Bludné duše/Oddíl první/IV

Bludné duše - Oddíl první Václav Beneš Třebízský
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Po Čechách panovalo tenkrát ticho; někdy ovšem bylo vyrušeno výstřely bělokabátníků do selských tlup, ale jen velmi zřídka. Chtěli se vzpřímiti, chtěli býti jako lidé s nesmrtelnou duší a ne jako němá tvář. Chtěli pánům pověděti, ta půda, kterou musejí pro ně zorávati, ze které pro ně svážejí do stodol Boží úrodu, že je česká půldruhého tisíce let, že patří jim a oni samým sobě.

Ale sotva to začali povídati, zavřela se ústa selských mluvčí na věky, ruce spojenců jejich sevřeny v těžká železa, a hlavy ostatních sehnuly se ještě níže, aby Pánbůh v nebi neviděl zoufalého výrazu v jejich obličejích.

„Šlehejte ostřeji,“ říkali páni, „škoda každé rány, která chybí!“ Zámečtí dráhové byli učinění ďáblové.

V kraji vedlo se robotníkům zle, v Podlesí ještě hůře. V kraji měli nad sebou delektora, justiciára, pojezdného, správce, písaře a mušketýry, v Podlesí přidružili se k těmto ještě lesníci a hajní. Prvnější bývali obyčejně Němci, přivandrovalá chasa z ciziny, zvláště na některých panstvích. Život českého lidu platil takovému přiběhlíku desetkráte méně, než život zajíce.

A nejhůře bylo, když se mezi tím lidem samým vyskytly černé duše; bohužel, že ani těch nescházelo. Politujme jich; ale neklňme jim. Když otupen všechen cit, když hučí člověku od dětinství až do starých let nadávka za nadávkou, když nesmí ani pěsti sevříti, když musí ku všemu mlčeli a nesmí ani zuby zaskřípnouti, ký div potom, že česť v těle umrlá. — Páni odměňovali takovéhle černé duše hodnostmi; ten dostal rychtářské právo, jiného zase musili chtěj nechtěj v obci zvoliti konšelem, tomu opět prominuli robotu a jiným dovolili na panská luka nebo do panského lesa. Ale Podlešákům ku chvále dím, že mezi nimi takových bylo málo, a zapomenul-li se některý, nebyl to zajisté pravý Podlešák. V Jiřících byl takovou nešťastnou duší sedlák Ouřada.

Druhý den potom, když Refunda odešel, natáhl z rána tmavé soukenné kalhoty, vzal dlouhý tabákový kabát a sáhl po rákosce.

„A co jen s těmi pány pořád máš, řekni mi, muži! Marně utrácíš peníze a napájíš každého tlučhubu; kdybys se staral raději o děti!“

„Mlč, ženo, mlč, budeš rychtářkou, a Vavřina nepůjde na vojnu.“

Selka se na okamžik zarazila. Že by jejího nejstaršího syna na vojnu mohli chytiti, na to už dávno myslila, toho se bála více než smrti. Bylť arci pokoj, vojny nedávno dobouřily a králové s císaři si připíjeli na zdraví a věčný mír.

„A zač si chceš to rychtářství koupiti?“ — Selka náhle vstoupila Ouřadovi do cesty. „Slyšíš mne, muži?“

„Co ti potom, ženo, jen když u nás bude právo“ — a sedlák se usmál, jako když zasyčí had.

„Jdeš zase s něčím proti němu, vidím ti do duše, nezapřeš mi ničeho. Jdeš ho zase černit a zapomínáš, že je to tvůj švakr, můj rodný bratr, zapomínáš, že někdy …“

Sedlák Ouřada se dal do hlasitého smíchu.

„Můj švakr, tvůj rodný bratr! Vyrostli jste spolu pod jednou střechou a hrávali jste si spolu! — A na takové tretky že mám něco dáti já, konšel v Jiřících, já, syn Lysovického zemana? S mým tatíkem mluvíval kníže, má matka uměla jednat i s kněžnou, a vy krlkové tady, takhle podrývat zem, aby vás nikdo neviděl! U nás v kraji lepší barák, než tady zemanský dvůr, a já, Ouřada, že je tu mám poslouchat? Co já mám v malíku, nemají oni ve všech hlavách dohromady. — Přijdu až večer!“

A zabouchnuv dveřmi, odešel jako rozčepejřený kohout. Panímáma usedla si na stolici u kamen, sepjala ruce, a neviděla ani do oken, jak se jí zraky kalily. Kolikrát již tak seděla, co si vzala Ouřadu, bez útěchy, a kolikrát od těch dob jí napadlo, že už nebude lépe až ve hrobě. Ale mlčela, nestěžovala si nikomu a slzy v očích jejích vídal málo kdo.

Byla vlastní sestrou rychtáře Květa; ponejprv uviděla Ouřadu o pouti na Tuřanech, po druhé v Lomech na trhu a po třetí přišel starosvat. Otec bránil až běda, matka nechtěla o krajákovi ani slyšeti, ale Liduška si postavila hlavu. Starosvati mluvili o tisících, slibovali hory doly, a když přišel na námluvy Ouřada, řekl, že o statek nestojí, že si Lidušku odveze do kraje bez jediného vídenského. Dovedl mluviti, uměl se tak lichotiti pantátovi, že by se byl starsy kocour mohl od něho učit chytrosti. Liduška chodila, jako by byla v Lounech na trhu nechala duši, a když Ouřada odjel s nepořízenou, dala se do usedavého pláče, nejedla, nepila, a matka se už bála o její život. Ouřada po druhé sám nepřišel; poslal opět starosvata s posledním slovem. Pantáta před dotíravcem zavřel dvéře a vzkázal, že dcera jeho se neprodává jako na trhu. Ženiši přicházeli odjinud, ale Liduška se jim neukázala, a Ouřada čekal. Po třetí přišel zase sám. Liduška se mu asi tuze líbila; z rodu Květovic bývali všickni ode dávna jako malováni. Ouřada prosil za ruku její se slzami v očích. Tenkrát se panímáma přimluvila, a starý mu dal slovo.

Svatba byla potom hnedle, stříleli, až se lesy třásly, a hodovali, až se hory zelenaly. Přišli na svatbu dudáci s cimbálem, ale Ouřada je vyhnal, protože si muzikanty přivezl z měsla. Po svatbě chtěl s Liduškou do kraje, ale Květovům přišlo tenkrát odkudsi z Vlach psaní, že jejich nejstarší syn na rojně umřel, a sedlák řekl: „Budete zůstávati tamhle v tom statku, je váš!“ A druhý den to napsali na úřadě. — Ale

Ouřadovi rodiče peněz nějak dlouho neposýlali; co se oženil, byl již u nich dvakrát a po třetí přinesl zprávu, že doma vyhořeli, a že truhla s tolary zůstala v plamenech. Starý Květ se s ním proto nehrdloval; chtěl toliko, aby byl hodným k Lidušce. A Ouřada jí také neubližoval, i starých rodičů si hleděl. Ale sotva že přišel z vojny švakr Prokop, nynější rychtář, stal se z Ouřady hotový kraják.

S Prokopem srazili se hned na ponejprv; chtěli do Rakovníka na trh poohlédnout se po nějakých koních. Ouřada si však na Květův vůz nesedl, dal si dělati nové košiny z proutí, jako prý mají u nich doma, a Prokop měl loubkoviny. A potom prý ty herky Květovic jsou praví Podlešáci. A tenkráte zaklel ponejprv Ouřada na Podlesí a přidal, kam že ho ďábel do těch syslovin zanesl.

Když staré rodiče pochovali, hrudami, které házeli na jejich rakev, zasypali i dobrou vůli mezi Květem a Ouřadou naprosto. A když Ouřada odhodil koženky a vyměnil je za soukenné kalhoty, a když odhodil pangrotku a koupil si klobouk, řekl Květ ku starým známým: „Věru, braši, stydím se za takového švakra, nechci s ním mluviti a nechci ho ani viděti!“ A když učinili páni Květa rychtářem, řekl zas Ouřada uštěpačně: „Však on právo dlouho míti nebude!“ A potom byli z nich nepřátelé na život a na smrť.

Selky sice spolu mluvívaly, ale aby jejich mužové neviděli, a děti se musily navzájem straniti. A kdyby byl přišel k Ouřadovi sám ďabel a řekl mu: „Dáš-li mi svou duši, já zničím rychtáře,“ byl by neváhal říci: „Vem si mou duši; jen se za mne na něm vymsti.“

Selka Ouřadová seděla už tak hodnou chvíli, jako by byla bez sebe, zapomněla, že bude chasa chtíti v poledne oběd. Náhle vešel do světnice mladý hoch, štíhlý jako nejurostlejší jedle ve zdejších lesích a hezký k pomilování, s prvním vousem nad hořením rtem, ve žlutých koženkách, ve tmavozelené kazajce a s čapkou, jejíž okraj zdobila našodivělá kožešina.

„Kam odešel otec? — Vy jste zase plakala?“ „Odešel na úřad," zašeptala matka.

„Zase proti strýčkovi?“

„Abys prý nebyl vojákem.“

Mladý hoch se zamyslil, svěží, zdravá barva v obličeji se mu měnila, jako by se červeň z ní náhle ztrácela, a oči měl jipřeny do oken, do šedivých oblak listopadových.

„Kdyby měl býti otec rychtářem,“ ozval se potom, „a kdyby poštval na strýce pány, víte,.co bych, matičko, učinil? Šel bych a dal bych se na vojnu sám! — To bych, matičko, učinil!“

Potom vyšel prudkým krokem ze světnice. Zapřažených koní na dvoře si nevšiml a řehotu jejich neslyšel — Ploska se po něm, třikrát ohlédla; ale Vavřina dnes pro ni neměl ani jediného slova, tím méně, aby' ji po rozčesané hřívě pohladil. — Měl zaměřeno pro dříví do lesa a chtěl se otce zeptati, do které paseky; předevčírem mu vypravoval, že pan polesný dovolil, aby si vybrali v celé mýtině nejlepší bráh.

Ze dvora uchýlil se za humna, usedl do vadnoucí trávy a zadíval se v levo ku Květovic zahradě. Štěpy v ní byly už skorem holé, na hruších listí zčernalé a nad jejich hlavou smutné mlhy. Asi čtvrť hodiny odtud černaly se lesy a nad nimi poletovaly vrány, jako by ty zamračence chtěly rozdováděti. Ale ve hvozdech nehnula se ani větev; staré borovice trčely k mlhám, jako morousi, a černí ptáci letěli dále ke vsi. Potom se snesli do stromů nade hlavou mladíkovou.

Vavřínovi tanul na mysli včerejší večer; byl u Květů, vkradl se tam s ostatní chasou. Květ ho sice přivítal; ale nepromluvil s ním ani slova.

Hoch si usedl ve světnici do rohu, odkud viděl nejlépe ku krbu, a když Světluška četla, neodvážil se ani vydechnouti. Nyní se mladé hlavě jeho zdálo, že je zas večer, že opět sedí v té světnici a že oči jeho dívají se do jiných dvou a k uším že mu zalétá zvuk, jako stříbrné rolničky, jimiž kníže Švarcenebrk mívá ověšené bělouše, když si vyjede za k sněhu na saních.

Koně na dvoře zapřažení řehotali už o přítrž. Mladý hoch se zdvihl, šel napřed do dvora, koně odpřáhl, odvedl je 'do konírny — a opět si plosky nevšiml, jako by to ani nebyl ten věrný kůň, skoro stejně starý s ním.

Když začal choditi do školy, byla ploska roztomilé hříbátko, sama si dvéře v síni otevřela, a Vavřina měl pro ni pokaždé uschovaný pamlsek; potom rostli spolu a byli lepší přátelé, než lidé bývají. Ploska na sobě jiného netrpěla než Vavřinu. Měli sice oráče, ale sednouti si na ni nesměl leda Vavroušek.

Když přicházel v léta, tatík chtěl plosku na jarmarce prodati, že je už polo slepá, že je bezzubá, že už jí podkovy v kopytech nedrží. Však syn se za ni přimlouval, při tom si mysle: „Ty mi, plosičko, povezeš nevěstu, kdyby to mělo býti jen několik krokův!“ I hladíval ji na čele, po hřívě, po srsti, a plosička se dívala, jako by tomu rozuměla a zařehtala, jako by chtěla říci: „Tu nejhezčí, tu nejmilejší,“ a Vavrouškovi se zdávalo, že vždycky se dívala v tu stranu, kde ležel Květův statek. Ale dnes svě sila hlavu a obroku se netkla, ač jí mladý hoch zasypal do žlabu hodně přes míru.

Ve statku Ouřadově bylo ticho, jako by tam někdo pracoval k poslední hodince; panímáma slova nepromluvila, chasa že tak leda v polévce lžíci omočila a Vavřina ani k obědu nepřišel. Zašel si odpoledne do polí podívat se, jak se zelená osení a jak té svěží zelené barvě černi ptáci odzpěvují, protože se už blíží zima a všecko zakryje svým bílým pokrovem.