Blahé zlaté mládí/1884/Poslední postřižiny/II.

Poslední postřižiny Jan Fišer
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Poslední postřižiny
Podtitulek:	Povídka z českých dějin
Autor:	Jan Fišer
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 74–77. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V rozsáhlé síni, jejíž stěny byly zlatými okrasami zdobeny, a v jejímž čele byl zlatý kříž, stálo do polokruhu postavených dvanácte sedadel kolem povýšeného trůnu. Na sedadlech sedělo dvanácte kmetův. Prostora zbývající byla přeplněna lidem. Nejblíže trůnu stály sporné strany.

Když vstoupil kníže do síně, pozvedli se kmeti, poctu jemu vzdávajíce.

Kníže přiblíživ se k trůnu zvolal: „Kdo dovolává se mé spravedlnosti?“

Dva bratři, Domoslav a Bihněv, synové Radoslava z Libušina, župy Dřevičské, předstoupili před knížete. Starší, Domoslav, skláněje se před knížetem, pravil: „Pane učiň mi spravedlnosť.“

Spolu volal i Bihněv: „Kníže můj, dej mi za spravedlivé ve sporu s bratrem mým.“

I dí kníže k němu: „Oznam spor, jenž vás, rodné bratry, před soudnou stolici naši pohání.“

Bihněv počal takto vyprávěti: „Zemřel stařičký otec náš, zanechav nám dvou koňů. Umíraje zavolal nás oba k sobě a poručil, bychom koně mezi sebe rozdělili. Strýc pak náš Hněvsa ustanoven, by dbal při rozdělení našem na vůli jeho. Bratr můj dostal lepšího koně nežli já a proto žádal jsem, by mi v náhradu dal dvě ovce. On však nevyhověl žádosti mé a tím nucen jsem byl k uhájení práva svého dovolávati se soudu župního. Soudcové uznali mé právo, a bratr můj měl mi hned náhradu žádanou dáti. On však nechtěl tak učiniti. I pohnal jsem jej opět před soud. Domoslav však nechce již před soudce župy Dřevičské předstoupiti, a proto dovolávám se spravedlnosti u tebe.“

Na ta slova obrátil se kníže k Domoslavu a pravil: „Slyšel jsi žalobu bratra svého. Co máš tudy ku svému ospravedlnění, rci.“

A starší bratr pravil: „Jasný kníže! Slova bratra mého jsou lživa, a srdce jeho tak jako jed hada. Pravda, že otec zanechal nám koňů. On však dostal koně lepšího a ještě žádal náhrady na mně. Svědci, které županu našemu předvedl, mluvili ku prospěchu jeho. Jen tímto křivým svědectvím stalo se, že mu od soudce přiřknuta byla náhrada dvou ovec. Milerád byl bych se i tomu výroku soudu podrobil, nemám však žádných ovec a tudy nemohu mu jich v náhradu dáti.“

Kníže, vyslechnuv oba žalující, vystoupil na soudnou stolici pod zlatým křížem. Hned rozepnuta jsou nad ním nebesa zelená, zlatem se stkvoucí. Kníže vezma meč do ruky pravé, pozvednul kopí a pravil: „Vyslechl jsem spor váš. Udání vaše jsou si odporná, komu mám tedy právo přiřknouti?“

„Slova má jsou ryzí pravda,“ řekl Domoslav. „Bratr můj má lepšího koně a já nemám ovec, kterých si on v náhradu žádá.“

Kníže tázal se: „Kdo z vás obdržel první koně?“

Bihněv pravil: „Strýc odevzdal nejprve koně mně, bratrovi druhého ponechav.“

I obrátil se kníže k Domoslavovi, řka: „Jaké barvy jest kůň tvůj, jehož se ti za podíl dostalo?“

„Kůň můj jest vraný,“ odpověděl tento.

„A jaký kůň tvůj?“ tázal se kníže Bihněva.

„Kůň můj jest ryzák,“ odpověděl tento.

A kníže rozhodl: „Domoslave, vezmi koně bratra svého a odevzdej mu vraníka, a bude tobě podílem kůň lepší.“

„Díky tobě, kníže můj!“ zvolal Domoslav. „Duch Boží mluví z tebe. Mně dostalo se spravedlnosti.“

Ulekl se Bihněv a promluvil ku knížeti: „Kníže, soudcové tvoji přiřkli mi již náhradu, a ty nedáváš mi za právo?“

Kníže na ta slova odpověděl: „Ty jsi žádal za spravedlnosť, proto že bratr tvůj lepšího koně obdržel. Nyní dávám lepšího koně tobě, proč bys tedy nebyl spokojen?“ A obrátiv se k oděncům zvolal: „Jděte s Domoslavem a vydejte mu koně. Bihněva však odveďte do žaláře k dalšímu trestu.“

A jak kníže rozhodl, stalo se. Domoslavovi vydán kůň jeho bratra, který odveden byl žoldnéři do vězení.

Když kníže sestoupil se soudné stolice, přiblížil se k němu Podivín a oznámil mu poselství Radomírovo a doložil, že by lovec Mstivoj rád sám poselství ono a díky za své propuštění vyslovil.

Kníže však odvětil: „Odměň a vyčastuj posla co nejlépe. Nechť pak vladykovi díky mé za pozvání vysloví a jej ujistí, že mně tím radost působil. V určený den nebude mne nadarmo čekati. Nemohu přijati Mstivoje, proto že rád bych vyslechl posly z Říma se vracející.“

Po těchto slovech vzdálil se kníže, pozdraviv přívětivě kmety. Podivín pak vyčastoval lovce a hojně jej za cestu jeho odměnil.