Blahé zlaté mládí/1885/Překažená tryzna/II.

Překažená tryzna Jan Fišer
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Překažená tryzna
Autor:	Jan Fišer
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 107–117. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo to v brzku po odchodu knížete Vácslava ku dvoru německému, když jednoho jarního jitra vystoupili z hustého lesa na Velikou stezku, která spojovala Prahu s Levým Hradcem, dva poutníci. Opustili úžlabinu Vltavskou, hojně lesem porostlou, a volným krokem kráčeli stezkou k malému návrší. Nikdo z nich nemluvil. Starší kráčel s hlavou k zemi schýlenou, kdežto mladší pozíral v utěšenou krajinu.

Oba byli oděni v řasnaté dlouhé roucho, jež bylo na bedrách stkvostným pasem objato. Mimo to měl stařec na sobě stkvostný bílý plášť, jenž svědčil o kněžském stavu jeho.

Soudruh jeho byl muž v síle jaré. Jeho černý vous a dlouhé plavé vlasy u vrkoče zapletené zjevně svědčily, že i on jest knězem, ač oblek jeho proti pravidlu byl barvy hnědé a za pasem se leskla zbraň.

Když oba chodci dostoupili táhlého návrší, spatřili před sebou v neveliké dálce Levý Hradec. Byl to pěkný hrad, vystavený na vysoké skále nad řekou Vltavou, kolkolem nižšími lesnatými pahorky obklopený. Pro polohu jeho a jakož i že byl jen tři hodiny cesty od Prahy vzdálen, stal se oblíbeným sídlem knížat českých.

Při pohledu tom zastavil se stařec. Pozvedna zrak svůj ku hradu, hluboce povzdechnul a pravil: „Hle, tamto pevné sídlo župy Řípské! Kterak se od doby, co jsem je naposledy spatřil, změnilo! Řada let již tomu, co hrad tento byl spolu i hlavním sídlem naší bohoslužby. Když pak kníže Bořivoj opustiv bohy věčné, stal se křesťanem, tu pokácen zde posvátný háj a na jeho místě vystaven chrám Boha jediného. Tenkráte opustil jsem i já Levý Hradec, aniž bych byl již do této krajiny zavítal. Pohleď na to prostranství obehnané vysokou kamenou zdí, v jehož středu nalézá se první křesťanský chrám v Čechách — tam dříve rozkládal se posvátný háj. Místa, kde jindy stával štíhlý chrámec našich bohů, pak žertviště obklopené posvátnými lipami, užito nyní za hroby, na nichž stkví se znamení křesťanů — kříž.

Po Bořivojovi všickni knížata naši zřekli se dávné víry otců svých a na Levém Hradci chovají nyní cizího kněze, jenž křtí lid. A ten bohům nevěrný lid odříká se houfně také i v těchto krajinách mocného Peruna, Svantovíta, Radegasta a všech našich dávných bohů. Tak jako jinde nalezneš i zde posvátné háje pokácené a obětnice starých bohů zničené.“

„Mluvil tudy pravdu posel z Čech, jenž veleknězi na Arkoně úpadek naší bohoslužby v těchto požehnaných krajích vylíčil!“ pravil s povzdechem mladý jeho společník.

„Věrně vylíčil utrpení naše,“ odvětil stařec. „Znám jej; byl to věrný vlhovec Klén. A proto také díky vzdávám Příbojoví, mému příteli a mocnému knězi Svantovítovu na Arkoně, že dle výpovědi své ujmouti se chce nás kněží, kteří dosud zůstali jsme bohům věrni, a slibuje přijmouti nás v službu chrámu arkonského.

Než dosud není veškerá naše naděje ztracena. Ještě žije mocná záštita naše, kněžna Drahomíra. Ta zajisté nedopustí, by zanikla víra, kterouž i ona věrně v srdci chová. Ona to byla, která za své vlády vypudila kněžstvo křesťanské ze země, takže bohoslužba naše opět počala kvésti. Ona zajisté pomůže i nyní.“

„Taktéž vyprávěl Klén; doložil však, že kníže Vácslav povolal kněze křesťanské zpět. Mimo to vyniká prý velikou a neobyčejnou horlivostí v uvádění a rozšiřování víry křesťanské v Čechách a lid skládá v něho veškerou svou důvěru. Staví kostely a obohacuje oltáře jejich leskem zlata. Sám je vždy slavným službám Božím přítomen a také lid k tomu navádí. Co lze tudy vám zde ještě očekávati?“

„Pravda to bolestná,“ dí stařec, „že lid ve své zaslepenosti knížete ve všem následuje. Bohové u hněvu opustili již náš lid. Ó bohové věční! Proč mlčíte a nezdrtíte bídných odpůrců svých?! Proč popřáváte jim slávy a moci, a nám synům svým věrným opovržení a poroby? Cítím hněv váš, který spravedlivě zasluhujeme! Kde jsou nyní ty davy dítek kořících se vám jindy, kde četná knížata, by sejmouce koruny s hlav, kořili se vám v prachu? Kde jsou bohaté milodary, za které vyprošovali si u vás zdar a blaho? Ó bídný lid ten! Zradil bohy, zradil svatyni a následuje slepě nakažlivého příkladu svého nevěřícího knížete.

Avšak ač on oblíbenosti u lidu dosáhl veliké, jsou dosud županové jednotlivých kmenů v Čechách, kteří ho nenávidí a vlády jeho se zbaviti hledí! To ještě jediná naděje má! Nového pak panovníka bude opět mocným vlivem svým říditi Drahomíra.“

„Vždyť sám jsi mně vypravoval,“ odpíral jeho soudruh, „že kněžna dlí nyní na Budči ve vyhnanství. Zná-li kněžna snahu vaši? A můžeš-li nějaké pomoci od střežené, zajaté kněžny očekávati?“

„Vyslal jsem na Budeč kněze Radboga,“ odvětil stařec, „by sdělil s ní naděje naše a poradu od ní přijal. Proto odvážil jsem se dnes do této krajiny, v které věrný Radbog dosud věčným bohům slouží, by dnes zprávu podal mi o výsledku své cesty. Měl již včera se vrátiti a v úkrytu mém mě vyhledati. Neučinil však toho, a proto sám se chci přesvědčiti, zdali již z cesty se vrátil.“

„Zde, v krajině tak hustě křesťany obydlené, udrželi jste ještě naši bohoslužbu?“ tázal se udiveně jeho průvodce.

„Tak jest tomu,“ odvětil stařec. „Tamto v levo pod Levým Hradcem jest široké údolí, jímž proudí se mohutný tok Vltavy stříbropěnné, lemované hustým lesem a bohatými lučinami, nad nimiž zdvihají se lesnaté výšiny aneb jen holé skalní stěny. Zde jest dosud více osad, kde zachována víra věčných bohů. Kněz Radbog obětí a modlitbami prosí zde při svátečných obřadech bohy za smíření a pomoc. Tohoto vyslal jsem na Budeč ku kněžně s poselstvím. Blízké jsou svátky Letnice, a proto spěchati bude s návratem svým.“

Za řeči té dostoupili poutníci již druhého táhlého návrší. Před nimi rozkládaly se mohutné valy Levého Hradce. V pravo valil se proud Vltavín v stínu šedých vrb a v levo pak zamezoval veškerou vyhlídku hustý les.

„Až v místa tato,“ pravil stařec, „mohl jsem tě na zpáteční cestě tvé doprovoditi. Dále však nemohu. Nechci, aby mne kdo z nevěřící té čeledi tam na hradě spatřil. Pykal jsem neprozřetelnosti své již třikráte vězením. Posledně dosáhl jsem svobody jen slibem, že nebudu lid naváděti, by držel se zvyků bohoslužby naší, aniž že sám těchto veřejně odbývati budu. Bohové nechť zdrtí nepřátely mé!“

„Nuže, co mám říci veleknězi arkonskému?“ otázal se mladý průvodčí. „Vyslal mne na dalekou cestu tu jen k vůli tobě a mrzeti se bude, že nepřivádím tebe, jako posvátného strážce chrámu Svantovíta.“

„Zvěstuj veleknězi Příbojovi,“ odvětil stařec, „co vše jsem ti zde pověděl. Jakmile však poznám, že by ztraceno bylo dílo mé ve krajině této, nebudu dále váhati a pozdravím pevnosť slavných Ránů a padnu na tvář před mocným Svantovítem v chrámu arkonském.“

„Nechť zdaří se naděje tvé, nechť usmíří oběti tvé hněvy bohů našich, by v moci a slávě zvítěziti jsme mohli nad odpůrci našimi,“ pravil mladý průvodčí.

„Na čase jest, bychom se rozloučili,“ odvětil kněz. „Tamto již přicházejí tvoji průvodčí, kterým jsme lesem nadešli. Buď tedy již žehnán bohy! Pozdrav mého přítele, mocného velekněze, a vyslov prosbu mou, by za mne políbil posvátné odznaky Svantovíta na čtyřech sloupech jeho velechrámu se nalézající.“

Po těchto slovech pokynul mladému průvodčímu svému, který se uctivě uklonil, a vstoupil do lesa, kdež v brzku zmizel ve stínu stromů.

Vyslanec velekněze arkonského, žrec Vlastibor, posečkav na své dva průvodce, kteří ho v brzku dojeli, sedl pak na kůň a ubíral se dále Velikou stezkou, která vedla přes Chlomín, Budyni, Lovosice a Ústí z Čech.

Mezitím došel stařec v lese stezky, která přivésti ho měla k dědině pohanské. Neušelť však daleko, když praskot suchých větví upozornil jej, že po stezce proti němu někdo přichází. Kněz pozastaviv se, naslouchal. V brzku objevily se obrysy vysokého muže, oděného ve stkvostné krzno. Stařec chtěl se mu vyhnouti, avšak neznámý již jej spatřil a rychle spěchal k němu.

„Bohové nechť chrání věrné sluhy své a zvláště nechť vezmou v mocnou ochranu svou prvního jich služebníka, našeho velekněze Třasa,“ zvolal příchozí, hluboce se před knězem ukláněje.

„Věčná pak budiž záhuba těm, kteří vyvolali hněvy jejich,“ odvětil kněz, ostře při tom pohlížeje na příchozího.

Tento zpozorovav pohled jeho, pravil uctivě: „Pán můj a věrný sluha bohů věčných diví se, že zří mne oděného ne jako kněze, ale jako bojovníka v krznu.“

„Divím se jak obleku tebe nedůstojnému, tak i přítomnosti tvé zde. Či již vyřízeno jest poselství, které jsem tobě před několika dny svěřil?“

„Právě spěchal jsem, bych vyhledal tebe,“ pravil příchozí, „a počet vydal ti z úkolu, jejž jsi na mne vložil. Dnes za časného jitra došel jsem z pouti své tiché dědinky a ani neodpočinuv, spěchal jsem k tobě. Ty však sám nyní přicházíš, a proto velebím za to věčné bohy.“

„A oděv tvůj?“ otázal se krátce stařec.

„Oděv můj měl oklamati slídiče knížecí, kteří denně obcházejí klidné údolí naše, pátrajíce po všem, co se v něm děje,“ odvětil kněz.

Stařec však potřásl netrpělivě hlavou a pravil: „Jak dlouho tomu, co nepožívá kněz Radbog dosti vlivu na statečný lid této krajiny, by v odpor postavil se všem svým nepřátelům?“

„Odpusť služebníku svému,“ zvolal kněz, „ale dle výroku tvého není ti povědomo, že na Levém Hradci dlí kněz Chrastěj, věrný to pomocník kněze Kajcha na Budči s množstvím svých učenníků. Tito pak denně procházejí daleko krajinou kolem hradu a hlásají novou víru, a vyznavačů jejich denně v krajině naší přibývá. Ano, žrec Bořín přepaden dnes zrána, právě když „pod skalou“ oběť bohům chystal, od několika zakuklenců, kteří jej tak strýznili, že není dalek smrti. Zajisté pochopíš nyní, proč vzal jsem na sebe roucho bojovníka.“

„Den ku dni těsněji kladou se okovy národu mému!“ zvolal truchlivě velekněz. „Proč přijímá statečný lid ten víru nevěrců?“

„Zdejší lid podřízen jest nejvíce županům, od nichž očekává dobro aneb zlo,“ odpověděl kněz. „Přijmutím víry doufá, že se pánům zalíbí a tím si polepší. Domlouval jsem již mnohým, ale všickni dokládají se bohy, že víru křesťanskou přijali jen na oko dobrovolně, v srdci však s velikým odporem.“

„Nechť bohové ochrání věrný lid, by v brzku mohl odložiti víru, kterou proti svému přesvědčení přijal,“ pravil stařec.

„Domnívají se všickni, že nová víra ta v brzku pomine. Já však vidím, že staré naší víře hrozí veliké nebezpečí!“

„A což poselství tvé?“ zvolal v pohnutí stařec.

„Špatně dopadlo,“ odvětil kněz. „Drahomíra stará se nyní jen o věci nebeské. Učení pěstované u ní knězem Kajchem po čas jejího věznění, přineslo již zdárné ovoce. V duši i v jednání změnilať se velice. Není již tou věrnou služebnicí bohů našich, aniž zastaňkyní jich sluhů. Stalať se křesťankou a žádá tebe, bys následoval příkladu jejího. Jak veliký obrat stal se v duši její, budiž ti dokladem, že litujíc svého činu, na Ludmile spáchaného, na Tetíně kostel ke cti sv. Michala vystavěti kázala.“

„Bohové, potrestejtež ji za odpadlictví její,“ zvolal stařec mocným hlasem. „Veliké neštěstí stíhlo náš celý sklamaný národ. Bohové darovali mu nejkrásnější kus země za vlasť, zastínili ho mocným ramenem, když nepřátelé zbraň zdvihli proti němu! Ó bohové věční! Pohleďte i nyní na utiskovaný lid, kterak stíhá ho nejen síla nepřátel, ale i odrodilých bratří. Ó zničtež je, bohové, a posilněte rámě svých věrných, by domohli se po veškeré vlasti nového vašeho uctění.“

Po slovech těchto odcházeli oba kněží lesem k dědině pohanské, umlouvajíce se, kterak by mohli zničiti víru křesťanskou a znova obnoviti pohanskou bohoslužbu.

Pohanský kněz Radbog vypravoval nejvyššímu knězi Třasovi, že nalezl jedinou pomoc, o které s ním byl již mluvil, totiž aby křesťanský kníže Vácslav s trůnu svržen byl.

Tato smělá myšlénka mohla se zdařiti jen vzbuzením nedůvěry u všech, kteří vyznávali bohy věčné naproti křesťanům. Nedůvěra ta měla míti také pevného základu, aby vyznavači bohů k vlastnímu svému prospěchu nuceni byli zbraní proti křesťanům povstati.

Nejvyšší kněz po delším rozmýšlení schválil tento úmysl, doložil však, že nutno bude vzbouřiti vyznavače bohů ve všech okolních župách.

Radbog mu pak svěřil, kterak ustanovil úmysl svůj provésti. Již učinil k tomu první kroky, ač bez vůle Třasa, doufá však, že i ty budou veleknězem schváleny.

Žrece Bořína nepřepadli křesťané, ale on sám se svýma dvěma důvěrníky. Již na cestě z Budče umínil si vykonati takový skutek, který by mohl lehce přisouzen býti křesťanům, jímž by však lid jeho byl popuzen.

I vykonal jej hned při svém návratu do osady.

Na otázku velekněze vypravoval, kterak přepadení Bořína provedl. Včera přenocoval v sousední osadě u svých přátel, s nimiž se o vykonání úmyslu svého domluvil. Za časného jitra obešli osadu zakukleni v jiný šat a přiblížili se, aniž by od koho spozorováni byli, k obětništi pod skalou. Žrec byl již přítomen a čistil obětní kámen.

Blížili se k němu, aniž by toho pozoroval. Došedše ho, vzkřikli a obnaženými meči máchali nad hlavou jeho. Ubohý stařec tak byl uleknut, že spadnuv s obětniště, hlavu o kámen tak si poranil, že bez sebe ležeti zůstal.

On však se svými druhy rychle opustil místo to. Za nedlouho scházel se lid k obětništi, a zde nalezl Bořína skrváceného bez ducha ležeti.

Právě v tu dobu dostavil se také Radbog k obětništi, dělaje jakoby se právě z daleké své cesty vracel.

Dlouho to trvalo, nežli přivedli starce k sobě. Na otázky jejich vypravoval jim o zakuklencích, již ho přepadli. Lid byl rozezlen nad skutkem tím, a proto Radbog hned vyslovil svou domněnku, že křesťané z Levého Hradce chtěli nejspíše na něm se pomstiti za to, že na syna svého Mstislava, který nedávno stal se křesťanem, klatbu uvrhnul a z domu ho vyhnal.

Při činu samém blížil se nejspíše někdo k obětnici, a proto nemohli zakuklenci úmysl svůj, Bořína zavražditi, více provésti a uprchli.

Kněz Radbog uměl lid svůj tak rozohniti, že hned prohledalo několik houfců lidu celou krajinu, by pátrali po vrazích, avšak nadarmo. I uzavřeli všickni pomstiti se křesťanům za skutek tento a ode dne toho krajinu pilně střežili, veškerý přístup křesťanům zamezujíce.

Radbog pak vyslal hned do sousedních žup posly, aby varovali lid před křesťany a spolu jej vyzývajíce, by hojně súčastnil se slavnosti tryzny, která měla se již za několik dnů na návrší „pod skalou“ nedaleko Vltavy se rozprostírajícím konati.

Při slavnosti chtěl pak hojně darovanou medovinou tak lid rozjařiti, by všickni slíbili chopiti se zbraní naproti nepřátelům.

By se výsledku jistěji dodělal, chtěl ještě při odbývání slavnosti stráž svými zakuklenci napadnouti, což by opět křesťanům se připočetlo.

Třas pochválil Radboga a slíbil co možná mu přispěti. I uzavřeli, že budou až do slavnosti samé navštěvovati župy a lid v nenávisti proti křesťanům udržovati a ku slavnosti hojně jich zváti.

I domnívali se, že se jim zajisté skutek jejich podaří, an kníže ve vlasti není. Do jeho návratu chtěli s lidem Levý Hradec přepadnouti a dobyti, chrám křesťanský sbořiti, posvátný háj a chrám bohům zase vystavěti a pak Vyšehrad oblehnouti. Nelenili dlouho, nýbrž dali se ihned do práce.