Boží muka/Pomoc!

Boží muka Karel Čapek
Čekárna	Pomoc!

Údaje o textu
Titulek:	Pomoc!
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70

Shledal, že je na širém svahu porostlém krásnými stromy. Vždyť je to Francie, uhodl náhle, to jsem asi nastoupil do špatného vlaku. Je to skutečně zvláštní vlak, — samé cizí tváře, které se mu smějí, jako by byl špatně oblečen; a vlak jede divoce, až okna drnčí.

Brož se vyjevil ze sna. Někdo klepal na okno.

“Co je?” křikl Brož slepeným jazykem.

“Prosím vás,” mluvil venku chvějící se ženský hlas, “kdybyste nám šel honem pomoci!”

“Jděte k čertu,” odpovídal Brož zuřivě a zavrtal se hlavou do podušek. Jen zachytit přetržené vlákno snu! navázat spánek právě tam, kde byl přerušen! Vlak, něco o vlaku, nutil se Brož; a náhle ho trýznivě jasně napadlo: Měl jsem se zeptat, co se jim stalo!

Vyskočil z postele a běžel otevřít okno. Chladně, černě zavála zvenčí pustá noc. “Kdo tu je?” volal, ale nic neodpovídalo. Tu otřásla jím zima, i šel si lehnout; opět nalezl v peřinách své vlastní suché teplo a požíval ho dychtivě a neomezeně; opět poklesla mu víčka a údy povolily v kómatu. Och, spát!

Široce otevřenýma očima díval se Brož do tmy. Kdo to asi byl? Nikdo se tu ve vsi o mne nestará. Kdo to hledal u mne pomoci? Byl to ženský hlas. Byl to nevystihle bolestný hlas. Snad šlo o život. Ostatně nejsem lékař. Ale snad šlo o život.

Zmučen obrátil se Brož k oknu. Rýsovalo se jako studeně modrý obdélník v černé, neprostorné tmě. Nikde nehoří. Je ticho, jen hodinky u hlav hrotitě tikají. Co se to jenom stalo? Jaké neštěstí? Snad je to v sousedství; někdo umírá; někde se bezradně zápasí s těžkou chvílí. Nejsem konečně lékař.

Ale lože suše a únavně pálí. Brož usedl v posteli a vzal si ze zvyku brýle. Čím bych vůbec, přemítal, dovedl pomoci? Jak jenom přispět? Umím snad něco pomocného? Bože, ani poradit ne, ani utěšit ne; ani slovy bych nedovedl sejmouti část tíhy z kohokoliv; ani účastí někoho podepřít. Vždyť sám nic nechci než mít pokoj; než zbavit se ostatních. Co se to asi stalo?

Vtom ho napadlo rozsvítit lampu. Snad zahlédnou, že svítím, řekl si, a přijdou znovu. Budu svítit jako maják. Přijdou-li, zeptám se, co se přihodilo; aspoň poznám, že jsem skutečně nemohl pomoci – Předem potěšen nastlal si Brož polštářů za záda; napjatě číhal, že vrznou vrátka a týž ženský hlas že bude prosit za oknem. Ale tikavý běh hodinek jej týral. Marně se snažil zastavit je. Byly tři hodiny. Znenáhla natěsnala se mu v prsou ošklivá tíha neklidu a vzrušení. Nikdo nepřicházel.

Váhavě a chvatně počal se Brož strojiti. Jistě, řekl si, budou svítit tam, kde se něco stalo, a já zaťukám na okno. Tak jako tak bych už nespal. Nic tam nebudu platen, ale – Snad jsou tak bezradni — Brož mátl se spěchem a proklínal tiše tkaničky bot; posléze podařil se mu neobyčejný uzel, i vyběhl před dům.

Bylo černo, naprosto černo. Brož pustil se uličkou dolů hledaje rozsvíceného okna; nikdy dosud neviděl vsi tak do nevědoma usnulé, tak cizí všemu bdícímu, tak cizí — Nikde nebylo žalující noční lampy, nikde proužku světla za okenicí. Zděšen stanul před kaplí: v oknech třáslo se a bloudilo matné světlo plamene. Věčná lampa, pochopil po chvíli a šel dále; ale nikde nebylo rozžato; všude temno, jen trochu bledosti vypocené stěnami —

Potichu vracel se Brož domů naslouchaje před němými domky. Neozve se uvnitř nářek, nezachvěje se tichá bezmoc? Nezapláče ženský hlas? Trna sondoval Brož zavřené prostory mlčení: nic, ani hustý dech, nic — Což nezalétne z šíra noci, z některé dálky, z některé strany světa rozryvný křik o pomoc?

Jak cizí je tento spící svět, jenž nemluví! Jenž nevykřikne bolestí! Jenž nezavolá o spásu! Kdyby se nyní zvedl nejtišší nářek, zda nechopil by se ho horlivě, zda by se o něj neopřel jako o sloup, zda by se ho nezachytil jako světla rozsvíceného ve tmě –

Jiným pomáhat chceš, ozvalo se v něm výsměšně a jasně, a sám sobě pomoci nemůžeš! Ale což, myslil si Brož v bolestném úžasu, je tomu skutečně tak? Vždyť spíše proto, ach, právě proto, že sám sobě pomoci nemůžeš – Kdo si může pomoci, bude pomáhat sám sobě; ale ty, který si nemůžeš pomoci, zda to nejsi právě ty —

Brož se zastavil jako udeřen. Sám sobě pomoci nemůžeš! Ale což je tomu skutečně tak? Potřebuji vůbec pomoci… od sebe sama nebo kohokoliv? Je mi tak zle? Bože, to ne! Vždyť žiji po svém a ničeho víc nechci. Jen abych prožil své dny pro sebe sama. Nemám nesplněných přání. Snad vůbec nemám přání. Sám sobě pomoci nemohu… Není v čem. Nikdy mi to nepřišlo na mysl. Zůstaň vše, jak je: den po dni, až do nedohledna.

Den po dni? Brož sedl si na patník a nehnutě se díval do tmy, jako by potají dosníval přervaný sen; nebo jako by se mu zdál den po dni, měsíc a rok, do nedohledna — Nic se už nezmění; co také měnit? Události prchají a léta ubíhají; ale den po dni se vrací, jako by se vůbec nic nedálo. Uplynul den: co na tom? Vždyť stejný den, tyž den přijde mi zítra. Jen když zas uplyne!

A denně si mohu říci: Neztratil jsem nic než den. Nic víc než den! Proč tedy ta úzkost? Brož si tvrdě mnul čelo. Abych se probral. Jsem nevyspalý. Zastavil jsem se, a dny narostly kolem mne jako zdi; den po dni se hladce a těžce nakladly jako stěny. Už záhy se probudím: ale bude to nový den a nebývalý, jejž naleznu dokola? Nebo den složený z tisíců minulých — jako stěny? A řeknu si opět: Tož to je zas další den mezi tisíci narovnanými — jako stěny? Proč přibyl? Vždyť bylo včera jen o jeden méně! Stálo to za to, vzbudit se pro ten jediný den?

Veškerá ospalost se od něho rázem oddělila. Vždyť je to vězení, pochopil zděšen; tolik let žil jsem jako ve vězení! Široce utkvěl očima; bylo mu, jako by se všechna ta léta smutně rozsvětlila: divně cizí, divněji známá; vše, nic, dny bezpočtu… Ach, vězení, vytrhl se Brož. Což nikdy se neprobudím v nebývalém dnu? Což nečekám na to denně (– ach, vězení!) a nečekal jsem snad vždy, pochopil náhle (— minulá léta se rozsvětlila), ach, zda nezastavil jsem se vlastně jen proto, abych čekal nebývalý den?

Minulá léta se rozsvětlila. Hle, bože, šeptal Brož pohlížeje k nebi, nebudu ti už déle tajit: čekal jsem na tvou pomoc, na zázračné vysvobození; že stane se veliká událost, náhlé světlo ve skulinách, a za prudkých úderů do dveří přikáže silný hlas: Lazare, vstaň! Tolik let čekal jsem silný hlas vítěze; nepřišel jsi, a já už nespoléhám.

Ale čekám-li ještě, tedy je to na pomoc a vysvobození. Na nějaký hlas, který mne zavolá z mého vězení. Snad není silný, ale tak slabý, že musím jej podepřít vlastním hlasem. Snad není to hlas poroučející, ale prosící: Lazare, vstaň, abys nám pomohl!

— Sám sobě pomoci nemůžeš: kdo ti pomůže? Kdo přijde vysvobodit tebe, jenž sám nemůžeš? Všechno spí v nevědomém míru; dětsky tíkne bolest na rtech spícího; chlapecký sen, něco o vlaku, unikavý sen kreslí se na stěnách vězení. Ale nenadále přijde — zaťuká na okno a zavolá tě ze sna nebývalý den. Zdali jej poznáš a neospale vyskočíš?

Snad čekals otřes světa: slyš tiché, prosebné zavolání. Snad den, jejž čekáš, nepřijde ani jako svátek; jen všední den, pondělí života, nový den.

Nad lesy svítá.