Blahé zlaté mládí/1885/Obyčeje při pohřbívání dítek u rozličných národů
| Blahé zlaté mládí/1885 | ||
| Zadní a přední kolo | Obyčeje při pohřbívání dítek u rozličných národů | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Obyčeje při pohřbívání dítek u rozličných národů |
| Autor: | Ludmila Grossmannová-Brodská |
| Zdroj: | Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 147–150. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Viděli jste již pohřeb malého dítka? Snad mnohému z vás, malí čtenářové, zemřel bratříček neb sestřička, či snad jste viděli v rakvičce některého soudruha neb družku.
Víte se pamatovati, že milý nebožtíček ležel v rakvičce, oděn rubáškem, ozdoben kvítím a svatými obrázky.
Potom přišel velebný pán, pokropil mrtvé dítko svěcenou vodou, pomodlil se nad ním a uzavřenou rakvičku pak za zpěvu uložili do čerstvého hrobu na svatém poli. Příbuzní zasadili na hrobeček kříž, pomník neb květiny. A když smutná matinka naříkala pro miláčka svého, těšila se tím, on že jest nyní andílkem v nebi, kde se raduje u Božího trůnu a přimlouvá se za pozůstalé.
Ale ne všade mají malé dítky takový pohřeb. Povím vám o tom něco.
V Mexiku, umře-li dítko, bývá pohřbeno téměř jako u nás. Rodiče ale netruchlí pro ně, spíše se velice radují, že se z milého nebožtíčka stal andílek, a jsou-li zámožnější, uspořádají v den pohřbu ples pro samé malé dítky, což se jmenuje „ples andílků“ a znamená, by se radovali besedníci ze štěstí zemřelého.
U starých Řeků opět zemřelému dítku dávali do úst peníz; panovalať u nich víra, až přijde zemřelého duše v říši temnosti, že tam bude platit Charonovi, jenž duše zemřelých převážel po řece Styxu do podsvětí.
U Egypťanů nepochovávali těla do rakve. Nabalsamovali mrtvého, to jest, namazali ho drahou mastí, pak ho velmi ztuha zahalovali do rozličných látek. Takové mrtvoly slovou mumie a uchovají se přemnoho let. Ještě za našich časů nalézají se mumie.
Indiané na řece Mississippi, kmen to Natchezů, má opět zvláštní obyčej zacházeti s mrtvými.
Má se za to, že Indiané jsou národ velice surový a divoký, než tomu vždy tak nebývá.
Majíť smysl pro vše krásné v přírodě a matka indiánská miluje své robátko zrovna tak vřele, jako matka jiná. Některé zvyky u Indiánů jsou plny ryzé poesie. Tak věří, že dítko, než přijde na svět, má duši svou uschovanou v nějaké květině, a mládež tam nikdy kvítí svévolně nekazí, myslejí, že by jako zavraždily dítko ještě nenarozené.
Umře-li matce indiánské robátko, tu ona mrtvé tílko pověsí na strom ke slunci, by vyschlo na pouhé kosti. Divíte se tomu? U nás by to arci nešlo následkem podnebí, než v onom kraji jest vedro nesmírné, že za krátký čas mrtvé dítko docela seschne. Rodička jeho si potom kosti ty sebere v jakýsi druh sáčku, který nosí neustále při sobě. —
Indiánský kmen Sioux zvaný pochovává mrtvolu děcka do země. Místo v kolébce však vyplňuje matka loutkou z černého peří zhotovenou. Domnívá se, že duše dítka tak dlouho v loutce dlí, až stane se dosti starým k nastoupení cesty do ráje. Proto opatruje loutku velmi pečlivě. Houpá a zpívá jí a nosí ji v kolébce na dalekých cestách, kterých kmen koná, na bedrách. Cestu do ráje představují si takto: Od země vede stezka do ráje, která vybíhá v rozličné stezky malé, úzké, avšak velmi příjemné a k cestování zvoucí. Tyto však přivádějí duši člověka jen do pouště. Pravá stezka přivede duši po úzké a neschůdné cestě ku zralé jahodě, která jest tak krásná, že duše unavená má velikou touhu požiti ji. Běda však duši té, která nepotlačí touhy a uvěří hlasu svůdnému vedle jahody stojícího muže, který ji hledí k požití jahody přiměti. Duše taková ráje nedojde. Duše, která neuvěří hlasu svůdnému, přichází pak k veliké řece, přes kterou vede uzounký most, který končí hlubokou a širokou propastí, již má duše přeskočiti. A tato rokle jest příčinou starosti matky; neboť slabé dítko nemůže se odvážit skoku tak nebezpečného a padne obyčejně do prudkého toku vody, v které se promění v rybu nebo ropuchu. — Proto přeje si matka, aby při smrti dítka zemřel i vyrostlý příbuzný, který by dítko přes most a propasť přenesl. Nestane-li se tak, chová matka duši v loutce tak dlouho, až jest dosti stará k nastoupení cesty.
U kočujících cikánů jest obyčej pohřbu tento. Mrtvé dítko pochovají na témže místě, kde zemřelo, ovšem bez rakvičky, zabalené pouze v chatrném klůcku. Také mu tam dají trochu popela ze svého ohně a několik ovšem prostých hraček, aby prý si měla jeho dušička s čím hráti.
Na Slovensku dávali dítkám na hrob mísy rozličných pokrmů, aby prý dušička, než dojde do ráje, netrpěla hladu.
O starých pohanech známo, kterak své nevinné dítky zhusta obětovali šeredným modlám. Posud jest to ještě nejsmutnější v jedné z nejstarších říší v Číně a Japonsku.
Tam malé dítky pranic neplatí. Rodiče hledí se jich zbaviti a mají-li dítek mnoho, nechají jich hynouti hladem aneb je sami usmrcují a to bez trestu, poněvadž toho barbarský zákon dovoluje.
Tisíce usmrcených dítek házejí do řeky, příkopů.
Toť arci velmi ukrutné, než lidé ti jsou velice nuzní a proto nezřídka prodají dítě své za malý peníz.
Neznajíť vznešené učení našeho Pána Ježíše Krista, jenž pravil: „Nechte maličkých přijíti ke mně.“ Ve vzdělanosti své, kterou možno do dávné šedověkosti sledovati, nestojí výše, než jak stáli před tisíci lety.
Zajisté, že se vám nejlépe líbí náš obyčej křesťanský. Mámeť naději a víru, že se jednou s milými zemřelými v nebi shledáme. A protož buďte rády, milé dítky, že žijete pod ochranou rodičů neb pěstounů laskavých.