Blahé zlaté mládí/1885/Páté kolo u vozu

Blahé zlaté mládí/1885
Dětem	Páté kolo u vozu	Kapr a vlaštovka

Údaje o textu
Titulek:	Páté kolo u vozu
Autor:	Sofie Podlipská
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 5–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na lesnaté stráni vyrostla štíhlá bříza. Rostla bujně. Rok co rok byla vyšší, její bělokorý peň silnější svítil mezi sousedními borovicemi leskem stříbra. Rok co rok skláněly se pružné její větve hloub až tvořily besídku. Mnoho jar pamatoval ten sličný strom a býval mnohému člověku ku potěšení, zahlédl-li jej na stráni, anebo posadil-li se pod ním do vřesu. Každému, kdo jej pozoroval, zdálo se, jmenovitě z jara, že i ten strom se těší ze slunce a z tepla; tak usmívala se jeho mladá zeleň. Tato bříza vzala za své v plné kráse a síle. Nedočkalať se až by přestala růsti, až by jí usýchaly větve a ona zvolna hynula. Vzalať náhle za své, ale boží blesk nezachvátil ji v bouři nějaké, v zápasu živlů mezi silou. Byltě zachmuřený den podzimní. Listy její byly už opadaly a mlhy táhly přes její vrchol upletený jako bohatá kštice z brunatných dlouhých a tenkých větví. Tehdy přišel dřevař a břízu skácel, naložil a byla odvezena do dílny kolářské. Tam byla vydána sekeře, dlátu a pařezu, byly z ní vyrobeny kola, voje, nápravy, žebřiny, nákolečníky, trakaře a vozíky. Jiný život jí nastal. Již neklátila se u větérku, již nezelenala se každým milým jarem, ani nekořenila v kypré mateřské půdě jako děcko na klíně své maminky, která to děcko houpá a hejčká, jemu zpívá a povídá. Nyní bylo vzato dřevo té břízy do služby člověka a jeho důmyslu a píle. Již neslyšela bříza ptáčků štěbetati. Na místě toho cítila ruku člověka, práci jeho nástrojů a slyšela zpívati tovaryše, jenž o jejím dřevě pracoval. To jest, byla by to mohla slyšeti, kdyby měla bříza sluch.

Za nějaký čas byla v skutku již zpracována až do poslední třísky. Již dřevo obráceno bylo v žebřiny a kola velkého vozu, který byl od jistého člověka u koláře objednán.

*

Byl to vozka čili forman, jenž přišel jednoho dne do dílny kolářovy a nový svůj povoz si prohlížel okem znaleckým, neb on to byl, jenž jej objednal, k vůli němuž bříza padla a byla proměněna v žebřinový velký vůz.

Tento vozka byl velký silný muž tváři osmahlé. Na hlavě měl širák a na těle modrou plátěnou halenu, na nohou vysoké boty a v ruce tvrdé a opálené držel velký silný bič.

Chválil práci kolářovu a byl také spokojen s dřívím, ze kterého vůz byl uroben. Kolář byl jeho dávný přítel a k tomu muž poctivý. Ten by jej zajisté nebyl ošidil, aniž koho jiného.

Za vozkou do dílny přišel malinký psík a hezky velký, asi jedenáctiletý hoch. Hoch zvolal: „Ah, to je naše nová fůra,“ a skočil hned na ni. Psík zaštěkal vesele a hupky za ním. Již tam stál, štěkal a hýbal ocáskem.

Hošík skákal po voze, a psík štěkal a skákal také.

Vozka, jehož jméno bylo Vlašim, díval se na to počínání s úsměvem a řekl koláři: „Tenkráte budu míti na své cestě dva společníky, totiž malého Pozora, psíka, a toho klučíka zde, svého Vaška. Jen že se bojím, ten poslední že bude asi pátým kolem u vozu, ne-li něčím horším, přítěží totiž, neb překážkou jakousi. Ale co mám s ním dělat? Slíbil jsem mu, neuslyším-li po celý rok jediné žaloby na něj, že jej vezmu s sebou na příští cestu.“

Kolář vrtěl hlavou a namítal: „Nevím, nevím, nebude-li vás to mrzeti. Vydáte se na cestu dlouhou a takového kloučka, aby člověk s oka nepouštěl. Bál bych se na vašem místě, že ho někde ztratím, neb že mi někam zaběhne, že se mu cestou stane nějaké neštěstí.“

Vašík díval se mezi touto řečí bázlivě na svého otce a čekal, co as odpoví, zdali v úmyslu svém se neviklá. To však nebylo zvykem Vlašimovým. Kýval ovšem hlavou k námitkám mistra kolářského, avšak pravil:

„Co platno, co jsem slíbil, slíbil jsem a chci, aby Vašík také se učil slibu dostáti. Ostatně doufám, že bude míti rozum a přikáži-li mu, aby tam neb tam na mne čekal, že tak učiní, že také v neznámém místě nikam neuteče. Krom toho budu jej míti stále na očích a on bude myslím rád, že může býti kolem svého otce, neb věru, málo mu toho bývá dopřáno, jelikož stále jsem na cestách. Tak vyrůstá ten hoch skoro, jako by otce neměl.“

Přítel kolář byl najednou přesvědčen, že Vlašim dobře činí, béře-li hocha s sebou. „Vždyť je to pravda,“ řekl, „a byla by věčná škoda, kdyby hoch měl vyrůsti, aniž by se učil z vašich náhledů a příkladů, jakým má býti, jak se má chovati a jak smýšleti. A vy jste přece tak hodný a rozšafný muž, že jste všude ctěn a vážen. Dokud je Vašík mladý, ať tedy přijme od vás naučení.“

„Jen že bude asi pátým kolem u vozu,“ zasmál se Vlašim a dodal pak: „Že však mluvím o pátém kole u vozu, udělal jste mi je přec také?“

„Jak byl bych na ně zapomněl,“ kolář děl na to. „Zde leží, hleďte. Hned je přivážeme vzadu k vozu.“

Za chvíli odebral se Vlašim zase z dílny kolářské se svým hošíkem. Vedl jej za ruku a psík Pozor běžel za nimi.

Po cestě Vašík se otázal: „K čemu je, tatínku, to páté kolo u vozu?“

„K tomu,“ otec odpověděl, „aby bylo náhradou, kdyby některé ze čtyř kol u vozu se zlámalo. Tehdy bylo by vítané. Ovšem, jinak nebude míti žádného úkolu při našem cestování, leda že klidně a pohodlně se poveze mezi tím co kola ostatní neunavným otáčením se budou přičiňovati, aby pohybovala těžkým povozem a zboží na něm dopravila na místo.“

„Teď už vím,“ řekl Vašíček, „proč jste se mi smáli s panem mistrem, že budu pátým kolem u vozu na naší cestě. Nebudu míti co dělat, jenom se hezky povezu; budu cestou jísti a píti, na všecko se podívám a mezi tím koně potáhnou, vy, tatínku, je budete řídit. Pozor bude vůz a zboží hlídati, a tak budu tím pátým kolem u vozu. Ale co byste řekl tomu, kdyby se takhle něco stalo, že bych musil při tom vypomoci jako to páté vaše dřevěné kolo?“

„Co že bych řekl? To víš, že bych se těšil, kdybych seznal, že také něco dokážeš, a jako že nechci nikdy cestovati bez toho pátého kola, tak byl bych pak vždycky dvojnásob rád, kdybych tě mohl míti na cestách svých u sebe.“

*

Mezi touto rozmluvou došli otec a syn i psík domů. Bylo to v Karlíně u Prahy a v době, kde nebylo dosud žádných železnic v české zemi, ani v rakouském státu a velmi málo v Anglii a ve Francii.

Tehdáž byla svěřena veškerá doprava zboží buď povozům s koňmi neb lodím, kde byla cesta mořem neb splavnými řekami.

Vašíkův otec byl pro spolehlivosť v dopravě zboží velice vážen a cestoval stále buď z Prahy do Vídně a nazpět aneb i dále.

Tenkráte, když synáčka slíbil vzíti s sebou, vedla jej cesta až do Terstu. Měl tam dopraviti zboží skleněné a přivézti nazpět jižní ovoce a víno.

Karlín neměl tehdy více nežli hlavní třídu. Vedlejších ulic posud nebylo. Byly to zahrady a pole, a hlavní třída nebyla dlážděna. Tam bydlil Vlašim v jednom malém domku se svou rodinou a měl ve dvoře prostrannou kůlnu na svůj povoz a konírnu na své čtyři silné vysoké koně. Za několik dní po této rozmluvě se synáčkem byl již na cestě k Terstu. Fůra byla dobře naložena, bedny připevněny a ukryty a napřed bylo pohodlné místečko pro vozku, jeho synáčka i pro Pozora na velkém pytli s ovsem mezi několika otepěmi vonného sena a na teplé houni. Povoz byl kryt velikou nepromokavou plachtou, tak že se podobal zcela cestujícímu domu. Než Vašík s otcem svým vyjel, obcházel asi stokrát celý povoz a všeho si všímal co se bralo s sebou, od kolomaznice, řetězů a provazů až k různým nástrojům k opravě vozu, až ke hřebům a kolíkům, jež měly místo v jedné bedničce. Při každé takové obchůzce všiml si pak zvláště pátého kola u vozu a tak mu nějak bylo, jakoby měl s ním něco příbuzného neb aspoň společného.

Neb otec vypravoval mu také ještě před odjezdem o tom, co tu naznačeno hned na začátku našeho vypravování, jak totiž bříza dlouho rostla na stráni mezi stromovím jiným, až se dostala pak do dílny kolářovy, kdežto z ní se stal vůz a jeho kola.

Tu porovnával se ten hošík tak trochu k oné bříze a zdálo se mu, že odjezdem také bude vyrván z domácí půdy a z teplého náručí milé maminky.

Jakkoliv se těšil na tuto cestu jako pták na výlet do vzduchu z hnízdečka, přece nebylo mu tak docela lhostejno, opustiti domov a matku, a bylo mu v srdci trochu tesklivo, což však ukázati nechtěl.

*

Byloť chladné a jasné jitro, když otec Vlašim koně zapřáhl do fůry a vesele bičem ve vzduchu zafičel.

Rozloučil se s milou ženou a řekl: „S pánem bohem. Hy, ha, hou! Ku předu!“

Maminka ukryla Vašíka houní a ještě jednou s pláčem jej zlíbala. Koně vykročili a fůra vyjela s velkým rachotem.

Vašík všecek se tetelil. Bylo to ovšem v srpnu. Ale posud slunce nevyšlo a při svítání bylo citelné chladno. Také nebyl Vašík zvyklý tak časně vstávati a bylo těžko jej probuditi. Když pak přece ze spaní se vybral, nemohl dlouho se vzpamatovati a nechápal, co s ním se děje. Když mu bylo umýti se, třásl se zimou jako v zimnici. Pak divil se, že maminka svítila, a nejvíce, že byl ještě měsíc na nebi.

Nyní choulil se v houni a posud bylo mu zima. Měsíc na nebi bledl a ranní svit bělal se na nebi a šeřil se na zemi.

V polích zdvihl se skřivánek a vznesl se k nebes báni s něžným a dlouhým trylkem. Z polí kouřilo se. Pozor choulil se u nohou Vašíkových a hřál se u něho. Vašík mhoural ospalýma očima na ten svět. Otec Vlašim kráčel statečně vedle koní a dojídal skývu chleba od snídaně.

Ohlédl se na synáčka a tázal se: „Spíš, Vašíčku?“ Vida, že hoch nespí, ukázal mu bičem k východu a řekl: „Podívej se, slunce vyjde.“ Nebe plálo tam na obzoru v růžovém osvětlení a hoch otevřel oči dokořán. Nikdy posud nebyl viděl slunce vycházeti, ale slýchal, že na světě nic není krásnějšího. Širší a širší byl ten pruh světla, skvěl se v barvách duhových, podobal se nesmírné zásloně. Ta záslona nade všecko nádherná se pozdvihla a z ní takořka vyskočilo slunce jako zlatovlasé pacholátko. Jak bylo vlídné a usmívavé. Oči snesly jeho lesk, mohly se mu zadívati do tváře a srdce radovalo se. Celá země byla jako ze zlata. Chomouty koní leskly se jakoby byly drahokamy posety a tvář otce Vlašima byla všecka ozářena. Jeho postava vrhala dlouhý stín na cestu vedle stínu koní a vozu, a ta cesta zdála se zlatem posypána.

Zdálo se, jakoby to mladinké slunce volalo: „Buďte zdrávi, pozemští tvorové“, a jakoby veškeré tvorstvo volalo navzájem: „Budiž vítáno božské slunce. Chraň a opatruj nás!“ A slunce vystupovalo výše na nebeské dráze jakoby taženo zlatohřivnými komoni.

Náš povoz postupoval také za svým cílem zvolna a bezpečně. Slunce jalo se hřáti a Vašík východem slunce překvapen a jako opojen sklesl ve spánek po příkladě psíka Pozora.

*

Veselé zatroubení probudilo jej za několik hodin ze spaní. Udiven rozhlížel se. Kolem něho jela pošta. Postilion měl červený kabát a kolem krku trubku na žluté šňůrce.

Nápěv: „Jede, jede poštovský panáček“ zavzněl bujaře. A jako blesk fičel první povoz poštovní kolem zdlouhavého vozu nákladního. Pak přejel druhý, třetí a celá řada. Prach zdvihal se pod koly a mžikem byla pošta ta tam, jakoby to bylo bývalo vidění. Vašík protáhl a zaradoval se, že je na cestách. Zazpíval po postilionu: „Jede, jede poštovský panáček“. Bylo mu nyní až horko a Pozor seskočil s vozu. Vlašim uvedl povoz zas do středu silnice, odkud se byl poště uhnul, a jelikož to šlo nyní trochu s vrchu, vyskočil, usadil se vedle synáčka a zastrčil bič.

Vytáhl kožený vak z vozu a vyndal z něho dva kusy chleba, jeden pro Vašíčka, druhý pro sebe, k tomu syreček a trochu soli. Vašíkovi chutnalo výborně a Pozorovi bylo také z tohoto hodování uštědřeno, mnoho-li jen chtěl. Pak vypravoval otec synovi tak ledacos a ukazoval mu v pravo, v levo krajinu, jež ve slunečním jasu se skvěla. Jmenoval mu vesnice a městyse, vrchy jež bylo viděti a naznačoval napřed kam přijedou.

Co podél cesty viděli, bylo též předmětem jich rozmluv. Viděli domy a chýže, zahrady a pole, rybníky a potůčky, kostely a kapličky, jeli skrze stromořadí a také lesem.

Když to šlo zas trochu do vrchu a otec slezl, sledoval nyní Vašík jeho příkladu a těšilo jej, mohl-li zase na nohy se postaviti. Byl od jízdy velmi roztřesen a musil se natahovati na všecky strany, ale to brzo přešlo a teď běhal kolem vozu, spěchal někdy napřed, posadil se pak na kraj cesty a čekal na otce.

Natrhal si cestou květin, nasbíral si kamínků, nařezal si prutů a velká ta cesta zdála se mu pouhou jen procházkou.

V poledne dorazili do velkého hostince. Tam byli koně nakrmeni a napojeni, a otec se synem naobědovali se. Hospodský a hospodská vítali Vlašima co dávného přítele a on i jeho synáček byli tam jako doma. Vašíček seznámil se hned s hospodských dětmi, pohrál si s nimi v prostranném dvoře, pod velkou kolnou a vyšel si s nimi trochu do sadu, kde od nich dostal několik sliv. Měl se však na pozoru, aby nezaběhl daleko, kdyby se vydal otec zas na cestu, aby ho nemusil hledati. Jakmile uslyšel jeho zahvizdnutí, přiběhl hned k němu, aby jej nezdržoval. Jeho noví známí, ty děti totiž, běželi za ním, loučili se s ním a naříkali, že tak brzo odjíždí, neb měli ho za tu malou chvilku již od srdce rádi.

Také otec jeho loučil se se svými přátely a fůra Vyjela zas ze dvora na silnici.

Hospodských děti vyběhly s ní a doprovázely ji kousek cesty, jejich rodiče stojíce mezi vraty kynuli také s bohem.

Pak vrátily se děti domů, jich rodiče vstoupili také do vnitř hospody a fůra Vlašimova jela dále. Vašík ohlížel se tam ještě tak dlouho, až zahnula cesta a hospoda mu s očí zmizela za několika stromy. Byli zas v širých polích, kolem nich rozkládala se krajina s kopci a stráněmi, s vesnicemi a sady. Tu pojal našeho malého cestovatele poprvé jakýsi stesk. Považoval ty děti tam v hospodě za náramně šťastné, že byly hezky doma a že se nemusily tlouci po cestách. Byl by si s nimi tak rád ještě hrál. Omrzelo jej běhati podél cesty a také seděti na voze. Byloť mu to všecko zdlouhavé a to odpoledne k nepřečkání. Byloť také parno k nevydržení a prach zdvihal se pod kolesy v kotoučích. Otec byl nyní také zamyšlen a nemluvil ničeho. Cesta táhla se před mladinkým cestujícím jako nekonečná.

Nic nebylo by scházelo, než aby byl začal nyní Vašíček po způsobě nerozumných dětí naříkati a fňukati, aby se byl ptal přes tu chvíli: „Kdy pak se zastavíme, kdy tam budeme? Já bych byl raději doma.“ Tu byl by jeho otec viděl, že si uvalil nesnesitelné břemeno na krk bera jej s sebou, a byl by velmi toho litoval. Možná, že by jej byl po nějaké příležitosti domů do Prahy odeslal. Pak nebylo by stálo za to psáti o něm tuto povídku a vylíčiti tento začátek jeho cesty.

Na štěstí byl Vašík takový malý hrdina, že dovedl přemoci v sobě trochu nelibých pocitů. Neříkaje tedy ani slova, sledoval pěšky otce a jeho povoz, a Pozor šel zase za ním taktéž mrzut, aniž mi je možná udati pravou příčinu trudnomyslnosti tohoto zvířete. Snad bral si Pozor příklad ve všem z Vašíka, jehož měl velmi rád a jehož přítomnosť jej nad míru těšila.

Když pak bylo Vašíkovi hůř a hůř a nějaká ta dětinská slzička do oka se mu loudila, padly jeho zraky právě na to často jmenované páté kolo u vozu a tu dostaly jeho myšlénky náhle jiný obrat.

Jal se v duchu rozmlouvati s tímto kolem a pravil takto: „Ty milé kolo zde k vozu přivázané máš asi také dlouhou chvíli jako já, není-li pravda? Tvojí čtyři soudruhové točí se točí a pracují a utíkají. Těm nestýská se, ale ty tu visíš a je ti as tak jako mně. To byly jiné časy, když jsi bylo břízou, viď? Bylo jsi doma mezi svými. Tvé větve hrály si ve větérku a kolem nich lítali ptáci, hnízdili tam, a ti byli také doma. O, že jsem chtěl cestovati. Myslil jsem si to zábavnější. Snad ona bříza, ze které tebe urobili v kolo, také někdy si přála přijíti daleko z toho lesa, kde vyrostla? Je-li tomu tak, vím, že toho přání teď lituješ.“

Tato rozmluva trochu Vašíkovi ulevila a tu zahnuli cestou pod lesnatou stráň. Zde mnohá bříza se bělala a zelenala. Vašík díval se na ně a přál jim, že tu mohly tiše růsti.

Pak dále dojeli ke vsi, kde v sadě právě česali hrušky, tak zvané jakubky. Vlašim kývl na sadaře a ten přiběhl s celou ošatkou hrušek k němu. Odkoupil mu je a nasypal jich Vašíkovi do čepice co se jich tam vešlo. Ty šťavnaté vonné hruštičky byly tomuto velkou útěchou. Dal se s chutí do nich a dokud jedl, nezdála se mu cesta již tak nudnou. Jen že nemohly věčně trvati, zvláště při jeho dobré chuti a velké přičinlivosti jeho zdravých zubů. Pak bylo zas po zábavě a oni jeli pořád, pořád a pořád.

„Tatínku,“ Vašík tázal se, „jak pak dlouho pojedeme do toho Terstu?“ „Inu, mé dítě, snad celý měsíc. Vždyť vidíš, že náklad je těžký a že to jde pomalu. Jest to daleká cesta. A vidíš, mně míjí celé živobytí takto na cestách.“ Zas neřekl Vašík ani muk, ale hrůza jej obešla.

Jeli dlouho, dlouho, až se setmělo. Pak dorazili do jednoho města. Tam zajeli hned na předměstí do hostince.

Ačkoli byl Vlašim i tam znám a vítán, přece tam Vašík tak nezdomácněl jako v poledne. Zůstal s otcem seděti za stolem ve hlučné šenkovně a stýskalo se mu zcela upřímně po mamince.

Unavení jej přemohlo, usnul na židli a nevěděl nic, kdy otec jej odnesl na postel, kde do rána se vyspal.

*

Hu! Časně ráno před svítáním vstávati. Dnes chutnalo to Vašíkovi ještě méně nežli včera. Včera těšilo se to „páté kolo“, kterým byl Vašík, ještě na to cestování, dnes nebavilo ho to už ani dosti málo. Dnes — ne, nemohu toho zamlčeti — dnes plakal a fňukal zcela opravdu, když se měl mýti a oblékati, a se slzami v očích snědl velkou misku polévky k snídaní. Otec měl s ním trpělivosť a neříkal ničeho. Na dvoře svítili, řetězy chrastily, Vlašim volal na koně: „Ha, hou! Hy, hot!“ A mlaskal jazykem. Podomkové přecházeli s lucernami, podkovy koní cinkaly, cvakaly a dupaly.

Povoz vyjel a měsíc ještě svítil, byl však menší než předešlého dne, jelikož v ubývání. S rachotem a řinkotem vyjela fůra a hošík choulel se napřed v ní jako opička v houni, drže v náručí přítulného Pozora. Usnul pak ještě a dobře se mu spalo. Když se zas probudil, byl zcela vesel, seskočil s vozu, kráčel vedle otce a měl k němu stero otázek. Otec odpovídal a vypravoval mu a klučík zvykal tomu cestování. Byltě to celkem klučík přece jen statečný. Dnes zajímal jej každý člověk, kterého potkali, a tázal se otce, kam ten asi cestuje a co robí.

Tu seznával z toho setkávání množství různých lidí od hraběte v lehounkém a krásném kočáře až k ubohému tuláku, jenž se ženou a s dětmi světem táhl. Vašík viděl žence, již šli z práce na rovině domů do hor, odkud pocházeli, potkal rozličné kramáře s vozíky, s trakaři neb s krůsnami na zádech, spatřil zas poštu, jež kolem něho letěla, dostavníky a jiné povozy cestovní. Pozoroval cestující řemeslníky, již byli jak se říká na vandru, honáky, již hnali dobytek neb husy na prodej. Všech lidí těchto všímalo si to naše „páté kolo“. Pak byl Vašík také povděčen, že jest u otce, a těšilo jej s ním rozmlouvati. Stýskalo se mu také zas mezi tím, ale celkem ubíhalo to jakž takž a tak uteklo několik dní. Mezí tím začalo se nebe kaliti, tak nazvané hrady vystupovaly na obzoru. To byla mračna nesoucí bouři. Jednoho dne ta bouře také vypukla s prudkostí neslýchanou.

Nejprve zdvihl se vítr takový, že zahalil celou fůru prachem a koně oslepeni se musili zastaviti. Fičelo, hučelo, burácelo to polmi, že Vašíka hrůza obešla. „Tatínku,“ tázal se plačtivě, „co si tu počneme?“ „Předržíme to, milý hochu,“ otec řekl tak klidným hlasem a způsobem takovým, že si hošík ten okamžik, ta slova otcova a jeho klid po celý život pamatoval. Uplynula léta, byl pak už mužem a žádným pátým kolem u vozu více, ale tázal-li se ho kdo malomyslně v nějaké tísni: „Co si počneme?“ vždy odpovídal: „Můj otec říkával: Předržíme to. A věru, mnoho se předrží.“

Leč my vraťme se k tomu, jak ta bouře zuřiti počínala.

Jakmile otec řekl Vašíkovi: „Předržíme to,“ byl tento už pokojnější. Avšak bouře rozzuřila se teprv, a dávno lidé takové nepamatovali.

Vlašim netroufal si schovati se na voze pod plachtu, jelikož se obával, aby koně se mu neplašili. Chodil tedy kolem nich a konejšil je hlasem, který dobře znali a jemuž důvěřovali.

Vašík vyhlídl ven ze svého úkrytu a viděl, kterak oblak prachu, do něhož zahaleni byli, se rozptýlil, ale kterak místo něho hnal se černý mrak proti nim a teď zablesklo se z něho a hrom zaburácel s takovým rachotem, jako kdyby stavení jakési se sesouvalo. „Ach tatínku, tatínku!“ hoch volal. „Buď zticha,“ otec na to. „Což pak na tom? Je bouřka.“ „Ale uhodí-li do nás?“ „Nemysli na to. To stane se málokdy.“

Zas blesk a burácení hromu. Vašíkem to zatřáslo, až v útrobách, ale když viděl otce tak klidného, více nenaříkal. Leč jiný strach mu nastal. — Jeden kůň začal vyhazovati, řehtati a plašiti se a druzí koně byli tím také znepokojeni. Tu viděl Vašík, jak sám otec jeho se strachoval. Pravil k němu: „Seskoč dolů, dolů, Vašíku. Dej pozor!“ Vašík poslech, jakkoli bouře se bál a deštěm, který se spustil lijákem, okamžitě byl promočen. Jeho otec zatím držel koně silou obrovskou. Oni skákali tak, že div těžký povoz neporazili. Fůra houpala se jako loď na vlnách. Vlašim byl zodpověden za drahé zboží, jež vezl. Ohlížel se na fůru s velkou starostí. A mezi tím blesk za bleskem a hrom nepřestal buráceti. Silnice byla deštěm zaplavena. Ale neohroženému vozkovi podařilo se zkrotiti ty ustrašené koně a nyní práskl bičem a velel: Hy, ha, hou. A oni vykročib a jeli dále. Vašík mohl opět do houně a za nějakou chvíli umírnilo se hromobití. Koně táhli zas povoz odměřeným krokem. Déšť ale lil se proudem. Ubohý Vlašim byl jako vykoupaný. Z počátku, když začalo pršeti, vzal přes sebe velký nepromokavý pytel, ale ten spadl mu dávno s beder při namáhání, které měl při krocení koní. On snášel však trpělivě celou tu nepohodu a byl patrně rád, že to takto předržel, aniž se mu stala škoda.

Bylo však daleko ku příští zastávce. Tím zdržováním na cestě bouřkou, a pak špatnou blátivou cestou opozdil se povoz kromobyčejně.

Již nastala čirá tma a déšť neustal. Časem ještě z dáli se zablesklo a déšť šuměl jako kdyby tudy řeka tekla. Oh, to bylo smutno. Ale Vašík ani nedutal. Bylo mu otce tak líto, že si nemohl ani na chvíli sednouti, nýbrž že se brouzdal vedle koní bezedným blátem.

Vlašim rozsvítil velkou lucernu, kterou zavěsil vedle Vašíka. Ta vrhala dlouhé pruhy světla na mokrou silnici, na koně, na otcovu statnou postavu. Vašíkovi zdála se toho dne jízda k nepřečkání. Nicméně přečkal ji také a srdce zaradovalo se mu, když viděl světla v hospodě a když uslyšel vítání psů veselým štěkotem.

Ach, jak byl povděčen, když se ocitl v teplé světnici a když se mohl skrčiti v suchém prádle v posteli. Usnul tak rychle, že neměl ani času, aby se mu zastesklo.

*

Ráno posud pršelo. Ale nic naplat. Vozka musil do toho a jeho synáček s ním. Dvůr hospody, kde noclehovali, byl zaplaven, se všech okapů voda sršela a plácala a déšť padal s nebe jako v taktu bez přestání, bez přestání. Dlouho ani nesvítalo, a když přece nastal den, tu nebylo ani krajinu vůkol rozeznati pro déšť. Koně jeli pomalu, ale pořád ku předu. Vašík nemohl ani na chvíli slézti, a otec jeho byl toho dne mlčenlivější než jindy. Kdyby nebyl Pozor trochu rozveseloval, nebyl by Vašík se ani usmál po celý den. Ale stokrát myslil si toho dne, že by nechtěl býti vozkou ani za celý svět.

Odpoledne zasvitlo slunce, velkolepá duha vyklenula se a zářila na nebi. Vašík běžel zas vedle vozu a byl vesel. Tak dojel s otcem až do Vídně. Tehdy však opět pršelo a nebylo viděti leda domy a ulice a bláto a déšť, který se střech domů se proudil.

Nebyloť také času prohlížeti si město císařské. Povoz rachotil zas dál a dále, nechal město za sebou a zajel mezi nebetyčné hory po cestách často neschůdných.

Tu viděl Vašíček jiný lid a kroj, a slyšel mluviti jiným jazykem. Často jel s otcem skrze oblaka, jež táhla cestou pohorskou, a zase minul den za dnem brzo za jasného slunce, brzo za nepohody. Vašík zvykal nyní již nesnázím a zdlouhavosti cestovní. Rozmluvy s otcem, byl-li tento pokojný a v dobré míře, bývaly mu odměnou za mnohou nepříjemnosť. Vše nové co viděl, zajímalo jej a tak měli pak již jenom několik dní cesty ku svému cíli. Tehdy stala se jim však nehoda nemalá.

*

Byloť k večeru a mračna táhla přes vrcholy hor, přes lesy a nížila se až k cestě. Kdykoli mračno přitáhlo až k našim cestujícím, zahalilo je mlhou tak, že nebylo na dva kroky viděti.

Když právě v takovém mračnu jeli, zarazil se náhle Vlašim a řekl: „Stůj, nevidím před sebe, ale myslím, že přicházíme k místu, kde cesta vede srázně dolů. Mám sice kola zastrčená, avšak nemýlím-li se, není tu žádného zábradlí ani jiné ochrany a v pravo od nás zajisté je propasť. Raději zastavím a počkám až mračno odejde, anebo půjdu napřed dříve cestu ohledat.“ Zarážel při těchto slovech koně, volal na ně, aby stáli. Avšak nevěděl sám, že byli již na tom srázném místě. Koňům nebylo více možno se zastaviti.

Vozka je zadržoval, věšel se jim na uzdy celou tíhou těla, zarážel kola. Tím zadržoval poněkud řičení se povozu, ale přes to všecko byli koně trženi do běhu, těžký povoz řítil se za nimi a hnal je jakoby se byl stal parostrojem, a nyní chýlilo se to všecko v pravo ku propasti.

Ke všemu neštěstí seděl Vašík na voze, a otec nedovolil, aby seskočil. Hošík strachem plakal a otec div se nezbláznil strachem o své dítě a starostí o svěřené jemu zboží.

Běžel nyní s koňmi zároveň a v okamžiku, kde již již kola se měla vyšinouti s cesty a kde měl býti vůz vržen ve propast, trhl jimi tak mocně v levo, že všickni čtyři poskočili a vůz šťastně zarazili. Avšak v tom násilném obratu zavadilo jedno kolo prudce o kámen a zlámalo se. Tím byl povoz úplně zachráněn a zastavil se. Vlašim pospíšil si a zarazil každé kolo velkým kamenem. Koně frkali a odkopávali si, házeli ocasy, třásli hřívami a ohlíželi se na vozku s radostným uspokojením, že to tak dopadlo. V tom odtáhl mrak, slunce zasvitlo leskem čarovným a ozářilo děsnou propasť u noh cestujících, která by je byla málem pohltila. Vašík slezl nyní s vozu a vzav otce za ruku, podíval se na něj. A Vlašim oddychl si z hluboka, sňal širák s hlavy, hodil bič na zem a řekl: Bohudíky. Pak usmál se na synáčka, pohladil jej po vlasech a přitiskl jej k prsům.

*

Leč co nyní dělat? Kolem kol byla poušť, nikde nebylo viděti lidského obydlí a také nešel nikdo cestou kolem. Vlašim obcházel vůz uměle opřený, aby se nesřítil, a škrabal se v nesnázích za uchem. Jednaloť se nyní o to, aby nahradil zlámané kolo tím pátým kolem, které až posud tak zbytečně bylo s sebou cestovalo a jež právě proto Vašíčka tak velmi zajímalo.

Měl nyní přese všecku nehodu dětinskou radosť, že na to kolo také došlo, a řekl otci: „Teď nasadíte, tatínku, to páté kolo, není-li pravda?“ „Ano, ano,“ tatínek odvece, „jen kdybych už je měl nasazené, ale to nebude tak snadné. Vůz stojí tak, že se mi může každou chvíli sřítit, jest-li jím pohnu, a já jej musím nevyhnutelně pozdvihnouti k tomu účelu.“ „Co si počneme, tatínku? Přečkáme tohle také jako tu velkou bouřku?“

„Zde nemůžeme ničeho přečkati, ničeho bychom se nedočkali. Musíme jednati.“ „Tak jednejme, tatínku.“ „To chci, můj hochu, po tom prahnu, ale není dost na tom, abychom jednali, musíme rozumem na to přijíti, jak máme jednati. Mám nevyhnutelně silného člověka zapotřebí, aby mi pomohl vůz pozdvihnouti a zadržeti, pak obrátiti tak, abychom s toho prožluklého vrchu šťastně sjeli. Šel bych někoho hledat a o pomoc žádat, ale jak mohu zde všecko opustiti?“ „Oh, Pozor a já hlídali bychom tu dobře, než byste se navrátil.“

„Věřím, že byste se přičinili, ale ještě více věřím, že by snad nepřišli právě nějací zlí lidé, aby mi tu uškodili. Nejhůře však je o koně, aby se tu nepobouřili anebo nepoplašili, aby nějaký řemen nepřetrhli, a konečně, aby se také tobě něco nestalo. Tak jsem tu věru bez rady. Počkám tedy ještě chvíli, zda-li by přece někdo tudy nešel, anebo nejel.“ „A mezi tím, tatínku, podívám se já tam dolů, zdali bych někoho nevyhledal, koho bych vám přivedl.“ „Ty?“ vozka se divil. „A nezabloudíš? Kterak promluvíš ostatně. Zde mluví lidé jenom německy neb slovinsky. Tobě nikdo neporozumí, ani ty neporozumíš nikomu.“ „Že nezabloudím, tatínku, na to se spolehněte. Již jste se přesvědčil po celou cestu, že jsem vám nikam nezaběhl, a kdykoli jste mne pro něco poslal, že jsem se všude dobře vyznal. A jak se srozumím? Inu, to uvidím, budu ukazovati, nepůjde-li to jinak.“ „Tak zkus to, dítě,“ řekl otec vlídně. „Vezmi si Pozora s sebou. Kdybys zabloudil, on najde cestu ke mně svým neomylným pudem.“ Tak sebral se malý náš hrdina pln horlivosti a statečnosti, a Pozor pochopil, že měl dávati cestou na něj pozor.

Vašíček sběhl s vrchu a rozhlížel se v údolí, zda-li by nespatřil nějakou chatrč neb jiné obydlí. Krajina byla tam divukrásná. Kolem kol kupily se nebetyčné hory až do oblak a dole bylo tak krásně zeleno, že srdce se radovalo. Leč Vašík neměl kdy toho si všímati. Viděl jen, jak tu bylo pusto, a nevěděl, kam by se měl obrátiti, aby někoho našel. Bylo mu přece jen úzko tak samotnému, a bál se jíti někam daleko. Také Pozor štěkal žalostně, což Vašíka dokonce nepovzbouzelo.

Co takto váhal a na vše strany se ohlížel pořáde bez výsledku, všecken se zatřásl. Neb mocná střelná rána zavzněla mezi skalami a probudila ve skalách a slujích sterý ohlas, tak že se to podobalo hroznému rachotu hromu, který ani přestati nechtěl. Vašík div neupadl a bylo mu velmi úzko. Psík jal se žalostně výti a Vašík myslil si, buď že tu nějací loupežníci střílejí a někoho snad zavraždili, anebo že táhne jakási podzemní bouřka, neb cítil po onom výstřelu, kterak země pod ním se chvěla. Tu představoval si, že třeba nastane zemětřesení a že se naň sřítí všecky ty vrchy vůkol. Jakživ, jakživ nezapomněl na ony hrozné okamžiky, kde se cítil obklopen hrozným jakýmsi nebezpečím všelikého druhu, aniž věděl odkud a jakým způsobem vlastně mu hrozí. Nevěděl, kam by se měl nyní obrátiti. Největší chuť měl vrátiti se úprkem k otci, aby byl v jeho ochraně, ve kterou tak důvěřoval.

Pozor běhaje kolem něho patrně jej k tomu pobádal. Ale statečný ten hoch vzpomněl si, že měl jiný úkol než bázlivě utéci ještě dříve než by mu opravdu nějaká nehoda hrozila. „Počkej jen ještě chvilinku, Pozore,“ pravil k psíku, „až se přesvědčíme, co se děje. Utéci můžeme vždycky, a máme k tomu dobré nohy. Počkej, počkej, teď slyšíme lidské hlasy. Ty se jich bojíš, Pozore. Ty větříš všude zloděje a loupežníky. Víš, jak ti jednou tatínek řekl, že těchto bohudíky není plný svět a že je dobrých lidí mnohem více. Pojď tedy pomalounku dále za těmi hlasy. Uvidíme, koho potkáme.“ Pozor nebyl s tím srozuměn a fňukal a kňučel. Držel se Vašíka tak blízko, že přes něj každým krokem padal. Jeho to osmělovalo, že měl to věrné zvíře tak blízko u sebe, a tím, že Pozoru domlouval, dodával sám sobě také zmužilosti. Šel tedy za těmi hlasy a každý musí mi přisvědčiti, že to bylo na jeho útlý věk velmi chvalitebné a zmužilé.

Sotva učinil několik kroků, přestrašil jej druhý výstřel a když tu stál celý bledý a přece jen už utéci chtěl, vyšlo jemu vstříc ze skal několik mužů v obleku dělníků. Pozor jal se na ně štěkati, jakoby je chtěl roztrhati. Ale oni se smáli psíku a jeden hodil mu kus chleba. Vašík rozeznal, že nemluvili mezi sebou německy, nýbrž slovinsky.

Teď zpozoroval také, popošed ještě několik kroků, že tu byly lomy a ti muži že byli lamači čili skaláky. Viděl nyní, že se tu lámal kámen pomocí prachu střelného a co prve slyšel, že byly právě dva výbuchy, kterými se vylomil kámen ze skal, aby pak byl odvezen ku stavbám. Všecka hrůza spadla s Vašíčka a blížil se vlídně a neohroženě dělníkům. Mluvil k nim po česku a ukazoval při tom na cestu, ukazoval, že vůz jel, že by se byl zvrátil, že kolo udělalo prask! Sepjal ruce a prosil: „Pomoc, pomoc, tatínek tam čeká“ a oni mu porozuměli až ku podivu snadno. Smáli se roztomilému čipernému chlapci a řekli a ukazovali mu, aby je vedl.

Pozor nabyl k nim také nyní důvěry a běhal kolem nich hýbaje ocáskem. Těchto mužů bylo pět. Šli právě z práce a vydali se s hochem tedy všickni, kam je vedl. Jdouce rychle, přišli brzo k vrchu a viděli hned nakloněnou a podepřenou fůru. Kývali vozkovi, že mu jdou na pomoc, a jemu zářily radostí oči, když viděl tolik statných pomocníků. S pomocí jejich byl vůz vyzdvižen, jakoby byl býval hračkou, a to významné páté kolo bylo mu šťastně zastrčeno. Pak jej obrátili ti silní muži a když koně sjížděli dolů, drželi jej tak, aby se znova nevyšinul. Tak sjel ten povoz šťastně dolů a Vlašim děkoval těm mužům slovy a posuňky. Pak vyndal z bedničky jedné každému láhvičku s rosolkou a tak je všecky obdaroval k jich úplné spokojenosti.

*

Lámači pak odešli s jedné strany a v druhou stranu údolím ubíral se zas ve vší bezpečnosti Vlašimův povoz.

On posadil se vedle Vašíka a zastrčil bič, jelikož před nimi byla nyní dobrá a rovná cesta. Takový okamžik, kde otec vedle Vašíka na vůz se posadil a kde ten bič zastrčil, býval pro hošíka vždycky jako svátkem. K vůli takové chvíli snášel pak rád nesnáze a nepohodlí a nudu té dlouhé a zdlouhavé, namáhavé cesty. Neb tu seznával Vašíček, co to jest míti dobrého otce. Tu hovořili spolu, tu čerpal hošík mnohé naučení pro život a při tom bavil se otcovým vypravováním a těšil se z něho. Ubohý Pozor, jemužto jako psu nebylo dopřáno daru mluvy a jenž nemohl rozuměti, o čem otec a syn spolu rozprávěli, přece bral vřelý podíl v jich zábavě. Seděl těsně vedle Vašíka, lízal mu ruce, lichotil se k němu a díval se svým vděčným krásným okem brzo na Vašíka, brzo na jeho otce.

Tenkráte bylo těmto třem soudruhům ještě volněji a příjemněji nežli kdy jindy v podobném okamžiku.

„Tak pověz mi, můj Vašíčku,“ otec jal se slova, „kde a jak jsi potkal ty hodné lidi a jak, probůh, ti bylo možno s nimi se dorozuměti?“

Mezi tím vytáhl z vaku slaný rohlík a kousek uzeniny, čímž Vašíka častoval. Sám jedl také a na Pozora (spolehni se na to, milý čtenáři) také nezapomněl. Vašík, pojídaje této vydatné svačiny, cítil se nemálo hrdým a neskonale šťastným, že mohl vypravovati svou celou hrdinskou výpravu. A když všecko dopověděl, řekl mu otec:

„Věru, Vašíčku, ty jsi se dobře držel a proukázal jsi svému otci velkou službu. Zdali pak se pamatuješ, když jsme si povídali na začátku naší cesty o tom pátém kole u našeho vozu, jak jsi řekl, že bys mi také chtěl býti takto platným? Nu vidíš, mohu ti dáti to svědectví, že jsi byl mým pátým kolem u vozu v nejlepším smyslu.“

Jak byl Vašík tou otcovskou pochvalou potěšen, může si každý pomysliti. Stal se tak švitorným, byl tak vesel a dobré mysli, že ho to už nikdy neopustilo po celou zbývající cestu, ať byla ještě delší, sebe nudnější, ať byla bouřka či déšť, ať se dělo cokoli, a když pak byl už doma, zůstal pořád takový. Nic ho už vícekráte nemrzelo a hleděl býti vždy po ruce, kdykoli ho někde bylo třeba.

Tak došlo tedy svého účelu to skutečné páté kolo ze dřeva březového urobené a to druhé lidské páté kolo, totiž Vašíček, jenž tuto přezdívku dostal, protože s otcem cestoval zdánlivě na prázdno. Vašíček tvrdil, že to dřevěné kolo velmi rádo nastoupilo službu a že mu bylo mnohem mileji točiti se a spěchati ku předu nežli viseti nečinně na voze lidem na posměch, co předmět poněkud hanlivého přísloví.

Sám učil se zapřáhati koně, nositi jim vodu a konati všeliké práce užitečné. Koně jej už znali pro mnohé sousto chleba, kterým je častoval, a jeho těšilo s nimi zacházeti a jim sloužiti. Cesta nyní mu ucházela už bez nehody a v dobrém rozpoložení. Jednou ukázal otec bičem k obzoru a řekl: „Hleď, moře.“ Tenkráte viděl je Vašík poprvé z dálí jako velký ocelový štít. Ale když přišel ku břehu, viděl jeho vlnobití a valnou tu spoustu vody v nekonečnu se ztrácející a na ní ten pohyblivý les stožárů a vlajek na lodích. Pobyl s otcem v Terstu tři dni. Pak vraceli se domů s jiným zbožím, jakého obchod poskytuje našim krajinám severním, jimžto příroda těchto darů odepřela. Vašíček dostal tohoto zboží, jako byly fíky a datle, pomeranče a hrozinky, plný košík, který mu pak svým sladkým obsahem mnohou nudnou chvíli oslazoval. Avšak těch nudných chvil nebylo již tak mnoho a cesta ubíhala příjemněji. Též koně cítili, že domovu se blíží, a těšili se patrně, jak si tam odpočinou v teplé stáji při plných jeslích. Jak teprv těšil se Vašíček na svou maminku a sestry, na své malé soudruhy a na své hry doma. Otec jeho pravil k němu: „Vidíš, milý hochu. Teď jsem přestál namáhání a nesnáze a blíží se mi odměna, to jest odpočinek v milém domácím kruhu. Pak přijde zas doba práce, ale to mi věř, že se také vždy zas na ni těším a že by nemělo pro mne klidné živobytí půvabu, kdyby mělo pořád beze změny trvati. Tu dostavila by se mi brzo dlouhá chvíle a omrzelosť, kdežto teď po tom namáhání budu doma jako v nebi.“ Tak vyslovil synáčkovi, jak domů se těšil. Jenom psík Pozor netěšil se tak velmi. Byltě všude rád, kde byl jeho pán, i kdyby to bylo bývalo na severní točně. Již blížili se domovu tak, že si tam troufali doraziti za dva dny. Vlašim mluvil se svým synáčkem o tom, jak bude do školy zas pilně choditi a jak on otec se bude těšívati, uslyší-li o něm zas samou chválu. „Ale vy, tatínku, vy pocestujete zas a to sám, beze mne? Bez svého pátého kola u vozu?“ Vašík řekl. „A což, stane-li se vám cestou zas něco podobného, kdo bude vám po ruce? Teď budu se o vás také už strachovati jako naše maminka.“ „Toho není třeba, můj dobrý synu,“ otec mu odvětil. „Nehody patří vždy mezi výjimky v našem živobytí a co se jednou přihodí, neopakuje se člověku obyčejně už nikdy více. Nesmí se tedy člověk tak mnoho báti, jinak stane se jeho strach pravým jeho neštěstím. Zkušenosti nechať nás jen naučí býti opatrnými tak, abychom se vždy zásobili jak pátým kolem u vozu, tak jinými pomůckami užitečnými a potřebnými v čas nouze. Kdybych tě pořáde bral s sebou na všech budoucích cestách svých, udělal bych z tebe takové páté kolo u vozu, které by bylo v skutku zbytečností. Ale budeš-li dobře se učiti, vyvolíš-li si později stav a zaměstnání, které tě poctivě a dobře vyživí, pak budeš na má stará léta mým pátým užitečným kolem, až kola mé vlastní síly ochabnou.“ Tak otec mluvil, ano slunce v nádherné kráse zapadalo a večernice na nebi se třepala a třpytila, ukazujíc otci a synovi cestu k domovu. A byla to pro Vašíka památná chvíle.

*

Přijeli pak šťastně domů a mnoho bylo vypravováno o pátém kole u vozu.

Vašík učil se tak dobře, že páni učitelé radili otci, aby ho dal na studie a sice na školy technické. Mezi tím byly v Čechách stavěny železnice a doprava po vozích přestávala. To bylo vozkům z počátku krušno. Též u Vlašimů měli strach, jak budou dále žíti. Ale otec Vlašim řekl klidně: „Však to předržíme.“ A pravdu měl. Ucházeje se pilně, dostal místo co nádražní hlídač, a jeho syn, sotva že dostudoval, stal se úřadníkem u železné dráhy. Tu seznali otec a syn jinou dopravu a jinou rychlosť, než jakou měl druhdy povoz jejich se čtyřmi koňmi, ale též jiné nebezpečí a jiné nehody.

Velká pozornosť, přesnosť a přítomnosť ducha jsou u každého úřadníka a sluhy železničního tím pátým kolem u vozu, o kterém jsme v této malé povídce tak mnoho vypravovali. Otec Vlašim dosáhl vysokého stáří, tu však více nesloužil, nýbrž žil u svého syna a chodil se svými vnoučaty na procházku. Těm povídal o svých cestách a také o té cestě, kde jejich tatínek, bývalý Vašíček, s ním byl a kde se tak vyznamenal co páté kolo u vozu. Nyní je už mrtev a jeho syn je sám už také starším pánem. Zamezil ve svém úřadě mnohou nehodu, získal si zásluh. Čím byl pak starším, tím více pamatoval na nebožtíka otce a jak říkal: „Předržíme to;“ jindy zas: „Musíme jednati, pomoci sobě vlastní silou a rozumem,“ a ještě jindy: „Nesmíme se mnoho báti, aby ten strach naším neštěstím se nestal.“

Tak žily dále zásady toho prostého a hodného touže a jeho vnuci učili se z nich ještě, neboť platily v dobách starých jak v dobách nových, kde pára nás žene ku předu po železnicích a na vodách. Vždycky pak je požehnáním stejným dobrý a rozumný otec, vždy je štěstím, nechce-li býti mladý člověk zbytečným pátým kolem u vozu.