Bláznivý houslista
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Bláznivý houslista |
| Podtitulek: | Noveletka (Psáno roku 1844) |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 89–108. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Byl to večer plný mladické pošetilosti. Šampaňské láhvice bouchaly, a z každé vyhrnulo se hejno laškujících diblíků. Sklenice cinkaly a provázely rozpustilý smích, křik a výskání.
Okolo stolu seděl houfeček mladíků z bohatých domů. Jeden z nich měl se druhého dne na cesty vydati. Slavilo se tedy loučení. Sklepníci lítali a vinárník pilně připisoval.
Tu zavznělo v koutku vedle dveří několik zvuků z houslí. Zkušená, dlouho cvičená, obratná ruka vládnula smyčcem i jezdila po tenounkém krku.
„Co to?“ zvolal sbor pijáků i otočil zraků svých do kouta, a sklepník tam poskočil, aby nezvaného koncertistu ze dveří vystrčil.
„I nech ho tady, Jene!“ ozval se nejstřídmější mezi mladíky, „ať se potěší mezi veselými. Nechci, aby dnes někdo s oklamanou nadějí z tohoto doupěte lidského utěšení odešel, a na stole našem zbude ještě tolik drobtů, aby se jimi toulavý umělec vyživil.“
„I vždyť je to jen pouhý šumař, holý žebrák,“ omlouval se sklepník. „Míváme s ním kříž, když jej odbýváme; chlap je pravá klíšť.“
„Pak má hlavní cnost putujících koncertistů a neomylné znamení velikého genia. Sem s ním!“
A z kouta přiblížil se nyní ku světlu útlý mužík asi dvouloktové postavy. Co mu byla příroda na výšce ujmula, přidala mu na zádech, na nichžto se mu malý okrouhlý pahorek vypínal. Ostatně bylo tělo jeho dobře zrostlé a tvář jeho tak pravidelně utvořena, že mohla za vzor mužné krásy sloužiti. Květ mladosti se na ní již arci nelesknul, ba naopak: výraz dlouhého, hlubokého utrpení činil jej starším, nežli vskutku byl. Obyčejně se hádalo, že je padesátník. V pravdě ho nikdo neznal; nikdo nevěděl, odkud pochází. On se žádným nemluvil, a že měl některé zvláštnosti, jimiž se od obyčejného chování tak řečených moudrých lidí uchyloval, říkalo se mu vůbec: Bláznivý houslista.
„Postavte ho na stůl!“ zkřikl nyní jeden mezi hosty, kterýž ho již od jiné příležitosti dobře znal.
A houslista si to nedal dvakrát veleti. Jako dávnoletým zvykem vedený vstoupil na sesli, s této se vyhoupl na stůl, kterýž stál uprostřed vinárny, a v okamžení na to jezdil opět smyčec jeho po strunách.
Hosté na chvíli utichli — nejdříve zvědavostí, potom udivením. Pídimužík řádil, jakoby stál v nejprvnějším orkestru. Co vlastně hrál, nedalo se arci rozhodnouti — byla to směsice podivných, brzy jako střemhlavě se přechvacujících, brzy líbezně plynoucích zvuků, mezi nimiž jen chvilkami sténavý nápěv prorážel.
Rozhárané pijáky uchvátila nová veselost při nenadálém koncertu. I smáli se a nevěděli čemu. Houslista si jich ale nevšímal.
Stál tu ve svém úzkém hřebíčkovém kabátě, jakoby mimo sebe ani kousek světa neznal, a hrál — rejdil ve svém zvláštním světě, ani neustávaje.
Mladíci ho poctili několikráte hlasitým bravo, potom ale obrátili se zase v kolej rozkoše, hovoru a smíchu, z kteréž je byl neočekávaný koncertista vytrhnul. Láhvice opět bouchaly, sklenice cinkaly, přípitky hlučely a mezi to šuměly ze starých houslí zvuky španělského tance.
Alfred — byl to mladík, kterýž se chystal na cesty a jenž byl houslistu před sklepníkovou nelítostí ubránil — Alfred poslouchal. On znal nápěv tohoto tance a srdce jeho bouřilo. V tom letěla šupina z oloupaných melounů přes pokoj, a trefila houslistu do čela. Ten pozvedl poněkud skloněnou hlavu, jako by se byl ze snu probudil — a v tom okamžení začaly naň podobné zbytky z pojedených pamlsků jako divné krupobití padati. Rozpustilý chechtot provázel toto vyražení bohatých mladíků.
Houslista se začal klaněti, jako se klanívá zpěvačka, když se na ni z loží nebo galerií květiny sypají. V tom vyletěl ale z rozhýřené ruky také saský dvouzlatník — houslista vykřiknul, chytil se za hlavu a skácel se na širokém stole. Staré housle bolestně vedle něho zazvučely.
Bláznivý houslista! — Svět je se svým úsudkem brzy hotov a posměch, nelítost a škádlení má jako na hřebíčku při ruce. Ale kdož prohlídl tajné, tenounké struny tohoto nešťastného ústrojí, nežli se z něho bláznivý houslista udělal? — Učinil-li to někdo, měl pak zajisté spíše slzu nežli posměch ve tváři.
Ubohý sestárlý houslista byl jednou šťastný mladý houslista. Byl pouhé dobrotisko, lidský beránek, svět se naň usmíval se vší spanilostí, a on se nenadál, že by na něm také něco škaredého strašilo. Byl mladý, způsobný, a vyjímaje malé povýšení mezi lopatkami, mohl se v řadu nejšvarnějších jinochů času svého postaviti. I nebyl bez jmění, ale z obzvláštní náklonnosti k hudbě přijal skrovnou službu v orkestru dvorního divadla a byl tak řečeným korrepetentem při baletu.
Srdce jeho bylo měkké a celému světu přístupné. Že v něm ale vedle náramné skromnosti také panická ostýchavost bydlela, zůstalo až posud osamělé, bez rozkoší lásky. Konečně však odbila také jeho hodina.
Panna Rosenthalová, první figurantka při baletu, byla toho času v úplném rozkvětu. Sotva sedmnáctiletá počítala na bojišti lásky již tolik triumfů, jako sestaralá v milostné zbrani rekyně. I srdce houslistovo zachvělo se hořkosladkou rozkoší, sotva ji byl při první taneční zkoušce zahlídnul. Od té chvíle nedržíval takt, zůstával v nejhlavnějších místech vězeti, a milejší bylo mu hleděti na mrštné třepetání jejích útlých nožek, nežli na mrtvé řádky němých not, Baletní mistr huboval a tanečnice se chechtaly.
Nezůstaloť dlouho tajemstvím, co se v mladém houslistovi děje, a novinka tato byla pro škádlivou baletní drůbež vítanou pochoutkou. Některé mezi ní, horlivé ctitelky Venušiny, ježto by mladíka i na vzdor nerovným zádům byly rády do sítí svých lapily, usnesly se nyní ubohou oběť do jiných tenat vehnati.
Panna Rosenthalová se ani nenadála, jakou kořisť uloviti měla. Dostávalať arci od nějakého času milostné dárky, jichžto původci na stopu přijíti nemohla; že by ale v brzce ruku i k důležitější věci podati měla, nežli jest: od nepatrného opakovače dárky přijímati, to jí nenapadlo ani ve spaní. I zasmála se jako neslýchané pošetilosti, když od jiných figurantek doslechla, že po ní housle, vzdychají, kteréž jí při tanečním cvičení nohy v taktu drží, a svolila s radostí k malému žertu, k němuž ji dovádivé tanečnice ponoukaly. Těšilať se, že bude míti kapitální veselohru s poblázněným hrbáčkem. Což jí bylo do měkkého srdce, do ušlechtilého ducha, do čisté, vroucí lásky? Ona chtěla míti žert — a k tomu se hodil malý houslista výborně.
I začala s ním koketovati; střely zraků jejích padaly jako palčivé blesky do srdce jeho a smysly jeho točily se sladkým vírem. Úsměv, pokynutí hlavy, sklopení očí, kratinké pozdravení, malé zastavení, několik slov, stisknutí ruky — a ubohý, šťastný houslista vyznal se jí se slzavýma očima svou horoucí lásku. To bylo kvetoucí jaro života jeho.
Ona přijala sliby blaženého mladíka; přijala prsten od něho, i radila a prosila, aby činil přípravy k radostnému sňatku, a blažený mladík je činil. Nevšímal si, že někteří hlavou vrtěli, jiní ramenama krčili, třetí po straně se šklebili; on činil přípravy a celý svět musel o štěstí jeho věděti a musel blaženost jeho sdíleti. Ach, vždyť byl tak veliké dobrotisko, a neznal klamu, neznal podvodu!
Konečně — v duchu nebyl ani krok od oltáře — konečně mu řekla panna s plným hrdlem smíchu, že to byla pouhá komedie, a že nemá chuti poslední scenu dohráti.
Ubohé dobrotisko!
S puklým srdcem vrátil se domů. V prvním okamžení pobouřil jej — v celém živobytí po prvé — hněv tak prudce, že by byl rád hanbu svou v krvi ošemetné zrádkyně utopil; potom ale přemohla jej lítost tak násilně, že se plačtivě před celým světem ukryl.
A od toho dne nespatřilo dvorní divadlo oklamaného houslistu.
Několik let na to seděl světem se toulající šumař za branou vzdáleného města, na břehu hluboké řeky, mezi hustým křovím. Byl tichý večer a soumrak začínal krajinu zastiňovati. Nic nemyslil, nic necítil; bezděky hleděl za odešlým sluncem. Vedle něho ležely věrné housle.
Nebyl to již kvetoucí mladík; puklé srdce bylo mu i týl sehnulo, tváře zoralo a oči ztrhalo.
V tom přicházela podle vody plachá dívka. Krok její byl nestejný a pohled její bázlivý. Lomila rukama i zdvihala je k nebesům. Při tom hořce plakala.
„Ne — jinak nemohu! Bůh mi bude milostiv!“
Takto zvolala hlasem zoufajícím a zastavila se, oči k nebesům upínajíc, jakoby tam na svoje slova odpověď očekávala.
„Já v něj založila štěstí tohoto i příštího života — já proň zapomněla na boží i lidské přikázání — já se pro něho vydala ve světskou hanbu a upadla u věčné zatra… Ó Bože, Bože! spas duši mou!“
Takto hořekovala. Poslední slova podobala se více zvířecímu skučení a vycházela z hlubiny divou lítostí rozsápaného srdce. I zdáloť se, jakoby jižjiž nohu zvedala, aby se vrhla do proudu.
Tu ji uchvátily pozadu cizí ruce, a ona klesla jako bezsmyslná do náručí houslisty Rozvody. Onť se byl zhrozil nářku dívčího a přiskočil k její ochraně.
Byla to mladá, útlorostlá dívčina. On klečel nyní jedním kolenem na zemi a na druhém leželo mu spanilé břemeno. Ruce měl ovinuty okolo spanilého tílka.
Srdce jeho tlouklo hlasitě. Po mnohá leta štítil se ženského pohlaví jako úhlavního nepřítele, a nyní držel útlý květ jeho v náručí! I nemluvil; ale horké slzy loudily se mu z očí a kapaly na tvář nešťastné oběti krutého zoufalství.
Konečně otevřela dívka oči.
„Kde jsem?“ zvolala zděšená z náručí muže cizího se vinouc; a hleděla kolem i zpamatovala se, proč byla v tato místa přišla, a dala se do hořkého štkání.
„Ó, proč jste mě nenechal!“ bědovala, muži neznámému k nohoum klesajíc; „teď by bylo po všem.“
„Ne, ne, milá duše, teď by to teprva začalo — a zle začalo! Což myslíš, bláhová, že se dá věčnost tak útlýma nohama přeskočit?“
„Ó nezatracujte mě, můj neznámý ochránce!“ plakala dívka. „Neboť míra neštěstí mého je tak veliká, že jsem nemohla věřiti, že bych ji unesla. Ó mějte milosrdenství!“
A hlas její zněl tak lahodně, tak dojímavě, že mu staré zpomínky jako zvuky čarovné písně duší proletěly.
„Já tě nezatracuji, ubohá — ale jsem rád, že jsi navrácena životu!“ těšil ji houslista. „Vzchopte se, panenko, začíná se stmívati, a nežli dojdeme do města —“
Dívka zavrtěla rychle hlavou.
„Nechcete do města?“
„Já tam žádného nemám. Ode všeho jsem se odtrhla a stojím sama na světě. Ten jediný, kterýž mě pod břemenem života držeti měl — ten mě opustil.“
„To je zle — zle! Žádného! — Tedy pojďte se mnou! Jsem také nešťastný, a vím, jak se s neštěstím obcuje.“
Třetího dne na to kráčely z brány hlučného města dvě pocestné osoby — toulavý šumař s mladou dívkou. Bylo ranní spanilé jitro. Mužíku visel na boku podlouhlý vak, a dívka nesla na bedrách pouzdro z voskovaného plátna, v němžto byly housle schovány.
Šli dlouho vedle sebe, ani slova nemluvíce; ale duše jejich mluvily napořád.
Konečně přišli na pahorek, na němžto několik dlouhokmených jeřábů stálo. Slunce počínalo již palčivé paprsky rozhazovati. Vábivě kynul tedy chodcům líbezný chládek, a jako jedním citem puzeni uchýlili se oba z kamenité silnice pod zelenou střechu jasnělistých stromů.
Tu seděli oba na čerstvém drnu a oči jejich spočívaly na půvabné krajině, v jejímžto pozadí výstavné město již jako za tenounkým závojem se míhalo.
„A já ji tak miloval!“ vzdechl nyní mužík polohlasitě.
„A já!“ zašeptala dívka, v bolnosladkém zpomínání oči klopíc.
„A ona tropila nemilosrdnou hříčku se srdcem mým,“ řekl zase on a položil svou ruku na její.
„A on mne opustil nevěrně,“ řekla ona a sklonila hlavu na jeho rameno.
A takto těšil jeden druhého v žalostech srdce svého.
„Ale já ji přece dostihnu!“ zvolal pak houslista jako náhle rozhorlený. „Končiny světa neleží tak daleko od sebe, aby je lidská noha nepřeměřila. Já ji dostihnu — a postavím se před ni, a hněv můj ji rozdrtí. Ona myslí, že k ní nedovedu mluviti; ale já znám řeč, která dozajista k srdci jejímu donikne.“
Při těch slovech se rychle otočil, vyndal housle z plátěného pouzdra a začal hráti nápěv španělského tance. Mezitím ale zaletěl duch jeho daleko — až ku dvornímu divadlu, ruce jeho ustaly, a housle zase umlkly.
Nastalým tichem probudil se houslista ze snů svých, ohlédl se vůkol, jakoby nevěděl, kde se nachází — potom ale uložil zase kvapně housle a nutil dívku, aby šla dále.
„Dělejme, abychom ji dostihli, nežli hvězdy vyjdou, pak bychom ji mezi množstvím nerozeznali. Ty mi pomůžeš hledati — není-li pravda, moje ubohá? Ó, tvoje oči se lesknou jako dvě stříbrné lampy v nočních temnostech, a mně je milo při jejich záři kráčeti.“
A dívka vzala housle, toulavý hudebník svou sukovitou hůl, a oba zmizeli plni touhy neukojitelné, žádného stání nemající.
Za půl leta na to byl tichý pohřeb v malém městečku. Světem putující houslista pochovával mladou ženu svou.
Odešlať k věčnému pokoji! Veškerá míra šetrné laskavosti, kterouž jí dobrotisko muž nabízel i v oběť přinášel — ani péče, ani lítost jeho nemohly zahojiti ránu, kterouž jí byla nevěra milostné srdce natrhla. Chřadla, vadla — nutila se opět k životu, a přece chřadla a vadla, až odešla k věčnému pokoji.
K útěše zůstavila muži spanilé děcko, sotva třídenní poupátko, a sama zavřela oči utěšena, vědouc, že bude o ně pečovati tou měrou, jakoby byl jeho vlastní otec.
Od té doby uplynulo sedmnácte let. O hlavu ubohého houslisty byla se otřela bouře, vichr, parno, zima — všichni živlové. Neuhasitelná touha poháněla jej z kraje do kraje. Všude se vznášel a poletoval před ním obraz, jejž ale nikde najíti, jehož nikde dosáhnouti nemohl.
Mnoho přetrpěl — bláznivý houslista!
Jasně svítily jednoho večera hvězdy, an se bral domů s hlavou zakrvácenou. Ani nevěda potácel se po boku mladého Alfreda, kterýž byl hlučnou společnost opustil, aby žebravého umělce domů doprovodil. Srdce jeho bylo naplněno nápěvem španělského tance, i chtěl a musel zvěděti, odkud chudý houslista ty zvuky zná.
Ten však si průvodce svého ani nevšímal. Jednou rukou v jeho loket zavěšen tiskl k sobě pod druhým paždím věrné housle, čas po čase jednotlivé zvuky ze rtů vypouštěje, mezi nimiž jediné „Emilie“ bylo srozumitelné.
Alfred ho nenutil k mluvení. Hlava jeho byla plna španělského tance a obrazu jisté osoby, od nížto znal nápěv cizonárodního tance.
Bláznivý houslista bydlel v odlehlé čtvrti lidnatého města, v malém, chatrném domku. Kolem leželo již všecko v tichém spaní.
Stařec zaklepal na viklavou okenici při zemi.
„Tatínku?“ ozval se uvnitř líbezný hlásek.
„Emilie!“ odpověděl houslista, a v okamžení na to zarachotila závora u domovních dveří.
Podoba rusalky zjevila se na prahu, i podivila se příchozímu s otcem. Avšak i příchozí podivil se této podobě a nejistými ústy pověděl jí, že otce malá nehoda potkala, že ho nechtěl samotného pozdní hodinou pustit — že by ho byl přivezl, že ale nevěděl, kde příbytek jeho hledati, a že bylo těžko slova z něho dostati.
Oči jeho spočívaly při tom na dívčí postavě, jako by se mu byla z růžových listů a slunečních paprsků tkaná podoba ze staré báchorky zjevila. Toto útlé tílko, ta lahoda všech údů, ta spanilost kvetoucích lící, ta nevinnost dětinského pohledu, ten spanilý květ dívčí krásy v prostinkém, ale úpravném, čistém šatě nočním, v tom bělounkém korsetku a malém čepečku — on se pásl nenasytnýma očima na všech těchto částkách neočekávaného zjevení v nuzném příbytku.
Ona ale neměla oči pro neznámého. Jenom první jeho pohled byl ji v neočekávanou hodinu trochu překvapil, snad i pomátl, nyní byla celá duše její u otce. Odložila housle jeho, pomohla mu z kabátu, posadila jej na širokou, starou lenošku, zavázala hlavu jeho a vznášela se okolo něho a točila se, aby vyplnila každou žádost jeho.
A bláznivý houslista se usmíval a bral dívku za ruku, a hladil ji a líbal a plakal mezi to: „Ó moje Emilie! Dnes jsem byl veselý — ale začala mě hlava boleti.“
Alfred nemohl usnouti. Víno, španělský tanec, Emilie a příští cesta míhaly se mu v rozpáleném mozku jako mlhy podzimního jitra. Zejtra cestovati nemohl; to cítil, ačkoliv si neuměl příčinu tohoto meškání zřejmě vysvětliti.
Cestovati nemohl; ale jakou překážku měl své dobré matce udati? Měl ji obelhati anebo jí pravdu sděliti? — Obelhati ji nechtěl a pravdu pověděti nemohl. Bylať ještě jiná překážka, nežli víno, španělský tanec a Emilie, že cestovati nemohl.
Beze smyslů byl se totiž bláznivý houslista ve vinárně se stolu svalil, a rozpustilec dal se do smíchu, že tak dobře korunu všech cestujících umělců trefil. Alfred se prohlásil proti tomu s ošklivostí. I nazval to chlapectvím, pošetilostí.
„U všech čertů, pane Alfrede!“ zvolal noční kumpán, jemuž byl tolar z ruky vyletěl. „Koukni si dříve do úst, nežli slova z uzdy propustíš!“
„Nejsou-li ti moje slova vhod, tedy ti jinými zvuky uši naplním!“
„To můžeš — jestli to vůbec dovedeš.“
„Abys o tom nepochyboval, půjdeš se mnou na procházku.“
„Půjdu! půjdu! — a vezmu si s sebou ocelového přítele!“
Dříve tedy, nežli se mohl Alfred na další cestu vydati, musel malou procházku do blízkého háje odbýti. Mohlť arciť tyto své šlépěje k vyrovnání povstalého sporu krví poznamenati, avšak srdce jeho bylo při tom pokojné. Bouřlivěji tlouklo, když pomyslil na Emilii a na španělský tanec.
Onť znal osobu — ta se jmenovala také Emilie, a španělský tanec týkal se jí velice. Ona byla jednou první tanečnicí, plna svůdných půvabů, osypaná květem ženské spanilosti a ozbrojená silou ženské poutavosti. Celé sbory ctitelů měla zapřaženy u svého vítězného vozu, až se vzdala bohatému šlechtici, kterýž ji pak z cesty veřejných oslav na tišší stezku domácnosti odvedl a polovici své bytosti z ní učinil.
Alfred miloval tuto osobu — on ji ctil, její vůle byla mu nejsvětějším rozkazem. On byl její přítel, její důvěrník — více než její syn. On znal příběhy mladosti její; on znal španělský tanec a příhodu, kteráž srdce její tísnila.
A bláznivý houslista zjevil se mu nyní jakož doplněk příběhů matčina života. On znal druhdy oblíbený tanec její, kterýž si byla sama složila.
Sotva začalo mladé jitro do oken lidských hleděti, stál již bláznivý houslista na nohou a svazoval svůj vak. Emilie ještě dobře spala. Unavena dlouhým bděním u otce, byla teprva k ránu v lahodné lokte spánku upadla,
Otec ale nenalezl na prostinkém loži dlouhého pokoje. Hlava jeho byla rozpálena, krev jeho rozčilena. Tváře jeho byly horečným palem prokvětalé, při tom čelo jeho obvázané, a okolo úst poletoval mu tajuplný úsměch.
Nyní stál pohotově na cestu.
„Emilie! holubičko — poleť!“ budil dívku, prstem ji na bělounké rameno poklepávaje.
A dívka se vzchopila a poznala stav nešťastného otce. S milostnou oddaností podrobila se vůli jeho, a dříve nežli slunce prvními paprsky nejvyšší báně města líbati začalo, vycházeli oba z brány.
Onať byla s nešťastným skoro celý život na pouti ztrávila. Toliko v posledních letech byla jej malou lstí na jedno místo připoutala. A tak doufala i dnes ráno za bránu s ním vyjíti a pod večer jinou stranou se zase do města navrátiti.
Snášelať jako anděl podivnosti otcovy, vědouc, že jest jediná jeho podpora, jeho útěcha, kotvice jeho života.
Bylo spanilé jitro. Okolí začínalo se občerstveno buditi, a houslista s čelem zavázaným vykračoval si jako mládenec. Byl podivně roznícen, plný divných myšlének; ale ústa jeho byla zavřena.
Emilie nerušila toto mlčení. I ona měla dnes po tichu co rozvažovati, neboť se jí vznášel před očima obraz Alfredův, a mladistvá duše její hrála s ním jako dítě s milovanou hračkou.
V blízkém háji odpočívali. Emilie znala v něm tiché, hustým křovím obroubené místečko. Tady se umístil unavený poutník na liběpáchnoucím trávníku, a pevné spaní jej přemohlo. Emilie seděla vedle něho jako milostný duch strážce.
Kolem zavánělo stromoví a kvítí, ptáčkové pěli své ranní písně, líbezný šum zachvíval povětřím a obraz Alfredův hleděl na dívku z každého listu, z každého květu — i když oči milostně se usmívajíc přimhouřila, hleděl na ni z kotoučivých temností.
„Zde to bude nejpohodlnější!“ řekl Alfredův sekundant. „Skoro ze všech stran jsme obklíčeni hustými křovinami. Zde vám nebude několik minut oko lidské překážeti.“
Sekundant Alfredova odpůrce byl spokojen. On sám neodpovídal. Byltě mnohem starší nežli Alfred, a toliko způsob svobodného, v rozkoších světských jakousi útěchu hledajícího života rovnal jej poněkud mladíkům. Zkušenému pozorovateli neušlo, že v sobě často hlas nepokojného svědomí utlačiti usiloval.
Dnes měl zase těžkou noc, a tvář jeho byla zpustlá.
Společník jeho pokoušel se o to ještě jednou, aby několika slovy obě strany vyrovnal: on sám ale nepřidal k tomu ani slova, byloť, jakoby toužil po krvi; Alfred pak neměl chuti s odpůrcem vyjednávati.
„Je to věru k zbláznění — k vůli bláznivému houslistovi, do něhož nám všem nic není!“ prohodil ještě sekundant, ale soubojníci shodili s těla kabáty, a v okamžení na to leskly se jim v rukou dlouhé, tenké ocele.
Za hustým křovím seděla houslistova dcera. Poslouchala a poznala hlas Alfredův. Celá duše usedla jí do očí, aby jí ani jediné pohnutí nenadálých hostů neušlo. Bála se dýchati, aby se neprozradila, a přece musela každé slovo slyšeti. I drala se co nejtišeji hlavou skrze hustinu. Panenská ňádra dmula se jí u veliké úzkosti.
V tom zařinčely kordy v povětří. U smrtelném zděšení vyletělo z prsou dívčích pronikavé zkřiknutí — a jakoby mohla všemu neštěstí zabrániti, drala se Emilie celým tělem ven z tmavolisté křoviny.
První pohled její padl na Alfreda; tím ale, jakož i jejím vzkřiknutím se jinoch ulekl i neohradil se proti ráně svého odpůrce, a v okamžení vězel mu ocelový hrot v rameně.
Odpůrce jeho to skoro ani neznamenal, a vida, že je souboj nenadálým vmíšením se osoby neznámé přetržen, obrátil se kvapně na tu stranu, odkud tato přítrž přicházela.
Ale sotva že padlo oko jeho na Emilii, tu pustil meč, a v tvář jeho ulehlo zděšení, jakoby viděl ducha z hrobu povstalého, strašidlo svého svědomí.
Ano, to byla ona — spanilá zahradníkova dcera ve vzdáleném městě! Takto k němu vylézala hustými křovinami v rozkošné zahradě, když věřila slibům jeho, nevědouc, komu obětovala lásku svou. Kde se tu nyní vzala, tak spanile kvetoucí? Vždyť se byla před osmnácti lety ztratila — lidé ji viděli, kterak šla podle řeky, a duch její strašil teď nevěrného svůdce jejího.
Baronka Květodolská chodila u velikém pohnutí po svém pokoji. V jedné ruce držela otevřené psaní, v druhé šátek, utírajíc sobě slzy.
I čtla psaní již po třetí.
„Drahá matko! Nelekej se, jestli dnes něco nemilého zaslechneš. Nebezpečného se nestane nic — to cítím; a cokoli se přihodí, musí se přihodit k vůli člověku, kterýž od včerejší noci mou celou zvědavost napíná, kterýž i Tobě, tuším, nezůstane lhostejným, a k vůli kterému jsem cesty své na delší čas odložil.“
Baronka nevěděla, co o tom souditi, a trnula starostí. V tom se dal šlechtic Rovinský ohlásiti.
„Račte prominouti, paní baronko, že tak ranní hodinou obtěžuji,“ začal, když vešel do pokoje. „Já měl dnešní noci neštěstí, že jsem s vaším panem synem se neshodl; měla byste na mne zanevříti. Avšak mi, bohdá! vinu odpustíte, když vám řeknu, že se právě ta nehoda a její následky počátkem lepšího budoucího života mého staly. Neračte se děsiti, moje milostivá — syn váš —“
„Netrapte mě dlouho, pane barone!“
„— je lehce poraněn — na mou čest! není to nic nebezpečného — ani moje vina nebo zásluha, nýbrž dívky, kteráž, jak tuším, v budoucí běh dnů našich osudnou rukou zasáhne. Přivezlť jsem ji na žádost Alfredovu do vašeho domu, a prosím sám o laskavé přijetí její, dokud se temno nevyjasní, kteréž ještě mezi námi leží, a z něhož nikdo roušku strhnouti nemůže, nežli snad ona sama — nebo její otec — je-li nešťastný houslista v skutku jejím otcem.“
„Houslista? — Já vám, pane, nerozumím.“
„To vidím, paní baronko! Jáť sám nemám ještě nitku do temného labyrintu, i nebudu vás marnými třeba domněnkami obtěžovati. Napadnem-li starého v okamžení jasného rozumu, všecko se nám vysvětlí.“
V tom přišli sekundanti s Alfredem. Jinoch měl rameno obvázané a tvář poněkud ubledlou; spočíval na ní ale úsměv tak jemný a prosebný, že ho baronka ani pokárati nemohla.
„Odpusť, drahá matko! — s obsluhováním nebudeš míti velkých starostí. Já si přivedl obsluhovačku, i doufám, že u mne tak věrně vytrvá, jako já včera u jejího otce.“
Průvodčí jeho poněkud ustoupili, a za nimi objevila se nyní Emilie s otcem svým. Překvapena pohledla baronka na spanilou dívku; ale když spatřila i jejího letitého průvodce, zatajil se v ní dech a veškeré oudy její zachvěly se patrným leknutím. Kdo nešťastného houslistu jenom jedenkráte viděl, nepustil ho více z paměti; a baronka Květodolská bvla ho často vídala.
V loni dostal ženský baletní sbor dvorního divadla v … neobyčejnou hodinu rozkaz ke zkoušce. Nikdo nevěděl, co se děje. Na obyčejných místech v šatnici našla každá tanečnice nově zhotovený šat z velkého baletu, kterýž asi před 25 lety mezi obecenstvem sídelního města furore dělával.
Celý sbor se musel oblékati. Na místě první tanečnice oblékala se neznámá, a jak se podobalo, vzácná dáma. Počítalať ovšem již něco málo přes čtyřicet let, ale posud bylo na ní znamenati, že patřívala svým časem mezi nejprvnější krásky.
V tu chvíli bralo se několik cizinců přímo k divadlu. Sám intendant je vedl. Po předu kráčela dívka v hedbávném šatě, a vábila na sebe zrak všech okolojdoucích nejen spanilostí svou, nýbrž i průvodcem svým — malým sestárlým mužíkem.
Byla to Emilie s otcem svým.
V patách za nimi šel Alfred a Rovinský. Vedliť se ruku v ruce jako přátelé.
„Rozhodná chvíle se blíží,“ prohodil Alfred. „Ve mně se začíná malomyslnost zmáhati.“
„Nemař mi naději,“ řekl Rovinský hlasem tichým. „Já se jí držím jako tonoucí tenkého stébla. Půl světa spadlo by s prsou mých, kdyby naše cesta a lidumilá ochotnost pana intendanta nebyla nadarmo.“
„Snad mi nebudete chtít pokládati za zásluhu, že jsem na vaše útraty přivolil ke zkoušce, kterouž ode mne dle práva člověčenstva požadovati můžete?“ řekl intendant. „Dejž jenom Bůh, aby se očekávání všech nás splnilo! Způsob, jímžto v nešťastníku žádoucí převrat mysli docíliti zamýšlíte, jeť arci trochu divadelní, ale já věru nevím, zdali by naši nejznamenitější doktoři jiný prostředek vymysliti mohli, kterýž by nešťastného více dojal a celou bytostí jeho otřásl.“
„To také myslíme,“ odpověděl šlechtic, „a my bychom vám zůstali na všechny časy vděčně povinnováni, kdyby se naděje naše splnily.“
Mezi tím přišli k divadlu. Starý houslista, trvaje až posud v hlubokém mlčení, poněkud se před ním zastavil. Bylyť to ještě ty dvéře, ta předsíň, jimiž před lety tak často procházel. I pozvedl očí svých — a potom zakýval hlavou, jakoby se tu byl poznal, a nebo jakoby odtud nebyl ani odešel.
Potom se ale zastavil, pohledl na Emilii, kteráž ho pozorovala očima zpytavýma, a tiskl jí ruku. Dívka cítila, že se třásl a že vnitřní pohnutí jeho přibývalo, čím dále do stavení vcházeli.
Od oněch časů, co bylo srdce jeho smrtelnou ránu utrpělo, nebyl v žádném divadle. Také nikdy o něm nemluvil; byl téměř veškeru paměť ztratil, a toliko zpomínka na ni prosvítala jako jasný paprsek temnost jeho mysli. Žádného neznal, krom Emilie; celý ostatní svět nebyl pro něho na světě; ba i její obraz byl tak v mozku jeho vybledl, že ji nepoznal, ačkoliv od své poslední kratičké pouti v jejím domě, ano i v její společnosti přebýval.
Nyní teprva, mezi těmito stěnami, před těmito dveřmi, na těchto schodech začínali se jeho smyslové sbírati, začala se v něm paměť buditi. A když se nyní dvéře otevřely, a velká baletní garderoba se před ním rozprostřela — s těmi strakatými postavami, s tím hlukem a leskem, s tou první, svůdnou vílou uprostřed, na tom samém místě, v těch samých čaropůvabných šatech, celá ona — postava, pohled, pohybování — a když se okolo něho tanečnice hrnuly, jako před lety dělávaly, a ona se naň usmívala — arci jenom líčená, vždy ale ještě nevýslovně půvabná! — tu se dal náhle do hlasitého, křikem promíšeného pláče, roztáhl třesoucí se ruce, jakoby chtěl dávno čekaný obraz obejmouti — a padl bez sebe na zem.
Co jsou naděje lidské? Jakého mají základu? jakého stavení? Písek na břehu bystrého proudu je stálejší.
Bez vlády, bez znamení života ležel tu nešťastný houslista, a přátelé jeho stáli v hoři okolo něho.
Rozepli mu šat, rozhrnuli košili, a na prsou na hedbávné šňůrce okolo krku našli malou tobolku. To bývala svátost jeho života, a nikdo ji nedostal do ruky, dokud on byl mocen údů svých.
Teď ji cizí ruce otevřely.
Byla v ní růžová, stříbrně vyšívaná páska.
Baronka ji poznala. Před lety zdobívala ňádra jisté tanečnice. Řada rozličného utrpení byla se mezi tím jejího srdce dotknula. Bylať okusila poctu i hanu, rozkoš lásky i bolest ztráty její; ztratila manžela, nabyla nepřátel, a prošla mnohou školu strasti, nežli k nynějšímu poklidu dospěla. Byla dlouhá leta minula, ale ona pásku poznala.
Potom byl v tobolce kroužek rusých vlasů a lístek na růžovém papíru. Oboje poznal šlechtic Rovinský. Takový papír brával druhdy k zamilovaným psaníčkům, a takové bývaly vlastní kadeře jeho.
Mimo to leželo v tobolce zapečetěné psaní k šlechticovi. Třesoucíma se rukama je otevřel. Dcera městského zahradníka poroučela mu v něm dítě své.
Třetí den na to stavělo se obecenstvo sídelního města po ulicích v peřestých zástupech. Čekaloť na pohřební průvod člověka, o němžto se roznášely přepodivné pověsti. Žvavé tanečnice baletního sboru nebyly mlčely, a z prostinkého houslisty vyrostl v ústech jejich zakuklený hrabě, pronásledovaný kníže a bláznivý princ.
A tři měsíce později slavil Alfred radostné zasnoubení s Emilií, krásnou, bohatou a za vlastní přijatou dcerou šlechtice Rovinského.