Boží muka/Historie beze slov

Boží muka Karel Čapek
Utkvění času	Historie beze slov	Ztracená cesta

Údaje o textu
Titulek:	Historie beze slov
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70

Hluboké jsou lesy v noci jako beze dna tůň, a ty se zamlkle díváš na hvězdu nad Melatínem, mysle na zvěř, která spí v hloubi lesa, na hluboký spánek všech a na vše, co v tobě nikdy neusne. Dlouhé, bez konce dlouhé jsou podmračné dny; kolikrát šel jsi lesem v takových dnech, ó kroků a vzpomínek bezpočtu, a nikdy jsi nedošel konce kroků a vzpomínek: tak dlouhé a hluboké jsou lesy nad Melatínem.

Ale že dnes je planoucí poledne srpnové, — palčivé průseky korunami a pročísnutí hvozdů srpem světla; že je tak jasný den, jako byste prořídly, hluboké lesy, a rozestoupily se před sluncem. Žár vypil mé vzpomínky, a skoro bych usnul, nevím zda rozkoší nebo únavou, zkolébán bílými okolíky, jež se mi houpají nad hlavou. —

Za takového dne šel Ježek lesem, spokojen, že na nic nemyslí a nemůže myslit. Široce dýchá teplo mezi stromy. Utrhla se šiška, – zapomněla se držet, že je tak bezvětrno; koruny se zčeřily a všude se zachvělo světlo. Ó jaký pěkný, krásný den! Jak třpytí se stříbrem třesavé klásky metlice! Zkonejšen radostí nebo nudou naslouchal Ježek teplému bzučení lesa.

Oslněn stál na kraji paseky, kde neslyšně třásl se žár. Co to tu leží? Je to člověk. Leží tváří k zemi a bez hnutí. Mouchy se pasou na natažené ruce, jež jich nezaplaší. Což je mrtev?

Zbožně a s hrůzou sklonil se Ježek k napjaté ruce, jež dosud držela starý širák. Mouchy ani neodlétly. Na zašlé podšívce bylo ještě čísti několik písmen: ..ERTA .EL SOL. Puerta del Sol, uhodl Ježek užasle a schýlil se k tváři mrtvého. Ale tu člověk otevřel oči a řekl: “Nedal byste mi cigaretu?”

“Milerád,” vydechl Ježek s nemalou úlevou a horlivostí. Člověk si vzal cigaretu, promnul ji pečlivě a převaliv se na bok nechal si zapálit. “Děkuji,” řekl a zamyslil se.

Byl nemladý, prokvetlý, širokých a neurčitých tváří; nějak velice zhubl ve svých šatech, takže ležely na něm v divných, neživých záhybech. Tak tu byl natažen na boku a kouřil dívaje se nepohnutě někam k zemi.

Puerta del Sol, přemítal Ježek, Brána Slunce; co jenom dělal ve Španělích? Na turistu nevypadá. Snad není zdráv, že má tak svaté oči. Puerta del Sol v Madridě.

“Vy jste byl v Madridě?” prořekl nenadále.

Člověk přisvědčivě dýchl nosem a mlčel.

Mohl by říci, kdo je, přemýšlel Ježek; slovo dá slovo, a ostatního se dovtípíš — Mohl ostatně říci: Ano, byl jsem v Madridě; ale to není nejvzdálenější místo, kde jsem byl, a jsou místa ještě krásnější a život divnější. O ledačems mohl by lhát. Hle, teď vzpomíná.

Člověk lehce mávl rukou, pohlížeje neurčitě a zamyšleně nikam.

Snad řekne: Vidím, že se na mne díváte se zájmem; považoval jste mne za mrtvého a s lítostí jste se ke mně sklonil. Povím vám tedy historii svého života. Nevyrušujte mne, bude-li se vám něco zdát nespojité nebo bezdůvodné. Jen čtěte na mé tváři, zda žil jsem lehce a prostě. Tak nějak by asi začal.

Ale člověk mlčky a pomalu kouřil, upíraje světlé, nevidoucí oči do nekonečna.

Jistěže něco poví, myslil si Ježek; těžko se hledají slova pro děj života. Budiž, počkám. — Potichu ulehl naznak. Slunce ho udeřilo v oči a proniklo zavřenými víčky; červené a černé kruhy se roztočily a palčivě tančí před očima. Teplo dýchá dlouhými, ohnivými vlnami, a Ježkovi je blaze, jako by byl unášen kruhy černými a červenými, přílivem táhlých vln, pohybem nesmírným a nepostupujícím. Kam plyne ten silný, unášející pohyb? Ach nic; jen pohyb života na svém místě.

Náhle se obrátil. Po ruce těkal mu světlounký mravenec, nevěda kudy kam po ploše příliš veliké. I nás, myslil si Ježek, mravenečku, i nás rozčiluje svět příliš veliký: ty dálky, poutníče, ta panika neútěšná! Proč tak běžíš? Počkej, prodli; nic ti neudělám, třebaže jsem veliký. Ach, malý dobrodruhu, je to jen zmatek, co tě tak pohání? divý a zoufalý zmatek samoty? nějaká úzkost? Kdepak je brána, kudy bys unikl?

Blízko, na dosah ruky blízko, snesl se motýl na květ s křídly široce rozevřenými, houpá se na bílém okolíku a kyne lehkými křídly, svírá je a roztahuje pohybem kouzelným a vilným, sladkým k opojení. Ach zůstaň, rozkoši! Nezkouzluj mé srdce tím věčným pohybem odletu! Utkvi a nech se ukolébat, milostná chvilko, vteřino bez rovnováhy, pokyne nevyslovný! Spanilé setkání po takových útrapách cesty! Čarovná křídla se panensky zachvěla, a náhle, nepochopitelně mizí motýl, vteřina, rozkoš, jako by se za ním najednou zavřela brána.

Ježek se dívá nahoru. Kam to vše ulétlo? Kam ulétáte, světelná oblaka, v pohybu bezcílném a neunaveném? Ach, být tak unášen, pro nic jiného, pro příčinu nižádnou než pro velikost nebe; být tak unášen, protože velký je prostor a nekončí! Protože velká je touha a nekončí. Konejšivé nebe, má duše je mírná jako mé oči. Ale proč hledíte až za obzor, mírné oči? proč, duše nejmírnější, vždy v sobě nalézáš démonickou ctnost neúkoje? Jak vysoko plují oblaka, závratně vysoko, – řekl bys, že až u bran slunce.

Puerta del Sol! Ježek se ohlédl. Člověk, jejž byl našel, opět usnul, a jeho tvář zdála se nejasná a ztrápená, mírná a širá — Tu Ježek vstal, aby ho nevzbudil, a šel teplým lesem, roztržit, bez otázky a jakoby nasycen. Bylo mu, jako by byl vyslechl historii života, příběh málo jasný, ale blízký, nespojitý, ale nicméně příběh – Bylo mu, jako by vyslechl historii života a už ji pozapomínal.