Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu/Předmluva
| Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu Otakar Hostinský | ||
| Předmluva | I. První krok | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Předmluva |
| Autor: | Otakar Hostinský |
| Zdroj: | HOSTINSKÝ, Otakar. Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu. Praha : Nákladem Jana Laichtera, 1901. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1901 |
| Licence: |  PD old 70 |
Česká kniha o Smetanovi nepotřebuje ospravedlňující předmluvy. Ale potřebuje jí snad autor, předkládá-li obecenstvu spis formy tak neobvyklé a k tomu tolik let po smrti mistrově, jako já. Zde třeba leccos objasniti a vyložiti, odůvodniti a obhájiti.
Úmysl věnovati Smetanovi a jeho dílu větší samostatný spis pojal jsem hned po jeho smrti. V září a říjnu 1884 vyšel v Květech článek »Umělec a obecenstvo. Příspěvek k ocenění Bedřicha Smetany« s touto poznámkou: »Stať tuto považuj a posuzuj laskavý čtenář jako úryvek z většího spisu o mistru Smetanovi«. Ale článek ten nejinak než mnoho jiných zapadl prozatím bez nejmenší ozvěny; kromě nejužšího kroužku mých přátel osobních nikdo nevěnoval mu takovou pozornost, která mohla býti pro mne povzbuzením. Přes to neustával jsem v sbírání materialu, a když v druhé polovici let osmdesátých poměry nikterak nepřály záměrům mým, byl jsem šťasten, že jsem mohl alespoň část příprav svých využitkovati statí »O zpěvohrách Smetanových« v literarní premii Umělecké besedy na rok 1888. Tentokráte arci již nepřičinil jsem poznámku, která by byla stať tu uváděla v nějaké spojení s větší knihou.
Mezi tím však, a ještě více později, na začátku let devadesátých, ozývaly se hlasy volající po životopisu Smetanově a nejednou proneseno při tom i moje jméno. Na to však dal jsem odpověď již hned r. 1885, totiž slovy, jimiž uváděl jsem první řadu Smetanových dopisů Teigem v Daliboru otiskovaných a jež pak on sám přejal i do předmluvy samostatně vydané sbírky »Dopisů Smetanových« (1896). A jako tehdy i dnes ještě, po patnácti letech, stejně považuji velkou biografii, která by zajisté musila vylíčiti zevrubně i to, co nerozlučně je spojeno s během života mistrova, totiž celý rozvoj hudebního umění českého za více než padesát let, za podnik předčasný, ba v tomto okamžiku téměř nemožný, a to z příčin rozmanitých.
Za to čím častěji naskytovala se mi příležitost přemýšleti o věci té, tím určitěji tanul mi na mysli jiný způsob řešení tohoto úkolu. Přál jsem si otisknouti výbor toho, co jsem kdy o Smetanovi napsal, a příčiniti k tomu nového, co za dobré uznám. Ba o vydání knihy takové již před lety jsem i vyjednával. Než jednání to vždy usnulo, buď že nakladatel anebo já sám neměli jsme dostatečnou důvěru v příznivé přijetí spisu právě této mnou zamýšlené formy. Teprve když před rokem opět mi byl učiněn návrh na vydání knihy o Smetanovi, mohl jsem jej přijmouti; a to tím spíše, že jednak mnohá z mých starších pochybností a obav během času byla již zmizela jednak právě nyní tato a ne jiná forma spisu zdála se mi býti vhodná.
Když totiž po výpravě Národního divadla na vídeňskou Mezinárodní výstavu hudební a divadelní r. 1892 cizina začínala si Smetany více všímati, zprávy o tom často bývaly provázeny poznámkami a narážkami, že Smetana mezi námi dosud nebyl oceněn dle zásluhy, že to, co o něm bylo u nás psáno, je nedostatečné, a někdy mluveno o tom o všem dokonce tak, jakoby u nás nikdo nebyl napsal, ba ani nedovedl napsati něco promyšleného o Smetanovi. Každý zajisté pochopí, že jsem si konečně klásti musil tuto otázku: jsou četné moje články a črty, polemiky a úvahy o mistrovi a jeho dílech zapomenuty jen proto, že roztroušeny jsou po starých časopisech, po kterých dnes již nikdo nesáhá, anebo proto, že samy jsou opravdu bezcenné? I podrobil jsem tuto celou svou pětadvacetiletou literární práci důkladné revisi a shledal při tom, že ne sice za formu, ale ovšem za věcný obsah její skoro veskrz mohu s nejlepším svědomím zodpovídati i dnes ještě. Mimo to pozoroval jsem, že čím dále tím více šíří se takové názory o Smetanovi a jeho době, které nesrovnávají se ve všem s pravdou historickou, že tudíž zejména mladšímu pokolení podává se obraz namnoze zkreslený, nesprávný, a že tato nesprávnost poroste, pokud nebudeme míti onu velkou, dnes ještě nemožnou biografii Smetanovu. A to zajisté chce býti opraveno.
Z těchto důvodů dal jsem knize své konečně tuto přítomnou formu. Bez odporu každý spisovatel má právo uveřejňovati z paměti svých to, co důležitosti nebo zajímavostí jakoukoliv může poutati některý kruh čtenářstva; a rovněž každý spisovatel má právo otiskovati ze starších zapomenutí propadlých prací svých to, co zdá se mu býti zachování hodno. Tohoto obojího přirozeného práva spisovatelského užil jsem v tom smyslu, že řídil jsem výbor svůj zřetelem k Smetanovi, k jeho snahám a bojům, k jeho okolí a ovzduší, a to zase především zřetelem k tomu desítiletí, jež uplynulo mezi prvními reformatorskými podniky Smetanovými (1864) a jeho ústupem s dráhy kapelnické (1874), tedy právě k nejdůležitějším dobám jeho pohnuté činnosti veřejné.
Proto shledá čtenář, že kniha tato obsahuje v první řadě moje osobní vzpomínky na Smetanu a jeho působení, které ovšem tou měrou jsou prokládány staršími, skoro na veskrz současnými články mými, že tyto poslední – zejména pokud se týká dob pozdějších – nabyly vlastně vrchu. Ale oním spojujícím textem memoirovým dostalo se celku zároveň jakéhosi chronologického uspořádání a postupu historického. Nových pramenů kromě své paměti, svých zápisků a svého rozmanitého během let nasbíraného materialu literarního jsem původně nehledal, ba nemohl ani hledati, neměla-li kniha pozbýti svého zvláštního mnou zamýšleného rázu. Jen snaha, abych vydatněji přispěl k lepšímu pochopení onoho památného desítiletí 1864–1874, vedla mne k tomu, že jsem hojněji přihlížel i k časopisům tehdejším, nejen odborným ale i politickým. Při tom pak musila ovšem zvláštní pozornost věnována býti kritické činnosti Smetanově. Jestliže však právě tato (III.) kapitola obsahuje nejdůležitější novum celé knihy, totiž ukázky Smetanových úvah a kritik hudebních, sluší za to děkovati vzácné laskavosti rodiny mistrovy; neboť když jsem měl některé pochybnosti o míře Smetanova účastenství v hudební rubrice Národních Listů (1864–65) a hledal poučení v pozůstalosti jeho, byl mi dán k disposici nad míru zajímavý material, který nejen potvrdil moje domněnky o Smetanově chiffře, nýbrž i z rukopisů dosud neznámých doplnil to, co otištěno jest v novinách.
Je zajisté přirozeno, že desítiletí 1864–1874 věnována byla největší část knihy, která chce Smetanu líčiti v boji o moderní českou hudbu; a právě tuto dobu mohl jsem také čtenáři předváděti více než desítiletí následující na základě vlastních zkušeností a dojmů. Že tvoření mistrovo od r. 1874 nepřikládám proto menšího významu, snad nemusím teprve dokládati: odkaz ke stati »O zpěvohrách Smetanových« zajisté stačí. O instrumentalních dílech mistrových měl jsem arci tak málo příležitosti psáti, že starších úvah, které bych zde otisknouti mohl, vůbec nebylo, a přidáním nové nějaké dnes psané stati vznikla by dle přesvědčení mého nesrovnalost, která by knize sotva byla na prospěch. Ale připouštím, že v této příčině zůstávám dlužníkem. Než alespoň v některých samostatně vydaných spiscích, ze kterých zde ovšem ničeho neotiskuji, v rozpravě »O nynějším stavu a směru české hudby« (1884) a v knížce »Česká hudba« (1900) mohl jsem bez obalu vyznati, že právě symfonický cyklus »Má vlast« a kvartetto »Z mého života« stavím nejvýše ze všech skladeb Smetanových, poněvadž na poli instrumentalním mohl se mistr pohybovati zcela volně a beze všech ohledů, kdežto v oboru dramatickém nezřídka velice vázán a tísněn se cítil ohledy na divadelní obecenstvo nebo nedostatky svých textů, tak že k vytknutému cíli svému dospěl vlastně jen tam, ne zde. Samo sebou se rozumí, že bylo to míněno jen s hlediska čistě uměleckého, slohového a formalního: se stanoviska národního měly Smetanovy zpěvohry pro vývoj naší hudby a pro povznesení obecného vkusu našeho význam stejně veliký. –
Bohužel nemohl jsem se tomu vyhnouti, abych v následujících listech nemluvil často též o sobě, a to nejen v oné části memoirové. Byl to jeden zdůvodů, třeba podřízenějších, z nichž jsem kdysi váhal uveřejniti tuto knihu. Čtenář bez dalšího výkladu pochopí, proč, a doufám také, že mne omluví.
Pokud bylo možno vystříhal jsem se vši polemiky. O dvou předních odpůrcích Smetanových, o Pivodovi a Maýrovi, musil jsem pojednávati obšírně a nesměl při tom nikterak zastírati jejich názory a snahy mistrovi tak nepříznivé, ba přímo nepřátelské. Kdo však klidně a nestranně pročte tuto knihu, pozná, že v ní čistě osobní spory jejich se Smetanou ustupují do pozadí a hlavní váha klade se – dle pravdy – na nesmiřitelnost zásad a směrů uměleckých, které v letech šedesátých a sedmdesátých proti sobě stály. Takové pojímání zdá se mi býti nejen spravedlivější, ale pro oba jmenované muže nyní již zemřelé i čestnější, nežli by bylo jakékoliv omlouvání a zamlouvání toho, co proti mistrovi podnikali, nebo dokonce stlačování všech vzájemných protivenství na úroveň pouhé soukromé nevraživosti a intriky. Uznáváme-li v Smetanovi historického zástupce nejen češství, ale i pokroku a modernosti v umění, musíme v Pivodovi a Maýrovi spatřovati stejně historické představitele českých snah opáčných, třeba nejen konservativních, ale přímo i zpátečnických. Stáli ovšem níže, mnohem níže, než svého času odpůrci Gluckovi v Paříži nebo i odpůrci Wagnerovi v Německu, ale jakožto odpůrci Smetanovi mají pro nás přece podobný význam. Naše novodobá hudba musila projíti takovými zápasy zásadními, a dobře, že jimi prošla hned ve svých počátcích.
Ty starší články své, které jsem přijal do této knihy, z pravidla otiskuji v původní formě, nehledě k nezbytným některým opravám nejvíce formalním, zde onde i takovým, jež měly odstraniti nezřetelnost nebo zabrániti možnému nedorozumění. Někdy však zkráceny jsou vynecháním toho, co dnes bylo by naprosto zbytečnou přítěží, anebo podávají se dokonce v pouhém výtahu. Že čtenář, který chce souditi moji práci, všímati si bude nejen doby, v níž starší články ty vznikly, nýbrž i účelu, k němuž byly psány, smím zajisté předpokládati.
Povaha této knihy vedla přirozeně k tomu, že na mnohých místech jedná se o těchže věcech, někdy i slovy dosti podobnými. Nemohlo býti jinak, neměla-li valná většina otištěných statí býti rozbourána a docela přepracována, což plán můj z předu již vylučoval. Vím, že z opakování takového vzniká nepříjemná pro čtenáře jednotvárnost – ale kniha má nečiní ani nejmenších nároků belletristických. Chtěl jsem jen dvojí: jednak budoucímu životopisci Smetanovu přispěti snůškou materialu, která by zároveň byla náčrtkem kusým sice a také kontrolu novým, podrobným studiem pramenů nikterak nevylučujícím, ale za to z největší části přímo dle skutečnosti kresleným, jednak dnešní přátele umění, zejména z mladšího pokolení, přehledně orientovati alespoň v nejdůležitější fasi vývoje naší moderní hudby, v jejích skvělých začátcích – nic více.
Byl jsem do nedávna připraven na možnost, že touto knihou pronáším poslední slovo své nejen o Smetanovi, nýbrž o hudebním ruchu našem za posledních padesát let vůbec; neboť v oboru mém i jiné ještě úkoly vědecké práce zůstaly u nás téměř netknuté, a dnes raději bych již soustřeďoval své síly, nežli tříštil. Ale záměry mé skřížila předčasné smrt přítele, jenž odedávno. dohotovení a vydání právě této knihy si přál, jenž nejednou mi domlouval, když překážkami vznikaly mi pochybnosti a obavy, jemuž při poslední rozmluvě s ním, již na smrtelném loži, mohl jsem sděliti, že právě před chvílí vepsáno do knihy o Smetanovi poprvé – na stránce 176 – také jeho jméno, jméno Zdenka Fibicha. Nyní nastala mi nová povinnost vraceti se k nejedná kapitole onoho našeho moderního ruchu hudebního, pokud jsem byl jeho svědkem; ale nechť dotknu se kterékoliv těchto kapitol, všude setkám se zase s velkým mistrem, jenž moudře položil pevné základy snahám všech svých nástupců, bez rozdílu osobní povahy a uměleckého směru, s Bedřichem Smetanou.
V Praze, v prosinci 1900.
O. Hostinský.