Blahé zlaté mládí/1884/Dětské divadélko

Blahé zlaté mládí/1884
Jarní píseň	Dětské divadélko	Původ květinek

Údaje o textu
Titulek:	Dětské divadélko
Autor:	Sofie Podlipská
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 109–115. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dva hodní hošíci, Vácslav a Vojtěch, dostali o štědrý večer malé divadélko, to jest vlastně malé jeviště s dekoracemi a oponou, k němuž náležela škatulka naplněná lepenkovými figurkami. To byli herci a herečky v různých oblecích. Divadelní síní musil pak býti pokoj, ve kterém to malé hezké jeviště bylo postaveno. Hoši tomu dobře porozuměli. Postavili divadélko na svůj malý dětský stolek a před ně rozestavěli sedadla a stoličky. Také nezapomněli na orkestr, ve kterém hudebníci hrají. Ohradili dlouhým plaidem dvě sedadla na zem položená a tak způsobili i tuto místnosť.

Když si to vše pěkně vystavěli a upravili, radili se, který kus mají hráti. Prohlíželi si herce a herečky a viděli, že by mohli hráti „Prodanou nevěstu“, neb „Libuši“ a ještě jiné kusy, jež viděli provozovati na Národním divadle, když milí rodiče je tam někdy brali s sebou.

Nemohli dosti nadívati se na ty hezké figurky v pestrém obleku, na Libuši ve stkvostném plášti, na oráče Přemysla v lýčených střevících, který byl ještě jednou ve škatulce a sice v obleku pak již vévodském.

Hoši uznali za dobré vystavěti svým hercům a herečkám nějaké oblékárny za jevištěm, což učinili pomocí nějakých škatulek. Tam postavili si herce a herečky, již měli účinkovati v kuse, který zamýšleli hráti.

Obrali si „Libuši“ a byla to smělá volba zajisté. Vždyť viděli tuto velkolepou zpěvohru na skutečném divadle a uznávali obtíže napodobiti ji. Ale vždyť si jen hráli a ve hře chtěli se rozpomenouti na to, co viděli krásného. Tak bylo jim k odpuštění, že se odvážili na tak velkou a trudnou úlohu. Avšak uvidíme, zda-li a jak ji vykonali.

Předně jest třeba připomenouti, že si tím netrudili mysli a dokonce se nestrachovali, jak jim to dopadne.

Skákajíce vesele chodili zvát ku velkému představení svému, jež se mělo konati právě téhož štědrého večera, kde byli divadélkem obdařeni Zvali dědečka, babičku, tatínka, maminku, svou mladou tetičku a tatínkova přítele, jenž byl také přítomen.

Ale tatínek podotkl, že by tím pana Bartoše, tak jmenoval se ten pán, příliš obtěžovali a skrovné zábavy mu poskytli. Nedopustil tedy nikterak, aby pan Bartoš do dětského divadla šel. On sám, dědeček a maminka zůstali s ním seděti za stolem a rozmlouvali dále.

Ale babička a tetička přijaly pozvání hochů s radostí. To nebylo ovšem velké obecenstvo a hoši viděli, že budou míti prázdno, což je trochu mrzelo, ale tetička měla dobrý nápad. Snesla několik šátků a klobouků ženských, pak nějaké kabáty a mužské klobouky a upravila ty šaty tak obratně na prázdné židle, že každý, kdo se tam maně ohlédl, mínil viděti malou společnosť shromážděnou.

Hoši byli s tímto zdánlivým obecenstvem úplně spokojeni. Ano, ti pánové a dámy líbili se jim tak, že je se smíchem obskakovali a radostí jásali. Prohlíželi si je z daleka a z blízka, tahali je za šaty a byli by pro tuto švandu málem zapomněli, že chtěli hráti divadlo. Tetinka upamatovala je na to usadivši se vedle babičky na první místo. Aby svým synovcům způsobila ještě větší radosť, dala si květiny do vlasů a vzala do ruky divadelní kukátko.

„Jen se podívejte,“ pravila k nim, „jak jsem se vám vystrojila, právě jako kdybych šla do skutečného divadla. Tak vynasnažte se nyní vy, abyste nějak zvláště hezky hráli, ať mohu říci, že jsem se v divadle svých synovců bavila.“

„Já jsem ředitelem divadla,“ Vácslav se jí představoval. „A já režisérem,“ Vojtěch dodal.

„Velice mne těší, milí pánové,“ tetička odpověděla s úklonou. „Avšak směla bych prositi, aby se již začalo?“

„Prosím, slečno, račte míti trochu strpení. Posud nejsou hudebníci v orkestru,“ odvětil pan ředitel. Pak obrátil se k babičce. Ta nevystrojila se do divadelního představení a ještě k tomu pletla na nějaké punčoše buď pro ředitele, anebo pro režiséra.

„Ach babičko, ty pleteš v divadle?“ Vácslav řekl a byl trochu uražen.

„Aspoň babička neusne,“ tetinka ji vymlouvala, a babička řekla: „Uvidíš, Vašíčku, jak budu dávati dobrý pozor i při svém pletení, právě jako ty a Vojtěch, jste-li ve škole.“

Tak prošlo babičce to pletení v divadle. Hoši byli hlavně rádi, že jim tam seděla s vlídným a laskavým úsměvem, který je pobádal, aby byli šťastnými a veselými dětmi a všech nezpůsobů se vystříhali již proto jen, aby babička se nezarmoutila.

Měli se nyní k tomu, aby začali. Jelikož neměli jiných hudebníků, nebylo jiné pomoci a ředitel i režisér převzali sami ochotně úkol provésti ouverturu ku zpěvohře „Libuše“.

Vácslav měl malé housličky, pouhou jen hříčku, a Vojtíšek měl nový velký buben. To byly nástroje malých hudebníků. Těmito jsouce opatřeni vlezli pod plaidem do orkestru, kdežto se usadili každý na jednu nohu od židlice.

Vácslav jal se vrzati na housličky a Vojtěch tlouci na buben. Můj ty světe! To byla nějaká hudba, že si tetička uši držela a babička měla smíchem slzy v očích. Tatínek však volal z vedlejšího pokoje: „Děti, ne tak hlučně!“

Maminka pak zavřela dvéře, aby ta hudba společnosť ve vedlejším pokoji nerušila, dříve však chvíli mezi dveřmi také poslouchala a usmívala se na svoje synáčky.

Ti pokračovali poněkud mírněji, ale uznali za dobré zpívati k této hudbě, aby tím jiné chybící jim nástroje hudební nahradili. Když byla tato předehra ukončena, vděčné obecenstvo horlivě tleskalo.

Nyní zůstal toliko Vácslav v orkestru a Vojtěch spěchal za kulissy. Oba hoši měli v skutku až příliš mnoho práce a nevěděli co dříve, zda zpívati na jevišti a prováděti tam zpěváky a zpěvačky, anebo říditi hudbu v orkestru, pak měniti dekorace, spouštěti a vytahovati oponu.

Nicméně stačili tomu všemu velmi dobře. Zvoneček zacinkal a kus začal.

Bylo viděti na jevišti nádvoří Vyšehradu a posvátnou lípu, Libuši a celý sněm Libušin. Vácslav hrál, zpíval a bubnoval v orkestru svém o překot, a Vojtěch zpíval za Libuši, za Chrudoše a Šťahlava a za všecky lechy a vladyky.

Zajisté nebylo to na vlas takové, jak se to provozuje na jevišti Národního divadla; byl to jen slaboulinký stín toho. Ale hoši měli ve své mysli obraz toho a ten byl krásný. Protože byli pouhými dětmi, nedovedli jej ovšem podati. Provozovali jen notný šramot. Jejich figurky procházely se sem i tam po jevišti, dekorace měnily se ze síní a nádvoří ve skalnaté a lesnaté krajiny a brzičko bylo to všecko u konce.

Přemysl oráč byl zasnouben s věhlasnou kněžnou Libuší a Libuše měla vidění budoucnosti. Buben div nepraskl v orkestru a struny na housličkách popraskaly skutečně; tak činil se Vácslav.

Vojtěch byl také všecek zapocen, než se mu podařilo smířiti rozvaděné bratry, Chrudoše a Šťahlava, a Libuši získati mír a klid. Pak spadla opona a obecenstvo znova tleskalo a volalo: „Výborně!“ Všickni zpěváci a zpěvačky přicházely se děkovat, opona lítala nahoru a dolů a zas nahoru. Zábava malého ředitele a režiséra byla na vrchole. Tak skončilo se jim šťastně to první představení. Uhřáti a všickni blaženi přiběhli k rodičům a děkovali jim za divadélko a povídali, jak se bavili a jak je těšilo. Nyní rozmlouvali hoši spolu ještě dlouho hezky zticha, jaké kusy ještě budou dávati, a čas zatím utíkal.

Půlnoc dávno minula. Vážený host té rodiny, pan Bartoš, loučil se a děkoval za příjemný ten večer strávený v tak milém rodinném kruhu.

Přál ovšem také hned šťastného nového roku. „Ano, ano,“ pravil, „každý ten rok je jako jednání dramatu jakéhosi a tím dramatem jest naše žití.“

Vácslav a Vojtěch, jakmile slyšeli zmínku o divadle, již dávali pozor na řeč páně Bartošovu. Bylo jim však divno, co tím myslil.

„Jakže?“ Vácslav šeptal. „Naše žití že jest divadelním kusem?“

„Zajisté,“ pan Bartoš děl. „Vždyť každý ten kus, který se provozuje, jest vyňat z našeho života, z našich dějin, z našich radostí neb strastí.“

A my lidé jsme jako herci. Naše narození jest prvním vystoupením na jevišti života a když umřeme, nuže, to spadne právě opona. Tak myslím to, milé děti, a nyní dobrou noc. Hrajte si hodně se svým divadélkem, buďte veselí a hodní a přijdu-li někdy zas k vám, chci býti také divákem ve vašem představení.“

S tím pan Bartoš odešel. Ale rodiče a děti, dědeček a babička s tetinkou zůstali ještě půl hodinky pospolu. Ještě prohlíželi si všickni svoje dárky a obdivovali se divadélku.

Tatínek slíbil dětem, že někdy on jim také nějaký kousek zahraje.

Posléze bylo všem přece jen jíti také na odpočinek a krásný slavný ten večer skončil se.

Děti a jejich milí příbuzní dočkali se však ještě mnoha příjemných zimních večerů. Bývaloť vždy velkou pro ně slavností, hrál-li jim tatínek sám, po slibu svém, na divadélku nějaký kousek žertovný, anebo truchlivý, vždy pak dojímavý a poučný. Kdykoli hoši však divadélko přinesli, postavili a vše zřídili k nějakému představení, vždy pamatovali na štědrý večer a na slova páně Bartošova a jak bylo všem přítomným tak slavnostně v mysli, když je pronášel.

Zas viděli v duchu zelený strůmek vánoční a cítili lesní vůni z jeho jehličí a byli si toho vědomi, jaký šťastný domov měli. Byli zaň vděčni a vážili si ho.

Jejich, první vystoupení na jevišti života bylo veselé, obklopené jako krásnými dekoracemi a doprovázeno výtečnými příbuznými, předobrými rodičemi.

Když ti hoši vyrostli, měli milé a drahé upomínky na svoje dětství a mezi těmi upomínkami zněla jim slova páně Bartošova jako hudba dojímavá a sladká.

Snažili se pak vždycky, aby hráli úkol dobrých a užitečných lidí v tom dramatu, kterým jest naše žití.