Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/XIV. Východ slunce

Dva pavouci František Hrnčíř
XIII. Řeč přírody	XIV. Východ slunce	XV. Stéblo

Údaje o textu
Titulek:	Dva pavouci
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 61–63. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byly asi tři hodiny z rána, když najednou u postele Slavojovy zastavil se pan učitel. Hoch spal tvrdě, jako vždy, neboť miloval spaní nade vše. Pan učitel vzal jej jemně za rameno a zatřásl jím. Slavoj otevřel oči a když poznal pana učitele, trochu se pousmál, neboť i v tupé jeho duši dřímal cit, jejž moudrá ruka pěstounova budila k životu. Chlapec cítil k učiteli úctu velikou a proto bez odmluvy počal se strojiti, ačkoli trochu žalostně pohlížel na vábnou postel, vystlanou měkkými prachovými peřinami. Sotva byl hotov, otevřel pan učitel dvéře, a do pokoje s hlasitým smíchem veběhly Aninka a Karlík úplně přistrojeni.

„Sláva! Na zdar! Živio!“ volaly obě děti, když uviděly, že Slavoj jest zúplna hotov. „Víš-li, kam půjdeme? Na Suchou skálu. Podíváme se na východ slunce! To jsi ty ještě neviděl! Kde pak v městě! Tam vidíte teprve slunce, když již je hodný kus na obloze, neboť vám překážejí vysoké domy! Ale zde jest volnosť a svoboda!

Tam na horách, tam na horách,
tam to tak krásně svítí…“

zanotovaly obě děti.

Bujará veselosť zkormoutila trochu hocha; pan učitel pozoroval to ze zamračené jeho tváři a pohlédl významně na děti. Ty poněkud utichly, ale když se dvéře u domu za nimi zavřely, vrátila se jim zase veselosť. Běžely napřed, zastavovaly se u každého kře, u každé mušky, u každé květinky. Venku jim tatínek dopřál trochu si proskočiti, neboť Slavoj byl v zadu s ním a nevšímal si ničeho.

Ale když stoupali do vrchu, bujným křovím a mlázím porostlého, a slyšeli ode všad dojemné hlásky zpěváků — ptáků, když tu a tam před nimi dával se na útěk zbabělý zajíček, když tu a tam zazelenaly se před nimi lesklé šupiny ještěrek: tu i Slavoj pozvedl hlavy, vytržen jsa ze své nepozornosti. Tváři se mu rděly, neboť cesta do vrchu byla trochu příkrou. Oči mu blýskaly, a děti si šeptaly, že se Slavojem je to již jinačí.

Nad krajinou vládl dosud jemný soumrak. Tu a tam zablesklo se světélko broučka svatojanského, neboť „světluška věští, že se jitro blíží, blednouc v bezúčinlivém světle svém“.

Pomalu snášelo se níž a níže jemné světlo. Když pak naši chodci došli temena vrchu a obrátili se k východu, tu divem změnil se všecek kraj. Na východě počínalo svítati. Nad obzorem zalesklo se červenavé světlo, a po chvíli jako pruty zlata zatřpytily se paprsky sluneční. A potom pomalu vyplynula celá velebná báň sluneční nad obzor…

Pan učitel smekl klobouk; děti poklekly a s nimi i Slavoj a modlily se tiše, ale vroucně svou ranní modlitbu.

Zpáteční cestou děti učitelovy, div, ani neskákaly, ani neskotačily, ačkoli cesta šla s kopce; za to Slavoj kráčel bystře, jakoby při východu slunce byl omládl a oživěl. Také tak dálo se s panem učitelem. Vedl chlapce za ruku, a oba šli nyní spolu napřed, kdežto vznešeným výjevem zaražený Karlík i Anička zůstávali pozadu.

V Slavojovi probouzel se zájem pro přírodní výjevy…

Kdo nevěří, že by tak veliký dojem mohl způsobiti pohled na vycházející slunce, nechť přivstane sobě časně ráno a jde se podívat na jeden z nejvznešenějších výjevů přírodních. Ačkoli slunce vychází každého dne, jest bohužel mnoho lidí, kteří ho dosud neviděli vycházeti.