Údaje o textu
Titulek: 6.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 292–296.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na hradě Pražském, ve skvostné královské komnatě, přecházel prudkým krokem Ebrhard, správce království Českého na místě Oty braniborského, kterýž byl domů odejel a ovčinec nájemníku svěřil, aby nemusel žaloby lidu poslouchat.

Ebrhard byl silný, složitý muž, přísného pohledu, tvrdé, prudké mysli a odvážlivého, bojechtivého srdce. I samé roucho jeho, jsoucí voleno dílem podle bohatého kroje světského, dílem podle duchovního, jevilo větší zalíbení ve věcech vojenských, nežli v tichém pastýřování. Na pěkně vykládaném stole z drahého dříví ležel sice malovanými písmeny ozdobený breviáš, ale po stěnách visely také rozličné meče, lučiště a touly.

Oči muže tohoto leskly se nyní temným ohněm a v celé postavě okazovalo se velké pohnutí mysli.

„Jak že?“ mluvil sám k sobě. „Přijel tento holobrádek proto do Čech, aby kazil díla moje, čině se nepovolaným zástupcem těch bídáků?

Slýchal jsem o zženštilém srdci jeho, ale, ať se pokojně na lože nevrhnu! nezaplaším-li tu nemužnou měkkost jeho. Já nestrpím žádného spravovače kroků svých! Pod mou pravicí zahynuli medvědi, tedy zardousím také takového motýla. — Čili ho poslal Ota s tajnými rozkazy? Ah! nemuselť bych markrabího znáti, kdybych myslil, že se mu znechutím, když Čechům hodně ztuha provaz na krku stáhnu. Či bylo jeho zloupení chrámu svatého Víta, násilné pobrání posvátných i světských pokladů v síních kostelních, jeho zatknutí královny a pravého dědice koruny, rozplašení královského dvoru, bylo toto vše něco bohabojnějšího, prospěšnějšího a potřebnějšího, nežli veškeré jednání moje?“

Z tohoto rozjímání vytrhnul jej Adalbert, kterýž kvapně dvéře otevřev, neohroženým krokem do komnaty vešel a skloněním hlavy Ebrharda pozdravil.

„Sluha mi oznámil, že tvoje Milost se mnou mluviti žádá,“ řekl při tom. „Nemeškal jsem tedy, abych zvěděl, co mi ráčíš sděliti.“

Přímý hlas a pohled jinochův popudil správce zemského ještě více, a chutě byl by hněvu svému uzdu popustil; ale umírnil se ještě, pokynul Adalbertovi, aby se posadil, a sám proti němu na sedadle vážně se umístil.

„Mladý pán projížděl dnes Pražské okolí?“ ptal se ho po malé přestávce.

„Mladý pán přijel do Čech,“ odpovídal mládenec, „aby poznal zemi, o nížto po celém světě tak podivné báchorky panují. Milosti tvé nebude tedy divno, když i okolí Prahy, jako hlavy celého království, prohledám a poznati se snažím.“

„Nemám co namítati proti tvé zvědavosti, dokud se v určitých mezech zdržuje,“ řekl Ebrhard. „Jak ji mám ale nésti, když se osměluje nedovolenými skutky rozkazy mé rušiti?“

„Ahá!“ prohodil mládenec, „stěžoval si již některý ničema mezi tvými pacholky?“

„Ve službě urozeného markraběte a pod mou správou není žádný ničema,“ řekl správce země.

„Tím hůře pro pana Otu a ještě hůře pro tebe,“ odpověděl Adalbert. „Až posud jsem myslel, že ničemný sluha bez tvého vědomí skutky bohaprázdné konati se osmělil; vida však nyní, že ničemníka pod ochranu bereš, musím se domýšleti, že jednal přece podle tvého rozkazu.“

„Tak jest!“ řekl Ebrhard hlasem vážným. „Mezi mými služebníky nenalezá se nikdo, jenž by jména mého zle užíval, a protož nemíchej se, mladíku, příště do díla žádnému, kdož se bude na můj rozkaz odvolávati.“

„Tu učiním, bude-li dílo bohabojné aneb lidu prospěšné a spravedlivé,“ odpověděl zas Adalbert mírným způsobem; „nikdy ale neztrpím věci nespravedlivé a násilné, jako se dnes před mýma očima konaly.“

„Ty je ztrpíš, panáčku!“ zkřikl Ebrhard a vzchopil se prudce se svého sedadla. „Při stavu naší správy a zvláště v této zemi je vždy více přísnosti nežli mírnosti potřeba.“

„O to se poraď, jak chceš, s rozumem svým,“ řekl jinoch a bez bázně se proti němu postavil; „ale to doufáš nadarmo, že budu dělati slepého a hluchého pacholka vůle tvé!“

„Jak? ty se osměluješ opírati vůli svou proti mé?“ zahorlil Ebrhard. „Nevíš, jaká moc mi dána, a jaké právo v mých rukou spočívá?“

„Vím,“ dosvědčil jinoch neohroženě, „a nebudu je ztenčovati, dokud nesáhnou přes čáru; jakmile se ale tak nelidských nesmyslů dopustí, jako bylo postavení šibenice u bran městských, v lůně mírného lidu…“

„Mlč!“ zakřikl jej Ebrhard a zlostí dupnul. „Nejsem ti sice povinen účty z činů svých skládati, povím ti ale, že musí takováto metla uprostřed luzy státi, nemá-li se proti svým pánům rotit a zbrojiti, jakož také již činívá.“

„To měla dříve učiniti, nežli jste jí v žilách všechen tuk vysušili,“ prohodil šlechetný Branibor polo mrzutě.

„Ha, odbojníku!“ rozhněval se Ebrhard, „ty se opovažuješ nepokojnou luzu bráti pod svou ochranu? Chraň se, abych nezapomněl, že ti Ota svou přízeň daroval!“

„A co by učinila Milost tvá, kdyby na to zapomněla?“ ptal se Adalbert slovem tichým, ale z očí mu šlehaly jiskry šlechetného hněvu.

„To bys zvěděl v temnostech hlubokého žaláře,“ odpověděl Ebrhard. „Nic nespoléhej na svůj rod, nic na milost markraběte. Moc i vůle má je úplná, a já nebudu ničeho trpěti, co by se úmyslu a cíli mému příčilo. Dnešní kousek ti odpouštím, že je první toho způsobu.“

„Já ti ale vracím odpuštění tvoje, abys věděl, že já tobě nikdy neodpustím!“ rozhorlil se nyní Adalbert ve slovech hlasitých. „Přímo pověděl jsi, čeho se mám od tebe nadíti, a to jest to nejlepší, co jsi mohl učiniti; za to věz i vůli mou, že budu všechny kroky tvoje stíhati, všechny zámysly a činy tvoje pásti a všemu zlému brániti.“

Po těch slovech se obrátil a kvapně odcházel; Ebrhard ale puzen svou přirozenou prudkostí volal na stráže.

Tu se mládenec již na samém prahu zastavil, kvapně opět zavřel a zastrčil dvéře malou závorkou.

Ebrhard hleděl s podivením na toto smělé počínání a pro náramný hněv nemohl hned slova najíti; mlčky, ale s tváří do tmava uzardělou pohlížel na mládence.

I v Adalbertovi pěnila se hněvem krev. Mužným krokem blížil se nyní k Ebrhardovi a zvolal:

„Jakže, Milosti? Chceš ty se mnou jako se svým sluhou nakládati?“ a ruka jeho hrála při tom snad ani nechtíc na meči.

Ebrhard to zpozoroval a obrátil se kvapně ke zdi, kdež více mečů viselo.

„Zpátky!“ zkřikl ale jinoch a vkročil mu do cesty. „My dva nemáme co mečem vyjednávati. Tvoje zbraň je boží slovo, pane biskupe! toho se drž a nesahej do řemesla poctivých rytířů!“

„Ha, bídný chlapče!“ zuřil Ebrhard. „Násilí v mém příbytku?“

„V příbytku, kterýž ti markrabě vykázal, abys měl péči o nešťastnou zemi!“ řekl mládenec. „A já ti radím, činiti příště podle smyslu těchto slov. Nejsem nerozumné děcko ani zlomyslný odbojník, že s tebou takto rozprávím. Já cítím něco jiného v srdci svém, a jako bys sklesl, kdybych nyní vztáhl pravici: tak sklesnou i všeliké nátisky tvoje, když se jim s mužností svou zprotivím.“

Po těchto slovech opustil Adalbert správce zemského. Srdce jeho bylo šlechetným rozhorlením a velikou žalostí nad zúmyslným utlačováním lidu náramně pobouřeno. V prvním okamžení chtěl sednouti a psáti markrabímu, aby na místo Ebrharda jiného muže dosadil anebo aby sám do Čech přišel a veřejné správy se ujal. Po dalším rozvažování ustanovil se na tom, že bude dříve i smýšlení lidu skoumati, aby mohl dokonalou zprávu podati. I přebíhal na mysli příběhy dnešního dne, ježto podaly příčinu k rozepři mezi ním a Ebrhardem, a takž si zpomněl arci také na vysvobozeného starce a na jeho mladého společníka.

I povstala v něm veliká žádost, ty lidi lépe poznati. Oniť byli nevinným původem jeho sporu s nejvyšší osobou v království, i byl by tedy alespoň rád věděl, pro koho si s Ebrhardem nepřátelství učinil.

Rozhodnutí jeho bylo rychlé. Vybral si šat sprostého zbrojnoše, vtlačil si široký klobouk hodně do očí a zvolil mezi českými žoldnéři, jižto museli braniborské služby konati, člověka, jehož tvář se mu nejpoctivější býti viděla. Ten ho měl po městě doprovázeti, a kdyby bylo potřebí, měl býti jeho tlumočníkem, poněvadž on sám jen málo co českým jazykem rozprávěl.