J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její/Bezová maminka
| J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její | ||
| Rozdíly jsou ve všem | Bezová maminka | Čtvero panovníků |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Bezová maminka |
| Autor: | Hans Christian Andersen |
| Původní titulek: | Hyldemoer |
| Zdroj: | J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 173–181. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | Bezová maminka (překlad Kober) |
Jistý hošík se nastudil, a to proto, že vyběhl z domu bosýma mokrýma nohama; a každý se tomu divil, že se nastudil, neboť bylo po delší čas sucho. Matka ho svlékla ze šatů, dala ho do postele a přinesši samovar, uvařila svému synáčku šálek bezového thé, aby se vypotil. Tu chvíli vešel do světnice veselý starý pán, jenž v témž domě nahoře sám a sám bydlel; neměl ani manželky, ani dítek, ale děti měl velmi rád a vykládal jim všeliké pohádky a povídky o tom, co se někdy za starých dob dělo, a o rozmanitých dobrodružstvích. Uměl tak pěkně vykládati, že milo bylo, jej poslouchati.
„Nyní vypiješ své thé,“ pravila matka, „a možná, že uslyšíš nějakou pohádku.“
„Jen kdybych něco nového věděl,“ řekl na to staroušek, přívětivě se usmívaje. „Proč pak má chlapeček mokré nohy?“ tázal se matky a ta na to odpověděla:
„Proč má mokré nohy, ani sama nevím.“
„Uslyším-li pak nějakou pohádku?“ ptal se chlapec.
„Řekneš-li mně docela, jak hluboký je žlábek v uličce, kterouž do školy chodíváš, uslyšíš, ale to dříve věděti musím.“
„Je hluboký až k holinkám,“ pravil chlapec, „a pak musím jíti hlubokou dírou.“
„Vida! Od toho máš mokré nohy,“ pravil k chlapci staroušek. „Teď bych ti měl ovšem pohádku vypravovati, ale bohužel mi žádná nenapadá.“
„Vždyť si nějakou ihned vymyslíte!“ odpověděl chlapec. „Matinka mi říkává, že ze všeho, co vidíte, dovedete udělati pohádku.“
„Je možná, můj milý hošíku; ale co je do takových pohádek a povídek? Dobré pohádky a povídky dostaví se samy a zaklepají u mne, pravíce: Tu nás máte!“
„Nu a brzy-li zaklepají?“ tázal se chlapec; a matka usmívajíc se, dávala bezové listí do konvice a lila naň vařící vodu.
„Prosím vás, jen mně něco vypravujte!“ dal se chlapec znova do prošení.
„Jen kdyby se tu pohádka sama ozvala!“ pravil staroušek. „Avšak pohádky bývají vzácné návštěvy, přicházejí k nám, jen když se jim líbí… Posečkej! Tu jedna přichází! Slyšíš? teď je v konvici na thé.“
Chlapec hodil okem na konvici, jejížto víčko se zvedalo. Listí bezové a květ pěkně bílý se ukazovaly a vyrůstajíce z tenkého sítečka rozkládaly se na vše strany šířily se a zrůstaly. Konečně z nich byl strom bezový, jenž až k posteli ramenama zasahoval a záclony u postele odstrkoval. Kolem postele byl samý květ bezový, samá bezová vůně. A u prostřed stromu seděla stařenka, mající na sobě šaty zelené s podivnými květy tak velikými jako květ bezový. Těžko bylo rozeznati, byly-li šaty z nějaké tkaniny, anebo byly-li z skutečných květin a listů.
„Jak se ta paní jmenuje?“ tázal se chlapec.
„Ano, ano, jak se jmenuje!“ dal mu staroušek za odpověď. Řekové a Římané nazývali ji Dryadou,[1] než náš lid na předměstí dal ji lepší jmeno; nazývá ji bezovou maminkou. Jen ji hezky pozoruj, dívej se na bezový strom, a hezky poslouchej!“
„Zrovna takový strom bezový je na předměstí v koutě malého skromného dvorečka. Pod stromem jednoho dne, když slunce jasně svítilo, seděl velmi letitý námořník a vedle něho seděla jeho manželka, také velmi letitá žena. On byl již pradědečkem a ona prababičkou a měli míti v krátkém čase zlatou svatbu; avšak nevěděli, který den před padesáte lety měli svou svatbu. Bezová maminka seděla na stromě a usmívala se tak vesele, jako oba staří manželé. „Dobře vím,“ pravila, na který den jste měli svatbu;“ než dědoušek a babička toho neslyšeli, protože o svých mladých letech hovořili.
„Pamatuješ-li se,“ pravil starý námořník, jak jsme byli děti a jak jsme spolu hrávali? Bývalo to na dvoře, kdež nyní sedíme. Sázeli jsme větvičky do země, dělajíce sobě zahrádku.“
„Pamatuji se velmi dobře,“ odpověděla stařenka. „Zalévali jsme sázené větvičky, a jedna z nich byla větvička bezová. Ta pustivši kořeny vyrostla u veliký strom, pod nímž nyní v stáří vysokém sedáváme.“
„A tam v koutě stávala kadečka s vodou a po ní pouštěl jsem papírové loďky. Než později jsem vykonal po jiných lodích jiné plavby.“
„Chodívali jsme spolu do školy, bychom se něčemu naučili, a potom šli jsme spolu k biřmování. Oba jsme se při tom dali do pláče; odpoledne šli jsme na hradby na procházku, vystoupili jsme na kulatou věž, abychom měli vyhlídku na celou Kodaň a do celého světa a konečně šli jsme se podívat, jak král a královna v krásných loďkách v průplavech zahrady královské se projíždějí.“
„Máš pravdu. Než v krátkém čase projížděl jsem se já jinak mnoho let po moři na dalekých, velmi dalekých cestách.“
„Častokráte jsem pro tebe plakávala,“ pravila stařenka, „domnívala jsem se, žes pro mne ztracen, žes našel již svůj hrob ve vlnách mořských. Častokráte jsem v noci vstala, abych let větrův po korouhvičce poznala, korouhvička se mnohokráte otáčela, a tys se nevracel. — Pamatuji se velmi dobře, jak jednou déšť proudem s oblak padal. Vůz pro smetí zastavil se před domem, já snesla dolu smetí a zůstala přede dveřmi. Hrozné bylo tehdáž povětří! Stála jsem přede dveřmi a tu přistoupil ke mně poštovní poslíček přinášeje mi nějaký list. List byl od tebe a vykonal daleké, daleké cesty, nežli mne došel. Dychtivě jsem otevřela list, usmála se a zaplakala, neboť jsem byla tomu velice ráda, že jsem se v listu dočísti uměla, že jsi v těch krajinách, kde kávové stromy rostou. Ty krajiny jsou zajisté země požehnané! Psal jsi mně ještě o jiných věcích a viděla jsem to všecko v duchu svém; déšť s oblak padal proudem a já tam posud stála s prázdným džberem u dveří domovních. Tu mne někdo vzal okolo boku…“
„A tys mu dala notnou herdu!“
„Vždyť jsem nevěděla, žes ty to byl! Tys přišel právě tak rychle, jako tvůj list a z tebe stal se švarný jonák a jsi posud švarný chlapík! Z kapsy ti koukal žlutý hedbávný šátek a na hlavě měls lesklý klobouček. Bylo toho dne nepočasí! A jak vyhlížely ulice!“
„Potom jsme se vzali,“ pravil starý námořník.
„Pamatuješ-li se dobře?… a dostali jsme synáčka a potom Márinku, a Jiříčka, a Petra, a Jana Kristiána…“
„A oni vyrostli a byli z nich pořádní lidé, kteréž každý rád má,“ pravila stařenka.
„A jejich děti také,“ řekl na to starý námořník. „Jsouť hoši jako řepa!… Trvám, že byla naše svatba kolem toho času?“
„Ano, ano, dnešní den je váš svatební den,“ pravila bezová maminka, nastrkujíc hlavu mezi dědouška a babičku, kteří se domnívali, že to je sousedka k nim se tlačící. Hledíce sobě do očí, drželi se za ruce. — Za chvilku přiběhly děti a těch dětí děti; neboť dobře věděly, že je dnes slavný den zlaté svatby dědouškovy a babiččiny. Již ráno jim vykonaly přání své, ale na to teď ani pradědoušek ani prababička nevzpomínali, neboť jim na mysl přicházely jiné věci, kterých za své mladosti zažili. — Bez vydával silnou vůni, slunce zapadajíc osvětlovalo tváře obou stařičkých manželův. Pradědoušek i prababička byli posud při dobrém zdraví a nejmladší vnoučátko skákalo a tančilo okolo nich, těšíc se nesmírně, že dnes večer budou velké hody. Bezová maminka zatím dívala se na ně se stromu volajíc s ostatními: Na zdar!“
„Ale toť není pohádka,“ pravil chlapec pilně poslouchaje.
„Tomu však musíš rozuměti,“ odpověděl staroušek.
„Zeptáme se tedy bezové maminky.“
„To nebyla pohádka,“ pravila tato, „ale nyní přijde. Z věcí a příběhův skutečných stávají se nejhezčí pohádky, jinak by můj hezký bez z konvice v bezový strom nebyl mohl vyrůsti.“ — Na to vzala bezová maminka hošíka z postélky, položila jej do svého klínu a větvičky bezové skláněly se nad nimi, tak že se zdálo, jakoby v hustém loubí bezovém seděly; loubíčko v nejkrásnějším bílém květu vyletělo s nimi do povětří; bezová maminka proměnila se mžikem v nejhezčí děvčátko, které mělo šatečky zelené s bílým květem. Za ňadrama měla kytici bezovou a kolem čela bezový věneček. Oči jeho byly veliké a modravé, a tak krásné, že milo v ně pohlédnouti. Děvčátko a chlapeček se líbali, neboť byli stejného stáří a stejné veselé mysli. —
Držíce se za ruce vyšli z loubíčka a stanuli v pěkné domácí zahradě. Na čerstvém trávníku uvázána byla ke kolu hůl otcova, a dětem se zdálo, jakoby hůl byla živa. Jakmile se na hůl, jakoby na koně posadili, proměnila se bambule na holi v koňskou hlavu; dlouhá hříva za hlavou splývala a z hole vyrostly čtyry štíhlé nohy konské. Koník byl zvíře statné a silné a běhal s nimi cvalem po trávníku. „Hopsa! hejsa! Pojedeme do světa!“ zvolal chlapec, „pojedeme na dvorec, kdež jsme v loni byli.“ A jeli a jezdili po trávníku a děvčátko, kteréž dříve bylo maminkou bezovou, volalo: „Již jsme na venkově. Vidíš-li pak ten selský statek s velikou pekárnou, podobnou ohromnému vejci ze zdi vylézajícímu! Bezové křoví svými větvemi ji zastíňuje a kohout vyhrabává ze země zrnka pro slepice. Hle, hle, jak svůj červený hřeben pyšně vyzdvihuje! — A již jsme u kostela na vršíčku a kolem hřbitovu jsou duby a jeden z nich pošel. — Dojeli jsme až ku kovárně, v níž výheň jiskry hází a polonazí kováři žhoucí železa buší a perlíkují, že z něho jiskry všudy lítají. — Dále, jeďme dále po panského a nádherného dvorce.“ — — A vše, o čem děvčátko v zadu sedící vypravovalo, letělo v skutečnosti kolem a chlapec to viděl svým vlastním zrakem, ačkoliv oba jenom okolo trávníku na holi jezdili.
Potom hráli si na vedlejších cestičkách zahradních a dělali si v písku zahrádku. Děvčátko vzalo si z kadeří bezovou kytičku a zasadilo ji do zahrádky, tak jako před dávnými lety učinili pradědoušek a prababička na předměstí, když byli malí, bez pouštěl kořeny a vyrostl z něho veliký strom. Držíce se za ruku, šli na procházku, jako pradědoušek s prababičkou, ale nikoli na hvězdárnu anebo do královské zahrady. Děvčátko vzalo chlapce kolem boku a letěli po celé vlasti. Bylo jaro, po něm leto, po letě přišel podzimek a pak nastala zima. Tisícero obrazův vznikalo v srdci a v oku chlapcově a děvčátko zpívalo neustále:
„Nezapomeň, chlapče milý,
že jsme spolu se bavili.“
Na celé jízdě, kterou povětřím konali, vydával bez tak líbeznou vůni, že chlapec sice cítil vůni z růží a z bukův, ale vůně bezová byla mnohem silnější. Květ bezový ležel i na srdci děvčátka, a tam i chlapec sklonil svou hlavičku na jich dalším letu.
„O jak milo bývá zde na jaře!“ pravilo děvčátko, když stanuli v zelené bukovině, kdež jim u nohou bílý zavilec zkvítal. „0 kéž by bylo již jaro v krásných půlnočních bukovinách!“
„O jak milo bývá zde v letě!“ zvolalo děvčátko, když jeli kolem starodávného zámku, jehož červené zdi a vysoké štíty se odrážely v tiché vodě zámeckého příkopu, kdež labutě plovaly, pokukujíce do vysokého starobílého stromořadí. Na poli vlnilo se žito jako jezero živé, v příkopech usmívalo se červené a žluté kvítí a křoví divokého chmele. U večer vycházel měsíc veliký a krásný a seno v lukách posečených libovonně dýchalo. Ach, na to léto nikdy nezapomenu!
„0 jak milo bývá zde na podzim!“ pravilo opět děvčátko, a modré nebe klenulo se dvakráte tak vysoko jako jindy; lesy stály v pestrém oděvu, červeném, žlutém a zeleném; ohaři uháněli, celá hejna divokého ptactva poletovala nad lesinami, nad pahorky, na nichž ostružiny se červenaly. Moře bylo tmavomodré, a na něm vlály bílé plachty letících korábův. — Na mlatě seděly stařenky a děti kolem velikého kotle, do něhož chmel trhaly; mládež zpívala, stařenky vypravovaly si hrozné povídky a dávné báje. Bylo-li někde pěkněji?
„A jak milo bývá tu v zimě!“ pravilo děvčátko, a stromoví kolem bylo poseto jiním jako lesknoucím se křišťálem; sníh pod nohama vrzal jako nové boty a s nebe padala hvězdička za hvězdičkou. V světnici selské stál vánoční stromek a děti očekával; na něm a pod ním byly dárky a kolkolem samá radost. Housle zaznívaly, zlaté oříšky, jablka a perníčky letem se rozdávaly, a i nejchudší dítko zvolalo: O, jak milo bývá v zimě!
A bylo krásně, milokrásně! Děvčátko ukazovalo chlapci veškerou tuto krásu a bez dýchal vonně a červená vlájka s bílým křížem, pod nímž stařičký námořník cesty po moři konal, vesele vlála v povětří. Z chlapce stal se mladík, jenž se měl odebrati do světa širokého i dalekého, do krajin jižních, kdež strom kávový roste; děvčátko, než se s ním rozloučilo, vzalo od ňader květ bezový a dala mu jej na památku. Mladík vložil bez opatrně do své modlitební knihy a kdykolivěk později na svých cestách v krajinách cizích knihu do rukou vzal, otevřel ji tam, kde květ bezový nu památku darovaný ležel; a čím déle naň hleděl, tím svěžejší byl květ bezový. I zdálo se mu, jakoby cítil vůni lesův severních, kterouž dýchával a mezi lístečky květu bezového viděl světlé děvčátko s jasmomodrým očkem, jak líbě naň pohlíží a šepce: „O jak milo bývá zde na jaře, v letě, na podzim i v zimě!“ a tisícero milých obrazů rozvinovalo se v mysli jeho.
Takto minulo mnoho, mnoho let; z mladíka stal se stařeček a seděl se stařenkou, svou milou manželkou pod stromem. Drželi se za ruce jako pradědoušek a prababička na předměstí za ruce se držívali, hovoříce spolu o svých mladých letech a o blízké jim nastávající zlaté svatbě. Děvčátko s modrojasným očkem a s bezovým věnečkem ve vlasech sedíc na stromě, libě k nim pohlíželo a pravilo: „Dnes je den vaší zlaté svatby!“ A na to utrhši dva kvítky z věnce svého, dala jim políbení; kvítkové třpytily se jako stříbro, pak jako zlato, a když je vložila stařečkovi a stařence na hlavu, proměnili se v zlatou korunu. — A oba tam seděli jako král a královna mezi libovonným kvítím podobným keři bezovému, a stařeček vypravoval stařence pohádku o bezovém keříku, jak ji co malý chlapec slýchával. Oběma se zdálo, že v pohádce té je mnohý skutečný příběh z jich života, a ten se jim nejlépe líbil.
„Ano, tak jest!“ pravilo děvčátko na stromě. „Někteří mne nazývají bezovou maminkou, jiní Dryadou, ale já se jmenuji vzpomínka, sedíc tu na stromě, jenž stále a stále roste. Já znám vzpomínky vzbuzovati a vypravovati! Ukaž mi, máš-li posud tvůj bezový kvítek?“
A stařeček otevřel své modlitby, a ejhle, květ bezový byl tam neporušený a tak svěží, jako by tam dnes vložen byl. Vzpomínka se pousmála na stařečka a stařenku, sedící tu s zlatou korunou tak důvěrně v záři večerních červánků. Mdlá víčka se jim sklopila a — byl konec pohádky.
Chlapec ležel v postélce ani nevěda, zdálo-li se mu to, anebo-li mu to někdo vypravoval. — Konvice na thé stála ještě na stole, ale nevyrůstal z ní bez a stařičký pán, jenž mu to vypravoval, byl právě na odchodu. —
„O jaké to milé podívání!“ pravil chlapec. „Matínko, já jsem byl v teplejších krajinách.“
„I věřím tobě, synáčku!“ odpověděla matka, „kdo vypije dva plné šálky bezového thé, snadno bývá v teplejších krajinách.“ — I přikryla starostlivě chlapečka, aby se znovu nenastudil. „Tys sladce spal, co jsem se hádala se stařičkým pánem, je-li to skutečný příběh aneb jen pohádka?“
„A kam se poděla bezová maminka?“ tázal se chlapec.
„Ta sedí v konvici na thé,* odpověděla matka, „a tam také zůstati může.“
- ↑ Dryady byly v bájesloví řeckém a římanském bohyně čili nymfy stromův, s miniž žily a umíraly.