu francouzský ministerský předseda Chautemps. Vláda britská hrozí se více vítězství vlády valencijské než vítězství Francova, naproti tomu francouzské vlády podporovaly v rámci platných dohod vládu valencijskou. Netřeba připomínati, že tu působí i vnitropolitické zaměření konservativní vlády britské a francouzských vlád lidové fronty i různost v míře a povaze britského a francouzského kapitálového podílu v španělském hospodářství. Nezapomínejme však, že italofilská vláda ve Španělsku za dnešní konstelace politické je pro francouzskou vládu opravdu větším nebezpečím než pro vládu britskou. Dohodne-li se Velká Britanie s Itálií, projeví se snad toto napětí francouzsko-italské na Středozemním moři mnohem patrněji a nelze vyloučiti ani možnost, že po dohodě s Londýnem, uzavírající nekrvavou válku britsko-italskou, dojde k podobnému konfliktu francouzsko-italskému. Takto si vysvětlíme kromě momentu ideového nevlídné přijetí Chamberlainovy iniciativy v Paříži. Dorozumění s Itálií, zahrnující uznání habešského záboru, konec protibritské propagandy, vojenskou a námořní dohodu ve Středozemním moři, úpravu vztahů mezi britským panstvím a Habeší i Francovo vítězství ve Španělsku, zbaveném italských vojenských oddílů, jeví se britské vládě výhodnějším řešením, než možnost Francova vítězství za jednostranné pomoci a závislosti italské. Neboť, nezapomínejme, k nějaké podpoře valencijské vlády nebo k pomoci či jen účasti v nějaké mezinárodní akci třeba pod záštitou Ženevy, dnešní britská vláda by se neodhodlala. Uvědomíme-li si zájmy, jež Francie a Velká Britanie ve Španělsku opravdu zastávají a politiku, kterou tu obě vlády sledují, pochopíme také překvapující jinak skutečnost, že britská vláda, která vedla sankční výpravu proti Itálii, chápe se dnes jednání, jež má vésti k uznání habešského záboru, naproti tomu Francie, jejíž vláda, ovšem nikoliv vláda lidové fronty, za vedení Lavalova chránila Řím před nejprudšími útoky britskými, dnes toto jednání sleduje s netajenou nelibostí. Lze říci opravdu, že Mussolini teprve akcí Španělska definitivně dobývá Habeše proti Velké Britanii.

Není pochyby, že jednání mezi Londýnem a Římem bude velmi nesnadné. Nejen pro skutečné různosti zájmů obou velmocí, ale také proto, že proti zdárnému výsledku pracuje velmi široká, různorodá, ale mocná koalice. Od třetí a druhé internacionály až k Edenově skupině konservativní strany je tu dosti organisací, směrů a osob, které se vynasnaží zkřížiti tato jednání. Jaký význam by měla britsko-italská dohoda pro náš stát?

Nebylo by správné, kdybychom se domnívali, že dohoda britsko-italská zlomí osu Berlín—Řím, že Itálie stane se ve střední Evropě rázem protivníkem Německa. Dohoda s britskou vládou, dbalou velmocenských zájmů říše a střeženou nadto silnou oposicí v parlamentě a ještě mocnější ve veřejném mínění anglickém, nebude pro Řím snadná, i kdyby však britsko-italská dohoda obnovila úplně důvěřivý vztah mezi oběma velmocemi, jak trval do habešského konfliktu, nedojde k podstatné změně italského postupu v Podunají. Neboť ani v kritických chvílích sankční politiky Itálie neztrácela zájem o Podunají a Rakousko zejména. Italská politika souhlasí tu dnes v podstatě s formulací poslední řeči spolkového kancléře Schuschnigga: politika římských protokolů a dohoda německo-rakouská při zachování samostatnosti Rakouska, jež odpovídá politice osy. Jenom kdyby se Německo pokusilo porušiti samostatnost Rakouska, došlo by ke konfliktu mezi Německem a Itálií. Ale právě možnost účinnějšího zásahu v Rakousku, již by dala Itálii dohoda s Velkou Britanií, odvrátila by patrně Německo od dalších zásahů v Rakousku. Neboť právě po dohodě italsko-britské měla by německá vláda zvýšený ještě zájem o zachování osy. Ne tedy porušením dohody s Berlínem, ale při zachování této dohody stala by se Itálie dostatečnou protiváhou Německu v Podunají, zabraňujíc tomu, aby politická spolupráce Německa ve střední Evropě, jež je i v našem zájmu, se nestala jednostrannou hegemonií. K tomu by jistě přispělo i těsnější sblížení Itálie s Polskem, jak se právě nyní stále patrněji rýsuje.

Proto, třebaže důsledky britsko-italské dohody pro politiku středoevropskou nepřeceňujeme, uvědomujeme si přece, že by se nepochybně projevily pro náš stát příznivě. Zejména ovšem zisk pro nás je nepochybný, srovnáme-li tuto možnost s výsledkem opačným. Trvání konfliktu s Velkou Britanií donutilo by patrně Itálii dříve či později přece jen k ústupu ze střední Evropy a zároveň londýnská vláda, zaměstnaná současně na Dalekém východě i na moři Středozemním, sotva by mohla věnovati dosti pozornosti věcem středoevropským, zejména i proto, že by se opět a opět pokoušela zlomiti osu dohodou s Německem.

Objektivní rozbor ukazuje přesvědčivě, že nemá-li náš stát přímého zájmu na sporných otázkách mezi Velkou Britanií a Itálií, kde náš tisk a naše veřejnost by měly zachovati co největší zdrželivost, má naopak opravdový zájem na dohodě a spolupráci obou států. Komentáře, jimiž část našeho tisku doprovází počátek nesnadných jednání mezi Londýnem a Římem, dokazují namnoze, že mnozí si význam této akce pro nás dostatečné neuvědomují. Přejeme naši zahraniční politice, aby v této pro nás významné době se nedopustila omylů oné části našeho tisku.