Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/XIX. Pavouk svlékl úplně svou kůži

Dva pavouci František Hrnčíř
XVIII. Kapitola kratinká a známá, ale hodná zapamatování	XIX. Pavouk svlékl úplně svou kůži	XX. Povídka o jednom pavouku

Údaje o textu
Titulek:	Dva pavouci
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 72–76. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Život člověka dospělého i dítěte jde druhdy tak klidně, že nenastává dlouho žádná změna v něm. Dni jsou stejné, žádný rozruch v ně nepřijde, a člověk po klidných letech uvykne té myšlénce, že bude vždy tak jako dosud. A tu z čista jasna klesá člověk najednou pod tíží osudu bezohledného, tak jako když z bílých oblakův sjede z nenadání blesk a roztříští mladý, bujný, kvetoucí strom. Umírá máť, umírá otec, o kterých se děti domnívaly, že je navždy míti budou; rodičům zase umírají děti… Zatřese hrozná taková rána člověkem, a tu pozná, že nic na světě netrvá věčně, že radosť i žalosť střídají se stále… Kterak by děti potom rády poslouchaly svých rodičů, kterak by je ctily a milovaly, kdyby možno bylo tu drahou, zsínalou tvář otce nebo matky oživiti; avšak smrť přetrhla navždy nikdy nescelitelnou pásku, která spojuje živé s živými. Otevřený hrob čeká na drahé ty hlavy, kterých tak neskonale lituje se — bohužel, mnohdy pozdě. —

Slavoj v poslední době počal pohlížeti na svět jinačím okem. Veden jsa rukou moudrého, laskavého učitele, ponenáhla vycházel z té tmavé jeskyně, v jejíž tmě nehybný duch jeho tak dlouho tápal. Trvalo to dosti dlouho, nežli se tak stalo, a často ještě klesával v předešlou zádumčivosť a mrzutosť.

Jednoho dne seděli všickni v zahrádce při svačině. Slavoj zase dnes „byl oblečen v pavoučí kůži“, jak smála se mu Aninka. V tom najednou přišel posel z města a přinášel dopis z telegrafního úřadu. Sotva jej pan učitel přečetl, zbledl.

„Probůh, tatínku, co se stalo?“ zvolali všickni ulekaně. Také Slavoj s účastí pozvedl hlavy.

Telegram zněl takto: „Pan učitel Radnický v Domoslavicích. — Otec těžce nemocen. Nechť přijede Slavoj ihned. — Eliška Hlinková.“

Pan učitel sotva mohl promluviti.

„Slavoji — pojedeš — domů!“ řekl posléze.

Neočekávaná tato slova zarazila chlapce. Půda, kterou pan učitel po celý rok neunavně kypřil, počala nésti úrodu. Všecek změněn chopil s nevídanou u něho živostí pana učitele za ruku a prosil: „Ach, prosím vás, pane učiteli, nevyhánějte mne od sebe — tatínek a maminka by se na mne hněvali — —“

Panu učiteli vstoupily slzy do očí.

„Nikoli, můj milý hochu, nevyháním tě, to nikdy. Ale ty musíš jíti domů, protože —“

Slavoj zalomil rukama. Již tušil, co znamená zblednutí učitelovo.

„Prosím, povězte mi, co se děje. Mne to udusí — můj Bože!“ a chlapec byl bledý jako jeho rádce. „Tvůj otec — jest nemocen —!“

„Můj otec!“ vykřikl pronikavě chlapec. „Můj otec nemocen — ach, snad zemřel! Ó já nešťastný! Zemřel, aniž by se dočkal nějaké radosti na mně! Otče —“ A nedomluvil, neboť klesal ve mdlobách k zemi.

Všecko k němu spěchalo. Pán Bůh sám ví, že toho chlapce tak milovali. Ale nešťastný potřebuje mnoho, mnoho lásky, lásky, lásky. Láska to byla, která jeho duši vzbudila k novému životu; láska to byla, která i nyní z těžké mdloby jej vzkřísila…

A sotva povstal se země, již odběhl pryč s vděčným pohledem na přítomné. Mluviti nemohl. Za chvilku vracel se na cestu připraven.

„Musím k otci!“ řekl smutně. „Pán Bůh mne vyslyší! Zachová ho, abych mohl u jeho lůžka na kolenou vyprositi si požehnání a odpuštění.“ Zaštkal…

Pan učitel však ho nepustil samotného. „Pojedu s tebou!“ řekl k chlapci, a ten s pláčem líbal jeho drahou, starostlivou ruku.

Rozloučili se pak se všemi. Modlitby rodiny učitelovy nesly se k Tvůrci všemocnému, aby zachoval na živu otce nešťastného Slavoje.

Cestou mluvili mnoho. Slavoj v slzách se rozplýval, a slzami těmi roztála z plna ta ledová kůra, která v poutech život jeho držela. Činil si tolik výčitek ubohý chlapec, ba přičítal i příčinu neznámé mu dosud nemoci otcovy sobě. Ach, tolik žalostí mu způsobil, tomu otci nejvýš dobrému a starostlivému! Tak málo radostí mu učinil! Kéž by vše mohl nyní nahraditi! Bude pilným a bedlivým, bude se učiti, bude dále studovati! Všecko učiní, jen aby otec měl radosť z něho, aby se na něj nehněval… Konečně byli u cíle. Na Slavoje najednou padla všecka tíha hrozné přítomnosti. Běžel sám napřed a bezduch skoro vlétl do jizby. Všickni se ho lekli…

Klesl u postele. Líbal tu drahou ruku oteckou a smáčel slzami podušku. Nemohl slova promluviti, ba netroufal si ani na otce pohlédnouti. A tu najednou ucítil dvě měkké, laskavé ruce na své šíji, cítil horký polibek na svém čele… Ach, tak nikdo líbati neumí, jako máť milovaná! Byla to ona, matka jeho, která s láskou ve dne v noci myslila na vzdálené dítě. Zde jest, zde, změněno, polepšeno! Srdce mateřské zaplesalo…

Také otec slabou rukou kynul mu na pozdrav. A Miroslava radostí plakala i smála se; plakala, vidouc chorého otce, smála se, vidouc polepšeného bratra.

A v tom vcházel pan učitel do dveří. Živě pohnul sebou nemocný, a srdečně políbil učitel starého svého, nejlepšího přítele.

„Nuže, jak ti jest?“ tázal se šeptem.

„Lépe, lépe!“ řekl pan Hlinka. „Před chvílí byl zde lékař a ujistil mne, že bude brzy dobře!“

Slavoj zaslechl slova: „Lépe, lépe!“ a to bylo balsámem, který chladil jeho žal.

„Ach, otče, odpustíš mi? Nehněváš se na mne?“ šeptal.

Otec natáhl ruku k polepšenému dítěti. Tvář jeho stkvěla se radostí. Políbil dítě a v polibku tom bylo tolik lásky, tolik radosti bezměrné, že synovi dala důvěru a otci zdraví. —

Pana Hlinku ranila mrtvice. Při životě ho sice zachoval rychle povolaný lékař, ale všickni se obávali, aby tělo jeho nezůstalo ochromeno.

Dlouho to trvalo, nežli lékař konečně řekl, že otec ze všeho nebezpečenství vyvázl. Pan učitel odjel hned druhého dne; ale Slavoj s ním neodešel. Dnem i nocí dlel u lůžka nemocného otce, a dobrá máť musila mu poručiti, aby si šel odpočinout, neboť obávala se, aby i on se nerozstonal.

Všickni se divili změně chlapcově. Otec okříval pohledem na polepšeného syna, z jehož jasných zrakův a vyjasněné tváři viděl neobmezenou lásku k sobě a snahu, aby minulosť odčinil. Žádný pohyb otcův neušel pozornosti Slavojově, a pan Hlinka zvykl na syna svého tak, že všecky služby a veškeru obsluhu k největší radosti Slavojově bylo mu konati.

A jaká zvláštní náhoda byla tu, že i pavouk v rohu pokoje byl zcela jiným. Byloť pokročilo zatím horké léto. Otevřenými okny létala do pokoje hejna much, z nichž mnohá nalezla konec ve zrádné síti pavoukově. A tu ovšem nebylo divu, že pavouk živě se proháněl, neboť měl dobré časy. Honba jeho na mouchy měla dva pilné pozorovatele, otce i syna, jichž pohledy často setkávaly se a bylo lze v nich čísti uspokojení a blaho.

Po prázdninách, když uzdravený již otec konati mohl malé procházky, byla první cesta obou k panu řediteli latinských škol. Slavoj skroušeně se vyzpovídal ze všeho a byl opět přijat do první latinské. Mohu vám ještě říci, že byl vždy prvním žákem, neboť schopnosti jeho spojeny byly nyní s pílí železnou a neúmornou. —

A nyní jest u konce povídka o dvou pavoucích, neboť u Hlinků již jest jenom jeden pavouk, od kterého polepšení ovšem nikdo žádati nemůže.

Počneme tedy vypravovati novou povídku o jednom pavouku, která však jest velmi kratinká.