Blahé zlaté mládí/1885/Nedopsaná úloha
| Blahé zlaté mládí/1885 | ||
| Barvínek | Nedopsaná úloha | Zadní a přední kolo |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nedopsaná úloha |
| Podtitulek: | Událosť se života |
| Autor: | Alois Herodes |
| Zdroj: | Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 144–146. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Pořád mám ten veliký vítr v paměti.
To bylo tak: běželi jsme — já a sestřička — už na večer z mlýna, od babičky. Měli jsme domů asi čtvrť hodiny cesty. Mně bylo tenkrát šest let, sestra byla o tři roky starší. Už se stmívalo. Spěchali jsme tedy, a bylo to proti větru. Sestřička byla starostliva, aby mně zima nebylo, i sňala svůj veliký šátek s hlavy a zabalila mne do něho. A běželi jsme zas.
Měla chudák pak už jen lehký šáteček na hlavě. Vítr fičel mrazový, a sněhové krupky šlehaly nás do tváří. Bylo to v listopadu.
Přiběhli jsme domů s tvářemi zardělými. Večer se sestřička stišila a sedla si u kamen. Byla pořád tolik červená a nemluvila nic. Co my ostatní jsme si hráli, vstala ona od kamen, vzala z truhlíka papír a počala psáti úlohu. Po chvílce však odložila péro a podepřela si hlavičku. A zas napsala kousek. Ale jakoby to nešlo.
Matička spozorovala, že jí něco schází. Vždyť měla hlavičku tak horkou.
Musila jíti spát. Ráno vstala a šla ke stolu dopsat si úlohu. Ale nějak se potácela. Matička opět ji napomenula, aby nepsala nic a položila se na lůžko. Učinila tak. Já pak, spatřiv úlohu na stole, vzal jsem ji a s pérem i s knížkou do truhlíka schoval.
Hodná sestřička se těžce roznemohla. Dostala zápal plic. Dleli jsme ustavičně u lůžka jejího, všemožně ji ošetřujíce. Pohlížela na nás tak tklivě, nijak si na bolesť nestěžujíc, tvářičky měla horké, i dávali jsme jí ustavičně studené obkladky.
Nic naplat. Neprospěla ani rada lékaře, ani léky. Třetího dne vypustila svoji šlechetnou dušičku…
Tolik nářku u nás nikdy nebylo. Myslil jsem, že matičce naší srdce lítostí pukne.
Ještě nedlouho před smrtí postěžovala si mně věrná sestřička, že nemá dopsanou úlohu. Jen kdyby prý se již vystonala…
Zasadili jsme na hrob její růžičky bílé.
Stále jsem si po její smrti myslil, že ji to v nebi znepokojuje, že nedopsala úkol svůj. Snažil jsem se tenkrát sám jej dopsati, ale nedovedl jsem toho. Za to schoval jsem si ho na památku.
Je tomu již osmnáct let, ale mám jej doposud. A když zavane prudký vichr listopadový a sněží to, jako tenkráte, když jsme od babičky domů spěchali, tu vyndám nedokončenou úlohu z veliké knihy na světlo Boží, prohlížím ji s úctou a čtu znova a znova… Poslední co sestřička má napsala, je: „Pán Bůh vysoko a vidí —“.
Domnívám se, že ta její nemoc povstala z toho velikého větru.
Ustydla, protože mi dala šat se své hlavy. A stále ji vidím, jak měla hlavičku podepřenu, když tu úlohu psala. Byla tolik zardělá, tak smutně vypadala a nic nemluvila…
Hle, milé dítky, tak jednala starostlivá sestřička má. Tak pečovala o svého mladšího bratříčka. Následujtež ji jak v lásce ku bratřím a sestrám vašim, tak v pilnosti a vytrvalosti. A zajisté vezmete jako ona po skončeném žití za cnosti ty odplaty nebeské.