Bludné duše/Oddíl první/XI

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
X	XI	XII

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Pan páter už byl na Okrouhelské faře čtvrtý týden; ale ještě se mu zdálo, že je v cizině — tak zcela v nepřítulné cizině. Pan farář mu sice řekl, že tu zdomácní hned druhý den; sám že odtud sice také není, ale kdyby mu řekli, aby šel do svého rodiště a že bude na tamější bohaté faře děkanem, raději by volil zůstati zde. Pan farář se nabídl, že mu chce býti otcem; ale těžko navykat na otce nového, když ten starý, dobrý tatíček odpočívá ve stínu kostela se šindelovou střechou a z hrobu jeho šelestí tráva hřbitovní až sem: „nezapomínej!“

Těžko přivykat novému domovu, když ten starý, byť i chudičký, je tak hluboce v mladém srdci zaryt, když pod tím rodným krovem je ustaralá jedna duše, kteráž dnem i nocí myslí na dítě jediné, modlí se za něho k tomu Pánubohu, jemuž je odchovala a také dochovala. — A když i ta potom uloží drahou, ustaralou hlavu k odpočinutí lehkému? Potom teprve ulehne cizina na hruď kamenem hrobovým!

„Těžko přivykat, důstojný pane!“ řekl jednou po obědě mladý kněz, když mu pan farář opět vychvaloval nejlahodnějším hlasem své otcovství, arciť že prý jen duševní.

„Vyjděte si na procházku a choďte tadyhle ke Lstiboři. Je tu kus romantiky, já jinudy ani nechodím. Někdy jsem také zaměřil k Jiřicům; ale to už musilo býti. Na tu stranu je to příliš jednotvárné. A potom ti lidé nedají člověku pokoje. Jak pravím, jsou dobří, jsou hodní; ale já nechci býti rušen, vyjdu-li si pod šíré nebe. A tou alejí aby člověk věru se zastřel neviditelným pláštěm. Tu jde někdo, tam někdo …. A k tomu ještě v posledním čase proskakují o Jiřících divné řeči, jako by tam zapomínali na čtvrté Boží přikázání. Staví prý si hlavy. Inu inu, milý pane bratře, tak je to s těmi lidmi, a proto čím od takových dál, tím lépe!“

Pan farář srkl při tom ze sklenice naplněné výborným pivem. „Kněžstvo musí s pány za jedno, a kde toho nebylo, nikdy to nedělalo dobrou krev!“

Pan farář se při tom podíval na pana pátera s obvyklým úsměvem, ale s nějak příliš významným okem.

„Císař Josef jim arciť uvolnil. Podal jim prst, a oni chtěli celou ruku!“

Pan farář opět si omočil rty ve pěnách průhledného nektaru z knížecího pivovaru.

„Minulou neděli prý odřekli až na jednoho poslušenství milostivé vrchností. Či jste o tom, velebný pane, neslyšel?“

„Vypravoval mi to rychtář Květ. Potkal jsem se s ním.“

„Aha, rychtář Květ! Číhal na vás, pane bratře!“

„Potkali jsme se, důstojný pane, náhodou!“

„Aha, nahodou! Vidíte! -- Vidíte! A potom se vás ptal dozajista, co tomu říkáte?“

„Ovšem, že se ptal!“

„A vy?“

Pan farář vypil tentokráte ze sklenice tolik, co by se vešlo do náprstku.

Pan páter se zamlčel. Důstojnému pánu rozpačitosť mladého velebníčka neušla.

„Vy jste ovšem jednání jejich nepochválil. Vy jste dle doslechu studoval velmi dobře, vy prý jste se znal ve výkladu písem svatých výtečně; vy víte, co praví svatý Pavel! Tento skutek je vzpoura, nic jiného; je to odbojnictví, selská pýcha…. Velebný pane, vy jste ho zajisté pokáral. Učinil jste také dobře; však jich zasloužená pokuta nemine!“

„Bohužel, důstojný pane, že můj úsudek vypadl jinak.“

„Jinak, jinak! Ale vždycky dozajista jako kněze, jako učitele lidu, jako kazatele slova Božího!“

„Myslím si, že tak, důstojný pane!“

„Vy jste řekl: Chybili jste, dopustili jste se hříchu!“

„Já řekl, důstojný pane, toto: na vašem místě bych byl jinak nejednal.“

Pan farář se už nesmál; ale podíval se na mladého kněze s tváří zcela změněnou, tak jako se dívává učitel na žáky či soudce na obžalovaného.

„Tato slova vaše zůstanou při mně, já jich nepoužiju nikde; ale musím vám říci, takhle by ta naše láska příliš brzy vychladla. Ostatně to přičítám na vrub vaší nezkušenosti v životě.“

Panu faráři přecházel již zase hlas v obvyklý přívětivý zvuk.

„Strávíte tak rok v tom semináři, potom vás přiučí obřadům, potom vás vysvětí a pošlou mezi lid. Ale duch — duch!“

Pan farář opět si omočil rty nektarem z knížecího pivovaru.

„Což oni se ptají po duchu! To my jinak, milý velebný pane, studovali, nám všecko přešlo v tuk a krev, ale řídneme — řídneme; a po nás přicházejí „moudřejší“ hlavy: ale Bůh je naprav a zabraň, aby moudrosť jim nevyrostla až do nebe. Já si myslím velebný pane, že tato slova přijmete ode mne, neřeknu jako od otce, ale od bratra, který s vámi myslí upřímně."

„Ráčíte-li však věděti, jaký jim poslali ze zámku rozkaz? Aby se prý neodvážili ani mluviti po česku. Po česku prý nevolá kníže pán ani na své psy, a po českém slově dostává prý paní kněžna vždycky závrať. Opětuji, důstojný pane, já na jejich místě nebyl bych učinil takéani krok. A že nešli, za to je chválím ….“

Pan farář svým uším, v domněnce, že bratrské napomenutí neminulo se zdárným: výsledkem, ani nevěřil.

„A že nesli, ukázali, že pod šerkovou kazajkou mají ještě několik krůpějí staré české krve, pod jejich lebkou že do dneška nevyhladili paměť na někdejší časy.“

„To už si vyjděte, velebný pane, s tou chválou i na kazatelnu; v neděli tu bývá pokaždé silná schůze. První vaše řeč se jim beztoho prý až příliš líbila. Ale páni v zámku nad ní kroutili hlavami. Slyšíte mne, velebný pane? — Já o tom schválně pomlčel. Rozséváte si divné semeno pro příští čas. Z takového vám růže neporostou.“

Pan farář zvážněl nad svůj obyčej. Už se hezkou chvíli ani piva netkl. Zajisté že ve sklenici zvětralo; nebylo na něm ani pěny.

„Vy se, velebný pane, strašně zmýlíte. Či jste už někdy viděl a slyšel, že by byl umrlec, který odpočívá sto let, vstal z mrtvých? A ten selský lid je tvrdší než kameny a je — —“ Panu faráři šlo o vhodné slovo, chvilinku přemýšlel…. „a je prohnilejší než umrlec po stu letech!“

Ve dveřích objevila se okrouhlá, začervenalá tvář panny Kačenky.

„Dostaneme, velebný pane, vzácného hostě,“ zazpívala si na prahu, majíc pravou ruku podepřenou v bok. „Přijíždí pan direktor.“

Pan farář rychle vstal, přejel si ubrouskem ústa a pokročil k oknu. Do dvora vjížděl kočár, kterémuž by dnes řekli stará rachotina; ale tenkráte byl ještě kočár ve vsi bílou vranou. Tenkrát neměli kočárů leda páni. Byly to těžké, abych se tak po podlešácku vyjádřil, „humpolácké“ povozy, a proto do nich zapřahovali po čtyřech či šesti. Pan direktor přijel však pouze s dvojspřežením.

Pan páter přál panu faráři dobrého zažití a vzdálil se. Pan farář ho také nezdržoval. Dnes mu ani nepoděkoval a činíval tak vždycky s nejpřívětivějším úsměvem. Ale nebylo také divu, že zapomněl. Pan direktor byl už dole v síni a střevíce jeho okamžitě zavrzaly na prvním schodě.

Pan direktor v těch časech býval na panství všecko. Byl hejtmanem, byl soudním, byl hospodářem; a když je potom v jedné hlavě tolik úřadův a na jednu hlavu naloženo tolik starostí, jaký div, že zkrocaní a zpánovatí zároveň. Co chtěl pan direktor, chtěl pan vrchní, a co chtěl pan vrchní, kníže pán také chtěl; někdy ani nesměl chtíti jinak. Kdo měl přítelem pana direktora, zmohl všecko a prorazil všude. Kdo si ho rozezlil, mohl jíti kraj světa a všude se mu všecko zhatilo. Lidé si povídali, že ti páni jeden o druhém dobře vědí a že drží v rukou svých řetěz, kterýž je zavěšen na klice u císařských dveří. — —

Pan páter pocítil dnes poprvé do opravdy na zdejší faře, že je tu v cizině. Ba zdálo se inu, že v tomhle domě jsou lidé z jiných kostí, z jiného masa a že mají jinou krev, než v rodném domově. Mladou hlavou jeho letěly pochmurné myšlénky, tak jako černí ptáci, když se vznášejí ve tmavých hejnech nade hlavami zdejších borův a potom střelami letí do jejich korun v příšerném krákorání.

„Či k tomu, že nás v těch chaloupkách naše matky porodily, k tomu že nás vychovaly, k tomu že nám daly poslední groš, a proto se na nás mozolily, abychom až dorosteme, zapomněli, že chaty naše byly v mnohém podobny noclehárně za Betlemem, abychom, až dorosteme, utlumili v sobě všechen cit a propůjčili se nepřátelům všeho, co českým dechem dýše, za povolné a poddajné nástroje ? — K tomu žes mne, ty matičko, odchovala, abych, až se stanu „pánem“, zradil jazyk, kterýmž jsi mne ukolébávala, a postavil se v čelo tomu lidu našemu a vedl ho na jatky?" — —

Pan direktor se zdržel u pana faráře nad obyčej dlouho. Kočár zahrčel ve vratech teprv samým večerem, Když ho pan farář vyprovázel, svítily mu radostí oči, a obličej jeho se samými úklonami a zdvořilůstkami až rozplýval.

„Pan kníže poslal dnes sto zlatých ve stříbře pro chudé zdejší osady vyjímaje Jiřice,“ pravil vlídně při večeři pan farář, jako by byl na polední hovor zapomněl.

„Na jiných panstvích by za to dali nevím co, kdyby měli tak dobrotivou vrchnosť, jako my máme. Kníže pán s celou jasnou rodinou zdejší chudině kolem do kola je opravdovým otcem, ku poddaným pánem milostivým a nám všem velikomyslným příznivcem. Dejž mu Pánbůh mnohá a šťastná léta na této zemi!“

Pan páter neřekl na tuto chválu ani jediného slova. Kdo ví, jestli poslouchal, o čem se pan farář s takovým nadšením rozhovořil.

„Jste nějak zaražen, pane bratře, snad nějak nemocen ! — Je mi líto, že jsme o polednách zavadili o věci, o kterých máme každý jiné náhledy. Neměl jsem úmyslu ani v tom nejmenším se vás dotknouti. Chtěl jsem toliko upozorniti z daleka, a myslím, že mi to za zlé nebeřete. Považujmež oba poslední rozpravu za zapomenutou.“

Pan farář se již opět laskavě usmíval, ale hovor mezi oběma přece příliš nápadně vázl.

Vstali od večeře také poněkud dříve.