Blahé zlaté mládí/1885/Dobré srdce

Blahé zlaté mládí/1885
Vlasti	Dobré srdce	Zpomínky

Údaje o textu
Titulek:	Dobré srdce
Autor:	František Josef Andrlík
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 131–139. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nedaleko řady pekařských krámků, jimiž vroubena je polední strana náměstí kosteleckého, seděl malý psík a úzkostlivě ohlížel se po každém chodci, který bral se kolem. Oči jeho jsou zakaleny; hnědá, ježatá srsť zakrývá jen spoře vychrtlé tělo. Černý pásek na hrdle jest velice blátem pokalen i tu a tam natržen. Jakmile kdo se přiblíží, zachvěje se psík a bolestně kňuče poskakuje o třech s místa. Na prvé podívání je zřejmo, že má přední tlapu porouchánu.

Mimojdoucí ohlížejí se za psíkem a jeden táže se druhého, čí by byl psík. Ale nikdo ho nezná, nikdo k němu se nehlásí.

Prodavačka Vránová vypravuje pouze tolik, že pes bloudí již několik dní po náměstí a po ulicích. Nejspíš zatoulal se některému cizinci, jenž prodléval ve městě a opět odejel, a na toulce stihla osiřelého nehoda.

Zatím uvelebil se psík u kamenného sedátka před radnicí; ale zvolil si, ubožák, špatný útulek. Sotva se schoulil a bolavou nohu na dlažbu složil, bralo se kolem radnice několik chlapců; vraceli se právě ze školy. Jakmile uzřeli psíka, hrnuli se k němu.

Tomu však nechtělo zvíře dopustiti; povstalo namáhavě a vrčíc i kňučíc dalo se do kolísavého běhu.

Hoši pádili za ním.

„Nechte psa na pokoji!“ volal Vojtěch Drobný. „Vidíte přece, že je poraněn. Slyšíte? Nechte ho!“

Dva, tři soudruzi se vrátili; ale ostatní neslyšeli, nechtěli slyšeti a hnali ubohého psíka z ulice do ulice.

„Chytíme ho!“ zvolal Prokop Spurný.

„Ano, ano, chyťme ho!“ odpovídali druzí.

Ale psík tomu snad rozuměl a nechtěl dobrovolně poddati se; nýbrž napínal veškeru sílu, by unikl pronásledovatelům.

Nežli Vojtěch se nadál, oběhli hoši několik ulic a octli se se psem opět na náměstí.

„Ustaňte, hoši!“ přiskočil Vojtěch ke druhům: „Hle, jak je pes rozhněván!“

„Vari z cesty!“ odsekl Spurný. „Za mnou, hoši! Zaženeme ho tamhle do síně a bude náš!“

Vojtěch následoval mimovolně chlapce; hněval se v duchu na ně, že zbytečně trápí zvíře, a litoval ubohého psíka. Byl by mu rád přispěl ku pomoci; ale nevěděl jak.

V tom ozval se výkřik a Spurný tiskl ruku k ústům. Pronásleduje psa zapomněl se rozpustilý hoch tou měrou, že na něho sáhl; ale psík hbitě otočil hlavu a ostré zuby zaryly se do ruky chlapcovy.

„Ty tedy tak?!“ rozpálil se hněvem Spurný, a chopiv kámen vrhl jej za prchajícím psem.

To bylo znamením k novému a krutému stíhání. Chlapci se shlukli a křičíce pádili za poskakujícím psíkem, jenž nehledě ni v pravo ni v levo, pospíchal přímo z města a po silnici do polí. Hoši v patách za ním.

Opodál kráčel Vojtěch, a nechtěje se súčastniti hnusného skutku vklouzl do rodného domku.

Teprve za půl hodiny vraceli se stíhatelé, ale beze psíka.

„Pádil až k řece,“ vysvětloval Spurný, „a chtěje uniknouti, skočil do vody; avšak nedosáhl protějšího břehu. Neviděli jsme alespoň, aby byl vyploval na sucho. Nepochybně strhl ho proud a psík vzal za své.“

Vojtěch se odvrátil, aby neviděli druzi, kterak se mu dere slza do oka. „Neměli jste toho činiti! Škoda psíka!“

„Proč kousal? Hleď, jakou bolesť mi spůsobil!“

„Neměl jsi ho trýzniti! Kousl tě jen ze strachu.“

Dopověděv kráčel Vojtěch na silnici. Nevzmínil se druhům, že chce dojíti k řece; nebo nevěří, že by se byl psík utopil. Ale soudruhům to říci nesmí, nechce-li, by znova psa stíhali. Došed ke splavu volal: „Na, na, tu máš housku, na!“ i obcházel po břehu bedlivě zkoumaje každý předmět na vodě. Přišel až ke mlýnu, ale po psu nebylo ni zmínky. A dále plouti nemohl. Ještě dvakráte putoval Vojtěch touže cestou, ale vezdy marně. Chlapci tedy se nemýlili: psík je mrtev. Škoda ho, ach, škoda ho! Kdyby byl Vojtěch nalezl psa, byl by mu nahradil trýzeň, jaké dnes zakusil — —

V tom bral se proti chlapci mlynář provázený statným psem loveckým.

Vojtěch slušně pozdravil a provázel zrakem pana mlynáře.

Sotva došel pes k hustému křoví, zastavil se a jal se vrčeti.

„Sem pojď!“ velel mlynář.

Ale pes nedbal; teprve když znamenal, že již již nad ním snáší se přísný trest, sklopil hlavu a poslechl.

Vojtěchovi náhle se rozednilo. „Snad je psík uschován ve křoví?“ zašeptal. „Ano, ano, bude tomu tak! Skryl se pronásledovatelům a tak se zachránil.“

Kvapně přistoupil k houštině, rozhrnul větve a upíral zrak do temna. V okamžení zjevilo se dvé lesklých očí, po tom vynořil se čenich a zavznělo slabé vrčení.

„Je to on!“ zajásal Vojtěch. „Bojí se, ale pomine bázeň, až pozná, že mu nechci ublížiti.“

Na to vyňal chlapec půl housky a házel kousek po kousku do křoví, pozoruje při tom, zda-li si toho pes všímá.

S nemalou radostí znamenal, že hladové zvíře dychtivě požírá housku; proto dodal si odvahy. Přistoupiv těsně ku skrýši, podával levicí potravu a pravicí hladil drsnou srsť nešťastníkovu. A podivno: psík nejen strpěl ruku na hřbetě, nýbrž i lísal se ku chlapci! Poznal-li, že nemíní mu chlapec ublížiti? Zajisté! I zvíře rozeznává přítele ode škůdce.

Vojtěch neskrblil lichotivými slovy dotud, pokud psík dobrovolně skrýše neopustil. Potom vzal jej do náručí, zahalil kapesním šátkem a pospíchal k domovu.

„Hle, maminko, co si nesu!“ volá vesele již ve dveřích.

„I pro pána!“ diví se matka. „Pes! Co s ním? Odkud ho máš?“

Synek rychle vypověděl událosť a dodal: „Pěkně vás prosím, maměnko, dovolte, bych si směl psíka nechati! Hle, má bolavou nožku a je velice hubený.“

„Je však cizí a co není našeho, nesmíme v domě svém bez vůle majitelovy přechovávati.“

„Pak by pošel ubožák hladem! A kdybych věděl, čí je, hned bych ho donesl pánovi. Nechte ho, prosím, u nás, pokud někdo se o něj nepřihlásí!“

„Nuže budiž; ale jakmile zvíme, komu náleží, poputuje z domu!“

Vojtěch pohlédl vděčně na matku. Je šťasten, že alespoň některý den bude se těšiti s hodným zvířátkem. Sehnal hned víšek slámy, ustlal v kuchyni pod kamny a milého psíka uložil do výklenku. Potom donesl na střípek trochu mléka i nadrobil chleba.

Ale jako dříve hltal psík s patrnou chutí housku, tak vyhýbal se nyní se zřejmou nechutí mléku. Skrčiv se v nejzazším koutě vztáhl přední tlapu do výše.

„Aha, zapomněl jsem na bolesť!“ dovtípil se Vojtěch. „Okaž, co je nožce! Ach, kosti chrastí; patrně jsou zlomeny. Sečkej okamžik, obváži ji!“

Donesl vody, vymyl nohu, obalil čistým klocem a pevně stáhl.

Psík se nepohnul; trpělivě snášel veškeru bolesť a když byl obvaz hotov, lízal vděčně ruku bezděčného lékaře.

Nazejtří, nežli šel Vojtěch do školy, neopomněl opatřiti chráněnce svého potravou a pohladiti ho. A když se vrátil ze školy, zvěstoval mu, že Spurný a jeho soudruzi došli zaslouženého trestu; nebo pan učitel zvěděl, co včera kutili.

Plné dvě neděle odpočíval psík Amidor — tak ho Vojtěch pojmenoval — ve výklenku; bylo však patrno, že mu sil vůčihledě přibývá i noha se hojí. Potom odvážil se Amidor z útulku a přecházel po kuchyni. Odtud vyvábil jej Vojtěch na dvůr a posléz i na ulici.

Když uzřeli psíka soudruzi, nehlásili se k němu; byltě změněn k nepoznání. Ani Spurný neměl potuchy, že by čiperný a uhlazený Amidor a onen kulhavý a vychrtlý psík byli jedním a týmže zvířetem. Jako druhdy nakládal s ním tvrdě, necitelně, nemohl ho nyní dosti vychváliti; hladil a hlásil se k němu na potkání.

Minulo několik neděl. Amidor zvykl úplně novému domovu a byl velice vesel.

Zvláště Vojtěchovi, ochránci svému, jevil poslušnosť a přítulnosť; bez něho nehnul se z domu, bez Amidora nesnědl chlapec sousta. Proto lze si pomysliti, že bylo oběma velice bolestno, když měli se náhle rozloučiti. Stalo se to následovně:

Kráčeje kdysi po náměstí s Amidorem zpozoroval Vojtěch, že na něho kývá starší pán. Kdo to je? Vojtěch ho nezná, nicméně spěje k němu.

„Odkud máš tohoto psíka?“ táže se cizinec.

Vojtěch se usmál a ochotně pověděl příhody Amidorovy.

Pán zaluskl prsty a zvolal: „Bufe, na!“

A hle, Amidor přiskočil k muži, jal se pozorně očichávati oděv a vrtěl ohonem.

„Pes tento náleží mně!“ prohlásil cizinec.

„Touže dobou, kterou jsi naznačil, byl jsem s Bufem v Kostelci; zde mi zmizel, i nemohl jsem se ho dočekati. Jsem tomu velice povděčen, že ho dnes nalézám. Rci, co žádáš za opatrování!“

Vojtěch se ulekl, že z čista jasna pozbude milého Amidora. Neslíbil-li však matce, že ho odevzdá tomu, komu náleží, jakmile k němu se přihlásí? Ovšem; ale oblíbil si Amidora tou měrou, že jest mu velice těžko, by se s ním rozloučil.

„Ach, drahý pane,“ odvětil plačky, „nemohu za Amidorka ničeho žádati; měl jsem ho tuze rád a proto přál jsem mu sousta i pelíšku.“

„Nuže, nechceš-li sám vysloviti odměny, dám ti za něho náhradu podle svého uznání. Pověz mi, čí jsi a kde bydlíte. O příštím trhu přivezu ti pěkného, živého beránka.“

„Jsem Vojtěch Drobný a zůstáváme tuhle v Nové ulici.“

„Dobrá; pozejtří tě vyhledám!“ To řka, připjal pán motouzek na obojek psův a odcházel s ním.

Chlapec chtěl zvolati, chtěl poprositi pána, by dovolil, aby se s Amidorkem ještě rozloučil; ale slovo uvázlo mu v hrdle. Jen dušený pláč provázel vzpouzejícího se psíka, jenž byl ponenáhlu zapomněl na dřívějšího pána.

Smuten a sklíčen vrátil se Vojtěch domů; ale matka pravila: „Vrátil-li jsi cizí věc pravému vlastníku, máš býti potěšen. Ostatně byl by mi beránek milejší, než-li dva Amidorkové!“

S toužebností čekal Vojtěch, splní-li neznámý pán slovo, a vzpomínal každou chvíli na miláčka. A sotva rozbřeskl se ustanovený den, vyhledl chlapec oknem, je-li tu již povoz. Nastojte, před domem stojí kočár; kočí sedí na kozlíku a nahlíží do oken.

Jako střela vyrazil chlapec před dům.

„Vezete beránka? Co dělá Amidor? Kde je pán?“ ptá se jedním dechem.

Kočí se zasmál: „Beránka vezu, ale o Amidorovi nevím. Vezmi si ovečku!“ podával Vojtěchovi bílé jehňátko.

Chlapec byl na okamžik u vidění. „Jej, ten je můj?“ zvolal posléze.

„Ano, tvůj!“ ozval se pán, jenž se byl právě ke kočáru vrátil. „Opatruj ho tak dobře, jako Bufa!“

Kvapně přiskočil k němu chlapec, políbil ruku a poděkoval se za dar. „A jak se má Buf?“

„Hm, brachu, teď špatně; musí býti několik dní uvázán, by si opět u nás zvykl.“

Vojtěch si vzdychl; vzpomněl si, že nebylo psíka třeba v kuchyni vázati a přece zvykl.

Nyní také vyšla matka, by pánovi poděkovala; poznala hned, že má před sebou statkáře Vosyku z nedaleké obce Modřínova.

Vojtěch alespoň věděl, kam poděl se jeho mazlík.

S Amidorem bylo jinak a s beránkem také jinak; onen spával v kuchyni, tento musí do chléva. Veškerá péče o něho spadá na bedra Vojtěchova. Za to obveselí a pohraje si s bujným a čiperným jehnětem na dvoře do syta. Neodloučí se od něho, pokud ho nezavolá matka k večeři.

Snad by byl Vojtěch po čase zapomněl na Amidora a těšil se jeho nástupcem, kdyby — ano, kdyby nebyl psík sám se přihlásil.

Poklidiv a uzavřev následujícího večera jehně, vracel se Vojtěch do jizby. Již bral za kliku, když doteklo se ucha jeho kňučení a škrabání na dvéře u domu. Pootevřel — a miláček Amidor skákal jako zběsilý kolem něho.

„Amidore, tys tu?“ lekl i zaradoval se Vojtěch. „Cos to učinil? Tys jistě utekl! To není hezké; máš zůstati doma! Co teď?“

Matka poradila, by nechal psíka ve světnici přes noc a ráno dovedl do Modřínova. Ale časně ráno přikvapil posel statkářův, aby se optal, je-li tu psík, a odvedl jej domů.

Byl-li Amidor opět přivázán, či nikoli — nevíme; ale tolik je známo, že za tři dny objevil se podruhé u Drobných a když poznovu psa dovedli ku prvému pánu, prchl ještě téhož dne do Kostelce a schoval se na půdě, jakoby se obával, aby nebyl opět vypuzen.

Pan Vosyka konečně pochopil, že psa v Modřínově neudrží. Zastaviv se tedy se synkem Jaroslavem za příležitosti u Drobných daroval jej chlapci, řka: „Tebe má raději nežli nás, třebas mu dáváme, co si přeje; nechť zůstane tedy u tebe. Až budou zralé švestky, přijď s Bufem do Modřínova; tuhle Jaroslav tě rád uvidí a my také.“

„Přijdeš?“ optal se Jaroslav.

„Dovolí-li maminka i tatínek, velmi rád!“

„Dobře; půjdu ti naproti!“

O příští neděli nebyly švestky ještě zralé; nicméně přikvapil Jaroslav s prosbou ke Drobným, aby směl Vojtěch a Buf dojíti s ním do Modřínova. Budou prý si hráti a baviti se do večera; potom opět vyprovodí Vojtěcha na půl cesty.

Od prvé návštěvy ve statku Vosykovu býval tu Vojtěch častým hostem, jakož i Jaroslav neopomněl zastaviti se u Vojtěcha, kdykoli zavítal do Kostelce.

Pan Vosyka těšil se tomu, že oba chlapci se sblížili, a pozoroval s nemalou zálibou, že čím dále tím více k sobě lnou upřímným přátelstvím.

„Kdo cítí soustrasť i se zvířaty a nedopustí, aby byla zbytečně týrána, má dobré srdce,“ pravil pan Vosyka. „Přesvědčil jsem se, že Vojtěch je hodný hoch, a proto si přeji, by Jaroslav s ním obcoval; zmírní se jistě jeho divokosť.“

Rodiče Vojtěchovy těšilo rovněž velice, že synkovi dostalo se vzácných příznivců. Že by však dobrotivosť jejich mohla býti základným kamenem štěstí a budoucnosti Vojtěchovy, — toho ovšem ani ve snu netušili. A přece bylo tomu tak. Povíme to krátce: Když měl Jaroslav odejíti do L. na studie, rozhodl se pan Vosyka, že ho bude Vojtěch provázeti jako společník, upřímný druh a rádce. Rodiče Vojtěchovi svolili s radostí a nevěděli, kterak dosti se poděkovati za velikou obětavosť pánovu.

Ale pan Vosyka odvětil: „Ruka ruku myje. Váš synek prospěje Jaroslavovi, já pak jsem povinen odvděčiti se Vojtěchovi a tím jsme srovnáni.“ —

Posud oba přátelé studují a to s výborným prospěchem. Jaroslav prý bude doktorem a Vojtěch knězem.