Blahé zlaté mládí/1884/Pták, který mluví/Julie a Klárka
| Pták, který mluví František Hrnčíř | ||
| Jako v novém domově | Julie a Klárka | Janský vypravuje o Jakovi |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pták, který mluví |
| Autor: | František Hrnčíř |
| Zdroj: | Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 17–19. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Zatím pomalu roztával sníh po lesích, ukazoval se zelený pažit, potůček rozmrzl a vesele hrčel přes kamení a šplounal po keřích, jež kolem břehu jeho rašily. Přišlo jaro, líbezné jaro, které naselo na tisíce květů po lukách, lesích i polích. Celá krajina vzala na sebe jinou tvářnosť, jařejší, veselejší a svěžejší.
Julie chodila do Bukoviny velmi často. Všickni ji tam rádi viděli. Zamilovali si dobré to dítě, které na svůj věk mělo veliký rozum. Nejradši ji měla ovšem Klárka, se kterou Julie mnoho hodin strávila ve hře a při učení i čtení zábavných knížek.
Pan lesní jim vozil knížky z města. Kdykoli tam jel, po každé přivezl novou. Dívky vždy těšily se na novou knížku. Hned se daly do čtení a plakaly nebo smály se, podle toho, byla-li povídka smutná neb veselá. A když neměly knížky nové, četly znova ty staré, ve kterých při druhém nebo třetím čtení nové nalézaly půvaby a krásy.
Aby četly jednu knížku vícekráte, to poradil jim tatínek. Klárce se to s počátku nelíbilo.
„Eh, to již znám!“ říkala, když Julie začala čísti známou jí povídku. „Vím již, jak to dopadlo, nebaví mě to. Mrzí mě to poslouchat!“
Otec jednou tuto řeč její zaslechl a pravil: „Tak ne, milá Klárko! Jsi na omylu. Když čteme nějakou knížku poprvé, tu nevšímáme si mnohých, na pohled vedlejších věcí, neboť toužíme věděti, jak to dopadlo s tím, o čem v povídce čteme. Nevšímáme si popisů rozmanitých krajin, lidí, jejich mravů, kroje, obyčejův a mnohých krásných, poučných vět, které jsou tam jako mimochodem vloženy. A víš-li pak, že tomu, kdo takovou povídku píše, právě taková místa dají nejvíce práce? Proto nebylo by to hezké, abychom takové věci v knížce nečetli již k vůli spisovateli, který své myšlénky, celou svou duši a své srdce vkládá do té které knížky. Ani nevíme a často nikdy se nedovíme, kolik nocí spisovatel obětoval, aby povídky a jiné věci pro nás psal. Kdy my si hovíme již dávno v posteli, sedává spisovatel při práci, odpírá si odpočinek, zábavu i radovánky, aby nám učinil chvíli příjemnou a užitečnou. A za jeho práci dostane se mu zřídka kdy vděku zaslouženého. Proto máme vždy s úctou vzpomínati na muže a ženy, kteří svými spisy starají se nám o zábavu a vzdělání ducha i srdce. — Když čteme knížku po druhé, tu již víme, jak to dopadlo a můžeme si více všímati těch druhých věcí. Kdo takto čte, má potom ze čtení veliký užitek. Když se čte jenom proto, aby se vědělo, jak to dopadne, je takové čtení prázdné a zbytečné maření času.“
Od té doby čítaly dívky každou knížku dvakráte i vícekráte. A opravdu seznaly obě, že tatínek je dobře poučil. Nalézaly v knížkách potom věci, které byly pro ně jako nové, poněvadž si jich při prvém čtení nebyly povšimly.
A tak prospívaly věkem i moudrostí. Tatínek dobře věděl, že jej dívky poslechly, a měl z toho velikou radosť.