Bankrot válečného umění
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Bankrot válečného umění |
| Autor: | Vilém Julius Hauner |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 78, č. 176. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 28. 06. 1938 |
| Licence: |  PD old 70 |
Válka byla vždy technikou i uměním; vedle válečné vědy: taktiky, zakládající se na technickém využití všech zbraní, existovalo vždycky též válečné umění: strategie, způsob, kterak válku připraviti a vésti masy v poli k rozhodujícímu vítězství.
Dokud armády byly malé a skládaly se z dobře vycvičeného mužstva, bylo válečné umění celkem jednoduché; vojevůdce měl svoje vojsko pevně v ruce. Válka byla také poměrně humánní, ježto bylo lze dosíci s vlastními armádami rychlého rozhodnutí. Stávala se vždy krutější a obecnější, kdykoli vojevůdci byli v koncích se svou latinou.
Když proti Římu vystoupil geniální taktik Hannibal, nemohl ho římský senát zdolati svou obvyklou legionární taktikou. Válka se protahovala a Řím byl nucen mobilisovati téměř 10 % svého obyvatelstva. Válka kvalit se tak stala válkou mas, válka drtivá válkou vysilovací.
Podobně proti kvalitnějšímu rytířstvu byl nucen středověk stavěti velké lidové armády, jako byli Švýcaři a husité; a zase proti takticky vynikajícím husitům bylo potřebí mobilisovati — a ještě marně — veliké masy Říše.
Francouzská revoluce musila nedokonalou palebnou taktiku svých rekrutů proti vycvičeným armádám koalice nahrazovati počtem lidové levée en masse. Napoleon byl první, který operoval se stotisícovými armádami, rozdělenými na divise a sbory. Devatenácté století šlo dále v jeho šlépějích. Moltke, ač byl jistě i vynikající stratég, operoval vždy s většinou, a Schlieffenův velmi diskutovaný plán pro kampaň r. 1914 záležel v tom, zavalit menší (jak předpokládal) francouzskou armádu ohromným obchvatem reservních mas, vedených Belgií.
Tato strategie numerické povahy, kterou gen. Bernhardi již před světovou válkou nazval „bankrotem válečného umění“, se projevila též za světové války. Ale Dohoda přes svoji početní přesilu nedovedla zvítězit, ježto umístění slabší strany v zákopech, rozprostírajících se takřka od moře k moři, zbavilo hlavní velitelství možnosti operace a tedy rozvinutí strategického důmyslu. A tak číselná převaha se počala měnil v převahu materiálu: děl, kulometů, střeliva a nových zbraní, jako bylo letectvo a tanky.
Ode všech dob bylo nejvyšším cílem vojevůdcovského umění dobýti vítězství menšinou nad většinou a dobýti ho co možná nejméně krvavě. K tomu měl sloužiti strategický a taktický manévr, který by překvapil nepřítele a rozrušil jeho morálku. Vrcholem takového manévru je Caesarova operace u Ilerdy (nynější Lérida) ve Španělsku, kde přivedl vojsko Pompejových generálů do takové situace, že se celá armáda musila vzdáti bez boje. Ovšem každý manévr vyžaduje určité převahy útoku nad obranou (u Caesara to bylo jezdectvo, které mu této převahy poskytlo). Moderní zbraně však této převahy nedávají, jsouce spíše příznivé obraně než útoku. Kulomet v opevněném hnízdě je silnější než kulomet posunovaný v terénu, a tank byl brzy potřen dobrými protitankovými děly. Rychlé rozhodnutív poli se ukázalo nemožným; armáda dobře vyzbrojená, opevněná a zásobovaná je takřka nepřemožitelná.
Z tohoto bankrotu válečného umění vznikl moderní pojem totální války. Neni to nic nového; je to jen barbarská taktika divokých hord. Dříve se vedla pravidelná válka v první řadě proti ozbrojené moci státu, armádě a loďstvu. Civilní obyvatelstvo bylo co možná šetřeno. Kdo tak nečinil, toho stihla pohana, že vede válku barbarsky. Soustavné ničení statků a civilního obyvatelstva, jako je prováděli na př. Turci nebo někteří vojvůdci za náboženských válek (Turenne ve Falci), bylo považováno za potupu skutečného válečníka. I Napoleon často přísně trestal vojáky, kteří se tím provinili. Bojovalo se proti armádě, ne proti civilistům.
Bohužel tyto krásné vojenské vlastnosti, v nichž bylo ještě kus starého rytířství, vzaly dnes právě tak za své, jako celá naše křesťanská morálka. Armády jsou dnes chráněny hlínou, betonem a ocelí. Útočné prostředky nepřítelovy neodolávají granátům plněným prudkými trhavinami. Dnešním Caesarům a Napoleonům schází veškerá vojevůdcovská genialita, s níž by triumfovali nad nepřítelem dobře zakopaným. A tak hledají cestu nejmenšího odporu a nalézají ji v bezbranném civilním obyvatelstvu. Toto obyvatelstvo je dnes v zápolí i ve vzdáleném vnitrozemí přístupné leteckým útokům a je vděčným předmětem náletu i pro nejhoršího pilota. Použití letounu proti bezbranným ženám a dětem, směstnaným ve velkých městech, a to s veliké výšky, kde nezasáhne pasivní obrana, ale odkud lze přece jen trefit rozsáhlý cíl, je mnohem snazší a mnohem méně riskantní, než taktické použití letectva ve frontě a proti vojenským objektům protivníkovým, hájeným nejen pasivně, nýbrž i aktivně stíhacím letectvem. Vedle paniky, kterou může takový nálet způsobil, ničí též výrobní i zásobovací prostředky nepřítelovy, ničí nahromaděné hospodářské hodnoty, bohatství, sloužící k udržení sokovy existence. Slovem, jeho úkolem jest zeslabiti válečný potenciál nepřítele, kterého nelze zdolati takticky.
S tinito šířením hrůzy v zapotí se pak ještě kombinuje vhodná propaganda, třeba lživá, podplácení odpůrců, ideové pohnutky, záminky a hesla (boje ideologické, boj za spojení všech kmenů téže národnosti a p.). Konec konců není to vše nic jiného, než nahánění strachu odpůrci, aby ztratil nervy a vzdal se na milost a nemilost.
Ale nejen jisté zkušenosti ze Španělska, především válka v Číně nám ukazuje, že pevný a odhodlaný národ se tímto způsobem přestrašit nedá. Barbarská letecká válka vyvolává nejen zvýšenou sílu odporu, podle fysikálního zákona, že akce plodí reakci, nýbrž i morální rozhořčení u neutrálů a diváků, kteří sami bývají postiženi. A tak se konec konců tento bankrot válečného umění obrací přímo proti bankrotáři, jako každý úpadek. Světové svědomí se pozvedá a doufáme, že vbrzku promluví rozhodující slovo a odkáže barbarskou dnes válku tam, kde je její pravé působiště: na pole skutečného válečného umění.