Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/VIII. Ze zapomenutého kouta

Dva pavouci František Hrnčíř
VII. Pavouk na odchodu	VIII. Ze zapomenutého kouta	IX. Pavouk zůstává týž

Údaje o textu
Titulek:	Dva pavouci
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 52–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ze zapomenutého kouta…! Ach, to jest od nás hodně daleko, není-liž pravda, milý pane?

― Aj, lekáš se, mé dítě, kouska cesty? Avšak nikoli, mé zlaté srdéčko, není to tak vzdáleno! Ba, ani nepřekročíme mez naší milé, krásné vlasti.

― Nu, není-li to příliš vzdáleno —

― Není-li to příliš vzdáleno, půjdeš se mnou?

― Prosím, počkejte okamžik, jen co vezmu si klobouček. Nu, již jdu…

Tak myslíš ty, milý čtenáři.

Ale ne tak Slavoj. Tomu se ovšem z domu nechtělo, jediné z té příčiny, že by byl vyrušen ze svého klidu a pohodlí. Připadlo mu, že pojede na nádraží, potom vlakem a snad i pěšky… Dále však o tom nepřemýšlel, neboť zdálo se mu, že by se tím příliš namáhal. A pak netroufal si také před otcem něco podobného promluviti. Pan Hlinka měl Slavoje sice velice rád, ale neslevil mu ničeho. Co jednou řekl, to také splnil. Ostatně zavinil Slavoj všecko sám a následky svého jednání mohl přičítati jenom sobě.

Doprovodili ho až na nádraží. Pak měl jeti sám. V Domoslavicích na něj bude čekati pan učitel. Tatínek koupil mu lístek. Již přijíždí vlak. Ještě jednou políbila matka své dítě, a dělajíc mu křížek na čele šeptala: „Slavoji, buď hodným, polepši se!“

Na Slavoje připadla v tom tíha osamělosti. Je však pozdě. Otec již pomáhá mu do vlaku. Parostroj zahvízdl, a již unášen je zbloudilec do nového domova, někam do zapomenutého kouta.

Smutně odcházeli Hlinkovi z nádraží. —

Slavoj sedí ve voze. Nevšímá si nikoho. Ani oknem se nedíval na krásnou, neznámou krajinu. Zírá do prázdna…

Po několikahodinné cestě přijíždí vlak na nádraží do Domoslavic. Slavoj ani nevěděl, že je na místě, neslyšel vyvolání stanice. Byl by zůstal ve voze, kdyby průvodčí vlaku nebyl sám si pamatoval, kam jede. Otevřel mu dvířka, a Slavoj slezl.

Na nádraží nebylo mnoho osob. Slavoj viděl kráčeti k sobě pána s bílým vousem a šedivými vlasy. Za ním šly dvě děti, chlapec a dívka. Sotva jej pán shlédl, spěchal k němu.

„Tys Slavoj Hlinka — není-liž pravda?“ tázal se ho.

„Ano!“ odpověděl Slavoj zkrátka.

„Těší mě, že jsi přijel, čekáme tě zde s Aničkou a Karlíkem,“ řekl pan učitel, neboť on to byl.

Slavoj smekl. Zadíval se upřeně na pana učitele, a na vzájem na něj hleděly dvě jasné modré oči. Slavoj než odejel z domu v duchu trochu se strachoval příštího svého pěstouna; ale nyní zdálo se mu, že obavy jeho byly bezpodstatny. Viděl přívětivou tvář, na jaké byl zvyklý. Zase upadl ve svou zmalátnělosť a ani si nepovšiml dvou dětí učitelových, které za tatínkem se schovávaly a toliko pokradmu na nového bratra svého pohlížely. S ostýcháním podaly mu ruce, když je otec k tomu vybídl.

„Kde máš kufr?“ otázal se pan učitel. Slavoj mlčky vyndal lístek, a všickni brali se k místu, kde věci byly uloženy. Na to naložil vozka kufr na kočár, děti s panem učitelem a se Slavojem usedli do vozíku a ujížděli k Domoslavicům ke škole, kde paní učitelová vlídným slovem a chutnou večeří všecky přivítala. —

Slavojovi se skoro líbilo všecko, ačkoli neříkal ničeho. Toliko chvílemi v nepokoj přiváděly jej modré oči učitelovy, které ustavičně na něj pronikavě pohlížely. Kdykoli na něm bylo znáti, že nemyslí na nic, že hledí do prázdna, již jakoby zabodly se do jeho tváři ty velké modré oči. Slavoj cítil je na obličeji ustavičně a byl tím velice znepokojen. „Proč jen se tak stále na mne dívá?“ přemýšlel.

I v noci se mu o nich zdálo.